První část letošního Mamutího povídání najdete zde 🙂

Nebyl každý den růžový

Téma: Jako Fénix z popela

Drabble:

Občas jsem ji slyšela plakat.

Život ji neulevil ani kapku.

Máma jí umřela ještě za války, táta si našel novou macechu a to bylo zlé.

S bratrem se starali sami o sebe i o nové děti otce.

Utekla.

Našla si muže s dětmi a měla s ním své.

Občas jsem ji slyšela plakat. Někdy křičet a někdy se hádat.

Přesto našla sílu znovu se postavit, uhladit vlasy i sukni tím svým způsobem.

A pak se usmála a zadělala těsto na koláče. Voněly celým bytem. Ještě teď je cítím.

Nebyly všechny dny růžové.

I já jsem stejná.

Občas mne slyšíte plakat.

Závěrečná poznámka:

Maminky.

Něžné i silné zároveň. Tolik bolesti dokáží pobrat z našich ramen, aby ty své ukryly.

A ráno co ráno, znovu vstávají, rovnají svá fénixova křídla, aby znovu čelily plamenům všech životů.

Pro své děti, pro své milované.

Stále tiše děkuji

Téma: Síly v pozadí

Úvodní poznámka:

Dělali jsme jednou s žáky zakázku, kdy po přesném splnění a dodání nám zadavatelka nezaplatila, a ještě ztropila hysterickou scénu, že ona sice chtěla malé kytice, ale ve vedlejším městě „její umělci“ dostali orchidee a že ona teď nebude za chuďasku.

Že ona „musí mít víc jak orchie!“

Pak něco zamumlala a nechala nás tam všechny stát…

Drabble:

Najednou se začaly dít zvláštní věci.

Doma se nám pokazilo skoro všechno – pračka, nabourali nás, čerpadlo ve studni, umřel nám milovaný pes, v práci nám sestříhali odměny.

Jako by to nestačilo, musela jsem na operace. Ne jednu, ale během deseti let dvanáctkrát.

Už jsem si zvykala, že prostě na jednoho sedá, pokoj mu to nedá.

…

Přistoupila ke mně znenadání. Cikánka.

„Děvčátko, ukaž mi dlaň.“

Jako bych to nebyla já, podala jsem té ženě ruku.

„Tobě číst nebudu, ty už toho máš hodně. Ale sejmu z tebe to proklení. Dobře už bude.“

Jen jsem tiše poděkovala.

A jak přišla, zase odešla.

Tajemství zdí

Téma: Co mi visí doma

Úvodní poznámka:

Na úvod se omlouvám za toho umrlce, ale on mi hned vyskočil v hlavě, a ne a ne a nepůjde, protože i on chce svých pět minut slávy (prý konečně :D)

Tak jsem jej aspoň nevěšela „do domu“, ale způsobně na zeď 😀

Drabble:

Co mi visí na zdi?

Umrlec.

Ach, neděste se.

To je jen dávno zapomenutý umělec,

co měl touhu namalovat obraz ženy,

celé nahé, jen vlasy přes rameno přehozeny.

Co mi visí na zdi?

Maska,

kočičí hlava.

Ne jen jedna, je jich víc, každá jedna kráska.

Vyjela jsem, zvědavá, na karneval do Benátek,

vzala jsem je s sebou domů, nazpátek.

Co mi visí na zdi?

Paměti

na ty, co nejsou.

Na každé stěně v rámečcích, znám je už zpaměti.

Po tetě tepané plastiky, podobenku babičky,

pár fotek z cest, pokrývají kousek zdi každičký.

Co mi visí na zdi?

Život můj celičký.

Tovačovské náměstí

Téma: Nechat na holičkách

Drabble:

Tak jako většina městeček s dávnou historií i toto bylo ohrazeno hradbou měšťanských domů ve středu s městskou kašnou.

Kdysi malé domky se s rostoucím jměním svých majitelů počaly vypínat výš.

Původní tržní stánky nahradily krámy a krámky pohodlně usazené za věncem podloubí.

Přešly věky, změnily se časy.

Podloubí se proměnila na prodejní nebo obytné prostory.

Na počest povstání národa z poroby náměstí olemovaly národní stromy – lípy.

Přežily válku, vítaly občánky, znaveného poutníka na lavičce nenechaly na holičkách a jemně ho ukolébaly ševelením listí.

Milovala jsem ty noci u babičky, kdy otevřeným oknem vtékala nocí vůně květů těch majestátných korun.

Závěrečná poznámka:

Stály tam v uzavřeném čtverci. Chránily srdce náměstí – kašnu se sochou sv. Václava.

Tišily letní parno, v květu přes den zvučely křídly tisíců včel.

V zimě se oděly do sněhových boa a třpytivě odrážely měsíční světlo.

Patřily k tomu náměstí, patřili k mému dětství.

A pak přišla „sametová“ a mocipáni a dlažba a pár smutných smrků v rozích té opuštěné vydlážděné prázdnoty.

Zabili srdce města.