Vloni jsem v DMD psala příběh na pokračování, posazený do období třicetileté války. Šejla se snažila najít a zachránit Kristiána, potomka strážce Chrise. Podařilo se jí to, ale jen proto, aby ho vzápětí zase ztratila. A dál už hledat nemohla, protože pro ni přijel Riaggon a musela odjet s naléhavým úkolem.

Letos jsem se pokusila pokračovat. Jsme tedy stále ve víru třicetileté války. Ta už pomalu končí, ale její aktéři to samozřejmě ještě netuší. Zima se láme do jara roku 1648 a Šejla s Riaggonem ujíždějí směrem na Prahu. Podaří se jim splnit misi, na kterou byli vyslaní?

Pro eventuální nové čtenáře ještě dodám, že drabble je útvar o přesně sto slovech. Ne méně, ne více. Zkratka DMD pak značí akci Duben měsíc drabble, kdy je na každý dubnový den vyhlášeno téma a na to téma má autor do 24 hodin napsat drabble. Psát ucelený příběh je tedy trochu složitější. Nikdo netuší, jaké téma či bonus bude večer nastoleno a občas to s příběhem pěkně zamává (nebo aspoň s autorovou psychikou, protože některá témata jsou opravdu oříšek, třeba v mém případě: do třicetileté války zapracovat téma Módní  expert?).

Příběh by přitom měl hladce plynout, měl by mít začátek, nějaký dramatický oblouk i konec, k tomu se držet plánované představy, a ještě obsahovat všechna zadaná témata. Přiznám se, že mě to velmi baví. Mám pocit, že právě ta nejvíc „šílená“ témata dokážou povzbudit mou fantazii směrem, kam bych se sama nikdy nevydala a miluji chvíle, kdy na mě takové téma vyskočí a já horečně přemýšlím, co s ním…

Ještě si dovolím napsat, že celá série by zřejmě vypadala naprosto jinak, kdyby hned na začátku nezasáhly mé „beta“ čtenářky, JJ a Regi. Vůbec, ale vůbec se jim nelíbilo drabble na téma To za mých mladých let a v podstatě mě donutily jeho vyznění přepsat. Ne kvůli formě, ale kvůli obsahu, hlavně závěru. Musím ale přiznat, že přesto, že mi do mé představy série takříkajíc „hodily vidle“ a vsunuly mi do příběhu postavu, která tam vůbec neměla být, byla jsem za to nakonec ráda. Meda se chopila své šance s velkou vervou a byla opravdovým oživením celé série. Takže jim vlastně touto cestou musím moc poděkovat za to, že mě nenechaly zničit si nadějnou postavu…

Přeji hezké čtení.

Chlapi těžký to maj

Téma: Po hlavě

„Jak se do toho leze?“
„No po hlavě ne,“ odsekne Riaggon. Hází mi kousky oblečení, nestačím chytat. Punčochy, kalhoty, košile, kabátec, plášť, boty…
„Opravdu musím?“
„Pojedeme rychle. Jako ženská bys budila moc pozornosti.“ Ušklíbne se. „Kalhoty máš naopak!“
Konečně se do oblečení nasoukám. Je tak nepohodlné! Nohavice škrtí, punčochy jakbysmet… Zlatá rozevlátá sukně!
„Na,“ hodí po mě Gonny pruh látky. „Stáhni si prsa.“ Zvednu oči v sloup, ale udělám, co poručil.
„Ještě plášť a klobouk.“ Obejde mě. „Fíha. Dávej si bacha na chlapy. Po podobných typech jdou jak vosy!“
„Cože?“
Mávne rukou. „Ale nic. Jedeme. Máme před sebou dlouhou cestu.“

Bez varování

Téma: Křížový výslech

„Tady bývala vesnice,“ mračí se Gonny.
„Prošlo tu vojsko?“ rozhlížím se.
Gonny zavrtí hlavou. „Zbyly by aspoň vypálené domy…“
Planina, svažující se k řece, je pustá.
„Tam!“ ukážu.
Gonny udělá pár kroků a vrátí se s malou umolousanou holkou.
Přidřepnu k ní. „Jsi odtud? Kde máš rodiče? A kde jsou ostatní?“
„Kudy do vesnice?“ přidá se Gonny.
Oči se jí naplní slzami.
Za křovím se cosi pohne.
„Mája!“ vykřikne dítě a přitulí se k malému psíkovi. Raduje se, ale já cítím zlo.
„Šej! Rozhraní!“
Přimhouřím oči. Tenká slupka je na cáry. Do té díry by se vešel celý regiment.
Polknu.

Jiskřivé zlo

Téma: To za mých mladých let nebývalo

„Za mých mladých let byly děti dětmi a psi psy,“ drtím mezi zuby v úkrytu, kam mě Gonny nešetrně strhl.
Dítě kolotá smíchem. Stromy i skály jsou rázem obaleny jiskřivým závojem. Krátké zaštěknutí a třpytivý kokon je pryč. S ním i další část planiny.

Přísavci. Dualité.
Málokdy pronikne přes rozhraní kompletní pár. Naštěstí. Jedinec nedokáže nic, ale pár lehce opanuje nejbližší hostitele a vzájemnou interakcí pak promění živou i neživou hmotu v energii, která je v jejich vysátém světě prudce nedostatková. A saje a saje…

Zelené paprsky wigitorů utnou smích i štěkot.
V písku leží dítě a pes.
Vyskočím. Dýchají?

Nečekané zjištění

Téma: Bublina

Zvedám křehké dětské tělíčko. Dívčina hlava se sveze stranou, nehybná, strnulá. Položím jí ruku na hrudník, ucítím jemné zachvění.
„Gonny!“
Přiklekne, vezme mi dítě z náručí a zatřese s ním. Děvčátko se rozkašle, u úst se mu vytvoří několik bublin.
Nedá mi to a zkusím zatřepat i s psíkem. Ožene se po mně, na ruce mi zůstane rudý škrábanec. Po chvíli už jsou oba, dítě i pes, při vědomí.
„Co teď?“ ohlédnu se po Gonnym. „Nemůžeme je tady nechat! Nikdo kolem nepřežil!“
„Odvezeme ji do vedlejší vesnice,“ navrhne.
„Bez Máji nikam nejdu,“ zaslechnu. Otočím se a zůstanu v úžasu stát.

V kleštích

Téma: Čtyři strofy katastrofy

Pod drobnou ručkou rozhraní srůstá, jizvy mizí.
Gonny mi ukáže čtyři prsty. Zatajím dech. Nemám dar Vyhledavače, ale věřím mu. Jestli má to dítě čtvrtý stupeň nadání… Vydechnu.
„Beru ji, ty vem psa. Není čas.“
Přikývnu.
To nám chybělo.
Ta holka je maják. Vábí nestvůry jak světlo můry.
Nechat ji tu nemůžeme.
„Přivoláme Lučištníka,“ křikne Gonny.
Kývnu. Lučištník, jeden z Prvních, dokáže její záření eliminovat.
„Doleva,“ ukážu. „Zprava jdou císařští.“
„Vlevo jsou Švédi,“ sykne Gonny.
Nůžky kolem nás se svírají. Zdrželi jsme se, neprosmykli se ze sevření vojsk včas.
Nedaleko zazní dva výstřely, výzva k boji.
„Zpátky!“
Otáčíme koně.
Pozdě.

Závěrečná poznámka:

Pro ty, kteří neznají tak moc dobře fandom (a v podstatě i pro ty, kdo znají), pár vysvětlivek, co se nevešly do drabble:
Vyhledavači – strážci, kteří „vidí“, pokud má někdo talent (dalo by se říci cosi jako magické nadání) – kdysi takhle talenty vyhledával i Gonny, dokáže tedy rozpoznat i rozsah dívčina talentu. Šejla jen pozná, že dítě je nadané, ale netuší, jak moc.
Talentová stupnice má pět úrovní, z čehož je zřejmé, že to dítě je v podstatě poklad. Nebo možná prokletí, protože pokud s talentem neumí majitel nakládat, je v podstatě terčem všech tvorů zpoza rozhraní, kteří se do jeho blízkosti dostanou.
Lučištník – jeden z Prvních – objevil se už v minulém seriálu. První, nejstarší, jeden ze zakladatelů Strážců. Schopnosti Prvních jsou proslulé a rozsáhlé, Prvních je však pramálo.
A jak by ho Gonny přivolal? Přes wigitor. I tyhle nejstarší typy měly „přivolávač“, v podstatě tlačítko, kterým dokázaly přivolat pomoc. Samozřejmě každý strážce věděl, že přivolání nesmí zneužívat.

Když se dva perou

Téma: Červík na dubu

Nevysoký zalesněný hřeben. Tam, kde se stromy nejhustěji sbíhají, strneme v nehybném tichu.
Potom vypukne peklo. Jednotky císařských, shromážděné pod lesem, jsou nemilosrdně koseny dělostřeleckou palbou. Ryk koní, zoufalý křik mužů, rachot děl.
Inferno bolesti, zmaru, zkázy.
Okrajem lesa proběhne jednotka Švédů. Obchází císařské, vpadají jim do zad. Křik hesel, třesk zbraní, kouř požárů.

Gonny mě zatahá za rukáv, ukáže směr.
S úlevou přikývnu. Nůžky sklaply, ale nás minuly. Opatrně opouštíme úkryt.
V tom mi cosi přistane pod nosem.
„Podívej, červík!“ Na dubovém listu se krčí několik nažloutlých kuliček.
Ta holka je neuvěřitelná. Kolem hřmí bitva a ona si hraje!

Zatracená holka

Téma: Místa kde se nechceš probudit

Proti nám vyrazí eskadra jezdců na koni. Než stačím cokoli udělat, svět se roztočí v bláznivém víru a uvrhne mě do temnot.

Opatrně otvírám oči. Hlava mi třeští a pohled na sytě zelené nebe mi nedodá. Na obloze dvě bílá slunce, šedý obzor přechází do stříbřitě lesklé barvy moří Ondrionu. Zprudka se posadím. Ondrion?
„Konečně.“ Gonny mi pomůže vstát.
„Ondrion? Jak?“
Gonny kývne k dítěti, vzpurně stojícímu zády k nám. „Lekla se těch vojáků. Než jsem tomu stačil zabránit, projeli jsme rozhraními a Mezisvětím jak nůž máslem.“
„Wasanbi?“ Místní obyvatelé vetřelce milují. Vařené i syrové.
„Otázka času. Musíme okamžitě zpět.“

Závěrečná poznámka:

Pokud by se někdo pozastavil nad tím, jak to, že ten svět tak rychle poznali, tak tam už byli. Krátká poznámka je o tom v povídce „Docela obyčejná služební cesta“, která vyšla v Mlokovi 2020:

…Co si budeme povídat, s kvalitním make-upem, dobře padnoucí podprsenkou, v pružných minišatech a se značkovými teniskami na nohou se případnému zlu (ale i dobru) čelí mnohem lépe než v sešněrovaném korzetu, navíc korunovaném dlouhou tuhou sukní a pěticí spodniček. Na druhou stranu je pravda, že wasanbi se mi ze skal Ondrionu do jejich smrdutých jezer skopávali okovanými šněrovacími botkami velmi dobře, dlouhé sukni navzdory.

Není nad to se vrátit

Bonus na téma: Přísloví

„Měli jsme ji tam nechat,“ drtím mezi zuby.
Najít v Mezisvětí místo, kudy projít, abychom se octli přesně tam, kde potřebujeme, není vůbec jednoduché. A bloudit jím dlouho je nebezpečné.
Meda se jen usmívá. Každý její pokus o pomoc jsme naštěstí s úspěchem v zárodku udusili. Kdoví, kde bychom se zas ocitli. Nejvyšší čas předat ji Lučištníkovi a uhánět splnit úkol.
„Ještě kousek,“ řeknu. „Když popojdeme támhle, dostaneme se třeba blíž k cíli.“
„Hlavně někam stranou, mimo lidi,“ bručí Gonny.
V soustředění zapomeneme Medu hlídat a to se nám vymstí.
Než se nadějeme, stojíme uprostřed švédského ležení.
I se psem.

Závěrečná poznámka:

Předpokládám, že jste přísloví poznali, pokud náhodou ne, tak je to Za dobrotu na žebrotu.

Nic podivného jsi neviděl

Téma: Mravenčí práce

Nejdůležitější je zachytit pohled. Ostatní je dílem okamžiku.
Zapomeň.
Nic podivného jsi neviděl.
Patříme sem.
Normálně jsme přišli.
Byli jsme tu už včera.
Jsme ti povědomí.
Sehraně mažeme překvapení, zahlazujeme rozčilení, konejšíme úlek. Posléze pomalu uděláme pár kroků, zabočíme za první stan.
Ti, kteří nás potkávají teď, už vidí jen dva chlápky, dítě a psa. Nezvyklé, ale v táboře potkáte kde koho.
Taky kde co.
Vypasené noční můry.
Pavoučí jezdce.
Fourarie.
Křídlatce.
V očích lidí se zrcadlí únava, odevzdanost.
Válka je jejich život. Lepší neznají.

„Najdeme spojku,“ sykne Gonny. „Pomůžeme. Nestíhají.“
Když obhlédnu tábor, nedivím se.
To bude na dlouho.

Nabídka, která se (ne)odmítá

Téma: V rouše Evině

Jen pro jistotu připomínám, že Šejla je stále převlečená za muže, vystupuje jako voják.

„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, proč odjíždíme tak nakvap?“
Semknu rty. Nechci nic vysvětlovat. „Je to tak lepší.“
„Kdybychom týden počkali, Medu by si vyzvedl Lučištník! Takhle…“ pohodí hlavou k děvčeti, které držím v sedle.
Jsem hloupá. Měla jsem to udělat. Když mi do stanu vnikla ta šílená ženská, která měla v součtu asi tři zuby a jedno oko, servala svoje šaty, vrhla se na mě a začala rvát šaty ze mě, zbaběle jsem utekla. Měla jsem jí navrhnout, ať počká na mého kamaráda. Že ten si dá říct rád.
Zvednu hlavu. „No, jestli myslíš, že bychom se měli vrátit…“

Babo raď

Téma: Dál než jsme chtěli

Gonny zamračeně sedí nad mapou, prstem ťuká na různá místa.
Přisednu. „Už spí. Tak co zítra?“
„To kdybych věděl. Krucinál. Ta holka nás svou zbrklostí šoupla mnohem dál od Prahy, než jsme byli původně. Teď babo raď. Čekat na Lučištníka a ztrácet čas, nebo jet dál s ní, a trnout, co zas vyvede?“
„Nejsem baba, ale myslíš, že týden tolik změní?“
„Obávám se, že ano. Švédové se stahují k Praze. Je třeba dostat se tam dřív než oni. Ten artefakt musíme najít za každou cenu, říkali.“
Pokrčím rameny. „Tak ji berem s sebou.“
Pohlédne na mě. „Toho jsem se bál.“

Čas na změnu

Téma: Neboj se rozkvést

Prohrábnu oheň.
„Ještě něco, než vyrazíme,“ řekne Gonny.
Tuším, co přijde. „Dva chlapi s dítětem jsou divní, co? Asi bych se měla zas převléci, že.“
Přikývne. „Víš, jak na nás v táboře koukali.“
Vzpomenu si na tři zuby a jedno oko a málem vyprsknu smíchy. „Někteří… tedy některé… až moc.“
Gonny přimhouří oči a rozesměje se. „Tak takhle to bylo! Proto ten rychlý odjezd!“
Přikývnu. „Vypadala hrozně. Přitom vůbec nebyla stará. Ale… nezpomalí nás to?“
„Teď už je to jedno. S Medou stejně nemůžeme rychleji. Ničeho se neboj a převleč se. Počkej, jak bude holka ráno zírat, jak jsi prokoukla!“

Zrzavý předvoj

Téma: Zrzavec

Pěšinu lesem, kdysi vyklučenou, si příroda dávno vzala zpět. Udržet směr je nemožné. Koně kličkují mezi stromy, překračují vývraty.
„Musíme zpátky!“ křiknu na Gonnyho. Mám co dělat, abych uchránila Medu před větvemi, šlehajícími ze všech stran.
„Jenže kudy?“ zazní odpověď.
Les zhoustne tak, že jet dál je nemožné.
Zastavím. Meda sklouzne ze sedla. Sáhnu po ní, ale gestem mě zadrží. Dlaněmi a čelem se dotkne nejbližšího stromu. Po chvíli kůru pohladí a narovná se.
Pískne na psa, z torby vyletí zrzavá koule. Se zaštěknutím se vydá stezkou, která se zničehonic otevírá před námi.
Meda se se smíchem rozběhne za ním.

Něco jí zůstane

Téma: Na hranici

Projíždíme úzkou stezkou, les za námi se zavírá do neprostupného houští. Meda a pes běží před námi.
„Začínám se těch jejích schopností bát,“ řeknu. „Jsou tak… nepochopitelné! Každý strážce má nějaké nadání, ale ona? Dokáže cokoli, co si zamane! Přitom je tolik zranitelná, neumí se bránit. Už ses s něčím takovým setkal?“
„Ano.“
Ten tón se mi nelíbí. Otočím se.
„V obou případech v pubertě většina schopností vymizela.“
„Ne!“
„Něco jí zůstane, neboj. Neupínej se na ni. Předpokládám, že zítra dorazíme na hranici českého království. Naši o nás ví. Předáme ji a pojedeme dál. Nemáme čas, armádu máme v patách.“

Je moc milý

Téma: Největší fanynka

„Je úžasný, vidíš?“
Medě září oči. Snažím se její nadšení utlumit, jakmile se do něčeho pustí s opravdovou vervou, je zle.
„Samozřejmě, že vidím.“
„Je moc milý.“ Nespustí oči z jezdce před námi. „Moc se o něj bojím,“ pokračuje. „Nesmí se mu nic stát. Že se mu nikdy nic nestane?“
„Medo, broučku, tohle ti nikdo nemůže slíbit, víš?“
Dětské čelíčko se nakrabatí a já honem hasím plamínek, dřív, než se rozhoří.
„Slibuju ti ale, že pro to udělám, co budu moci. Opravdu.“
Děvče si oddechne.
„Věřím ti. Když on je Mája moje všechno, víš… Zbyl mi už jen ten pes…“

Všechno je jinak

Bonus: Deníkový záznam

Hermsdorf, 10. července 1648
Konečně jsme dorazili na hranice Českého království. Vyhlížíme Lučištníka, který má převzít Medu. Nemůžeme čekat dlouho, na Prahu prý táhnou švédská vojska v čele s generálem Königsmarckem. Musíme tam být dřív než oni.

Hermsdorf, 11. července 1648
Lučištník stále nepřichází. Nemůžeme už déle čekat. Pokud nepřijde do večera, ráno odjíždíme.

Hermsdorf, 12. července 1648
Místo Lučištníka dorazila spojka. Mladý strážce, těsně po vyškolení. Medu s jejím nadáním mu v žádném případě s čistým svědomím svěřit nemůžu. Po poradě se Šejlou bereme dítě i psa a odjíždíme. Pokud vše dobře dopadne, do tří dnů budeme v Praze.

Upleť mi věneček

Téma: Kde jenom ty kytky jsou

Pole rozryté kopyty koní, vzrostlé obilí rozdupané. Ve vzduchu se vznáší nepříjemný pach.
U cesty trčí několik stébel obilí, dva rudé máky doplňují koukol a chrpa. Meda na mě prosebně pohlédne. Zastavím koně, dítě sklouzne dolů. Vrátí se s kvítky v ruce.
„Moje maminka mi z nich pletla věnečky do vlasů,“ řekne a podívá se na mě. Pak se otočí a přehlédne pole zkázy a zmaru.
„Z tohohle věneček neupleteme,“ zamračí se. „Nevíš, kde bychom našli další?“
Smutně pokrčím rameny. Kam až dohlédneme, táhne se opuštěné bitevní pole.
„Chybí mi maminka.“
Vytáhnu ji k sobě do sedla a pevně obejmu.

Konec 1. části