V této povídce se poprvé objevuje Šejla a Riaggon, strážci rozhraní. Je to úplně první text, který byl s těmito hrdiny napsán, a nikdy by mě nenapadlo, jak se časem rozvětví.

 

Psala jsem ho do soutěže Cena Karla Čapka pro rok 2020 a v té chvíli jsem vůbec neviděla, jak je mnou načrtnutý svět vrstevnatý a jaké všechny možnosti naskýtá. Až poté, co se mě pár lidí zeptalo na různé podrobnosti a já jim je začala vysvětlovat, mi všechno došlo. Vždyť já to můžu sepsat! A tak na základě této povídky, která se odehrává v přítomnosti (no dobře, v době těsně předkovidové), už vznikly texty situované do roku 1848, roku 1960, dva další z dob třicetileté války a také jedna knížka, která se odehrává v roce 1950. Slušné, ne?

To, že tato dlouhá povídka navíc ve své kategorii vyhrála první místo, byla už jen třešnička na dortu.

Ano, CKČ v roce 2020 byl můj dosud největší úspěch v soutěžích. Poslala jsem dva texty, oba obsadily první místa ve svých kategoriích, a navíc ještě za mikropovídku Apokalypsa v A dur jsem obdržela Mloka. Prostě jsem ten rok brala vše, co s dvěma povídkami šlo.

Jen jedno mi bylo líto – z důvodu covidu neproběhlo vyhlášení veřejně na Fénixconu, jak bývá zvykem, ale jen virtuálně na streamu… Pocit z vítězství na pódiu se tedy nekonal, ale co už nadělám. Důležité jsou ceny, které mám pyšně vystaveny na poličce a hlavně to, že se mnou psané texty čtenářům líbí.

 

 

Docela obyčejná služební cesta

 

V klidu jsem si uklízela svoje papíry a přemýšlela, co podniknu večer, když v tom mi na stole přistál hustě popsaný list.

„Pozvánka na sympozium,“ zašveholila šéfová. „Pojedeš ty.“

Vytáhla jsem obočí. Já?

„V muzeu pracuješ už pět let a ještě jsi nikde nebyla. Jsi na řadě. Bude to více společenská než pracovní událost. Seznámíš se s kolegy z jiných zemí, navážeš kontakty… Prezentaci žádnou mít nebudeš, nejsme zapsaní ani do panelových diskusí, ani na přednášky. Prostě jen pojedeš na společenské setkání.“

Aha. Zapomněli přihlásit příspěvky, nikdo si nemůže honit ego, tak co by tam jezdili. Na druhou stranu ignorovat takhle velkou akci nemůžou. Hrábla jsem po papírech a začala se jimi probírat. Počítačová podpora v archeologii, přednáška o archeologii anglického venkova, modely interakce archeologie… To si dám líbit. Svojanov? Tam jsem ještě nebyla, zatím jsem neměla důvod. Hodně jsem o něm slyšela, to je pravda, a ne vždy jen v dobrém. Nikdy to ale nebyla moje starost, tak jsem se tím hlouběji nezabývala.

Měla bych se ale nahlásit Radě, aby místní revírník věděl, že se budu pohybovat v jeho působišti. Stojí mi pár přednášek za takové komplikace?

„Za IT jede Dominik,“ vytrhla mě z přemýšlení šéfová. „Vezme tě s sebou autem. Vypiš si cesťák.“

Málem jsem zastříhala ušima. Dominik? Ten štíhlý tmavooký krasavec? Přišel k nám nedávno, mezi našimi mužskými kolegy září jako diamant. Chodím kolem něj jak mlsná liška od chvíle, co jsem ho poprvé uviděla. Připomíná mi kohosi z mé dávné minulosti a tohle by mohla být příležitost, jak o něm zjistit víc. Rychle jsem přehodnotila své stanovisko. Nakonec o nic nejde. Vždyť budu jen na konferenci, běžný řadový posluchač. Radě to sdělím až dodatečně, však se pro jednou nezblázní.

„Díky,“ usmála jsem se na šéfovou. „Pojedu ráda.“

Spiklenecky na mě mrkla. „Já vím.“

 

„Já ještě nikdy na hradě nespal, vy ano?“

Přistihla jsem se, jak zírám na velké ruce položené na volantu a nevnímám okolí. Trhla jsem sebou.

„Pardon, zamyslela jsem se,“ omluvila jsem se a zastyděla sama před sebou. Jako bych nikdy neviděla mužské ruce. Nebo je na sobě necítila. Potřásla jsem hlavou a odpověděla, aniž bych nad tím, co říkám, nějak moc přemýšlela: „Na hradě? Mockrát.“

„Vážně?“ otočil se na mne se zájmem. „Na kterém?“

„Ale,“ snažila jsem se vše zamluvit, „tak různě, o prázdninách, na brigádách.“

„Aha, průvodkyně,“ dovtípil se Dominik. „To musela být zajímavá zkušenost, ne?“

„Byla i nebyla,“ pokrčila jsem rameny a pokusila se odvést hovor jinam. „Jako každá brigáda. Jak je to ještě daleko, nevíte?“

Dominik se na mne nevěřícně koukl a kývl směrem k navigaci. „Asi hodinu, sama jste přece cestu zadávala.“ Loupl po mně okem a pak už se věnoval řízení.

Tak to se mi moc nepovedlo. Zapůsobit jsem chtěla, ale jako hloupá husa snad ani ne.

 

V muzeu pracuji jako samostatný odborný knihovník. Výjezdy do hradů a zámků ke zdokumentování obsahů knihoven střídám s papírováním v kanceláři. Některé z nálezů, které jsem během let učinila, za tu dřinu a úmornou práci stály. Prohrabování se stohy starých knih, dokumentů a odložených věcí mě baví. V malém vodě-  i ohnivzdorném trezoru na místě, kde byste to nečekali, se ukrývají poklady, které jsem během dokumentování našla a které jsem tak říkajíc stopila. Šlohla. Prostě a jednoduše sprostě ukradla.

Lidé, kteří ty věcičky, listiny či knihy snad někdy drželi v ruce, stejně naštěstí nepochopili, o co v nich kráčí. Jinak by je nenechali válet v zaprášených depozitářích, zapadlé za skříněmi či použité na podložení stolu. Nikomu vlastně nechybí, takže mé zločiny, předpokládám, nikdo nikdy neobjeví. A lidi nebudou v pokušení zkoušet věci, které jim nepřísluší. Párkrát to udělali, ale ve výsledku nikdy nedopadli dobře. O doktoru Faustovi se před kolegou Mefistem dodnes nesmí nikdo zmínit, sic je hned oheň na střeše. Já zas nerada vzpomínám na jistého Secala, který mi kdysi, cirka tak před šesti sty lety, taky pořádně zatopil. To si ještě říkal Žito.

Jsem jedna z mnoha strážců rozhraní. Tenkou linii, která odděluje pragmatický lidský svět od těch druhých, obývaných přízraky, temnými i světlými silami, bohy a bůžky a dalšími více či méně nepříjemnými entitami, je totiž nutno bedlivě střežit. Existuje spousta příčin, proč jsou odlišné světy od sebe odděleny, ale zároveň je bohužel i mnoho důvodů, proč se spousta lidí, přízraků, entit a tak dále snaží zákony porušit a proniknout k sousedům.

 

Já ovšem v současné době, bohužel, aktivně rozhraní nestřežím. Asi před sto šedesáti lety jsem si vlastní vinou a hloupostí zavinila přeřazení a z terénu jsem se rázem ocitla u nezáživné kancelářské práce. Malou náplastí bylo, že jsem časem dokázala dostat do muzeí, kde se zajímavých věcí dotýkám alespoň při studiu historie.

Můžu si stokrát namlouvat, že mi změna přinesla spoustu výhod. Hořkost, která se mi v duši rozlije pokaždé, když si vzpomenu na práci v terénu, nezahnala ani dlouhá řada let. Ano, mám nerušený spánek. Také volno na své koníčky, konečně mohu v klidu pěstovat nejen kaktusy, ale i rostliny, co potřebují zalévat častěji než jednou za tři čtyři měsíce. Navíc jsem stihla přečíst spoustu knížek a zachytila bez problémů nástup nových technologií, které se v posledním století rozvíjejí raketovou rychlostí, ale při vzpomínce na akce v terénu mne vždy zabolí u srdce. Stále doufám, že jednou přijde doba, kdy se budu moci vrátit. Nad práci v terénu prostě není.

„…docela citlivý, snad to tam na mne nebude nějak moc působit. Kláro? Kláro, posloucháte mě?“

Trhla jsem sebou. „Cože? Citlivý?“ snažila jsem se navázat na část věty, kterou jsem jakž takž zaslechla.

„No,“ přikývl zasmušile můj řidič, aniž by spustil oči ze silnice. „Někdy si myslím, že je to hloupost, ale třeba na takový Housce mi bylo fakt špatně.“

Je jen senzitivní, nebo je za tím něco víc?

„Jak špatně?“ sondovala jsem dál.

„Víte,“ skousl si dolní ret, „já o tom raděj s nikým nemluvil. Byl jsem tam asi před rokem, s kamarády. Už když jsem hrad zahlédl z dálky, měl jsem husí kůži. Zastavili jsme na parkovišti a začalo sněžit. Začátkem května! Nechtěl jsem jít dovnitř, ale oni nedali jinak. Průvodce si hrál na zámeckého pána, jakože dobovým oblečením, řečí a tak. To mi na chvíli pomohlo, půl prohlídky jsem strávil tím, že jsem se bavil jeho hábitem, botama, opaskem, řečma a podobně. Jenže pak jsme sešli dolů…“ Odmlčel se a soustředil na cestu. Po chvíli vyhodil blinkr a zajel na krajnici.

„Vidíte?“ Natáhl ruku. Viditelně se třásla. „Stačí si jen vzpomenout a jsem zas celý bez sebe. Tam dole…“

Zatrnulo mi. Houska. Naše memento. To se nám tehdy opravdu nepovedlo. Neuhlídali jsme průnik létavců z Galwarthy. Jen díky pomoci strážců zvenčí a Přemyslu Otakarovi II. – mimochodem na svou dobu velmi osvícenému člověku – se tehdy podařilo trhlinu zacelit. Zaplatili jsme ovšem strašlivou cenu. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se mi z ruky vysmekla zkrvavená dlaň mého druha. Zmizel v hlubinách rozhraní, zatímco mne zadrželi další dva strážci, abych v zoufalství neskočila za ním.

V časových smyčkách mezisvětí, kam už nikdo z nás nedosáhl, tehdy zůstalo viset na tucet strážců. Jedním z nich byl i můj Christian. Obrovská daň za klid pro svět lidí….

Ohlazeny desítkami let zbyly ze všech těch hrozných událostí jen pověsti, které si návštěvníci hradu s chutí vyslechnou. Pravdou však je, že ozvěny těžkých bojů a nářek ztracených strážců vnímáme nejen my, ale i citlivější lidé. Zvláště ti, kteří jsou s námi spjati pokrevním poutem, byť v notně naředěné formě.

I my jsme totiž víceméně lidské bytosti, jen trochu pozměněné. Potřebu vztahu (ale i sexu, co si budeme povídat) máme stejnou jako běžní lidé. Zamilovat se do kolegy však má jeden háček. Co háček, hák. Dva pozměnění spolu nemohou mít děti. Všichni potencionální strážci jsou na tuto skutečnost při náboru upozorněni, mají možnost včas couvnout. Málokdo si však dokáže uvědomit, co tato informace ve všech svých důsledcích znamená. Každý, kdo později zatoužil po potomcích, to prožil na vlastní kůži.

Děti počaté s lidmi nejsou nesmrtelné a je strašné vidět je stárnout a umírat. Přesně z tohoto důvodu jsem se já rozhodla nikdy dítě nemít. Žal, který jsem vídala u ostatních, když jejich potomci odcházeli ze světa, mě přesvědčil, že toto opravdu zažít nechci. Ostatně, málokdo to zkusil vícekrát. Přesto jsme světu dali Chopina i Picassa. Nebo třeba Michelangela či Leonarda. A další spoustu známých i bezejmenných, ale přesto inteligencí či talentem nadprůměrných lidí. Navíc i děti dětí těchto dětí mají zvýšenou citlivost vůči jevům, které nejsou rozumově vysvětlitelné, a proto je běžný člověk většinou vůbec nevnímá.

„Co jste cítil?“ Maličko jsem mentálně přitlačila, aby se nestáhl zpátky a nebál se říct pravdu.

„Zničehonic jsem měl najednou pocit, jako by mi měla ulítnout hlava. Kvílení, křik, táhlé vytí či co to bylo. Pak přeludy, šíleně obrovská křídla, ostré zobáky, svist větru. Musel jsem odejít. Jinak bych se zhroutil a umřel tam, věděl jsem to. To něco by mě sežralo zaživa.“ Vzhlédl, v obličeji celý bílý, ruce pevně svírající volant měly promodralé klouby. Pohlédl na mne, pak odvrátil hlavu. „Kámoši mi to nevěřili a smáli se mi, ale já cítil, že bych tam přišel o rozum,“ dodal tiše.

Zamrazilo mne, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, Dominik má v sobě zcela jistě krev strážců. Zvláštní je, že jsem o něm dodnes neslyšela – přitom své rodové linie se strážci samozřejmě snaží ochraňovat, i když to není jednoduché. Nás pracujících mezi lidmi zas není tolik, takže pokud se v naší blízkosti ocitne potomek jednoho z našich, býváme o tom zpraveni – už jen proto, abychom mohli podat pomocnou ruku, kdyby bylo třeba.

Za druhé doufám, že Joshua, který má Housku na starosti, ví, že záplata slábne. Tohle by totiž neměl cítit ani náš přímý potomek, natož někdo z dalších generací. Zdá se, že za léta, co jsem mimo terén, začala situace houstnout. Nám v kancelářích se samozřejmě nic neřekne.

„Páni,“ zareagovala jsem a přemýšlela, co by na to asi tak odpověděla běžná žena. „Já jsem na Housce ještě nikdy nebyla,“ zalhala jsem, „ale slyšela jsem, že se jí říká brána do pekel. Kdoví, třeba tam opravdu něco zlého je. Naštěstí jsme daleko. Svojanov je sice také obestřen spoustou pověstí, ale jsou to jen pověsti.“ Usmála jsem se a přejela bledý obličej účastným pohledem. Vyslala jsem uklidňující vlnu a snažila se vypadat velmi chápavě. Pomohlo to. Dominik vydechl, polkl a zařadil rychlost. Mrkl do zpětného zrcátka a za chvíli jsme byli zas na silnici.

Nestačila jsem ani promyslet, co všechno jsem se vlastně dozvěděla, když auto prudce zatočilo a po chvíli zabrzdilo na parkovišti pod hradem, kde už se leskla spousta vozů s převážně cizokrajnými značkami.

„Jsme tu.“ Dominik vyskočil ven a protáhl se. Otevřel kufr, vyndal zavazadla a otočil se k hradu. „Jdeme na to. Jak jste na tom s angličtinou?“

„Jde to,“ přehodila jsem si kabelku přes rameno. „Horší bude, pokud se zabředne do programování, programů a počítačů vůbec. V tom plavu jako krokodýl.“

„Moje maličkost je vám k službám,“ uklonil se dvorně Dominik.

„Maličkost?“ přejela jsem ho zrakem od hlavy až k patě. „Tomuhle bych zrovna neříkala maličkost…“ usmála jsem se.

„Děkuji za poklonu, madam,“ mrkl na mne, už zcela v pohodě. „Zvu vás za ni na láhev vína, skleničku whisky nebo co si poručíte.“

„Nejdřív bychom se měli akreditovat a ubytovat,“ krotila jsem jeho nadšení. „Uvidíme po večeři. Dnes je jen společenská část, chvíle na dvojku vína se určitě najde.“

Musela bych být hodně slepá, abych neviděla, že po mně jede. Totálně slepá bych ale byla v případě, že bych si nevšimla gotické věže, které chyběla střecha. Věže plné zla.

Doufat, že restaurace od ní bude dostatečně daleko, by asi bylo zbytečné. Co, proboha, místní revírník vyvádí, že to nechává být? A Rada ani netuší, že tu jsem. Já věděla, že sem nemám jezdit. Kláro, Kláro, jestli ty se neřítíš zas do dalšího kardinálního průšvihu…

 

„Mohlo mě napadnout, že ubytování nebude nic moc,“ řekl Dominik u večeře.

„Kolik vás je na pokoji? My jsme tři, na vedlejším pokoji další tři a dohromady máme jen jednu koupelnu. Šest ženských! To bude ráno masakr,“ odpověděla jsem.

„Koupelna mi hlavu nedělá,“ mávl rukou Dominik. „Ale… rozvrzaná skříň, vitríny plné skleněných pitomostí, na stolech pro změnu spousta sošek – mám strach, že něco shodím a nedoplatím se. To jsou nápady, strkat je hostům do pokoje.“

„Moje spolubydlící si všechno fotí,“ usmála jsem se. „Snad centimetr po centimetru. Když jsem přišla, zrovna jásaly nad Štvanicí. Znáte, ne? Porcelánová soška, jelen strhávaný psy. Kýč jak bič a ony úplně u vytržení.“

„Japonky?“

„Holanďanky.“¨

„Já jsem na pokoji s Němci. Nic si nefotí, sháněli se po pivu. Mimochodem, nelíbí se mi tu. Není to tak hrozné, jako tehdy na Housce, ale z hradu se mi ježí chlupy. Zvlášť z té staré části,“ mávl rukou za sebe.

Zase. Stiskla jsem rty. Třeba se dá Dominikova citlivost vysvětlit nějakým běžným způsobem. Nemohl by to být třeba nějaký druh fobie? Poslední dobou se jich vyrojilo plno, tak proč by nemohla být i úzkost z hradů…

„Někteří věří, že okolí hradů a starých staveb vůbec je prosycené vším zlem, které se tam za celou historii stavby stalo,“ pronesl zamyšleně můj spolustolovník. „Asi mám na to nějaký radar či co…“ Smutně se pousmál.

„Stará zla, kterých jste nebyli přímým účastníkem, se vás osobně dotknout nemohou.“ Vysypala jsem ze sebe poučku, kterou do nás cpali na každém školení, úplně automaticky, aniž bych si uvědomila, s kým mluvím.

„Ale já…“

„Což neznamená, že byste něco nemohl cítit,“ napravovala jsem vzniklé škody. „Jen jsem chtěla říct, že se nemusíte ničeho bát. Je to jen pocit, nic víc.“

Chvíli na mě zíral, ale pak se opět sklonil k jídlu. Mlčky jsme dojedli. Po večeři mě pozval na víno, ale já ještě potřebovala pár minut pro sebe. Omluvila jsem se a slíbila, že nejdéle za hodinu přijdu do zámecké zahrady.

 

Ani jedna koupelna pro šest žen, ani starší nábytek či cingrlátka v něm mi opravdové starosti nedělaly. Starost mi dělala věž a gotické stavení nalepené na empírovou část hradu. Podivná kombinace, pro běžného návštěvníka zřejmě velmi působivá. Jenomže nejen Dominikovi se z ní ježily chlupy.

Holanďanky už naštěstí pokoj dofotily – teď zřejmě mapují po centimetrech zbytek hradu – takže jsem měla volné pole působnosti. Pohodlně jsem se usadila do polstrované židle a soustředila se. Stejně jako v dobách, kdy jsem byla v terénu, jsem pečlivě obhlédla všechna rozhraní. Všude byl klid, jen v mezisvětí u mlžnatců to vřelo. Blána do našeho světa se prohýbala, div že nepovolila. Jak tohle mohl revírník přehlédnout?

Navíc hradní věž, prosycená zlem, které přetrvávalo z dávných časů – toto místo je velmi, velmi zanedbané. Přitom každý z našich ví, že Svojanov je po Housce další neuralgický bod, kde se navzájem dotýká spousta světů… Zamrkala jsem a vrátila se zpátky do reality. Musím doufat, že rozhraní ještě pár dní vydrží. Jakmile konference skončí a já se vrátím domů, dám echo Radě a ta si místního revírníka srovná. Tohle opravdu není moje starost.

Sáhla jsem za sebe a vytáhla kosmetický kufřík. Když pozvání na víno, tak s plnou parádou. Co si budeme povídat, s kvalitním make-upem, dobře padnoucí podprsenkou, v pružných minišatech a se značkovými teniskami na nohou se případnému zlu (ale i dobru) čelí mnohem lépe než v sešněrovaném korzetu, navíc korunovaném dlouhou tuhou sukní a pěticí spodniček. Na druhou stranu je pravda, že wasanbi se mi ze skal Ondrionu do jejich smrdutých jezer skopávali okovanými šněrovacími botkami velmi dobře, dlouhé sukni navzdory.

Pohodila jsem hlavou, zaplašila myšlenky na to, co bývalo, usmála se na svůj obraz v zrcadle a spokojeně zaklapla kufřík. Je na čase vyrazit do víru hradu a podhradí.

 

Stála jsem opřená o kamennou zeď a hleděla do kraje. Hrad, jak se na podobnou stavbu sluší a patří, se za mými zády hrdě tyčil. Bylinková zahrádka omamně voněla, bývalý dolní příkop, obklopující břitovou věž, byl proměněn v romantickou zahradu s lavičkami, altány a růžovými zákoutími. Hluboko pode mnou se leskla úzká stužka říčky, z malého vesnického kostelíku zazněl zvon. Večerní klekání rozechvělo vzduch, ale lidé kolem mne už neklekali a nemodlili se jako kdysi.

„Krásná vyhlídka, že?“ Otočila jsem se. Dominik stál za mnou a podával mi skleničku.

“Red label, může být? Jinou whisky tu nemají a já víno nerad…” Přiťukli jsme si charakteristicky vonícím nápojem a až v té chvíli jsem si všimla, že když se usmívá, v levé tváři se mu dělá malebný ďolíček. Sevřelo se mi hrdlo. Christian! Přimhouřila jsem oči. Kdyby si nechal narůst vousy… hm… jako by mu z oka vypadl. Kolik je to už let, vlastně století? Raději nepočítat. Malá naděje, kterou jsem v sobě potajmu pěstovala od chvíle, kdy jsem Dominika poprvé spatřila, se zatetelila a její plamének poporostl. Co já se Christianových potomků nahledala… Kapka krve, jedna jediná kapička krve, a měla bych jasno.

„Můžu se na něco zeptat?“ Nestačila jsem ani doříct, když se z lesů ozval táhlý naříkavý kvil.

„Co to bylo?“ Dominik se vyplašeně rozhlížel kolem sebe. Nebyl sám, západem slunce se na hradbách kochalo plno lidí. Ti všichni teď vyděšeně otáčeli hlavami a hledali zdroj zvuku.

„Nebojte se, to bude naše pávice.“ Ze schodů sestupovala paní z hradní pokladny. „Ona nám potvořice uletěla do lesa, má tam někde mladý. Však na zimu zas přitáhnou dom, a eště rádi.“

Překladatelé se rozesmáli, ulehčeně rozšvitořili a dav si oddechl. Zábava se znovu rozproudila. Zvedla jsem sklenici, přimhouřila oči a nenápadně si prohlížela okolí tonoucí v posledních paprscích zapadajícího slunce.

Pávice. To určitě. Lesy kolem byly najednou plné mlžných postav. Rojily se čím dál tím víc, ale nikde nebylo vidět zelenou barvu revírníka. Rozhraní bylo narušené a mlžnatci se do světa lidí hrnuli bez nejmenší překážky.

 

Vrazila jsem milému Dominikovi svou skleničku do ruky. „Nezlobte se, musím něco zařídit.“

Zíral na mne nechápavě, ale já neměla čas mu cokoli vysvětlovat.

Otočila jsem se, vytáhla obstarožní mobil a nabrala kurz ven z hradu. Někdo tu prasklinu zaštupovat musí, když už si domácí revírník válí šunky kdoví kde. Schody vedoucí z příkopu i obě nádvoří jsem přešla rychlým krokem. Jakmile jsem se dostala z dohledu hostů, dala jsem se do běhu. Starý mobil, ve kterém by nikdo nehledal wigitor (multifunkční nástroj a současně i zbraň strážců, jedinou věc, která mi byla ponechána z mého působení v terénu), jsem přepla na jehlový injektor a takto vyzbrojená utíkala do kopce, tam, kde za stromy zářil pro lidi neviditelný tunel do jiné dimenze. Každou vteřinou se rozšiřoval a každou vteřinou se do moravských lesů hrnulo víc a víc mlžnatců. Poháněl mě adrenalin. Pokud se revírník neobjeví, mám plné právo na zásah. V krajním případě, jako je narušení rozhraní, musí zasáhnout každý strážce, i ten z kanceláře.

Blížila jsem se k trhlině, kolem mne se houfovali duchové žíznící po jakémkoliv teplokrevném těle. Hnala je touha užít si živého organismu. Zatím byli naštěstí ještě zmatení z toho, že se jim opravdu povedlo dostat do jiného světa, a jejich průhledná těla nebyla zformovaná natolik, aby mi mohla fyzicky ublížit. Kolem proklopýtalo stádo srnek, skelné oči, potácivá chůze.

„Hal líh, erra, nimich…“ vyrážela jsem v běhu slova uzavírací mantry, zeleným paprskem pálila kolem sebe a v mlhavém davu jím vytvářela nepravidelné tunely, jak bytosti z jiného světa mizely. Podobnou zbraň měli i strážci mlžného světa na druhé straně – a bez slitování by stejně jako já zlikvidovali každého vetřelce, který by k nim od nás prošel.

Nebrala jsem si servítky, nebyl čas. Doříkala jsem mantru, wigitorem uzavřela poslední škvírku v rozhraní a místo pro jistotu přejela ještě rukou. Jemně hrbolatý uzávěr se pomalu měnil v hladký neporušený povrch. Naštěstí byla prasklina hladká. Přes dva metry dlouhý, obloukovitý řez se sceloval mnohem lépe než roztřepené okraje rozsápaných trhlin, s jakými jsem se setkávala v minulosti.

Oddechla jsem si. Paráda. Revírník nikde, Rada mne tudíž nemůže vinit z nepřiměřeného zásahu. Víc dělat nemusím, tenhle typ duchů bez kontaktu se svým světem dlouho nevydrží. Hodinu, maximálně dvě. Ti, kteří stihli obsadit nějaké tělo, si svůj pobyt zde o něco prodlouží, ale i oni se časem rozpustí a zmizí jako pára nad hrncem.

Prohrábla jsem si vlasy, naposled zkontrolovala, zda je trhlina pořádně zacelená, a otočila se k návratu. Nejvyšší čas oznámit vše Radě. I za cenu pokuty, že jsem neohlásila pobyt na Svojanově včas.

Ještě rozrušená z proběhlé akce jsem namáhavě supěla do prudkého kopce. Zkrátila jsem si totiž cestu stylem, kterému jsme z legrace říkávali: půjdeme zkratkou – je to sice dál, zato horší cesta. Ve chvíli, kdy jsem lezení po strmé stráni pomalu vzdávala a hodlala se potupně vrátit, se les rozestoupil. Ulehčeně jsem si vydechla, uhladila sukni a pěšinkou, která byla proti změti křoví učiněnou dálnicí, se vracela zpět.

 

Zastoupil mi cestu ve chvíli, kdy jsem ho nejméně čekala. Vysoká tmavá postava rozmazaných tvarů, bledý obličej bez rysů. Z očí bez víček šel strach. Strnula jsem.

Ghomin. Koncentrovaná síla bezčasí, tíhy, marnosti. Už jsem věděla, co se mi nelíbilo na hradu a věži zvlášť. Tahle stvoření dlouho nasávají zlo, beznaděj, utrpení. Pak udeří. Ucítil trhlinu, proto opustil doupě, přitahovala ho jako magnet. Teď se potácel lesem ve snaze nalézt cestu zpátky. Ještě nebyl zcela vyvinutý, ale ublížit lidem by už dokázal.

Kdyby jen lidem, já mu velký problém taky dělat nebudu. Znovu jsem vytáhla wigitor. Ústa bez rtů se roztáhla v ironický škleb. Nepamatuji si, že by proti přízraku bezčasí stál někdy nějaký strážce osamocený. Místa, kde se objeví první symptomy, že tahle hrůza může vzniknout, jsou střežena speciálně vycvičenými hlídkami, aby ve správný čas zasáhly. Jak je možné, že tady narostl až do téměř dospělé podoby?

Uhnula jsem v poslední chvíli. Stvůra zklamaně zasyčela a ohnala se po mně znovu. Uhýbala jsem, ustupovala a snažila se na wigitoru zmáčknout tlačítko tísňového kódu. Ve chvíli, kdy přístroj zazářil pronikavou zelení vyslané a přijaté zprávy, mi ho ghomin vyrazil z ruky. Přišla jsem o spojení s Radou a ostatními strážci a hledat přístroj v pichlavých křovinách jsem nemohla. Čas, musím hrát o čas! Je zmatený, není dospělý, snad ještě nemá tolik síly, aby mě uvrhl do zatracení. Ale ublížit by mi mohl. Co horšího, mohl by se zmocnit mé duše. A to nemůžu dopustit.

Prosmýkla jsem se mezi dvěma stromy a dala na útěk. Není dorostlý, nezorientuje se tak rychle, přemýšlela jsem horečně. Kam ho dostat, kam ho nalákat, abych ho zkusila zneškodnit? A hlavně jak? Prodírala jsem se křovím, křižovala les. Ghomin se po počátečním překvapení rychle vzpamatoval a byl mi v patách.

Těžce jsem dýchala, na plicích mne pálilo. Nedopadnu dobře. Já, Šejla, Siala, Chiara, Ciara, Klára… těch jmen bylo už tolik. Na náhrobku nebude žádné, stejně jako nebude žádný náhrobek.

Ostnatý dlouhý šlahoun ostružiní se mi zakousl do šatů, omotal kolem nohy. Vztekle jsem sebou škubla, o cosi jsem zakopla a po hlavě vletěla na úzkou lesní cestu. V letu jsem do něčeho narazila, při pádu jsem se bolestivě udeřila do kolene. Současně jsem ucítila známou mužskou vůni, zaslechla táhlý vzteklý jek a zahlédla, jak se lesem rozlila bledozlatá záře.

Opatrně jsem zvedla hlavu. Ležela jsem na Dominikovi, který na mě vyděšeně zíral. Z lesa pár kroků za ním potichu vyšel Riaggon, můj bývalý parťák. Tázavým gestem ukázal na sebe a zamával mým wigitorem. Lehce jsem zavrtěla hlavou, Riaggon přístroj položil na zem a beze slova zmizel.

„Co tu proboha vyvádíš?“ Dominik mě opatrně odsunul, sedl si a zahýbal rameny. „Vrazila jsi do mě plnou silou, málem jsi mě zabila! Jsi normální? A jak to prosím tě vypadáš?“

Odkulila jsem se, přidržela si sukni minišatů a vstala. Pane jo, má pravdu… šaty potrhané, boty… jednu nemám vůbec a druhá je poničená.

„Nevšimla jsem si, že bychom si potykali,“ odvětila jsem nejvíc nonšalantně, jak jsem byla v dané chvíli schopna. „Ale je pravda, že bychom asi mohli, když už se známe tak důvěrně. Klára,“ podala jsem mu ruku.

„Dominik,“ odpověděl automaticky a zmateně se na mně podíval. „Jste… eh, jsi v pořádku?“

„Já… chtěla jsem se projít, potřebovala jsem si něco rozmyslet. Ztratila jsem se, zazmatkovala,“ vymýšlela jsem si.

Dominik na mě pořád nevěřícně koukal. „Proč jsi proboha probíhala křovím?“

„Bála jsem se, uslyšela jsem divné zvuky, lekla se, že jsou tu divoká prasata. Prostě jsem se vyděsila, to já umím moc dobře.“ Tak už uvěř, pomohla jsem si trochou mentální manipulace. Pomohlo to.

„Jsi cvok,“ konstatoval lakonicky Dominik. „Máš štěstí, že ti ostružiny nepotrhaly kůži.“

Přikývla jsem a ometla zbytky listí z šatů. „Pojď, ať si na to tykání konečně připijeme. Ale budu na tebe mít jednu prosbu…“

 

***

 

Večerní relace s Radou byla, diplomaticky řečeno, oboustranně neuspokojivá. Já si myslela, že by aspoň náznakem mohli poděkovat za to, že jsem pomohla zaštupovat duchy natržené rozhraní, oni zas, že jsem se do věci vůbec neměla plést a navíc bych měla být vděčná za včasnou pomoc s ghominem. Taky jsem dostala tučnou pokutu za neoznámení vstupu do cizího revíru, což mě vrátilo k myšlence, že jsem stále místního revírníka ani koutkem oka nezahlédla.

Zamkla jsem se v koupelně, usedla na vanu vyzbrojenou elegantními lvími tlapami, na wigitoru naťukala Riaggonovo číslo a netrpělivě vyčkávala.

„Ciao, amore,“ ozval se po chvíli můj bývalý parťák.

„Ciao. Ani nevíš, jak ráda jsem tě zase po čase viděla,“ odpověděla jsem. Nečekala jsem, že se objeví právě on, ale bylo to logické. V době, kdy já byla stažena z terénu, povýšil na vyšetřovatele a toho času byl šéfem operativní zásahové jednotky na území Čech a Moravy.

V sluchátku se ozval smích. „To jsem si mohl myslet, že to budeš ty, kancelářská. Talent na průšvihy ti zůstal, koukám.“

„Co jsem asi tak měla dělat, no? Nikdo nikde. Ani revírník, ani vy. Buďte rádi, že jsem byla poblíž. A neříkej mi kancelářská, laskavě. Vůbec, co jsi zjistil?“ zeptala jsem se tlumeným hlasem. Nepotřebovala jsem, aby někdo slyšel, co říkám. Stačilo, že Dominik vtrhl do mého pokoje ve chvíli, kdy se Holanďanky připravovaly na večerní raut, sbalil moji tašku a vyběhl ven. Když jsem je pak potkala, stíhaly mne nepokrytě nepřátelskými pohledy. Já přitom jen potřebovala převléct si roztrhané oblečení. To jsem jim samozřejmě vysvětlovat nemohla. Ani nechtěla. Je mi jedno, co si myslí, vidím je poprvé a naposled. Není však třeba zavdávat příčinu k dalším řečem.

„Do čehos to zas vlítla, kancelářská? Semínko ghomina bylo zasetý v dávný minulosti, po staletí se živilo neštěstími a zlem z okolí.“

„Co revírník?“

„To je divný, děvče. Podle Rady nikdy neoznámil žádný podivnosti. Všechny hlášení za poslední období byly negativní. Podle něj je na Svojanově všechno oukej.“

„Viděl jsi sám, co se tu děje.“

„Ale podle Rady…“

„Kdy tu byla naposled inspekce?“

„Nevím,“ odmlčel se Riaggon. „Zkusím to zjistit, ale netuším, jestli se mi to povede.“

„Mám se po něm podívat?“

„Po revírníkovi? V žádným případě. Dej od toho ruce pryč. Ghomina jsme zahnali, oslabili. Na místo jede speciální tým, dohledají ho a zajistí. Zbytek není tvoje starost.“

„Ta věž… Zla v ní neubylo. Jestli byl odtud, mělo by. Jedině, že by tu existoval ještě další zdroj…“

„Neřeš to. Říkám ti, není to tvá starost. Rada to zajistí. Věř mi. Co ten kluk? Kde se tam vzal, zrovna v takovou chvíli?“

„Šel se prý podívat na boží muka. Nechala jsem ho samotného, nudil se…“

„Věříš mu?“

„Ukazoval mi fotky, opravdu tam byl.“

„Dávej si pozor, Šej… Dějou se divný věci. Do ničeho se nepleť. Kdyby něco, volej. Budu na příjmu.“

„Díky, Gonny. Ciao, amore,“ použila jsem náš po staletí používaný pozdrav a vypla přístroj. Položila jsem si ho do klína a zamyslela se. Nesrovnalostí, které jsem viděla na první dobrou, tu bylo víc než dost. Rada prý vše vyřeší. Tak na to jsem vážně zvědavá.

 

***

 

Druhý den konference začal vlažně. Večírek den předtím se pořadatelům, mírně řečeno, vymkl. České pivo točené do půllitrů, navíc prokládané panáčky pravé domácí slivovice, udělalo se zažíváním ctihodných vědců z daleké ciziny své. Kolem půlnoci již překladatelé nebyli potřeba. Stejně jim už nebylo rozumět. Holandština, čeština, angličtina, němčina a další jazyky se slily v jeden, prvobytný, předbabylónský. Každý rozuměl každému a všichni navzájem se bratřili (a taky hádali), dokud svítání nenadzvedlo noci sukénku.

Nad ránem, kdy se hradní apartmány otřásaly opileckým chrápáním, jsem vyklouzla z pokoje. Ke staré části hradu stačilo přeběhnout malé nádvoří.

Se srdcem v krku (těch pár desítek let mimo terén je prostě znát) jsem položila ruku na světlý kámen základů věže. Hlavou mi zavířily hrůzné obrazy mučení, zazdívání, křik obětí, pláč novorozeňat… Násilím jsem dlaň odtrhla a odpotácela se zpět do pokoje.

Kolem spících Holanďanek se natěšeně kývala pokřivená černá těla nočních můr. Olysalé hlavy, velké bledé oči horečnatě zahleděné do lidských snů, ústa plná trpkých slin. Hmátla jsem po wigitoru a zeleným paprskem s nimi bez lítosti skoncovala. Pak jsem ulehla do postele, zavřela oči a pokoušela se usnout. Nešlo to. Hořkost, smutek a zlo mi prostupovaly mysl. Draze zaplacená zvědavost.

Ve zdech hradu jsem ucítila pevně zakotvenou posedlost, širokobokou dámu, manipulující s vědomím lidí, kteří zde strávili delší dobu. Do mozků naočkovala krutost, srdce potáhla krustou surovosti. Dragina dušežroutka, prorostlá hradem jak rakovina kostmi. Podle všeho tu spokojeně kynula už nejméně spoustu let…

Kde, ksakru, vězí revírník?

 

***

 

Na odpolední přednášku o archeologii anglického venkova jsem se opravdu těšila. Něco málo jsem o této problematice věděla – to něco málo bylo nakonec ale asi tisíckrát více, než věděl přednášející. Nebo tedy, abych neurazila, než dal do přednášky, do hlavy jsem mu nekoukala.

Kecy, obecné fráze, plky. Navíc vlastně vůbec nešlo o anglický venkov.

„Problems relating to the poor technical state and general dilapidation of the sites are compounded by various issues of property ownership…“

„K potížím vyplývajícím ze špatného technického stavu a zanedbání se přidávají problémy týkající se majetkového vlastnictví, nedostatku financí, kvalifikovaného personálu, chybějících infrastruktur pro turisty a další faktory, které způsobují, že pouze omezené množství lokalit průmyslové archeologie splňuje nezbytné předpoklady k tomu, aby se z nich staly ziskové turistické produkty…“ překládal monotónní hlas a mě to přestalo bavit.

Míchat turismus do archeologie je poslední výkřik módy. Taky můžeme turistům vrazit motyčky a nechat je makat na vykopávkách – nakonec, když lidi platí velký prachy za to, že smí dvě hodiny vozit hlínu bagrem sem a tam, proč by nezaplatili i za to, že můžou být dvě hodiny slovutným archeologem. Podobných bláznů se najde určitě dost. Jestli bych to neměla předestřít na příštím zasedání našeho oddělení jako zlepšovací návrh, cha.

Vstala jsem, nenápadně se protáhla mezi kolegy a s omluvným úsměvem zamířila jako na toaletu. Ať si debatují nad tím, jak přitáhnout turisty a vytáhnout z nich prachy, tuhle přednášku jsem si fakt představovala jinak.

Nejvyšší čas podívat se, kde se fláká místní revírník. Kouknout se přece můžu, to mi ještě nikdo nezakázal.

 

Seběhla jsem do zahrad a usadila se ve stínu altánu. Sevřela jsem stříbřitý přívěsek na krku – vrátí mě zpět, kdyby se někdo moc přiblížil – a začala prozkoumávat prostor kolem sebe.

Temné body, rozsypané po okolí nervózně pulsovaly. Místa vražd či sebevražd. Tam, kde duše došla odplaty, vyvržené chuchvalce křivd pomalu bledly, ostatní tepaly naplno. Bylo jich tu nepřiměřeně mnoho, momentálně jsem na ně však neměla čas.

Malý rudý bod, obklíčený bledou září, mě též nezajímal – to Riaggonovi lidé přesunuli ghomina sítí času do míst, odkud není návratu. Hledala jsem zelenou, barvu života, barvu strážců. Musí tu přece někde být! Revírník nesmí své místo opustit bez povolení.

Pomalu jsem odkrývala vrstvu po vrstvě. Všude, kde žijí lidé, se hromadí zášť, křivdy, závist, nenávist, nevraživost, zloba – tenké slupičky štěstí a radosti jsou mezi nimi téměř nepostřehnutelné. Krásná planeta a tak pokrytá špínou… Radostné zjištění pro všechny vetřelce živící se negativními emocemi. Není divu, že se sem dobývají s nebývalou vehemencí. Všude kolem hradu bylo navíc mentální znečištění mnohem větší než jinde. Zavrtěla jsem hlavou. Jak je to možné?

Zelenou jsem pořád neviděla, zato mi v ruce zatepal přívěsek. Otevřela jsem oči tak rychle, že jsem si záblesk šedé vůbec neuvědomila. Vzápětí jsem zasyčela bolestí, jak mi jakási obtloustlá vědkyně zakopla o nohu. Sladce se na mne usmála, zaševelila cosi na omluvu a zmizela za altánem.

Přednášky skončily. Zahrada se zaplnila lidmi. Zahlédla jsem Dominika, hovořícího s jakousi načesanou blondýnou. Smál se, šermoval rukama a mne opět bodlo u srdce. Ta podoba!

„Taky vás přednáška znudila?“

Mladý, anglicky hovořící muž nenuceně usazený na sousední lavici si přehodil nohu přes nohu, ometl smítko z drahých bot a široce se na mne usmál. „Archeologie a turisté! Nakoupíme kyblíčky a lopatičky a necháme turisty vyhrabávat dinosaury, to bude džob!“

Zírala jsem na něj jako na zjevení. On se mi snad hrabal v hlavě! Ale… dinosauři? V archeologii? Ten chlap je blázen! Nepozná archeologii od paleontologie? Co tu tedy dělá? Nebo to měl být vtip?

„Nerozumíte anglicky? Sprechen Sie Deutsch? Parlez-vous français?“

„Ne, ne, angličtina je v pohodě,“ vzpamatovala jsem se. „Jen jste se mi přesně trefil do myšlenek.“

Zapředli jsme debatu o přednáškách, pak zabrousili na ubytování i krvavou historii místního hradu a on přitom po mně pořád zvláštně pokukoval. Někde v mysli se mi začal rodit neodbytný pocit, že se něco děje, že něco není úplně v pořádku, ale pořád jsem nebyla s to zachytit tu prchavou myšlenku, která se mi míhala hlavou. Přiznám se, že mě rozptylovala mladíkova vizáž – sportovní postava s širokými rameny, tvář ne vysloveně krásná, ale hodně, hodně zajímavá. Jak to, že jsem ho v sále přehlédla?

Kdo jej však rozhodně nepřehlédl, byly mé dvě holandské spolubydlící. Na horní terase měla místní firma ochutnávku vína, takže se k mému společníkovi přihrnuly se skleničkami v rukou, rozesmáté, spokojené. Pochopila jsem, že s nimi na přednášce seděl u stolu. S těžkým přízvukem mu rozverně vyčítaly, že nevydržel do konce, když v tom si všimly mne. Tón hlasu vysloveně zledovatěl. Mladý muž je sledoval s pobavením, nicméně jakmile ho vyzvaly, ať jde s nimi pro další víno, zvedl se a šel.

V té chvíli jsem konečně byla schopná vnímat poplašný zvonek drnčící v mé mysli a vše mi došlo. Přimhouřila jsem oči, zaměřila se na vysokou ramenatou postavu a soustředila se. Muž se ohlédl, mrkl na mne a usmál se.

Zůstala jsem sedět, strnulá a vyvedená z míry. Podívala jsem se za ním znovu, ale i bez filtru mi bylo vše jasné. Chichotající se Holanďanky si vedly mezi sebou vysokou tmavou osobu. Kdyby ji viděly mýma očima, ječely by hrůzou ještě po návratu domů. Přitiskla jsem si ruce na spánky, zamumlala pár slov, abych utišila bolest za očima a rozehnala počínající migrénu.

Po staletích klidu jsem se znovu setkala se Stopařem. Jedním z nejstarších a nejvýše postavených vyšetřovatelů, které jsem kdy poznala. Vstala jsem, odmítla pozvání na víno od jakéhosi proplešatělého vědce a vydala se balit. Nejvyšší čas odjet.

 

V jedné z půvabných knížek, které jsem kdysi četla, byla kouzelná věta: Kdyby sem to byl býval věděl, tak bysem sem byl býval nechodil. Přesně takhle jsem se cítila já. Házela jsem věci do kufru bez ladu a skladu, když dorazil Dominik.

„Co se děje? V telefonu jsi zněla na infarkt, nevědět, že jsi mladá holka, volám rychlou!“

V duchu jsem se ušklíbla. Mladá holka, jo, to jsem přesně já. Teda byla jsem, kdysi dávno, než jsem se dostala do Společnosti.

„Potřebovala bych odjet,“ chrlila jsem ze sebe. „Mohl bys mě prosím tě dovézt na vlak do Svitav?” Zarazila jsem se. “Neměl jsi taky víno?”

Zasmál se. “Víno nepiju. Nechutná mi. Chtěl jsem si s tebou dát večer na baru zase whisky.”

„Strašně se omlouvám, ale já opravdu musím odjet. Hele, za hodinku jsi zpátky, stihneš v pohodě večerní program.“

„Jasně, žádný problém. Dojdu si pro klíče a papíry od auta.“ Chtěl odejít, ale než stihl vzít za kliku, dveře se otevřely a stál v nich on.

Stopař.

„Dobrý den,“ pozdravil, tentokrát česky. „Nemusíte se obtěžovat. Já slečnu odvezu.“ Tón jeho hlasu byl nesmlouvavý.

Dominik se na něj nevraživě podíval, pak se otočil na mne. Tázavým pohledem zjišťoval, zda je vše v pořádku. „Kláro? Ty ho znáš?”

Polkla jsem a snažila se utišit paniku, která mi sevřela útroby.

„Znám, Dominiku. To je v pořádku. Vlastně to bude jednodušší. St… é…Samuel mi říkal, že chce také dnes odjet, nevzpomněla jsem si. Promiň.“

Ještě jednou se na mě podíval. „Kdyby něco… volej. Číslo na mne máš.“

Přikývla jsem. „Díky. Jsi hodný.“

Pohledy obou mužů o sebe křísly, až téměř jiskry létaly. První odvrátil zrak Dominik. Potřásl hlavou, dveře se za ním zavřely a já osaměla. S ním.

„Samuel. Hm. Tak jsem se ještě nikdy nejmenoval. Dlouho jsem tě neviděl, Šejlo.“

Mlčela jsem. Nebylo co dodat, byla to pravda. Navíc, když jsme se viděli naposled, nebylo to příjemné setkání.

„Ušla jsi dlouhou cestu od prapodivných začátků. Centrála si tě i přes ten poslední lapsus cení.“

Překvapil mě. Slova chvály z úst vyšetřovatele!

„Jen mi není jasné, kde ses vzala tady.“

Aha. Výslech. Metoda cukru a biče, jasně.

Přistoupil blíž, prsty mi jemně zvedl bradu a podíval se mi do očí. Jeho pohled zabolel.

„To jsou mi náhody,“ pustil mě a já odvrátila hlavu. „Opravdu si myslíš, že má v sobě rodovou linii Christiana? Nebo si to jen přeješ?“

„Nech mě být,“ řekla jsem pomalu. „A o Christiana se neotírej.“

„Dala jsi slib a nesplnila,“ řekl Stopař důrazně. „Všichni to víme.“

„Dělala jsem, co jsem mohla!“

Znovu mi prudce obrátil hlavu k sobě. „Byl to můj přítel! V té díře jsi měla zůstat ty! Dostal tě odtamtud a ty jsi mu nepomohla!“

„Jak můžeš něco takového říct? Nebyl jsi tam! Vůbec nic nevíš!“

Stopař mě pustil a pokýval hlavou. „Máš pravdu. Nebyl jsem tam, toho hluboce lituju dodnes. Jenže co jiného by tě přimělo slíbit před Radou, že budeš nad Christianovými potomky držet ochrannou ruku? Co jiného než špatné svědomí?“

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Tak tohle si o mně myslí ti, kteří se ode mne po Housce odvrátili! Že jsem svým slibem jen konejšila špatné svědomí! Nespravedlnost takového kalibru mi vehnala slzy do očí.

„Láska ti asi nic neříká, co? Milovala jsem ho jak nikdy nikoho jiného! Odpustila jsem mu i jeho děti, které chtěl mermomocí mít. Nechala jsem ho odejít za tou ženskou, která mu je mohla, na rozdíl ode mne, dát. Když pak odešla na věčnost, když pak odcházely i jeho děti, vnuci a pravnuci, on to byl, kdo za mnou přišel a požádal mne o laskavost. Jasně, že jsem mu to slíbila! Nečekala jsem, že by k tomu někdy došlo. Co by se mu asi tak mohlo stát? Byl přece strážce! Měl se stát vyšetřovatelem!“

S každým slovem ve mně rostl vztek, už jsem málem křičela. „Já svůj slib, který jsem mu dala mezi čtyřma očima, zopakovala dobrovolně před Radou. Nad jeho rodem jsem držela ochrannou ruku několik staletí. Copak já můžu za to, že přišla třicetiletá válka a přeorala celou Evropu? Jak jsem měla být na tolika místech najednou? Udělala jsem chybu, jednu jedinou chybu, a ty mi ji budeš neustále připomínat? Ty? Ty, který ses stal vyšetřovatelem místo něj?“

Srdce mi bušilo jak o závod, krev tepala ve spáncích. Stopař, který nečekal tak bouřlivou odezvu, mlčel. Po chvíli zvedl ruce ve smířlivém gestu.

„Mír, Šejlo. Oba jsme se unáhlili. Dobře, já víc, neměl jsem s tím začínat. Omlouvám se. Věřím ti. Přál bych ti, abys mohla svůj slib splnit.“

Ztěžka jsem polkla. „Máš pravdu. Nemá smysl jitřit staré rány. Já tu nemám co pohledávat, to je taky fakt. Neměla jsem sem jezdit. Další moje chyba. Odvez mě, když jsi mi slíbil odvoz. Zmizím a už se sem nikdy nevrátím, nikdy. Hrozné místo.“

Zavrtěl hlavou.

„Nepojedeš nikam. Sbal si věci, přesuneš se ke mně. Je zde spousta práce. Můj parťák ještě dokončuje minulý zásah, převeleli mě sem narychlo. Rada mi sdělila, že jsi zde. Mám právo požádat tě o pomoc.“

„Nemůžu tu zůstat! Pracuju… musím se vrátit.“

Zavrtěl hlavou.

„Pomůžeš mi. Zařiď si to. Lidé mají nějaká volna, ne? Taky bývají nemocní. Prostě nějak to udělej. Koneckonců, hrát si na člověka můžeš potom dál.“ Odmlčel se a přemýšlel. Pak se zamračil, položil mi ruku na rameno a vyslovil pár slov, na která jsem dlouho úpěnlivě čekala. Vůbec mě nenapadlo, že bych je mohla uslyšet teď a tady.

„Jménem Rady, v zájmu světů. Od této chvíle jsi znovu strážce.“

„Přijímám.“ Neměla jsem jinou šanci, správná odpověď byla jen jedna. Sotva jsem dořekla, zatetelila jsem se radostí. Strážce! Jsem znovu v terénu!

Stopař však ještě neskončil. „Jménem Rady, v zájmu světů tě jmenuji prozatímním vyšetřovatelem. O tom, zda získáš jmenování nastálo, bude rozhodnuto později.“

Zůstala jsem stát jako solný sloup. „Jak… proč?“

„Strážce by mi v této situaci nebyl nic platný. Potřebuji mít vedle sebe někoho s vyššími právy. Svůj trest sis odbyla. Rada vzala na vědomí, že jsi práci v muzeu vykonávala zodpovědně. Tvé nálezy pomohly objasnit mnohé. Tvůj zásah tady byl také profesionální. Nebýt tvého trestu, byla bys do funkce vyšetřovatele jmenovaná už dávno.“

„Ale…“

„Nebudu ti mazat med kolem úst. Ber to tak, že nejsou lidi. A přestaň na mne zírat. Vezmi si věci, přesuneme se.“

 

***

 

Měla jsem pocit, že se mi to snad všechno jen zdá. Strážce! Kdyby jen to, vyšetřovatel! Konečně se zbavím vysedávání v kanceláři a vrátím se k tomu, co mám nejraději. Přesto jsem ale cítila lehké rozčarování. Povýšení v terénu bývá méně formální, než na Radě, ale přece jen jsem předpokládala, že nebude odbyté jednou větou. Aspoň odznak jsem měla dostat, ale ani k tomu nedošlo.

Zatáhla jsem zip kufru, do kabelky naskládala poslední drobnosti, ještě jednou přehlédla místnost – Holanďanky můžou být v klidu, do pokoje, kam vstoupil vyšetřovatel, noční můry hned tak nevlezou – udělala pár kroků ke dveřím a držadlo kufru vrazila Stopařovi do ruky. Udiveně se na mne podíval.

„Etiketa,“ poučila jsem ho. „Pokud je muž co k čemu, nenechá dámu tahat zavazadlo.“

„Lidi,“ málem si odplivl.

„Ano,“ přikývla jsem. „Dominik je určitě někde poblíž. Nechceš přece, aby si myslel, že mí přátelé jsou burani, co se neumí chovat?“

Šlehl po mně pohledem, ale pak popadl kufr a vyšel ze dveří. Do auta jsme nastupovali mlčky.

 

***

 

Jako svou základnu si Stopař vybral domek ve vesnici pod hradem. Pronajal ho celý, čímž odpadla fůra starostí.

Mrskla jsem s kufrem do přidělené ložnice – jakmile jsme nebyli na očích, Stopaře už ani nenapadlo mi s ním pomoci – vyřídila jeden ne moc příjemný telefonát a vrátila se do obývacího pokoje.

„Vzala jsem si volno, neplacené, zatím na měsíc.“

Mého společníka to evidentně nezajímalo. Seděl v křesle, oči zavřené. Pokud jsem na něj nenahlížela přes filtr, vypadal jako příjemný mladý muž. Zdání klame.

„Co bude teď?“ zeptala jsem se. „Co vlastně máš – máme – za úkol?“

„Je tu spousta nesrovnalostí,“ promluvil nakonec.

Stiskla jsem rty. To vím taky, proto jsem chtěla být co nejdál. „Revírník. Ghomin, Dušežroutka. Zdi hradu ječící hrůzou, příliš mnoho nesmířených mrtvých duší v okolí. Černé noční můry, kam se podíváš. Přehlédla jsem něco?“

„Ano, pár drobností. Ale víceméně jsi vyjmenovala vše.“

„Čím začneme?“

„Revírníkem.“

„Jak?“

Konečně otevřel oči. „Půjdeš do minulosti.“

Vyděšeně jsem se posadila na pohovku. „To nemyslíš vážně! Víš vůbec, co po mně chceš?“

„Jsi teď vyšetřovatel.“

„Přesto tam můžu zůstat!“

„Nepravděpodobné.“

„Nikdy jsem tam nebyla!“

„Každý jde jednou poprvé. Musíš ale…“

Už jsem nevnímala. Naoko jsem sice ještě trochu vzdorovala, ale v duchu jsem se zatetelila radostí. Každý, ale úplně každý ze strážců o tom snil. Mít možnost prohlédnout si minulost zvoleného místa. Sáhnout mu až na dřeň, vidět vzdálené časy nepřikrášlené, tepající, syrové. Konečně jsem dosáhla na post, kde se mi můj sen mohl splnit.

Stopař se zvedl, sáhl pro černý pytel ležící na zemi vedle pohovky a vysypal jeho obsah na stůl. Rozhrábl věci, jako by něco hledal.

„Uděláme to následovně…“

 

***

 

Zmítala jsem se v bolestech, lapená v tenatech času. Spojení, má Ariadnina nit, které mi mělo ukázat cestu ven, zmizelo. Stalo se to nejhorší, co se mi mohlo stát – uvízla jsem v minulosti. Propadala jsem se stále dál a dál, neschopná pochopit, jak je to možné. Chtěla jsem provést jen mělké ponoření, maximálně do hloubky dvou stovek let. Hrad na obzoru – v době své největší slávy byl opravdu úchvatný – mi však už dávno zmizel z očí. Na kraji hustého lesa teď vidím pár zemljanek zakrytých hrubými větvemi.

Nemohu nic. Nemohu se vrátit, nemohu ani vystoupit do doby, která se kolem mne právě odehrává. Jak je to možné? Běžný strážce by se zřejmě z podobné cesty nevrátil, ale vyšetřovatelé ji přece podstupovali opakovaně, jejich postavení jim zaručovalo návrat stoprocentně. Tak co se kde pokazilo?

Možná jsem neměla tolik spěchat. Určitě jsem neměla tolik spěchat! Proto tu teď visím. Jak můra lapená světlem, nedočkavá hloupá holka, lapená svou dychtivostí.

Zemljanka se srovnala se zemí. V místě, kde jsem visela v prostoru, se objevily obrovské stromy, navzájem se dusící a peroucí se o každý paprsek světla. Poslední marný pokus o vyproštění mi vzal zbytek sil. Už jsem chápala teskný křik strážců propadlých do minulosti Housky. I já budu za pár stovek let křičet, až rozum pomine a zůstane jen čirá hrůza. Skočila jsem na lep hezkým slovíčkům a slibům. Jak jen jsem mohla Stopařovi uvěřit? Už je to jedno. Dosáhl toho, co chtěl, dostal mne tam, kde skončil Christian, do časové smyčky. Světlo se vytrácelo, podobně jako má naděje na záchranu. Svěsila jsem hlavu, nechala se unášet tokem času a přestala bojovat. Jdu za tebou, má lásko. Jenže potkat se nebude možné.

V té chvíli se kolem mne oslnivě zablesklo, zápěstí mi sevřela pevná ruka a trhnutím mne dostala do přítomnosti.

 

Seděla jsem na posteli v jakési místnosti a zírala na Riaggona, vzteky soptícího a řvoucího na celé kolo: „…sis myslela, ty krávo nebeská? Jsi tam mohla viset navěky, náno blbá! Co tě to napadlo, pouštět se do minulosti? Sama! Ještě že mě napadlo dát ti štěnici… Já věděl, že se o něco pokusíš! Co si to chceš dokazovat, káčo pitomá?“

Klepala jsem se doznívající hrůzou, neschopná slova. Riaggon? Kde se tu vzal? A kde to jsem?

„Já… Vyšetřovatel…“

„Co to meleš? Vyšetřovatel! Jo, vyšetřovatel tam může, ale ty ne! V tom kanclu ti úplně šíblo, nebo co? Pro všechny svatý, to ti ze všech školení fakt v hlavě vůbec nic nezůstalo? Pro pánakrále…“ Pomalu se uklidňoval. Přestal pobíhat po pokoji a sedl si vedle mne.

„Stačilo, abych se o pár minut opozdil, a byla jsi pryč. Nedosáhl bych na tebe, nedokázal bych tě probrat. Cos to měla za nápad, holka nešťastná?“

„Ale…“ Sucho v krku mi nedovolovalo promluvit. Riaggon se zvedl, přešel do koupelny, natočil plnou sklenici vody a podal mi ji. Připadalo mi, že lokám hrst žiletek, chladná voda pálila jak rozžhavené železo.

„Já jsem prvně nechtěla jít. Poručil mi to. Musela jsem.“

Riaggon vyvalil oči. „Kdo?“

„Vyšetřovatel. Stopař. Potkala jsem ho na hradě, přišel si pro mne. Zavazovací formulí mě povýšil. Já jsem už taky vyšetřovatel, můžu do minulosti. Tak mě tam poslal. Hledala jsem revírníka…“ Hlas mi pomalu slábl, jak mi to samotné začalo připadat nepravděpodobné.

„Povýšená? Na Vyšetřovatele? Ty? Rovnou z kanceláře? Asi ses opravdu zbláznila. Jaký další vyšetřovatel? Pokud tu někdo je, tak rozhodně ne Stopař. Pokud vím, ten je stále ve Vídni, dostal tam trvalý přidělení. Co mi to vykládáš za hlouposti?“

„Ale já ho potkala! Přece ho poznám!“

Jemně mě zamáčkl zpátky do sedu. „Seď. Někoho jsi asi potkala, ale nevěřím, že Stopaře.“

„Jakou štěnici?“ vzpomněla jsem si nesouvisle.

„Cože?“

„Jakou štěnici jsi mi kam dal?“

„Ale,“ začervenal se. „Tady,“ vzal do ruky můj wigitor. „Nejnovější výkřik sledovací techniky. Díky za něj. Nemít ho, už spolu nemluvíme. Cítil jsem v kostech, že se dostaneš do problémů – ostatně jako vždycky. Známe se, kancelářská… Tak jsem ti tuhle mršku připlácl k wigitoru. Tehdy u ghomina, víš? Mám vždycky pár kousků u sebe. Docela se hodí, věřila bys?“

Hlavou mi bleskla vzpomínka, jak ležím na Dominikovi, Riaggon za jeho zády pokládá můj wigitor na cestu a ztrácí se v lese.

„Asi bych ti měla poděkovat,“ hlesla jsem. „Ale tedy… Štěnici… Hm. Díky.“ Vstala jsem a objala ho. Připadala jsem si jak za starých časů, kdy jsme se tahali z průšvihů navzájem.

Poplácal mě po zádech a pocuchal ve vlasech. „Rádo se stalo. Co bych si bez tebe počal? Bylo by mi smutno.”

Trpce jsem se usmála. „Věř mi, že mně víc. Kde to vůbec jsme?“

Mávl rukou. „Ale, v jednom hotelu. Pár kilometrů od toho zatracenýho hradu. Bystré, či jak se to tu jmenuje. Taková zapadlá vesnice. Měl jsem tušení, že něco vyvedeš, tak jsem zůstal poblíž.”

„Sám? Kde máš lidi?”

„Odvolali nás sem na skok z Tater, zrovna jsme tam zasahovali. Poslal jsem je už zpátky. Ještě musí doštupovat rozhraní a dohledat párek kožonanců. Takových velkých opic,” dodal v reakci na můj nechápavý pohled. „Nemůžem si dovolit, aby se po Slovensku začaly šířit pověsti o yettim.”

„Aha.” Slovensko mi v této chvíli bylo opravdu ukradené. „Potřebuju se trochu upravit. Dám si rychlou sprchu a pak… Je tu restaurace? Abych pravdu řekla, nějak mi vyhládlo. Dala bych si kafe.“

„Je,“ přikývl Riaggon. „Vaří tu dobře, to zas jo.“

 

Usadili jsme se v zadním rohu, podvědomě zády ke zdi. Cítila jsem se o trochu lépe, děs ze zážitku v bezčasí pomalu ustupoval. Riaggon objednal jídlo i pití, pak se rozhlédl kolem a naklonil se ke mně:

„Šej, tak kdo tě tam poslal umřít?“

Snažila jsem se z paměti vydolovat jakoukoli informaci, která by mi pomohla osvětlit, kdo se vydával za Stopaře, ale marně.

„Kde jsi ho prvně uviděla?“ Riaggon byl neoblomný a vyptával se pořád dokola.

„To už jsem ti říkala asi stokrát. V altánu. Seděla jsem, držela přívěsek a pátrala po revírníkovi.“

„Cos viděla? Zkus to ještě jednou. Hele, sedni si, jak jsi seděla tehdy, dej si ruku na přívěsek a vzpomínej, cos viděla. Každou drobnost, každou maličkost.“

Znovu jsem v paměti propátrávala okolí Svojanova, znovu se dotýkala těch bolestně tepajících míst křivd a nepravostí a blížila se ke chvíli, kdy se mi přívěsek rozvibroval v ruce. Teď! Trhla jsem sebou.

„Měla jsem pocit, jako bych viděla…“ začala jsem váhavě, „jako bych zahlédla zákmit šedé. Může to něco značit? Jen se mihla…“

„Šedou? Určitě šedou?“

„Nejsem si jistá,” přemítala jsem dál. „Byla to jen chvilka, opravdu jen záblesk. Možná to s tím nemá nic společného.“ Znovu jsem si přehrála ten klíčový okamžik. „Víš, kdybych se tak pekelně nesoustředila, tak bych to asi ani nezaznamenala. Ale opravdu, v jedné chvíli jako by se vše propadlo do šedi. Na chviličku, na vteřinu. Myslíš, že by tohle mohlo mít s tím vším něco společného?”

„To si piš, že má!” Riaggonovi rozčilením přeskočil hlas. „Šedák! Už dlouho jsme ho tu neměli. Sakra. A ty ses k němu namotala tak blízko! Jak jinak! To seš prostě celá ty. Teď jsem dvojnásob rád, že jsem ti plácl štěnici na wigitor.”

Pátrala jsem v paměti, ale nic mi to neříkalo.

„Šedák? Co je zač?“

„Poslouchej, kdy tys byla na posledním proškolení agentů v terénu?“

Zamyslela jsem se. „V roce 1800. Ne, 1840. Asi 1840, myslím. Pak už mě nikdo nezval.“

„Chyba. Budeme muset přehodnotit školící systém a zahrnout do něj i kancelářský krysy. Když pak náhodou na něco padnou, neví, o co kráčí, a to je špatně. Počítej s tím, že ti ostatní pěkně poděkujou.“

„Hlavně byste si měli vyškolit revírníky,“ brblala jsem. „Co já. On měl poznat, že má v revíru škodnou.“

„Šej,“ zvážněl Riaggon, „jestli máš pravdu, je revírník pravděpodobně někde tam, kde jsi mohla skončit i ty. Ten už nic nepozná.“

Šedí, jak mi pak v rychlosti vyložil, se k nám začali dostávat v průběhu posledních pár desítek let. Živí se tím, co naše planeta produkuje ve velkém – utrpením, bolestí, žalem. Dokážou se svým obětem dostat pod kůži, v podstatě se v ně promění. Pokud si dají záležet, tak jen opravdu velmi dobří známí nebo příbuzní dokážou rozpoznat, že něco není v pořádku. Jestli pronikl až k revírníkovi, jsme zřejmě v dost velkém průšvihu. Donutit Šedého, aby tělo opustil, je prý hodně, hodně těžké. Využijí ho do posledního zbytečku a pak prázdnou slupku odhodí. Bývá to prý smutný pohled. Navíc zničit je není jednoduché, jsou téměř nezdolní.

Začalo mi to konečně všechno docházet. Negativní hlášení pro Radu. Ostrý řez Rozhraním – já hloupá si ještě libovala, jak dobře se likviduje. Dragina dušežroutka, ghomin – s šedou láskou pěstovaní působit lidem žal a bol. K čemu jsem se to zas přimotala…

„Jak se tedy dají poznat?“

„Pokud sami nechtějí, tak těžko. Jen přes filtry. A dobře víš, že přes ně koukáš málokdy. V podstatě jen v případě, že máš na něco podezření.“

Přikývla jsem. Každý nese filtrování jinak, já mívám migrény, Riaggon, pokud si pamatuji, křeče v žaludku.

„Já viděla jen temnou postavu…“

„Nevědělas, po čem se máš dívat.“

„Proč by to dělal tak složitě? Proč by se vydával za Stopaře a nechal mě jít do minulosti?“

Riaggon pokrčil rameny. „Vím já? Třeba tam má přístup. Možná si tě tam chtěl nechat, zamotanou v kokonu času, jako si pavouk nechává mouchy na horší časy. Nemám zdání, jak taková stvůra přemýšlí.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Byl tak… přesvědčivý. Všechno věděl! O mně, o slibu, o Chrisovi… myslíš, že se může někoho zmocnit až tak? Navíc osobnosti jako je Stopař?“

„Šej, tak znovu. Viděla jsi šedou? Viděla. A když ses rozhlídla, viděla jsi koho? Někoho, o kom jsi byla přesvědčená, že je to Stopař. Takhle jsi mi to aspoň vyložila. Nebo jsi tam viděla ještě někoho, za koho by se mohl Šedý vydávat?“

Zavrtěla jsem hlavou. Ač jsem přemýšlela, až mě hlava bolela, na nikoho jiného jsem si nevzpomněla.

„Dobře, Gonny. Jak ho najdeme?“

„Nebudem ho hledat. Musíme to nahlásit, na Šedáka si sami troufnout nemůžem.“

Přívěsek, který jsem celou dobu držela bezděčně v ruce, se rozvibroval.

„Gonny!“

Dveře restaurace se otevřely. Vešel Stopař.

 

Riaggon zachrčel a vrazil ruku do kapsy. Vytáhl svůj matně černý wigitor a schoval ho pod stůl. Zatrnulo mi. Jestli se ti dva tady teď utkají, neobejde se to bez následků. V Japonsku se podobný střet svedl na zemětřesení, tehdy v Kaprunu na požár lanovky, ale tady? V poklidném středu Evropy? Já bohužel nemám nic, čím bych mohla zasáhnout. Kdybych vytáhla wigitor i já, bude tuplem zle. Maximálně tak můžu Šedáka píchnout vidličkou. Pevně jsem příbor sevřela. Sakra, co mám dělat?

Stopař mezitím volným krokem došel k našemu stolu a bez ptaní usedl.

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ obořil se na mne.

Zírala jsem na něj jak na zjevení. „Co chceš? Jak jsi mě našel?“ Podíval se na mne, ostře, tvrdě. Zas mě ten pohled zabolel až na zátylku.

„Ale no tak. Nadarmo mi neříkají Stopař.“ Zakroutil hlavou. „Vážně sis myslela, že bych tě nechal viset v čase? Možná o chvíli déle než tvůj přítel, ale zasloužila sis to. Skočilas tam naprosto bezhlavě, hned, jak jsem zavřel dveře. Vůbec mě nenapadlo, že bys to udělala sama od sebe.“ Hlas se mu chvěl potlačovanou zlobou. Hodil na stůl malou lesklou věcičku. Blýskala mi do očí modrou a černou barvou, barvou Vyšetřovatelů. Odznak. Spojení. Obrana. Pojistka.

„Co sis chtěla dokázat? Neříkal jsem ti jasně, že máš počkat, až se vrátím? Jak jsi mohla jít dolů bez konjunktoru? To si myslíš, že je nosím jen tak po kapsách? Šel jsem pro něj do kufru, jestli mi to trvalo pět minut, než jsem ho našel, tak je to hodně. Na chvíli tě spustím z očí a ty vyvedeš tohle!“ Zakroutil hlavou. „Jsi úplně pitomá? Poslouchala jsi mě vůbec, když jsem ti dával instrukce?“

„Já…“ Až teď mi došlo, že jsem vlastně pořádně nevnímala, co mi před ponorem říkal. Chtěla jsem to mít za sebou a zároveň jsem to moc chtěla zkusit. Bylo to tak lákavé, až jsem přeslechla to nejdůležitější. Od chvíle, co jsem vkročila na Svojanov, se všechno jen sype. Ach jo.

„Gonny… neuvědomila jsem si…“ Otočila jsem se na přítele, který se na mne mračil téměř stejně, jako Stopař.

„Šej, co to tu hraješ za hru?“ Riaggon polykal, potlačoval nevolnost. „Tenhle chlap není Šedák. Je to fakt Stopař. Koukl jsem přes filtr. Ani záblesk šedý.“

Teď zase strnul Stopař.

„Šedák?! Já a Šedák? Mně si splést s tím…“ Chtěl si odplivnout, ale na poslední chvíli se rozhlédl kolem sebe a rozmyslel si to.

“Viděla jsem záblesk šedé a hned potom tebe,” pípla jsem nesměle. Bylo mi hrozně. “Opravdu jsem ji viděla! Tam na té lavičce, u altánu…”

“Nahoře na hradě? Jsi si jistá?” Zamyslel se a pak se mi dlouze podíval do očí. Bylo to, jako by mi mozkem projel žhavý drát. “Nelžeš. Něco jsi viděla. Šedá… Hm. To by odpovídalo tomu, co se tu děje.“ Začal se hrabat po kapsách, vytáhl svůj wigitor a nesrozumitelným jazykem začal komunikovat s Centrálou.

Náhlé ticho kolem nás vrátilo do reálu.

Stopař se rozhlédl a přístroj schoval. „Už jste po jídle? Tady to řešit nebudeme. Je tu moc očí. A taky uší. Který máte pokoj?“

 

***

 

Prohrabávala jsem kabelku a hledala peněženku. Riaggon sice tvrdil, že mě pozval, tak ať kašlu na peníze, ale ten šok, co jsem zažila, když jsem zjistila, že ji nemám, bych nikomu nepřála. Zuřivě jsem vyhazovala věci z tašky, nakonec jsem ji otočila vzhůru nohama. Nic. Nešťastně jsem se podívala na své společníky.

„Nemám ji. Musela zůstat na hradě.“

„Není v kufru?“ zeptal se Stopař. „Ten zas pro změnu zůstal u mě,“ ušklíbl se.

„To určitě ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Kašli na ni,“ mávl rukou Riaggon.

„Blázníš? Mám v ní všechno. Peníze, doklady, platební karty… A klíče od bytu. Ty taky nemám.“ Naházela jsem věci zpět do kabelky a na mobilu vytočila Dominikovo číslo.

„Ahoj,“ oddechla jsem si, když jsem zaslechla nesrozumitelné zamumlání. „To jsem ráda, že ještě nespíš. Doufám, že jsem tě nevzbudila. Zapomněla jsem si na pokoji peněženku a asi i klíče, nemohl by ses tam zajít podívat? Nějak slušně…“

Další nesrozumitelné zamumlání.

„Co jsi říkal? Tady je nějaký špatný signál či co,“ napínala jsem uši.

„U tebe? Donesly? Ty dvě? Aha… tak moc díky. Hele, nebude ti vadit, když se pro to za chvíli zastavím? Ještě jsme tady, kousek od hradu. Ne, tak maximálně čtvrt hodiny. Bezva. Jsi zlatý. Prozvoním tě, až budu u brány, asi už bude zavřená. Jo. Peněženku a klíče. Super. Máš to u mě, díky moc.“ Ukončila jsem hovor a tázavě se otočila do místnosti.

Stopař zavrtěl hlavou. „Ženská! Dobrá, dovezeme tě tam. Sbalte si, co tu máte. Vrátíme se ke mně do domu a vše promyslíme. Budeme mít víc místa i soukromí.“

Zabořená do sedačky vzadu v autě jsem těkala pohledem ze Stopaře na Riaggona. Ve společnosti jednoho z nejzkušenějších agentů z Centrály a šéfa zásahové jednotky bych se měla cítit v bezpečí jako nikdy. Tak odkud se bere ten divný pocit, co mi svírá hrdlo?

 

***

 

Chlapi! Zatracení chlapi! Šlapala jsem k hradní bráně a nadávala jak špaček. Původně jsem předpokládala, že mě Stopař doprovodí, ale pohádali jsme se v autě tak strašně, že jsem ho donutila zastavit už dole pod hradem. Vyskočila jsem, práskla dveřmi, seřvala Riaggona, který se už už chystal vystoupit, že chůvu nepotřebuju a jeho už vůbec ne, a vyrazila sama nahoru k hradní bráně.

Co si vůbec myslí? Konečně jsem zpátky v terénu a teď mám jako sedět v chalupě na zadku a jen přeposílat zprávy? Prý špatné signály, hlídat záda, probírat a skládat informace… pcha. Vařit by nechtěli? V podstatě mi tím řekli – ty se nám tu nepleť. To mi bylo jasné. Mají pořád plnou hubu rovných příležitostí, ale jak jde do tuhého, nekoukají vpravo vlevo. Vždyť mě sám povýšil na vyšetřovatele! Chci vyšetřovat v terénu, a ne někde sepisovat hlášení v kuchyni, to jsem mohla zůstat v muzeu. Na to vám kašlu, pánové! Mně se jen tak nezbavíte. Vztekle jsem vytáhla mobil. Doufám, že Dominik mezitím neusnul, ještě to by mi scházelo.

Nespal. Nestačila jsem ani říct ahoj, když se brána pootevřela. Bylo už k půlnoci, hrad byl tichý a zasmušilý. Druhý večírek už evidentně neprobíhal tak bujaře, jako ten včerejší. Koneckonců, zítra ráno všichni odjíždějí, tak aspoň ti, co řídí, by měli být vyspaní a střízliví.

Vklouzla jsem do průjezdu za branou.

„Díky moc. Jen si to vezmu a padám, už jsem měla být dávno pryč.“

Štíhlá postava se otočila a udělala pár kroků směrem k nádvoří.

„Dominiku? Tys mi ty věci nepřinesl? Hele, nemám moc času…“ Hlas mi zamrzl uprostřed věty. Ten, kdo se na mne obrátil, nebyl Dominik. Tedy… byl to Dominik, ale současně i nebyl. Přimhouřila jsem oči a úlekem udělala pár kroků zpět. Šedá barva se rozlila kolem mne, obtočila mne jak ledová mlha a ledově se mi zakousla do páteře.

Nemám moc času… zarezonovalo nádvořím. Ne, to opravdu nemáš, krasavice. Tvor s Dominikovými rysy semkl bezkrevné rty a mávl rukou. Přitáhl si mne jak na laně, sivá hrůza mne obemkla a ochromila mi všechny údy. Snažila jsem se vyprostit, ale marně. Kostnatá ruka mi sevřela zápěstí, kosti zapraskaly. Zasténala jsem.

Jen zpívej, moje malá ovečko. Rád lovím na návnadu. Ty, na které mám políčeno, bych na kousek kůže naditý papírky nenalákal!“ zasyčelo mi v hlavě. Klopýtala jsem za bezcitným přízrakem, táhl mne jako loutku, neměla jsem nejmenší šanci uniknout. Snažila jsem se druhou rukou vytáhnout wigitor, ale ochromující bolest mě ubíjela.

Dovlekl mne k hradní věži, přiložil dlaň na mohutnou stěnu a já s údivem spatřila, jak se před ním kameny rozestoupily. Když mě vhazoval do podzemní kobky, jeho oči jiskřily vzrušením a rozkoší.

Volej, ovečko, volej… Zpívej a lákej můry ke světlu. Těším se na ně. Můj hlad je pořád větší. Ti malí lidští mravenci mne nedokáží zasytit. Chci víc, chci víc….

Kameny se za mnou zavřely a mne do své náruče ochotně přijala Dragina dušežroutka. Svým chtivým jazykem mi propátrala útroby, popásla se na mé bolesti a zalila mne vlnou černého žalu a beznaděje.

Nikdy se odtud nedostanu. Navždy budu zavřená ve sklepeních Svojanova, vyzpívávat svou bolest pro potěšení dušežroutky a Šedáka. Schoulila jsem se do rohu vlhké smrduté místnosti. Slzy mi tekly z očí, plačtivě jsem vyla, zalykala se smutkem, propadlá beznaději, duši rvanou na kusy všemi žaly světa. Kývala jsem se ze strany na stranu, bolavou ruku přitisknutou k tělu, ústa otevřená, vzlykající, lapající po dechu.

Probrala jsem se zimou. Roztřesenou levačkou jsem hmatala tmou kolem sebe. Vlhké stěny, mazlavá lepkavá podlaha. Zaťala jsem zuby a snažila se překonat nával nevolnosti, hrůzy a strachu, který se na mne znovu valil. Jsem přece strážce, kruci. Co strážce, vyšetřovatel! Přece mě nedostane nějaká pitomá dušežroutka! Konečně se mi podařilo vyhrabat se na nohy. Celá rozklepaná jsem zmateně začala hledat po kapsách wigitor.  Jak jsem rukou do jedné zajela, nahmatala jsem cosi malého, kulatého a tvrdého. Stačilo, abych se odznaku vyšetřovatele jen dotkla, a značně se mi ulevilo. Na těle, musím ho mít na těle, vzpomněla jsem si na Stopařovo školení. S potížemi – pravá ruka, ochromená Šedákovým stiskem, mě vůbec neposlouchala – jsem připnula konjuktor do podprsenky tak, aby se dotýkal kůže, a úlevně si oddechla. Do hlavy mi přestaly bušit vlny beznaděje. Dragina se stáhla do zdí hradu, náhlou změnou mého rozpoložení vylekaná a nejistá.

Konečně jsem nahmatala i wigitor. Zavěsila jsem ho levou rukou k pasu a neohrabaně rozsvítila displej. Teď jsem si mohla prohlédnout místo, kde jsem byla uvězněná. Kameny na mne výsměšně mrkaly lesklým slizem. Neudělám vám tu radost a nebudu volat o pomoc, zašklebila jsem se na ně. Nebo aspoň ne hned. V kalném světle přístroje jsem zahlédla, že část zdiva je světlejší, jakoby průhlednější. Sáhla jsem na ni, mezi prsty mi zůstala prachová drť. Stěna byla v místech, kde ji Šedák rozhrnul, poškozená. Sebrala jsem ze země jakýsi úlomek a zkusila kámen narušit. Hrot klacíku – či to co bylo – vyryl do zdi hlubokou rýhu. Možná, kdybych zkusila… hm. Natočila jsem se tak, aby wigitor mířil na poškozené místo a stiskla knoflík. Kameny, které byly předtím brutální silou rozervány, zašustily, změnily se \v písek a sesypaly se mi k nohám. No vida.

Protáhla jsem se ven a zjistila, že v ruce třímám zbytek zřejmě lidské kosti. Zhnuseně jsem ji zahodila a otřela ruku do kalhot. V té chvíli dušežroutka zjistila, že jsem z její pasti unikla, Vztekle zavyla a snažila se mě svou mentální špínou znovu spoutat. Se zuřivou posedlostí proti mně vrhla všechen strach, ochromení, hrůzu i děs, které dokázala shromáždit. Štít, který mi konjunktor vytvářel, však útok odrazil a veškeré jedy obrátil proti jejich původkyni.

Pocítila jsem, jak se zalyká. Přeplněná negativními emocemi vibrovala jak přetopený kotel. Přiložila jsem pod něj poslední polínko – poslala jsem jí všechnu nenávist, které jsem byla právě teď schopna.

Najednou se celý hrad lehounce zachvěl. Z věže se vyvalila tma. Zformovala se v obrovský černý mrak, ne nepodobný atomovému hřibu.

Dragina dušežroutka už neexistovala. Pukla.

„Óóó,“ zasyčelo za mnou. Otočila jsem se. Z Dominika vyšlehla obrovská šmouha, plnými doušky nasávající emoční hřib, který kdysi plnil zlem hradní věž. Vytrhla jsem wigitor od pasu, namířila nad sebe na rozmazanou skvrnu a zapnula ho na plný výkon. Doufala jsem, že se mi podaří hltající stvůru vymazat, ale nestalo se nic. Byla jsem bezmocná – wigitor, puštěný plnou silou nedokázal Šedákovi zkřivit ani vlásek.

Udělala jsem tedy to, co jsem měla udělat hned – utekla jsem. Prolétla jsem branou, prosmýkla se kolem spících domků v podhradí. Běžela jsem z kopce dolů, nejprve po silnici, z které jsem viděla jen tmavý pruh stíněný stromy, pak úzkou stezkou lesem přímo z kopce. Utíkala jsem jako o život. Letěla jsem bezhlavě, pravačku, která bolela jak sto čertů, jsem si přidržovala levou rukou. Najednou jsem zdola zaslechla hluk motoru. Auto olízlo světly stráň, po které jsem se řítila hlava nehlava, a prudce zabrzdilo. Bouchly dveře a ke mně přiběhly dvě postavy. S úlevou jsem padla Riaggonovi do náruče. Zlatá štěnice! Bez řečí mě popadl, strčil do auta, Stopař se pracně na úzké silničce otočil a za chvíli jsme byli v tichu pronajatého domku.

Tělem mi lomcoval zimničný třas, ruka mi natékala, nohy jsem měla jak z gumy. Riaggon beze slova vytáhl medicant, posadil mne ke stolu, rozstřihl rukáv a pustil se do ošetřování mé nešťastné pravačky. Přístroj cvakal, rukou mi probíjelo tisíc malých jehliček. Zatínala jsem zuby, abych neječela nahlas. Po chvilce analgetika zabrala, cvakání se změnilo v laskavé vrnění a já cítila, jak mě ruka pomalu přestává bolet.

„Udělal jsem, co šlo,“ řekl Riaggon a sundal mi přístroj z ruky. „Srovnal a pospojoval kosti, spojil šlachy. Díky za tuhle novotu, bez ní bys byla mimo provoz nejméně šest neděl. A vyfasovala bys pěkných pár šroubů. A teď povídej, do čeho ses to zas proboha přimotala?”

Stopař mi mlčky podal velký hrnek jak smůla černého čaje. Vzala jsem ho opatrně do rukou, zhluboka se napila a zadívala se na společníky, kteří netrpělivě čekali na má slova.

„Je to Dominik! Viděla jsem ho! Nechápu, jak to, že…“

„To je ten kluk, co tě měl odvézt?“ přerušil mě Stopař.

„Ano,“ přikývla jsem a chtěla pokračovat.

Nenechá mne domluvit. „Nesmysl. Ten to být nemůže. Prověřil jsem ho, když jsem šel pro tebe. Byl čistý.“ Zarazil se. „Jedině že by si ho Šedák vypůjčil až poté, co jsme odešli.“

Zalila mne nepopsatelná úleva. Od chvíle, kdy jsem uviděla šedou bestii s Dominikovými rysy, mi bušilo v hlavě, jak je možné, že mne tak lehce obalamutil. Že jsem na něm nic nepoznala už dříve. Vždyť jsme se pracovně potkávali už nejméně rok!

„Proč ale zrovna jeho?“

Vzpomněla jsem si na to, co mi Dominik vykládal.

„Protože je senzitivní?” vyhrkla jsem. „Povídal mi o Housce. Vnímal křik strážců. Jestli je ale posedlý, tak ho přece nemůžeme nechat bez pomoci! Vždyť je to možná…” Hlas se mi zlomil.

Oba muži na mne mlčky hleděli. Úlevný pocit rázem zmizel a vystřídal ho strach.

“Co s ním bude? Co s ním Šedák udělá? No tak, přece ho nenecháme v drápech té bestie! Musíme ho odtamtud dostat!” Vstala jsem a začala nervózně přecházet po pokoji.

Stopař zakroutil hlavou. „Neblázni. Jestli je senzitivní, tak je skvělá oběť. Navíc tvůj přítel. A pokud má v sobě něco málo ze strážců…  Výborná kombinace pro Šedáka. Nevíme o nich moc, ale jedno ano – většinou se nevzdalují moc daleko od hnízda, které si tady udělají. Netušíme proč. Proto využil Dominika, proto ti ukradl věci – aby tě dostal zpátky. Oni nás umí rozpoznat – a sama jsi slyšela, že lidské utrpení mu už nestačí. Chce víc. Chce nás. Sází na to, že se vrátíme. Dominik je pro tebe stejná návnada, jako jsi měla být ty pro nás. Jenže my tam nepůjdeme. Nemůžeme.“

Vyděšeně jsem se na Stopaře podívala. „Chceš říct, že ho nedokážete zastavit?“

Riaggon a Stopař jak na povel pokrčili rameny a zavrtěli hlavou. „Sami ne.“

„Ani když půjdu s vámi? Ve třech?“

„Ani tak.“

Ztěžka jsem dosedla zpět do židle. Ve světle toho, co jsem se dozvěděla, se mi další slova neříkala lehce. „Já ho asi ještě přikrmila.“

„Cože?“ vyvalil oči Riaggon.

Podrobně jsem jim vyložila vše, co se na hradě událo.

„Věděli jsme, že se něco děje. Proto jsme pro tebe vyrazili.“

„Jak jste to mohli vědět?“ zarazila jsem se.

„Volala jsi nás přece!“

„To teda nevolala!“

Chvíli jsme na sebe vztekle koukali, ale pak jsem mávla rukou. „Dobrá, ujelo mi jedno jediné zakvílení. Ale to je fuk. Co uděláme teď?“

Pokojem se rozlilo ticho. Nervózně jsem se zavrtěla a zkusila to znovu. „Když odhlédnu od Dominika, tak tam nahoře jsou lidi! Nemůžeme je tam nechat s tou… s tím… Co bude, až se ráno probudí?“

„Měj rozum,“ pravil měkce Riaggon. „Teď nic nezvládnem. Musíme počkat na posily.“

„Jenže oni mezitím přijdou o rozum! Na tom místě leží deka, co deka, přímo duchna špatných emocí!“ Vyskočila jsem a začala znovu přecházet po místnosti. „Musíme něco udělat! Taky je tam přece ještě někde náš člověk!“

„Nech toho, Šej,“ řekl Riaggon. „Stopař povolal svý lidi, zítra to vyřešíme. Vymyslíme pak nějakou krycí legendu, jako vždycky. Teď nemá smysl nic dělat. Je zbytečný chodit problémům vstříc.“

Otočila jsem se k němu zády a zadívala z okna, nahoru, do míst, kde jsem tušila hrad. „Máš pravdu,“ řekla jsem nakonec. „Je zbytečné chodit problémům vstříc.“ Polkla jsem a ustoupila o pár kroků zpět. „Zvlášť, když ony přijdou k nám. Jak jste mysleli to – nevzdalují se od svého hnízda?“

Na zeď dopadla první rána, dům se zachvěl. V zahradě stál stín s podobou Dominika. Oči mu zle svítily, nad hlavou vlál závoj zla, obtáčející dům jako obrovský had. Odvaha, kterou jsem se tak holedbala ještě před chvílí, mě rázem opustila. Oba muži vyskočili. Stopař skočil ke kufru a vytáhl gunspeak, zbraň podobnou malému ručnímu dělu. Riaggon se snažil uzavřít kolem domu ochranný kruh, ale než stačil dokončit formuli, roztříštila se okenní skla, kolem pasu se mi sevřel pevný šedý pás a ocitla jsem se ve vzduchu.

„Moje ovečka, moje…“ zadunělo mi v hlavě. Než jsem se nadála, prolétla jsem úzkým tunelem a ocitla se v temnotě. Kolem uší mi zasvištěl chladný vítr, kruh kolem pasu povolil. Upadla jsem na zem a ztratila vědomí.

Probrala jsem se s třeštící hlavou na kraji obrovského srázu, chmurná hlubina pode mnou se ztrácela v nedohlednu. Nade mnou se jako skála tyčil Riaggon. Černá hranatá postava, doširoka rozkročená, v pravé ruce wigitor zářící jasným zeleným světlem, které rozhánělo šeď, dotírající na něj rozeklanými jazyky. Mezisvětí! Šedák nás chce dostat k sobě, do svého světa! Hrůzná představa toho, od čeho jsem jen krůček, mi vlila síly do žil.

Bolavě jsem se překulila na všechny čtyři a s velkou námahou vstala. Riaggon, aniž by odvrátil zrak od šedých jazyků, mě přitáhl k sobě. Opřela jsem se o něj zády a vytáhla svoji zbraň. I můj wigitor zaplanul jasnou zelení, znakem strážců, znakem života.

Stáli jsme na hranici mezi dvěma světy, na hraně života a věčného zatracení, dva beznadějně vzdorující ztracenci. Tmavá hradba okolo nás se pomalu uzavírala, rozeklané jazyky nabývaly pevnějších obrysů, jejich údery byly stále silnější a bolestivější. Klesla jsem na kolena, ale wigitor nepustila. Tvrdá rána mi ho obratem vyrazila z ruky, zelené světlo posledním obloukem rozpustilo dusivý příkrov přede mnou a zhaslo. Rychlým hmatem jsem zbraň znovu sebrala, ale než jsem ji stihla znovu obrátit proti nepříteli, objevil se vedle mne druhý stín. Stopař. Mnohem vyšší než my dva, v rukou gunspeak, z kterého prýštil oslňující proud zelených částic. Val kolem nás se na moment rozpustil a ta chvíle Riaggonovi stačila.

Chytil mne pevně za pas, otočil se kolem své osy, mávnutím rozšířil díru zející v rozhraní a prohodil mne zpět do světa lidí.

 

Potlučená, krvavá a bolavá jsem dopadla do čehosi lepkavého a páchnoucího. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Kulatá místnost. Bez stropu. Bez střechy. Staré kameny spojené vydrolenou maltou. Hradní věž? Stále byla noc, nade mnou blikala netečná světla hvězd, kolem mne tma, jen lehce ředěná světlem měsíčního srpku. Na zemi směsice zvířecích kůží, zbytků kostí, vnitřností a jakýchsi pružných úzkých linek, snad drátů nebo gumových trubic. Nejistě jsem vstala, ale noha mi uklouzla a já znovu upadla do té odporné změti.

Rukama jsem tápala po jakékoliv opoře, až jsem narazila na polorozpadlou židli, s jejíž pomocí jsem dokázala vstát. Konečně se mi podařilo rozsvítit wigitor. Po zádech mi přejely mrazivé prsty odporu a děsu. Octla jsem se v Šedákově hnízdě a to, co jsem považovala za zbytky kůží a zvířat, byl ten, po kom jsem tak dlouho pátrala. Místní revírník.

Otřásla jsem se hrůzou, můj žaludek nápor nevydržel. Lapala jsem po dechu, v krku hořký potah zvratků, přerývaně jsem dýchala a snažila se uklidnit. Musím něco udělat, nemůžu Stopaře a Riaggona nechat bez pomoci!

Sebrala jsem zbytky odvahy a začala hledat místo, kudy jsem byla vhozena do lidského světa. Vrátit se nebylo těžké. Otvor v rozhraní, kudy mne Riaggon prohodil, ještě nebyl zcela uzavřený, takže ho stačilo jen lehce rozšířit. Protáhla jsem se zpět.

Šedáka jsem nemusela hledat dlouho. Obrovský vír, točící se v kruhu kolem dvou černých postav byl nepřehlédnutelný. Potlačila jsem nutkání vrhnout se k němu a začala se rozhlížet kolem. Mysli, Šejlo, mysli! Odkud stále čerpá ten tvor svou sílu? Rozhraní je neutrální území, každý zde smí mít jen to, co si s sebou přinese. Nikdo zde nesmí svou moc obnovovat, doplňovat ani od nikoho brát. Nikdo – ani my strážci. Tak zní dohoda. Proto už zbraně mých kolegů pomalu pohasínají, proto jejich paže umdlévají. Tmavá hradba přitom neustále roste. Jak to?

Plížila jsem se opatrně kolem vířícího oblaku, tak, abych nevzbudila jeho pozornost, aby na mně neulpěla ani částečka kouře. Pátrala jsem po čemkoliv, co by mi napovědělo, jak je možné, že nepřítelova moc a síla neustále vzrůstá.

Pak jsem ji spatřila. Úzkou linku podobnou té, co jsem viděla v hnízdě. Kroutila se jako had a protínala mezisvětí napříč. Uprostřed ní nevelký otvor, z kterého líně vytékal malý proužek šedé substance měnící se v úzký proužek dýmu. Ten zlořád si doplňuje energii i v neutrálním území!

Sledovala jsem linku až do míst, kde se ztrácela v rozhraní druhého světa, zřejmě toho, odkud netvor přišel. Zlehka jsem se jí dotkla. Byla kluzká, z pevného teplého materiálu, ne nepodobná lidské žíle. Neměla jsem čas se rozmýšlet. Nastavila jsem wigitor na nejvyšší výkon a přitiskla jej do míst, kde ústila do rozhraní. Nadechla jsem se a zmáčkla knoflík.

Ohromný vír se zazmítal v náporu vzteku, otočil se a změnil ve vysokou neforemnou postavu, která se obrovskými skoky vrhla k místu, kde nyní místo životadárného přílivu energie trůnila ohromná spečená koule. Šedák zavyl a skočil mi po krku. Stihla jsem znovu zmáčknout knoflík a zelený paprsek rozdělil přízrak na dvě půlky, které se zmateně snášely k zemi. Postava se transformovala v popelavý oblak, z kterého znovu začaly vystřelovat rozeklané jazyky – ale už ani zdaleka ne s takovou silou, jakou disponovaly ještě před chvílí.

Další zelené záblesky, to se do boje přidali i moji společníci. Ještě několikrát se šedý vír snažil zformovat, ale bezúspěšně. Bez přísunu energie a spojení se svým světem se rozpadl v kroutící se cáry, které již nebyly nebezpečné. Přesto jsme je nemilosrdně zlikvidovali všechny, do posledního.

 

 

***

 

Očistit hrad od všech stvoření, která se na něj přisála díky zlu produkovanému Šedákem, trvalo hodně týdnů.

Do muzea už jsem znovu nenastoupila. Rozdala jsem kytky, změnila jméno, bydliště, trochu i podobu a vrátila se do terénu. Stopař si mne vybral za parťáka. Spolu jsme čistili Svojanov od nočních můr, křivičů eg, závistí a nevraživostí, prolézali každý kout a ničili zárodky nových dušežroutek, rodících se z roztrhaného těla Draginy. Také klíčící semena dalších ghominů jsme našli. I ty jsme zahubili. Až se své oblasti ujme nový revírník, najde ji čistou jak padlý sníh. Doufám.

Objev, že Šedí nedbají pravidel stanovených Radou a potvrzených všemi známými světy způsobil, že jejich rozhraní bylo bez milosti natrvalo a natvrdo odizolováno. Již nikdy neproniknou do jiných krajů a nebudou žít na úkor jejich obyvatel. Přála bych jim, ať se požerou navzájem.

Spousta temných bodů, které tepaly kolem Svojanova, se po naší akci vytratila. Mrtví konečně došli odplaty a jejich duše mohly v klidu odplout do klidných vln Zámoří.

A pak… pak přišly další události, které pomalu zatlačovaly dění na Svojanově do pozadí.

Já ale nezapomenu. Nikdy.

***

„Dobré odpoledne.“

Dominik stál u okna a sledoval dění v zahradě. Během roku, který uběhl od akce na Svojanově, trochu pohubl. Christianovy rysy tím ještě větší měrou vystoupily do popředí. Krev strážců, ač věky velmi naředěná, se prostě nezapře a Dominik svého prapraprapředka připomínal čím dál tím víc.

Život s potomky mé dávné lásky opravdu nepěkně zatočil. Ve snaze o přežití se během třicetileté války rozlétli po celé Evropě, ale ze všech linií zůstala jediná, která přežívala v Čechách. Bohužel, poslední velká válka a události po ní byly nemilosrdné i k této větvi. Dominik, sourozence nemaje, se stal skutečně posledním výhonkem celé kdysi velké slavné a starobylé rodiny.

Teď se odvrátil od okna a pohlédl na mne. Usmála jsem se, objala ho a pohladila ho po tváři.

„Jak ses dnes celý den měl?“

Velké, téměř černé oči se na mne podívaly a probleskl v nich zájem. Po chvíli se však odvrátily a nabraly tupý, bezmyšlenkovitý výraz. Tak jako včera, předevčírem a vlastně pokaždé, když jsem za Dominikem do psychiatrické léčebny přišla. To jen já si namlouvám, že jeho zájem trvá každičký den o zlomek vteřiny déle, že jednou přijde chvíle, kdy si vzpomene a bude to zas ten starý milý Dominik, trochu trhlý ajťák a příjemný společník.

Ve skutečnosti dobře vím, že ten okamžik nikdy nenastane. Šedý vymazal jeho vědomí i myšlení navěky a zanechal mi prázdnou skořápku. Renomovaný rehabilitační ústav dokázal vyléčit tělo, jeho duši a mozek však dohromady zatím nikdo nedal.

 

Mohla bych říct, že mé svědomí je čisté. Vše, co jsem udělala, bylo Radou shledáno jako správné. Spolu s Riaggonem a Stopařem jsme strávili dlouhé hodiny vysvětlováním. Vrátili jsme se i k nešťastným událostem, které kdysi proběhly na Housce. Předložila jsem všechny doklady o tom, jak jsem po staletí svůj slib plnila. Členům Rady trvalo několik dní, než se prokousali mými pečlivě vedenými záznamy.

Ač jsem o to nikoho nežádala, byla jsem při posledním jednání svého závazku zproštěna. Rada naznala, že jeho další trvání je bezpředmětné – není už nad kým držet ochrannou ruku. Slova, která jsem kdysi vyřkla z lásky a nerozvážnosti, mne měla přestat trápit v těžkých snech. Nestalo se tak. Ač v očích Rady čistá, sama před sebou si čistá nepřipadám. Škodolibý osud mi nabídl druhou šanci, ale já zklamala. Namísto ochránce jsem se stala nevědomky zhoubou.

Existuje jen jedna možnost, jak toto mé selhání napravit. Zvažovala jsem ji dlouho, stejně dlouho, jako jsem věřila, že přece musí být nějaká cesta, jak dostat Dominika zpátky. Dnes vím, že pokud chci dostát svému slovu a sama v sobě splnit přísahu, ke které jsem se kdysi zavázala, musím konat jinak. Umělé oplodnění je dnes naprosto běžné. Ne, nezpronevěřila jsem se svým zásadám a nebudu mít já jeho dítě. Ani bych nemohla, linie strážců je v Dominikově DNA napevno zakódovaná. Nicméně najít ženu, která za úplatu jeho dítě donosí a vychová, byla hračka.

Věřím, že překonat úřední bariéry nebude trvat dlouho. Něco peněz a trochu námahy při ovlivňování mysli příslušných úředníků správným směrem udělá své. Odběr genetického materiálu… hm, na to zatím nebudu myslet. To se vyřeší, až přijde čas. Christianův rod prostě bude pokračovat dál. Konečně budu mít zase na duši klid.

 

Otevřely se dveře pokoje, vešla sestra. Tác plný lékovek na stůl spíš hodila, než položila, až Dominik polekaně trhl hlavou. I já se lekla. Sestra něco zabručela na omluvu, nasypala pár prášků do malé skleněné misky a vrazila mi je do ruky.

„Když už jste zas tady, tak mu je dejte. Nemám čas se s ním zdržovat, mám na starost další dvě patra.“ Načárala něco do papírů, popadla tác a byla pryč, dveře za ní s rachotem zapadly.

Ta má dnes náladu. Jak je vidět, ani nejlepší člověk se nevyhne slabším chvilkám. Sestřička Miluška bývala vždy ztělesněním dobroty. Každý holt máme své starosti, jakmile nám však přerostou přes hlavu, je zle.

Nalila jsem do sklenice čaj a podávala ho i s léky Dominikovi, ale zaraženě jsem ruku stáhla. Hleděl na dveře, kudy odešla nabručená Miluška, a já nevěřila vlastním očím: Dominik se usmíval! Sice lehounce, ale usmíval a pohled měl jasný a nezkalený.

Odložila jsem čaj i léky a popadla ho za ruce.

„Dominiku!“

Otočil hlavu a jako by mu přes oči spadly rolety. Rozjasněný výraz byl tatam, tvář opět nabyla na tuposti. Nevadí. Chvíle, kdy měl vědomí jasné, byla mnohem, mnohem delší než všechny předchozí okamžiky. Po těle se mi rozlila radostná naděje. Třebas mé konspirační postupy ani nebudou potřeba! Dám mu čas, máme ho oba dost. Dominik je mladý a já nikam nespěchám.

Znovu jsem zvedla prášky a pití, dohlédla jsem, aby léky v pořádku spolkl a zapil, odebrala mu sklenici a pustila televizi. Vydržel u ní hodiny, stejně jako vydržel hodiny zírat na lidi pohybující se v ústavním parku.

Potichu jsem vyšla ven, zavřela dveře a opřela se o ně, plná radosti. Konečně! Ledy se pohnuly! Zašátrala jsem po telefonu a chtěla se s Riaggonem podělit o svou radost, když vtom do mne vrazil čísi loket a vyrazil mi z ruky přístroj. Ten opsal velký oblouk a třískl o zem.

„Ženská zatracená! Příště si eště stoupni doprostřed!“

Zahlédla jsem už jen rozevlátý plášť a vozík, na kterém ležel bezvládný stařeček. Neurvalý saniťák se ani neotočil, jen z dálky bylo slyšet jeho hudrování.

Tedy to je den. A to je místní psychiatrie prý vůbec nejlepší ze všech podobných ústavů v celé zemi. Jak pak vypadají ostatní? Lepší nevědět. Sebrala jsem telefon, proplížila se opatrně vrátnicí (ještě abych dostala kartáč i tam!) a vypadla pryč.

 

***

Seděli jsme v mém novém bytě, pojídali přinesenou večeři a popíjeli víno. Nadšeně jsem Riaggonovi a Stopařovi vyprávěla, jaké pokroky v posledních týdnech Dominik udělal. Jasný pohled už udrží docela dlouho. Taky je aktivnější, televizi skoro nepouští. Svou pozornost soustředí na lidi v parku, ale pořád je lepší sledovat živé lidi, než stupidní televizní programy, ne? Líčila jsem i další zážitky z mých návštěv v léčebně, když v tom najednou Stopař zbystřil.

„Počkej, zopakuj ještě jednou, cos říkala!“

Zasmála jsem se. „Šla jsem dnes přes park u vedlejší chirurgické kliniky, a najednou se tam začali dva pacienti prát. Kdyby to nebylo smutný, tak by to bylo směšný, jak šermovali berlema a nadávali si do kriplů,“ zopakovala jsem svůj poslední zážitek.

Stopař vstal a začal přecházet po pokoji. „Víš, co je divné? Poslední dobou nosíš podobných historek čím dál tím víc. Sestry jsou podrážděné, sanitáři neurvalí, doktoři odsekávají, auta na křižovatce do sebe naráží, lidi si nadávají, teď se i perou… Nelíbí se mi to. Nemáš pocit, že se něco děje?“

Zarazila jsem se. „Hm. Je tam poslední dobou víc dusno, to je fakt. Ale že by se přímo něco dělo, to jsem nepozorovala. Pravda, už se v léčebně necítím tak komfortně, jako ze začátku…”

Riaggon seděl, poklepával prsty na stole a pokyvoval hlavou. „Divný. Dominik se zlepšuje a situace kolem se zhoršuje. Nemůže to mít nějakou souvislost?“

Sevřelo se mi hrdlo.

„Dominik je nemocný a s tím, co se děje kolem něj, nemá nic společného!“ vyhrkla jsem.

„Jasně, Šej,“ řekl konejšivě Riaggon. „Ale víte, co bude nejlepší? Zajdem za ním. Co nejdřív, zítra. Všichni tři. Porozhlídnem se po ústavu, jestli se tam nedějí nějaký nepravosti. Samozřejmě, příčiny můžou být někde úplně jinde. Třeba jsou zaměstnanci špatně placený, to by rozčílilo každého. Nebo je to horkem, ne každý snáší letošní vedra dobře. Nicméně raděj léčebnu navštívíme zbytečně, než se pak tlouct do hlavy, že jsme něco přehlídli.“

„Když myslíš,“ odpověděla jsem váhavě. „Návštěvy jsou denně od desíti ráno. Do šesti večer.“

„Domluveno, sejdeme se v deset u vchodu do parku,“ rozhodl Stopař.

Večeři jsme dojedli mlčky.

 

Před desátou jsem už netrpělivě stepovala u mřížovaných vrat ústavního parku. Zřízenec, který je přišel otevřít a zůstal hlídat v budce u vchodu, se mračil. Dopoledne se teprve probouzelo, ale už teď bylo teplo. Odpoledne zas bude pařák, v městě k nepřečkání.

Stopař, oděný v tričku s krátkým rukávem a lehkých plátěných kalhotách, vypadal bez svého dlouhého tmavého pláště mnohem mladší. I Riaggon si toho všiml a významně povytáhl obočí, když konečně dorazil.

„Jdeme,“ pronesl Stopař a vykročil. „Nemám moc času, odpoledne letím do Basileje. Práce na Svojanově je hotová, včera jsem předal lokalitu novému revírníkovi. Čeká nás přesun na nové působiště,“ otočil se ke mně.

„Už víš, kam půjdeme?“ zeptala jsem se dychtivě. Moc jsem se na novou práci těšila a bylo mi v podstatě jedno, kam nás Rada pošle. Hlavně, že nemusím sedět v nějaké kanceláři a patlat se v papírech.

„To se právě dozvím, proč myslíš, že tam letím,“ odbyl mě Stopař.

Pokrčila jsem rameny. „Nemůžu vědět, co tam máš za řízení, pořád někam jezdíš, kdo si to má pamatovat,“ odsekla jsem podrážděně. Vedro začínalo fungovat.

„Který okno patří Dominikovu pokoji?“ zkoumal mezitím Riaggon.

„Druhé patro, třetí odleva.“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se na budovu. „Podívejme, dneska u něj nestojí. Většinou ho už odtud vidím, jak opřený o parapet sleduje, co se děje kolem. Minule mi dokonce i zamával, když mě viděl přicházet,“ drmolila jsem, abych přehlušila nepříjemný pocit, který se mě pomalu zmocňoval.

U vchodu do pavilonu rozčileně diskutoval hlouček lidí, gestikulovali prudce, naléhavě. Vedle stála blikající sanitka, od hlavního vchodu se blížila další a za ní auto s rozsvíceným majákem.

Policie.

Sevřelo se mi hrdlo. Přivřela jsem oči a pohlédla na budovu. Nemusela jsem ani použít filtr. Cáry zloby, hněvu a nenávisti povlávaly kolem, z okna v druhém patře se valil temný oblak zla. Mlčky jsme přidali do kroku.

„Nezlobte se, ale dovnitř nemůžete.“ Dvojice mladých zřízenců u hlavního vchodu byla nesmlouvavá. „Smíme pustit jen zaměstnance a záchranáře.“

„Ale já jsem… Já tu mám… Dominika. Pan Dominik Zeiner. Váš pacient. Jsem jeho opatrovatelka.“

„Paní,“ odstrčil mne jeden ze zřízenců. „Dovnitř nesmí vůbec nikdo, opravdu.“ Pak se zarazil. „Říkala jste pan Zeiner?“ Podíval se na kolegu, ten přikývl. „Pohlídej to tu, jsem hned zpět. A vy pojďte za mnou,“ mávl na nás. Otevřel zadní dveře u hospodářské části budovy, pečlivě za námi zamkl a spěchal dlouhou chodbou. Kolem nás kmitali zřízenci s vozíky, sestry s rukama plnýma obinadel a lékaři záchranné služby v červených vestách. Pohlédli jsme na sebe. Otevřenými dveřmi jsme i při rychlé chůzi občas stihli nahlédnout do pokojů – převržené postele, rozbitá okna, zničený nábytek. V jednom z nich jsem zahlédla pacienty – bledé postavy, kývající se ze strany na stranu, nepřítomný výraz, rozmazané rysy, ruce v pěst. Sevřelo se mi hrdlo. Je Dominik v pořádku? Co se to tu sakra stalo?

Došli jsme do kanceláře ředitele ústavu.

„Přišla paní Zeinerová,“ ohlásil mne zřízenec. Ještě jednou na mne zkoumavě pohlédl a vracel se na své místo před vchodem.

V místnosti bylo plno lidí. Ředitel, primář oddělení, policisté. Stáli kolem stolu, cosi si ukazovali zřejmě na mapě budovy a vzrušeně debatovali.

„Paní Zeinerová?“ otočil se ke mně ředitel.

„Nejmenuji se Zeinerová,“ odpověděla jsem po pravdě. „Klára Dvořáková. Opatrovatelka Dominika Zeinera.“ Sáhla jsem do kabelky a vytáhla rozhodnutí městského soudu.

„Paní Dvořáková,“ zatvářil se zasmušile ředitel, „nemám pro vás dobré zprávy. Dominik je pryč.“

„Jak pryč?“ zůstala jsem v šoku.

„Víte, my zatím pořádně nevíme, co se tady vlastně stalo. Nad ránem se tu strhl hrozný rámus. Sestry, co měly službu, tvrdí, že se najednou všichni pacienti zbláznili.“

Vida můj vytřeštěný pohled, trpce se zasmál. „Já vím, jsme psychiatrický ústav. Ale naši pacienti jsou stabilizovaní, nemáme tu těžké případy. Žádné polstrované cely, nebo nedej bože klecová lůžka. Nic takového nevedeme. Pravda, dnes v noci by se asi hodily. Začalo na to na čtrnáctce, na pokoji vedle vašeho Dominika. Křik, rozbíjení oken, demolování nábytku, nakonec i napadání mezi sebou… Šířilo se to po patře jak oheň. Sestry zburcovaly zřízence, přijela policie… jenže než se vše uklidnilo, tak to trvalo pár hodin.“ Povzdechl si.

„A dál? Co bylo s Dominikem? Taky se toho zúčastnil?“ zeptala jsem se přiškrceně.

„Nevíme. Když jsme všechny pacienty zklidnili a ošetřili, zjistili jsme, že je pryč. Okno rozbité, dveře vyvrácené… Prohledali jsme celý ústav, policie nasadila i psa, ale ten nebyl k ničemu. Jen vyl a táhnul psovoda pryč odsud. Pana Zeinera jsme prostě nenašli.“

„Nenašli?“ vydechla jsem. „Co mám…“

„Policie si myslí, že utekl. Vyhlásí samozřejmě celostátní pátrání. Já věřím, že se najde,“ řekl primář chlácholivým hlasem. „Víte, na pokoji zůstalo tohle…“

Podal mi list papíru. Dominikův rukopis, pamatovala jsem si ho ještě z práce. Velké a rozevláté písmo, věta přes půl listu.

Promiň, Kláro, nemohl jsem už déle čekat. Neboj se o mne. Věřím, že se brzo uvidíme.

Srdce se mi rozbušilo. Dominik je v pořádku, jen utekl před tou spouští, co se tady děla. Vypadá to, že je víceméně zdravý, když dokázal dobře vyhodnotit situaci a zachránit se. Oddechla jsem si. Napíšu mu do práce, jistě se tam časem staví. Setkáme se a já mu konečně všechno vysvětlím. Pak se rozloučíme a na jeho další život (a doufám i rodinu) už budu dohlížet jen zdálky. Skvělé.

Přeložila jsem papír napůl a chtěla ho strčit do kapsy, když v tom mi padla do oka jakási čmáranice na druhé straně. Znovu jsem list rozložila a s námahou vyluštila roztřesený text. Strnula jsem a nevnímala ani primáře, který na mne mluvil, ani Riaggona, který se mne na něco ptal. Zírala jsem na pár slov, napsaných roztřeseným písmem, nesoucím už jen pouhé stopy Dominikova rozevlátého rukopisu.

Moje ovečka, moje!

Má těžce nabytá jistota se rozpadla jak domeček z karet.

Jsme znovu na začátku.