Už delší dobu mě lákalo navštívit oblast Kokořínska. Jako dítě jsem milovala komiksový Čtyřlístek, jehož děj je zasazen do Doks a okolí, a jako dospívající jsem zase obdivovala Karla Hynka Máchu. Přírodu mám ráda celý život. Zkrátka jsem měla hned několik důvodů, proč se do tohoto zajímavého kraje podívat. Splnilo se mi to letos v létě.

Aby byl váš obrázek ucelený, musím vás seznámit se svým spolucestujícím. Znáte šmoulu Mrzouta? To je ten, který každou větu začíná slovy: „Nemám rád“… Můj přítel se mu trochu podobá. Tedy ne barvou, ale povahou. Když si na to zvyknete, zjistíte, že ono mrzoutění k němu tak nějak patří. A že kdyby nemrzoutil, už by to nebyl on. Říkejme mu tedy v našem příběhu Mrzout.

Ubytování na tři dny jsem zajistila v rodinném penzionu uprostřed přírody. Předpověď počasí slibovala zrovna ta největší vedra, což miluju. Při pohledu do mapy mi bylo hned jasné, že celá oblast Kokořínska a Máchova kraje je posetá zajímavými místy a že na každém kroku je na co koukat. Za sebe jsem tedy rozhodla, že chci vidět Máchovo jezero a navštívit Muzeum Čtyřlístku, a pak jsem nechala na Mrzoutovi, ať vybere místa, která mu nejméně polezou na nervy. Tušila jsem, že mně se bude líbit kdekoliv.

Jet někam čtyři a půl hodiny v kuse není nic moc, takže jsme si cestu zpestřili několika zastávkami. Procházka zámeckým parkem v Hrádku u Nechanic byla velice osvěžující, stejný cíl jako my mělo překvapivě málo jiných turistů a obrovské parkoviště tak zelo prázdnotou. Kratičký trávník na golfových hřištích v okolí zámku už od slunce chytal nezdravě žlutou barvu, ale na pěšině pod stromy bylo docela příjemně. V místní kavárně jsme doplnili kofein a mohli jsme pokračovat.

Hrádek u Nechanic

Kaple Ossarium kousek od Jičína vypadala na fotkách jako zajímavé a tajemné místo, které stojí za to vidět. Povedená fotka vám ale zatají, že se kaple se hřbitůvkem nachází jenom pár metrů od velmi frekventované silnice, takže genius loci je – příznačně na hřbitově – zcela pohřben pod zvuky projíždějících aut a motorek. Tahle zastávka pro mě byla trochu zklamáním.

Poslední pauza před dojezdem do cíle byla nedaleko Bakova nad Jizerou. Mrzout mi odmítal říct, co tam bude. Prý překvapení. Podél plotu daňčí obory jsme dojeli na malinké parkoviště v podmáčeném lese. O kousek dál stála kaple s fialovou omítkou a viditelně vlhkými zdmi, pod níž byla v korytě vysypaném oblázky průzračná voda. Dorazili jsme na místo zvané Klokočka.

Klokočka

Pramen vyvěrající zpod kaple je prý léčivý, dokonce jsme potkali několik lidí, kteří si přijeli vodu nabrat do lahví a kanystrů. Sdílná paní nám pověděla, že tahle voda je nejlepší široko daleko. No… Ani protokol o chemickém rozboru, který visel na zdi, nás nepřesvědčil. Možná kdyby se voda odebírala hned u pramene, ale napít se z koryta, do kterého kdeco spadne…? K tomu jsme nenašli odvahu.

Nečekaná objížďka na trase způsobila, že jsme nabrali zpoždění. Už několik dnů předtím se mi e-mailem vnucovala jakási aplikace, přes kterou lze provést check-in online a nezdržovat se tak po příjezdu na recepci. Jako konzervativní „konzerva“ jsem tyto e-maily ignorovala, takže ve mně cestou začaly hlodat pochybnosti. Když jsme byli na minulé dovolené (jinde), majitelka penzionu nám sama od sebe volala a ujišťovala se, v kolik hodin asi tak dorazíme.

Mrzout to ráno navíc vyprávěl příběhy svých známých, kteří přijeli na místo a zjistili, že se s nimi v ubytovacím zařízení nepočítá. Propadla jsem lehké panice a našla telefonní číslo na stránkách našeho penzionu, abych majitele upozornila, že jsme na cestě. Vzal mi to ale opět neživý tvor. „Pro novou rezervaci stiskněte jedničku, pro zrušení rezervace stiskněte dvojku…“ Pojali jsme podezření, že na recepci bude robot, který nás zavede do moderního přetechnizovaného pokoje.

„Vidím hrad Bezzub!“ chtělo se mi zakřičet, když se na obzoru objevila dominanta kokořínské krajiny, hrad Bezděz. Znalci Čtyřlístku vědí, že komiksová místa byla inspirována místy skutečnými, že hrad Bezzub je v reálu Bezděz, rybník Blaťák je Máchovo jezero a Třeskoprsky, kde Čtyřlístek bydlí, jsou Doksy.

Bezděz na obzoru

Úzká klikatá silnička mezi loukami a poli nás dovedla až do Pavlovic. Na zahrádce před penzionem sedělo pár turistů a místních, kteří se osvěžovali pivem nebo zmrzlinou. Bývalý statek a nynější penzion s restaurací nevypadal ani trochu přetechnizovaně. Živá a zcela nerobotická paní nám ukázala pokoj, předala starý dobrý klíč, zavedla nás na terasu a obrovskou zahradu, kde se v bazénu chladili německy mluvící hosté. První dojem byl skvělý.

Druhý dojem lehce zkazil fakt, že šalamounský nápis „samozřejmostí už je dnes Wi-Fi po celém domě“ na webových stránkách penzionu neznamenal, že tam funkční Wi-Fi skutečně je. Ukázalo se, že Mrzout na to spoléhal a měl v úmyslu hledat vhodné turistické cíle až na místě, takže se to neobešlo bez patřičného mrzoutění. Dalším překvapením bylo poněkud hůře spolupracující splachování záchodu a jiné maličkosti, které mě spíš pobavily a Mrzoutovi poskytly více důvodů k brblání.

Ještě v podvečer jsme vyrazili na pěší obhlídku okolí. Dlážděná cesta ze 17. století, dnes technická památka, začíná kousek pod penzionem. Vydali jsme se po ní. Sestupovali jsme nejprve kolem malebných roubenek, později se cesta zařízla mezi opracované skalní stěny. Všude to vonělo lesem a malinami a bylo příjemně vlhko. Jen Mrzout si bručel pod vousy něco o tom, že když je to teď z kopce, potom to bude do kopce.

Dlážděná cesta

Údolí na konci dlážděné cesty už bylo zase obydlené. Nad chalupami se tyčily skály různých tvarů a já přemýšlela, jestli bych na takovém místě dokázala žít. Člověk si najednou připadal tak maličký! Pěšina vedle dlážděné cesty byla podmáčená a v blátě skákaly mladé žabky. Tudy jsme došli ke studánce zvané Knížecí. Stejně jako u Klokočky byla i tady voda v korytě a odložený hrníček napovídal, že dobrodruzi z pramene pijí. Nám postačily k občerstvení maliny, kterých bylo všude kolem plno.

Po návratu z procházky jsme si dali v restauraci večeři a pivo, Mrzoutovi se trochu zlepšila nálada, a protože v tu dobu zrovna probíhala „přadlácká“ výzva Tour de Fleece (o tom zase jindy 🙂 ), vzali jsme si na terasu vlněné česance, Mrzout vřetánko, já přenosný elektrický kolovrat, a předli jsme až do setmění. Potom se alespoň částečně umoudřilo internetové připojení v penzionu, takže jsme přestali spřádat vlnu a začali jsme spřádat plány na další den.

Večerní předení

Ráno jsme vyrazili směr Doksy, abychom nejprve navštívili mnou vybraná místa. Auto jsme nechali kdesi ve městě a pěšky se vydali k Máchovu jezeru. Turistický ruch včetně restauračních zahrádek se teprve probouzel, ptáci zpívali a slunce slibovalo pořádně horký den. Občerstvili jsme se v příjemné kavárně u železniční trati, kde jsme v tu dobu byli jedinými hosty, a pokračovali jsme. Máchovo jezero bylo překvapivě blízko a jak jsme zjistili, úplnou náhodou se nám podařilo trefit se do jednoho z mála, ne-li jediného nezpoplatněného místa.

Máchovo jezero

Prošli jsme se po břehu porostlém borovicemi až k plotu, za nímž už byla placená pláž. Po jezeře plulo množství různě velkých lodí a ze všeho dýchala prázdninová pohoda. Většina loděk, kempů a kiosků nesla názvy jako Hynek, Vilém, Jarmila, Máj… Chudák Mácha by se asi dost divil, jaký tady rozpoutal byznys. Oklikou jsme se vrátili do Doks, které mezitím už výrazně ožily, a pokračovali jsme do Muzea Čtyřlístku sídlící ho ve zdejším zámku.

U Máchova jezera

Zatímco já v dětství příběhy Bobíka, Pindi, Fifinky a Myšpulína zbožňovala, Mrzout měl jen jakési základní povědomí o jejich existenci. Přesto se mnou do muzea šel a vydržel nemrzoutit, toleroval moje infantilní přání vyfotit se s plastovými sochami hlavních hrdinů, dokonce se netvářil příliš naštvaně ani na hlučné děti všude okolo. Muzeum bylo zaměřeno na dvě cílové skupiny – nejen na děti, ale také na nás „pamětníky“, což bylo skvělé. Přečetli jsme si něco o autorech, o tom, jak vzniká komiks i o jeho historii. Všechny popisy byly svěží, psány s nadhledem a na rozdíl od dlouhatánských cedulí v jiných muzeích se tyhle moc pěkně četly. Zrovna tak jako samotný Čtyřlístek. 🙂

Zámek v Doksech

Vybírání „čtyřlístkovských“ suvenýrů mi zabralo hodně času, takže z muzea jsme mohli přejít rovnou do jedné z restaurací a dát si oběd. A protože v Doksech jako relativně největším městě v širokém okolí stojí i dva supermarkety, zajeli jsme ještě před dalším výletem na nákup, dokud k tomu byla příležitost. Podle plánu jsme pak vyrazili k Dubé hledat bývalou křížovou cestu tesanou ve skalách.

Muzeum Čtyřlístku – nesedat na Bobíka!

Kousek za Dubou jsme nechali auto a vydali se do lesa. Podle informací z internetu měla zaniklá křížová cesta vést Kopřivovým dolem až ke skalnímu výklenku se sochou Krista. Úzkou pěšinkou, která byla místy docela bahnitá, jsme šli mezi skalami, ve kterých byly tu a tam vytesané malé výklenky. Bylo jasné, že Kopřivový důl nezískal svůj název náhodou. Najednou jsem měla pocit, že pohádka Sedmero krkavců nemohla být jenom pohádkou, že musela být skutečností a že se musela odehrát právě tady. Množství kopřiv minimálně na sedm košil, tolik různých skalních útvarů, že by si Bohdanka mohla vybírat… Jenom kolovrat chyběl.

V Kopřivovém dole

Zatímco jsem se kochala pohádkovým údolíčkem, Mrzout mrzutě hleděl do mapy s GPS, popocházel sem a tam a byl zklamaný, že tam, kde měl ležet kamenný Kristus, jsme objevili jenom prázdný výklenek. Když jsme sochu nenašli ani po delším pročesávání okolních skal a kopřiv, vrátili jsme se k autu. Já spokojená, že jsem se mohla procházet úplně jinou krajinou, než na jakou jsem zvyklá z domova, Mrzout naštvaný, že „jsme vůbec nic neviděli“.

Ženský mlýn

Mrzoutovu náladu nespravila ani návštěva náměstíčka v Dubé, ani káva v nedaleké restauraci. Ani tam totiž podle jeho názoru „nebylo vůbec nic“. Centrum města sice působilo trochu vylidněně, ale bylo upravené, pěkné. Zbytek odpoledne jsme chtěli strávit u obce Nedamov a podívat se ke dvěma bývalým mlýnům. První z nich, Ženský mlýn, stojí hned u silnice a je nepřehlédnutelný. Je totiž vytesaný ve skále. Dovnitř se nedostanete, ale pohled okénkem stačí. Tajemná atmosféra na vás dýchne i přes ty studené zdi.

Naproti Ženského mlýna

V okolí Ženského mlýna jsme se ještě trochu prošli, objevili jsme několik roubených chalup, které měly místo kůlen na zahradní náčiní všelijaké sklípky vytesané ve skalách. Stejným způsobem vytvořené schodiště bylo neméně zajímavé. Tedy mně takové připadalo, stejně jako celá ta fascinující krajina, v níž jako by lidé a skály k sobě neoddělitelně patřili. Mrzoutovi se nelíbilo, že „schody vlastně nikam nevedou“ a že celé to prostředí je takové stísněné a „divné“.

Jeden z mnoha využívaných sklípků

Nedaleký Šibeniční mlýn, kam jsme se vydali potom, má prý souvislost s tragickou událostí, která inspirovala Máchu k sepsání Máje. Veliké stavení nepůsobilo až tak ponuře, jak jsme čekali, a zdálo se, že původně zchátralý objekt někdo začíná renovovat. Moc by mě zajímalo, co z mlýna jednou bude, napadlo mě, ale vzhledem k Mrzoutovu znechucení mi bylo jasné, že s ním se sem už nepodívám.

Šibeniční mlýn

Scénář z předchozího večera se osvědčil, takže po návratu do penzionu a kratičkém oddychu jsme se šli podívat pro změnu na druhý konec vesnice. Slunce už nepálilo tolik, byl příjemný podvečer. Lipová alej vedle pole s pšenicí nás zavedla k malému hřbitovu za obcí. Kamenný anděl vykukující z túje přes zeď vypadal, že se směje tomu, že jsem se ho lekla. Mrzout byl zase poněkud znepokojený skutečnou lebkou zdobící štít hřbitovní kaple, takže jsme se otočili a prošli tou krásnou alejí zase zpátky. Rovnou na večeři.

Během nezbytného večerního předení vlny jsme vymysleli program na poslední den na Kokořínsku. Tedy nevymysleli – Mrzout se mě opatrně zeptal, jestli chci na Bezděz. Po pravdě jsem mu řekla, že mi klidně stačí jen pohled zespodu, ale že jestli chce nahoru on, uvítám to. Sama jsem Bezděz nenavrhovala, protože vím, jak „rád“ chodí do kopců a jak u toho nadává. Já byla unesená vším okolo, takže bych se dokázala radovat i z jiných výletů. Mrzout překvapil: „Ono tam stejně nic nebude, jako na všech hradech, ale když už jsme tady…“

Lipová alej u Pavlovic

Ráno jsme si sbalili věci – moje krabice od vlny už byla prázdná, zato elektrický kolovrat měl na sobě namotanou přízi. Všechno jsme dali do auta a rozloučili se s majiteli penzionu. „Bylo tady krásně, děkujeme,“ řekla jsem při odchodu. Za dveřmi jsem mrkla po Mrzoutovi a dodala: „Já vím, až na ten internet.“ „Jo. A taky splachovač, sprchu, kliku, zásuvky, žaluzie…“ Musela jsem se smát. Tohle je prostě Mrzout.

Ještě jsme se od parkoviště pod Bezdězem nedostali ani na kraj obce, a už jsem slyšela: „To je hnusný!“ Překvapeně jsem se otočila, co že je hnusné tentokrát. Za domky se rozprostírala krajina jako na impresionistickém obrazu, pole, louky, lesy, silnice a cesty… „To je nádhera!“ vzdychla jsem já a připomněla Mrzoutovi, že shora bude ten výhled ještě hezčí. „No. Sotva jsme vyšli a už jsme takhle vysoko,“ nesouhlasně zabručel.

Výstup na Bezděz

Ještě před výstupem jsme se zastavili v pěkně vypadající kavárně u cesty. Káva byla skvělá, prostředí taky, ale vůbec nejlepší byl kohout na sousední zahradě. Z reproduktorů v kavárně hrály pohodové šansony a kdesi za plotem se ozývalo kokrhání mimořádně talentovaného drůbežího zpěváka. Dokonale se trefoval do rytmu a ladilo mu to tak, že jsem podezřívala obsluhu, že hudbu vybrala přesně na míru kohoutovi.

Plni dojmů jsme začali stoupat na kopec. Podél stezky vedoucí k vrcholu jsou zde kapličky křížové cesty, většina z nich má bohužel v omítce vyryté a načmárané všelijaké nápisy. Na informační tabuli o národní přírodní rezervaci Velký a Malý Bezděz jsem si přečetla třeba o výskytu brouka tesaříka alpského nebo rostliny kavylu Ivanova. „Jé, tady prej roste kavyl!“ vykřikla jsem nadšeně, ačkoli jsem věděla, že Mrzouta to vůbec nezajímá. Ale sdílená radost je prostě větší radost, takže jsem si to nemohla nechat pro sebe. Reakce byla předvídatelná. „Cože?!“ „Kavyl, taková chlupatá tráva.“ Oči v sloup a vyjádření pochyb o mém duševním zdraví.

Tesařík alpský

O několik set metrů dál jsem si všimla suchého kmene s dírkami. Stejný byl předtím na fotografii na naučné ceduli. Podívala jsem se lépe a byl tam! Tesařík alpský v celé své kráse! Začala jsem ho fotit za všech stran, viděla jsem tento druh poprvé v životě a docela mě překvapilo, jak je veliký. „Pojď sem! Dělej!“ volala jsem na Mrzouta. Nechtěl, ale přesvědčila jsem ho, že něco takového ještě neviděl a dost možná už ani neuvidí. „Hm. Brouk.“ „Ale jakej krásnej! Modrej! A koukej ty tykadla!“ Odpovědí mi byl stejný pohled, jako když jsem se předtím dočetla o kavylu. Ale snaha byla, no.

Tesařík alpský a ruka jako měřítko

Nahoře jsme si koupili vstupenky do hradu, který prý u nás patří k nejlépe zachovaným hradům ze 13. století, a celý jsme si ho prošli. Mrzouta nejvíce zaujaly zbytky kaple. (Jinak tam totiž samozřejmě „nic není“.) Já sama se vydala na věž, ale musím přiznat, že i mě jako milovnici dalekých výhledů tady dostihla závrať. Věž jako taková sice měří pouhých 34 metrů, ale celý kopec, na kterém hrad stojí, převyšuje okolní krajinu o neuvěřitelných 250 metrů. Ne, tam si nepřipadáte jako ptáci. Tam si připadáte jako letadlo.

Kaple na Bezdězu

Několik posledních fotek Bezdězu a dokonalých výhledů z jeho hradeb, poslední načerpání energie z tak výjimečného místa a z letního slunce, a mohlo se vyrazit zpět k parkovišti. Cesta dolů byla pochopitelně o poznání rychlejší než nahoru. Nasedli jsme do auta a vydali se domů. Ty čtyři hodiny jsme strávili mimo jiné rekapitulací uplynulého pobytu a věřte tomu nebo ne, zdálo se, že jsme byli každý někde úplně jinde.

Výhled z věže

Mrzout tři dny pobýval v nevyhovujícím penzionu, kde sice dobře vařili, ale jinak nefungovalo téměř nic, vypravil se na různá místa, na kterých ale nikdy nic zajímavého neviděl, a ještě se mu nelíbilo v ponurých prostorách mezi skalami. Já mezitím byla v oblasti, kterou jsem si vždycky přála navštívit, splnila jsem si svůj infantilní sen o Muzeu Čtyřlístku, viděla jsem plno úžasných míst s neopakovatelnou atmosférou a taky spoustu přírodních zajímavostí.

Neskutečné výhledy z Bezdězu

Když jsem pár dnů po návratu rozdala svým příbuzným suvenýry, stalo se něco nečekaného. Synovec, který fandí Pokémonům, Minecraftu a podobným věcem, se najednou začal zajímat o hezký český Čtyřlístek. Ze zvědavosti si v knihovně vypůjčil několik dílů a dal se do čtení. Vypadá to, že jsem malému čtenáři rozšířila obzory, z čehož mám velikou radost.

Asi po týdnu Mrzout napsal, že podle mapy zjistil, kde v Kopřivovém dole hledat toho kamenného Krista. A že příště už ho určitě najdeme. Příště?! Nechápala jsem. Prý kdyby se někdy dostal do těch míst, rád by se po bývalé křížové cestě prošel znovu. A že už by věděl, co má čekat od toho penzionu a už by mu nepřipadal tak špatný. Ponechala jsem to bez komentáře.

Kapličky po cestě na Bezděz

Asi po měsíci jsme s Mrzoutem stáli před domem a povídali si. Vzpomínal na Kokořínsko a na to, kde jsme všude byli. A taky mluvil o tom, kde jsme nebyli, ale kde to mohlo být zajímavé. Tentokrát jsem mrzoutila já. Takové pitomé řeči ať si zkouší na někoho jiného. A pak se to stalo. „Mně se tam líbilo!“ řekl. Dostala jsem takový záchvat smíchu, že to slyšeli až na druhém konci vesnice. Tak je to vždycky. Přímo na místě Mrzout nadává a je se vším nespokojený, ale později, když všechny zážitky vstřebá, řekne vám i něco TAK neuvěřitelného, jako že se mu líbilo na Kokořínsku.

Dede: Díky za bezvadnou fotoreportáž, milá Ivano! A hned se ptám – kdo znáte tento kraj? Je Máchovo jezero opravdu tak komerční, jak to z tohoto povídání vypadá? 

A pro pamětníky – možná autorku znáte jako Ivanu s křečky:))  Když ne její články, její kresby si určitě budete pamatovat 🙂  Jinak její starší články na Dedeníku jsou stále k nalezení 🙂