Bylo nebylo, naše prvorozené vnouče dostalo k prvním narozeninám takřka geniální hračku. Něco jako malé elektronické piano, ovšem obdařené mnoha dodatečnými funkcemi, včetně nahraných melodií. Dokonce umělo pomocí světelné nápovědy dětem ukázat, jak ony šlágry zahrát.
Je to nějakých sedm let, kdy jsme tu věc zamkli na půdě a rozhodli se tvářit, že nikdy neexistovala.
Od té doby nám přibyla tři další vnoučata a naše zkušenosti přikryl závoj milosrdného zapomnění. Takže když to před prázdninami můj muž našel a úspěšně oživil – ta shoda s upíry mě měla varovat – došlo k nejhoršímu. Představil tu věc devítiletému Patrickovi a pětileté Kačence.
Děti byly absolutně nadšené a pianu doslova propadly. Víte, „Óda na radost“ je moc hezká melodie. Zocelený rodič a prarodič obvykle snadno přežije i starého MacDonalda a jeho farmu, případně blikající hvězdičku. Piano dokonce umí i jakýsi veselý ragtime. Ovšem to vše v podání pro kachnu, žábu a psa. Zas a znovu. V normálním tempu, i zoufale nepravidelně pomalu – to, když se děti melodie učí samy hrát.
Netrvalo dlouho a měla jsem dojem, že jestli ještě jednou uslyším kvákající a štěkající verzi Ódy na radost, vypadají mi ze zubů plomby. Jenže… babičky by měly být laskavé a tolerantní, ne? I lákala jsem děti na jiné činnosti, a leckdy i úspěšně. Jenže ta věc má v sobě ďábelskou pojistku. Než se vypne – ten mizera si umí šetřit baterie – zahraje krátký, leč nepřeslechnutelný trylek.
Odysseus zalepil svým námořníkům uši voskem. U Argonautů smrtelně lahodný zpěv Sirén přehrál Orfeus. Mně by stačilo z té věci vytáhnout baterky. Jenže, můžu to těm dětem udělat, když z toho mají takovou radost, a navíc ještě projevují tvůrčí schopnosti?
Hm. Nakonec… ty uši si mohu zacpat já.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Tak co, taky jste si s dětmi užili podobné hračky? Jak dopadly? 😀
Jo. Štefík dostal jako malý takovou příšernou housenku, která zpívala. Kromě protivného hlasu a vlezlé melodie mě drásaly gramatické chyby a kulhavé rýmy, obvykle maskované pitomým hihňáním. Jediné řešení je „omylem“ ten křáp někde zapomenout.
Dobré peklo byl taky čertík Rudla s úchylnými průpovídkami, který se navíc porouchal a mluvil v jednom kuse sám od sebe bez zapínání. Zkoušela jsem ho utopit v pračce, uvařit v sušičce, všechno marný, baterku měl dobře zašitou někde v hlubinách. Chtěla jsem ho ho hodit do popelnice, ale když jsem si představila, že by to tam pak nějaký spoluobčan přišel vybírat a zevnitř se odporně kňouravým hláskem ozvalo „mám tě rád a chci si s tebou hrát“, tak bych ho asi měla na svědomí. Naštěstí už je ta mrcha vybitá, ale trvalo to nekonečně dlouho.
„Chtěla jsem ho ho hodit do popelnice, ale když jsem si představila, že by to tam pak nějaký spoluobčan přišel vybírat a zevnitř se odporně kňouravým hláskem ozvalo „mám tě rád a chci si s tebou hrát“,“ 😀 😀 Aries, tuhle představu jsem si užila!
Jinak oboje zní příšerně.
Tahle věc je aspoň chytrá a těm dětem nabízí vše od pasivního poslechu (pro ty nejmenší) až po aktivní hraní na těch klávesách – s nápovědou. Možná i proto zatím přežívá. 🙂
🙂 pobavilo. Nezapomenu na dobu, kdy synovec dostal od svého dědečka (mého tchána) elektrickou čtyřkolku pro děti. Což to mě nijak nevadilo, vadit mi začala, když synovec objevil, že na čtyřkolce je několik tlačítek, po jejichž zmáčknutí hraje hudba. Co hudba. Kolotočářské elektronické rytmy a pořád dokola. On šílel radostí, my šíleli z té hudby.
Dodneška, když si vzpomenu, jak nám tím vyhrával pod okny, se mi ježí chlup.
Jo, tak termín kolotočářské elektronické rytmy po pár dnech seděl i na tu Ódu na radost 😛 Jinak to odpovídá naší situaci na začátku prázdnin. Potom to velké děti přestalo bavit a je to tu (ach) uložené pro ty malé 🙂
Joj! Tak xylofonky néé, neb jsem tušila. Ovšem žabičky, hra pro čtyři ruce, to bude něco! Trest přišel vzápětí, neboť tato stolní hra nadělá rámusu jak vojenské cvičení. Čtyři různobarevné žáby sedí v kruhu, za sebou mají nálož kuliček své barvy a ty se zmáčknutím jakési rampy, přes žabí hubu vystřelují do nádržky jiné žáby. Rychle! Kdo jich vystřelí nejvíc a strefí se, vyhraje. To vyvolá pekelný rámus, neboť všichni chtějí své rampy mačkat najednou, předmět s žábama lítá po stole, kuličky se za vítězného nebo vzteklého řevu vystřelují kamkoliv. Holčičky šťastné, ostatní přítomní se vymlouvají na záchod, na žízeň a mizí.
No, tak to bylo, holčičky povyrostly, ale přesto se někdy při návštěvě zajímaji, jestli ještě máme a kde jsou žabičky. Zapíráme je. (Tak jo, někdy to prozradíme 🙂 ).
Tak xylofonek jsme kdysi pořídili Patrickovi my a nežilo se s tím špatně – tedy ve srovnání s elektronickou ehm hudbou.
Ovšem tyhle žabičky musely být pecka – doslova 😀 Pro holčičky bezvadná, pro vás kapku ohlušující:))
Kvákající a štěkající Óda na radost by mě zničila! 😀 Ale zaujalo mě těch 8 kláves – a musela jsem si ověřit, že skutečně na tu nesmrtelnou melodii stačila Ludwigovi pouhá oktáva! 🙂
Když byly naše vnučky malé, osobně jsem jim koupila na vánočních trzích (každé jednu!) „kouzelnou“ svíticí hůlku. Bohužel byla nejen svíticí, ale i blikací, přičemž frekvence blikání byla neuvěřitelně rychlá. V tomto případě šlo veškeré pochopení stranou a holkám bylo jasně řečeno, že svítit je možno, ale blikat zakázáno a kdo blikne, hůlku odevzdá. 😀
Vidíš, to by mě nenapadlo, že může být problém s blikáním – asi že jsem nikdy nic podobného dětem nedala 🙂 Samozřejmě, že když si to pořádně představím, chápu 😀
Takhle jsem před časem vybírala míček psovi. Až u pokladny jsem zjistila, že píská a i bliká. S díky jsem ho zase vrátila do regálu a myslím, že personál prodejny měl pochopení. Podotýkám, že vnučce jsem nikdy podobnou hrající a pištící hračku nepořizovala. To bych přišla o nervy. Doma něco takového má, ale už ví, že k nám si to brát nemá. Holt jsem babička Herodes, asi.
Zakoupila jsem tehdy ročnímu synkovi takový telefon na kolečkách. Měl tvar hrocha, když ho za sebou tahal, hroch klapal papulou a vydával neskutečný rachot. Synek na Chorvatské pláži neposeděl,(jak se naučil chodit v 11 měsících, tak stále utíkal), takže běhal sem a tam a tahal hrocha. I spícím a opalujícím se lidem kolem hlav. Oni leknutím vyskakovali a muselo to být pro ně fakt děsný.
Blážo, z takového hrocha by mě asi kleplo, hlavně pokud bych byla tím sladce pochrupujícím na pláži 😛 Ale je fakt, že člověk vydrží hodně, pokud to znamená, že se aktivní batole samo na chvíli zabaví 😛
Tak tu slzím smíchy. Jak vidno, každý rodič se nějak nechá dětmi vytrestat za svou snahu o jejich „zkultůrnění“
j ještě prosba pro dede: mMkni do mailové schránky, něco jsem posílala včera pozdě večer.L.
Milá Lenko, pořád nic nedošlo a koukala jsem do spamů… 🙁
Lenko, pro jistotu – můj mail je
dagmar.ruscakova@gmail.com (na konci je fakt com ne cz 🙂 )
Lidičky, tohle je tedy slovo do pranice. Nic podobného naše dcery neměly, ale dostaly od strýčka elektrické klávesy- tedy obyčejný elektro nástroj, na kterém se mladší Věrka pokoušela cvičit jako na klavíru, když ještě docházela na výuku. Dalo se to přežít, nic podobného jak líčí dede i ostatní, nástroj neuměl. My se potrestali ale sami, když jsme dcerám pořídili soupravu nástrojů- tedy kastaněty, rumbakoule, tamburínu, dřívka ,xylofon , a taky další výrazněji zvukové nástroje. Ke spokojenosti našim holkám stačily i nejrůznější plastové krabičky, ve kterých dost hlasitě „hrály“ rýže, kamínky a třeba i obyčejný suchý hrách. Plastových krabiček bylo doma vždy dost a !hrající“ materiál byl vždy po ruce i doma. Zkrátka jsem využila své zkušenosti z doby, kdy jsem ještě používala Orffovy hudební nástroje při výuce hudebky na základce. Žáčci se vždy skoro poprali, aby na ně jakékoli chrastítko či chřestidlo zbylo a mohly si zahrát. jelikož v soupravách bylo nástrojů maličko, zaimprovizovala jsem, abych touhu hrát s celých dětským třídním „orchestrem mohla uspokojit. Krabičky chřestily hrkaly stejně, jako ty ze soupravy. když jsem měla 29 žáků, bylo i všeho málo a zklamání prváků z toho, že nemohou hrát s ostatními, děti od zájmu o hru odrazovalo.Krabiček a improvizovaných chřestítrék a rámusítek se dalo vyrobit takové množství zvukově , aby se dostalo na všechny zájemce. Rámusidla byla hodně intenzivní, ale vlastní slova se slyšet dalo, když jsem děti naučila kázni, aby hrály třeba jen do rytmu písničky nebo na nějakou dobu v taktu a nerámusily mimo.
Výprávět bych mohla taky oi tom, když obě naše holky začaly hrát na housličky. PRVNÍ POKUSY BYLY PRO SLUCH KATASTROFA, JELIKOŽ NEUMĚLÉ A DĚSNĚ FALEŠNÉ ŠMIDLÁNÍ SMYČCEM NA E STRUNĚ by tahaqlo za uši i špatně slyšícího nebo skoro hluchého. věrku housle přestaly bavit hned, jakmila zjistila, že k nácviku správné hry je třeba píla a soustavné práce a tréninku. petra u houslí vydržela a hraje na ně stále docela slušně dodneška. když je mi smutno, zavolám petře a ona mi zahraje nějakou pěknou skladbu do telefonu. je pravdou, že opravdový klavír pro Věrku jsme nikdy doma neměli, zatímco housle dostala petra svoe od dědečka, který na ně kdysi hrál a z vnuččiny hry byl pokaždé unešený a nadšený. ty housle dnes mají hodně velikou cenu. když děda slyšel múrvně PETRU HRÁT NA VYSTOUPENÍ V HUDEBCE, rozhodl, že ty housle budou jen její. Už tehdy jako pětiletá dostala Petra do ruky cenný nástroj, kterého si považuje dodnes. Děda nechal housle odborně posoudit a odhad jejich ceny mi vyrazil dech.Nnebudu rději na veřejnosti uvádět sumu, ale byly to to desetitisíce lehce pod stovkou a cena těchto houslí stále jejich věkem stoupá.pětra však prohlásila, že housle nikdy ani v nejvyšší finanční nouzi neprodá. to jedna z mála památek, která dceři na skvělého dědečka zbyla.
Milá Lenko, děti musely mít z chrastítek ohromnou radost! 🙂 Škoda, že to žádnou z mých učitelek kdysi nenapadlo, takhle si mohl hudební výchovu užít každý, i ti bez talentu.
O fidlání na houslích něco vím, Marek kdysi hrál. Zatímco na Andy na klávesách moc škody na našem sluchu nadělat nemohl, housle byly vražedné 😀 V tomto případě jsme si oddechli všichni, když s tím Marek skončil – jinak by nám nejspíš hrozilo vystěhování:))
DEDE, PSALA JSEM TI MAIL OPRAVDU NA TEBO VÝŠ U UVEDENOU ADRESU. zKUSÍM TO ZNOVU POSLAT, ASI SE TO NĚKDE ZTRATILO NA CESTĚ. NIC DŮLEŽITÉHO TO NENÍ, ALE O OBSAH JSEM SE CHTĚLA S NĚKÝM PODĚLIT. JE TO NÁDHERNÁ LEGENDA O ZROZENÍ PRVNÍHO NETOPÝRA NA SVĚTĚ. JEN NETUŠÍM, ZDA UŽ JI NĚKDE VE SVÝCH ČLÁNCÍCH NEUVEDLA PRÁVĚ NETOPÝRKA.
Milá Lenko, několikrát jsem ti psala, asi na špatně adresy. Nevím nic o tobě už snad deset let.
Skype se mi před lety ztratil, ale znovu jsem ho nainstalovala, jenomže jsem neměla na nikoho kontakt. Mám i Messenger na Facebooku. Ráda bych tě zase uslyšela. Pokusíme se?
Doufám, že jsi v pořádku a stejně tak tvoje rodina.Vnučky už jsou velké a budou ještě větší.
Měj se krásně!!!!
Ahój, Velká kočko, je prima , že se ozýváš. FB ani jiný podobný server nepoužívám, protože to nechci. Pokud chceš, ozvi se mi na lenice1953@seznam.cz.starou adresu na centrum mi dávno zrušili. Napadl ji hacker, co mne chtěl vydírat. nedostal nic, ale musela jsem si nechat draze pc odvirovat. od té doby na mail na centrum nechodím, používám jen seznam. Jinak pokud se ozveš, mohli bychom se možná spojit na wats apu, máš- li chytrý telefon. Mám oba druhy tel- chytrý i ten tlačítkový. Watsap mám hlavně kvůli vnučkám. Zkusíme dát nějak řeč? j Já ti už psala několikrát na tvůj mail,ale asi je nefunkční. Nic se mi sic nevrátilo, ale patrně taky nic nedosšlo až k tobě.
Whats app já mám Lenko.
Velká kočko, tvůj vzkaz o watsapu jsem zahlídla až nyní. Do mailu ti zkusím poslat své telefonní číslo, kdy WA mám btaky . jen netuším, zda ten watsap funguje zadarmo i mezistátně. Jinak se mi ozvi prosím na lenice1953@seznam.cz. nemohu najít tvou meilovou adresu
Z nostalgie jsem kdysi zakoupila synkovi bubínek s paličkami, páč jsem ho taky jako dítě měla a užila jsem si. Dalo se do něho bušit i když byl zcela „náhodně“ rozšlápnut. A takové auto na baterky, v policejních barvách, tak to byla bomba,ten řev si dovedu dodnes vybavit.Sofistikované hudební hračky naštěstí v té době nebyly, jen jakýsi xylofón, do kterého se také dalo bušit paličkou. Hošík byl v podstatě zaujatější přes montované stavby a české lego,včetně malého chemika. Ovšem také zážitkové! 🙂
Eh, k těm stavbám – je příslovečně nepříjemné šlápnout holou nohou na kostičku Lega. Ovšem takové šroubky z Merkuru (aspoň myslím, že se to tak jmenovalo), to byla taky chuťovka!
i kovové pokličky byly použitelné …
MARSKO NA POKLIČKY HRÁLA NEJRADĚJI NAŠE MLADŠÍ VĚRKA. POKUD NA NĚJAKOU DOBU ZMIZELA Z DOHLEDU, OZVAL SE VZÁPĚTÍ RÁMUS Z KUCHYNĚ. TAM VŽDY ODKLOPILA ZÁSUVKU POD LINKOU, VZALA SI POKLIČKU A JAKOUKOLI VAŘEČKU, CO BYLA V DOSAHU A VYHRÁVALA JAK DIVÁ. MOC JI TO BAVILO A VDREŽELA HRÁT HODNĚ DLOUHO
Užij si, babi. My to máme vyřešené – jednoho zajímají vlaky, druhého kytky a třetí nahání zvířátka
Jsme ščástnííí prarodiče
Tyhle zajímá tak nějak všechno. Lepší než tahle potvora je už jen nádraží k vláčkům, které dokáže nahrát cokoliv slyší a pak to pouští nahlas… Hlavně Kačenka nahrává ráda a hlášení o příjezdu a odjezdu vlaků to rozhodně nejsou 😀
„Mami, ty ses asi zbláznila, dát mým dětem jako dárek stříkací pistole, copak si nepamatuješ, jak jsme ti s nimi jako děti šli na nervy?“ – „Právě že pamatuju 🙂 …“
Hahaha ! Ach, sladká je pomsta za studena! 🙂
Ach ano, chápu ten sentiment 😀
Pámbu zaplať a zlé pryč – za útlého dětství naší Terky takovéto interaktivní hračky nebyly ještě tak běžné (a ano, byli jsme zlí, zlí rodiče, že ani toho Fárbího jsme holčičce nepořídili, i když sousedovic Nelinka ho měla – kdo neví, tak to je toto https://1url.cz/8rEqc), takže naštěstí nás to minulo. On stačil na malinkaté zbláznění i elektronický tetris, který vydával zvuky v tónině, která uchu rozhodně nelahodí.
Jinak praneteře a prasynovci samosebou takové hračky mají, neb jsou umělecky vedeny – holt rodiče jsou nepoučitelní 😉
😀 Někteří rodiče poučitelní zjevně jsou, na rozdíl od prarodičů – i proto je u nás vedle tohoto „piana“ i řvoucí drak 😛
Mno… pamatuju tygra, co řval (a já po půl hodině taky) a cinkající a houkající mašinku. Když si ji Kuba pustil v pět ráno, řvala jsem za chvíli taky jak tygr. Protože ztrácet čas spánkem je pro akčního chlapečka zbytečné, že. Hudební hračky jsem zakázala s tím, že kdo ji daruje, u toho hračka bude, a děti si k němu budou chodit s ní hrát. Neodvážil se nikdo…
Matyldo, prosím ozvi se mi na lenice1953 na seznamu, mám nabídku do zvířetníkovské aukce, kterou chci nechat tebou posoudit. Tvůj mail zmizel v propadlišti spolu s odešlým pc. dík
No, tohle taky nemělo být u nás, že jo – to Patrick dostal od někoho jiného.
Leč zjistila jsem, že jako babička mám podstatně vyšší hranici snášenlivosti, než jsem měla jako matka. Ovšem všeho moc škodí, že jo – kvákající Óda na radost budiž mi svědkem:))
😀