S velkou opovážlivostí si po mistrech pera a klávesnice, jako jsou Aries, Alešandr, Chrudoš, JJ, Kytka, Mamut, Regi, Tora (abeceně řazeno), dovoluji nabídnout i něco ze svého psaní.

Jedno z loňských drabblat si vynutilo rozepsání.

Běta

Běta domyla velký hrnec, s obtíží narovnala unavená záda a mimovolně si pohladila objemné břicho. Vtom jí podbřiškem projela ostrá bolest. Už je to tady, už se nemůže mýlit. Děťátko se hlásí na svět.

„Hano,“ stihla jen oslovit starší ženu, jež pečlivě vymetala popel. „Prosím, dokončíš…“ víc už nestihla říct kvůli dalšímu nárazu bolesti.

Hanka hned věděla, která bije.

„O to se teď nestarej, pojď, musíš si jít lehnout. Máš všechno připravené?“ řekla rázně.

„Ale nádobí…“ namítla Běta.

„… se nic nestane, když chvíli počká.“ Hanka odvedla nastávající matku do komůrky, kterou spolu obývaly. Počkala, než se Běta uložila, řekla, že se za chvíli vrátí, a pak se vrátila do kuchyně.

Běta pevně svírala přikrývku, aby nevykřikla bolestí. Věděla, že hospodyně Háta nesnáší jakýkoliv hluk a dokáže být hodně nepříjemná, když se jí cokoli znelíbí.

Rychle se blížil večer, malým okénkem vnikalo do místnosti jen trochu světla. Hanka chvílemi přicházela, ale když zjistila, že zatím podle jejích slov nehoří, vždy odcházela po své práci.

Když ustal další záchvěv bolesti, Běta únavou po celodenní práci upadla do polospánku. Ve snění se jí vybavila chvíle někdy zpřed dvanácti let…

Šla tehdy se svým prvorozeným synkem… kolik mu to jen bylo, šest nebo sedm let, do školy při sídle biskupství, kde pracovala jako služka. V uších jí zní, jak už tolikrát předtím, zoufalá slova malého chlapce:

„Maminko, nenechávej mě tam,“ prosil už poněkolikáté malý Vašík.

Slyší i sebe, jak hlasem plným slz odpovídala:

„Neboj se, Vašíčku, nebudeš daleko, často se uvidíme. Budeš se učit, číst, psát, latinsky… Nebudeš muset dřít jako pacholek od koní.“ Běta si uvědomuje, že svými slovy konejšila víc sebe než syna.

Přicházeli k nevelkému domu poblíž kostela.

„Mnich Silvestr chlapce bije,“ skoro plakal Vašík. „Říkal to Čeněk, když posledně utekl k mámě. Silvestr si pro něj přišel s lískovým prutem a zbil ho. Bojím se ho.“

„Vašíčku,“ jen stěží tehdy spolkla pláč, „otec… otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat.“ Tehdy se udržela, aby před chlapcem neplakala i ona, dnes však slzám nebránila a nechala je volně proudit.

„Co je ti?“ polekala se Hanka, která se přišla na Bětu podívat.

„Nic,“ vzlykla Běta. „Jen jsem si vzpomněla na Vašíka, když byl malý.“

Hanka ji beze slova pohladila po rameni a zase odešla. Dobře znala její bolest, že se musela vzdát svých synů a poslat je do školy. A také věděla, jakého vzdělání se tam chlapcům dostává. Povzdechla si a dál šla po své práci. Dnes musí zastat i tu Bětinu.

Běta hleděla beze slova do temného stropu. Věděla tehdy a ví i dnes, že jí nezbývalo nic jiného než poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Biskup by ji odejít nenechal. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, když za ní přišel poprvé, podruhé… nedokáže ani teď. Poprvé nevěděla, proč přišel. Byla mladá, sotva čtrnáctiletá. Když tehdy odcházel, dal jí rozhřešení…

Nová bolest jí projela tělem, jen stěží zadržela výkřik. Nesmí křičet, nesmí… Hanka přijde a pomůže, jako už dříve při předchozím porodu.

Aby zahnala bolest těla, přiměla se znovu ke vzpomínce na poslední chvíle s Vašíkem.

Vešli tehdy do velké světnice. U stolu seděl zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako její synek. Jednoho z nich znala, Čeněk, o kterém jí vyprávěl Vašík. Běta si vzpomíná, že měl na ruce rudý pruh. Na stole ležel velký svazek vrbových prutů – došlo jí tehdy hned, jak se dostal ten pruh na Čeňkovu ruku.

„Vedeš ho konečně?“ řekl stroze mnich a ukázal na místo vedle sebe. „Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme: Pater noster…“

Běta už neudrží pláč: „Ani jsem ho nemohla naposled obejmout, přitisknout jej k sobě, políbit.“ Před studeným pohledem mnicha Silvestra se neodvážila. Zoufalý výraz dětských očí jí celé roky nejde z mysli.

Oslnilo ji světlo lampy. Hanka jí otřela uslzený obličej: „Už mám hotovo, zůstanu tu s tebou. Už to musí být brzo.“ Trvalo však celou noc, než přišel na svět silný chlapeček. Běta hodně zkusila. Když jí Hanka podala dítě se slovy: „Tady máš třetího syna,“ Běta se znovu rozplakala.

„Zase mi ho vezmou… Zase z něj udělají totéž, co z Vašíka a Martina. Doufala jsem, že tentokrát to bude děvče, že mi ji nechají…“

Unavená Hanka se neudržela:

„A co by bylo z děvčete? Od malička by dřela, a až by povyrostla, čekalo by ji to, co tebe… hračka pro jejich choutky. To bys chtěla? Tebe si biskup nechává pro sebe, ale ostatní děvčata… Nedívej se tak vyděšeně a hleď se co nejrychleji vzchopit.“

Hanka odešla a nechala Bětu jejím myšlenkám.

Uplynulo několik let…

Téma: Chtíč

Prásk!

Ze střechy se odloupl kus šindele a holub na plotě vyděšeně vzlétl.

„Kam mohl ten starý blázen navečer jít?“ syčí vysoký muž v sutaně. „A Hana? Já nevím,“ pitvoří se, „neřekl nic a odešel. To jí mám věřit?“

Bernard vztekle odrazil holí kámen, který mu ležel v cestě, a rázoval ke kostelu.

„Já ty kacíře dostanu na kolena! Mně nikdo nebude předhazovat, že jsem pořád jen kaplanem v takové díře! Jednou všem ukážu, komu se vysmívali! Dostanu Cimburského před soud a otec biskup mi dá bohatou farnost.“

Pokleká před křížem. Nevidí, že Ukřižovanému stéká po tváři krůpěj. Rosa? Slza?

Téma: Šelma

„K večeři mě nečekejte!“ řekl stroze Bernard, „zůstanu u zástřizlského pána přes noc.“
Starý Bořivoj sklonil hlavu a dál se bezhlesně modlil.
Bernard se ušklíbl a vyšel. Hana si oddychla:
„Bylo načase, aby někam zmizel. Od návratu z Brna s ním není k vydržení.“
Bořivoj na ni mlčky zahrozil.
Hana pohodila hlavou a uraženě odešla.
Starý kněz si povzdechl. Byl mezi těma dvěma jako mezi mlýnskými kameny.
Když už se blížil večer, ztěžka vstal, přehodil si plášť a zvolna vyšel. Měl v hlavě plno otázek na Metoděje.
Muže v dlouhé sutaně stojícího u mohutného dubu však jeho staré oči neviděly.

Téma: Módní expert

„To jsem ráda, bratře Metoději, že jsem tě zastihla ještě doma. Nesu novou halenu, kterou jsme ti s maminkou ušily, abys…“ zarazila se.
„… nedělal v Praze ostudu,“ rozesmála se Metodějova dcera Kateřina.
Metoděj jim žertem zahrozil.
„Krásnou halenu jste mi ušily, na cestu si ovšem vezmu tady tu starou.“
Anežka se zamračila.
„Vždyť je mnohokrát zašívaná… tady trčí nitě… a tady je dokonce díra. Rychle ti ji spravím.“
„Kdepak, děvče, ta díra tam zůstane,“ směje se Metoděj při pohledu na dívčin údiv. „Přece si na cestu nevezmu nic, co by mohlo nenechavce lákat, aby mě obral a třeba i zapíchl.“

Téma: Hlasy z hlubin

„Žapíchl? Jako pašátko?“ zažvatlal Martínek.
„Přesně tak, jako prasátko,“ rozesmál se Metoděj a zvedl vnoučka do výšky. Chlapeček výskal radostí.
„Hned bych šla s tebou,“ zatoužila Anežka. „Ráda bych slyšela toho kazatele Jana.“
„Děvenko, je to daleko, cesta není bezpečná. Musíš pamatovat na maminku, samotnou ji nechat nemůžeš.“
„Já vím,“ řekla smutně Anežka. „Ale slib, že mi pak všechno povíš.“
Martínek zatahal Metoděje za rukáv:
„Dedo, tam…“ ukazuje ke dveřím.
Metoděj vyšel ven. Silné dubové dveře propustily zvuk hlasů, ale rozumět nebylo. Ženy zaslechly jen: „Přijdu tedy zítra,“ když se Metoděj vracel. Tvářil se vážně, ale v očích měl radost.

Téma: Pravda

Metoděj požádal syna, aby odešel.

„Radime, čekám návštěvu.  Nebyl by rád, kdyby ho někdo zahlédl. Bojí se. Kdybys ho včera viděl, chudáka starého. Ruce se mu třásly, opakoval, jen aby mě tu neviděl…“

„Koho se mohl bát?“ zeptal se Radim.

„Nikoho jiného než Bernarda.“

Už se stmívalo, když se ozvalo nesmělé zaťukání. Metoděj vyšel a uviděl starého kněze Bořivoje, schouleného v nepadnoucím plášti. Mírně se mu uklonil a pozval jej dovnitř. Bořivoj ztěžka usedl.

„Čím ti mohu prospět?“  přerušil ticho hrnčíř.

„Jsem špatný kněz. Přišel jsem pro rozhřešení.“

Metoděj posmutněl. Nebude snadné vysvětlit, že hřích snímá pouze Ježíš, ne člověk.

Povinné téma: Zosobnění

Do místnosti vnikl první sluneční paprsek. Mladý muž se neklidně zavrtěl na loži.
„Vašíčku, počkej, než domyju schody…“
Kokrhá kohout.
„Vašíčku, nesu ti kousek holouběte, otec biskup dnes nevečeřel doma…“
Zakašlání odvedle.
„Jsi to nejdražší, co mám,“ slyší muž známý, kdysi milovaný hlas.
Odmítá otevřít oči. Zůstat ve snu, neprobouzet se… Maminko…
Pěkná maminka, zaznívají rušivá slova. Kdo tě odvedl k Silvestrovi?
Nad lůžkem stojí dvě mlžné postavy. Stejnou rychlostí, jako se zmenšuje Stesk, roste Zloba.
„Nemohla jsem jinak,“ proniká hustou mlhou tichý hlas maminky.
Vzadu se drží za ruce druhé dvě. Potrhané, zablácené. Víra a Odpuštění. Nikdy se nevzdají.