LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Kytka: Z nového světa (3)

První díl najdete tady, druhý zde

 

 

 

Když jde blizzard s vichřicí

Sněhová bouře řádí nad prérií už den a noc a den. Okenní tabulky drnčely bez přestání řadu hodin, dokud nezavály sněhem. Blizard kvílí a burácí, srdceryvně skučí v komíně a dunivými údery buší do dveří. Při každém nárazu foukne vítr skulinami kolem veřejí dovnitř sníh jako měchem.

Kamna ve větru netáhnou, každou chvíli pufnou a čmoudí, kouř dráždí v očích, Jiřík neustále kucká a Nany trne hrůzou, že se všichni udusí.

Choulí se v houni u zasypaného okna, nehtem bezmyšlenkovitě kreslí cestičku v námraze. Cestička se klikatí, najednou je z ní slovo. Něžné, malebné.
Zardělá rychle slovíčko rozehřeje horkou dlaní.

 

Chutnat strach

Sněhová bouře neztrácí sílu, lačně vybírá svou daň.
Jakub navlékne rukavice: „Půjdu se podívat do stáje.“
Zůstaň tady!, bouří se Nany, ale mlčky přikývne. Ubohá zvířata! Žijí vůbec?

„Půjdu s tebou,“ zvedá se Jeník, Jakub ho zadrží.
„Někdo musí zůstat.“
Stojí proti sobě, otec a syn, čtou si v očích to, co se bojí vyslovit nahlas.
„Zůstaň ty, tati.“

Do dveří se musí opřít oba, aby je vůbec otevřeli. Víření sněhu oslepuje, ledové krystalky se zasekávají do kůže. Jeník se s námahou vydá proti větru, rve se o každý krok, boří se v závějích. Po chvíli zmizí v bílém nic.

 

Když bouře ustala

S námahou otevřou dveře stáje napůl vyvrácené orkánem, čeká je pohled jako z apokalypsy. Stáj až po prsa plná sněhu, z návěje trčí hlavy nešťastných zvířat. Krávy je vítají zoufalým bučením, koně frkají s pěnou u huby, napůl šílení.

Nany se vrhne k nejbližší kravce a začne ji odhrabávat holýma rukama. Navrchu je sníh kyprý, ale brzy se dostane na upěchovanou vrstvu. Stračena po ní důvěřivě otáčí veliké oči. Už je skoro osvobozená, jen zadek sedí v závěji, oháňka přimrazená. Jakub ji vysekává nožem, Nany objímá rohatou hlavu, šeptá jí něžná slůvka.

Kravka ji na důkaz odpuštění olízne drsným jazykem.

 

Vzdálení

Do zítřka zbývají dvě hodiny. Děti spí, i Nany už je v kanafasu. Jen Jakub ještě u stolu kontroluje účty.

Lampa tiše syčí, na stěně polepené novinami se chvěje Jakubův stín. Nany se rychlým pohledem ujistí, že ji nikdo nevidí, a pak na ten stín položí svou dlaň. Palcem pomalu obkreslí linii nosu, pohladí přísně sevřené rty. Zkouší si představit, jaké by to bylo: dotknout se doopravdy.

Na studené zdi se sráží vlhkost, Nany k ní přitiskne rozpálenou tvář. Vtom vrzne židle a silueta se rozostří. Nany rychle zavře oči a zahanbeně se vtiskne hluboko do polštáře. Bolestný pohled nevidí.

 

Pochybnosti

Jakub pevně pohlédne do tváře svému jedinému důvěrníkovi: „Tak co myslíš? Ale upřímně.“

Šedé oči ho přimhouřeně hodnotí. „Pravda, kamaráde, stárneš. Ale chtěl bys, aby o tebe stála jen kvůli mladému fešáckému obličeji?“

Jakub zahanbeně uhne pohledem. Ano. Kdyby to znamenalo, že se na něj podívá tak jako na Jeníka, tak ano. Dlaň se mu zachvěje touhou pohladit ji. Sevře ruku v pěst.

„Je tak mladá,“ zašeptá. „Připadám si jako vilný stařec…“

Opláchne z tváře zbytky pěny a rázně ji vydrhne ručníkem, až to zabolí.

„Jsi už vážně starý, když přemýšlíš takhle. Jsi starý, zbabělý blázen, co mluví se zrcadlem.“

 

Robinson

Nany štupuje ponožky a přitom kradmo pozoruje Jiříka. Leží v posteli a čte Robinsona. Čte ho pořád dokola celou zimu.

„Je to asi dobrá kniha,“ odhodlá se Nany.

Chlapec přikývne: „Četla mi jí maminka. Někdy ještě dokážu slyšet její hlas.“

Nany se sevře srdce.

„Ale už jen málokdy,“ vydechne Jiřík a schová tvář do polštáře.

Nany si přisedne a nesměle ho pohladí po zádech.

„Určitě tě měla moc ráda.“ Po chvíli opatrně dodá: „Vím, že nejsem jako ona, ale mohli bychom být aspoň přátelé?“

Chlapec mlčky zavrtí hlavou. Nany vzdychne.

Pak se z polštáře přidušeně ozve: „Budeš mi chvíli číst?“

 

Vůně renet

Přesně se jí vybavuje ta sladká jemná vůně, vůně prosluněného babího léta, vůně jablíček uskladněných v síni. Na patře cítí jejich nakyslou chuť: ten pocit je tak opravdový, až musí polknout.

A pak ji zaplaví příval vzpomínek: vidí babiččiny vrásčité ruce, které z jablíčka oloupou slupku v jediné dlouhé kroutící se spirále, a taky máminy ruce, jak vytahují těsto na štrúdl tak dotenka, že pod ním ty dlaně tmavě prosvítají. Vidí tátu s česáčkem na dlouhé násadě, obchází sad a nízké podzimní slunce mu barví vlasy do rezata.

Bolestně po těch obyčejných věcech zatouží. Protože najednou už vůbec nejsou obyčejné.

 

Nad mapou

Hřebeček jančil jako smyslů zbavený, bála se, že je všechny zabije. Jedno kousnutí je jen nízkou cenou.

Modřina je velká jako mužská dlaň a připomíná mapu Nového světa vyvedenou fialovým inkoustem. Jakub ji každý večer potírá mastí z arniky. Prstem jemně obkresluje její obrysy, vyznačí New York u ramene, vede přes celý kontinent trať pacifické dráhy až k lokti na západním pobřeží a nakonec uprostřed, na Velkých pláních namaluje jejich farmu.

Po pár dnech, když vnitrozemí zezelená, setkají se na krátký okamžik nad prérií jejich rty.

„A kde je Chicago?“ ozve se Jeník. „Chtěl bych se tam na jaře podívat.“

 

Kořeněná vůně vzpomínek

Nany se snaží vnutit Márince lžičku medicíny, dítě se v horečce vzpouzí, hází hlavou ze strany na stranu, přes pevně semknuté rty zoufale naříká. Márinčin sípavý dech Jakuba pálí v hrudi, brání mu pořádně se nadechnout.

Konečně holčička polkne aspoň trochu léku a usíná Nany v náručí. Jakubovi se při pohledu na ně svírá srdce něhou a strachem. Jak může Anna tolik riskovat?! Neví, že když si nedá pozor, onemocní i ona?! Nejraději by jí vyrval děťátko z náruče a tiskl by ho…, tiskl by obě.

Kořeněná vůně pelyňku vrací do minulosti, svíravá hořkost na patře ho téměř nutí dávit.

 

Horečnatá noc

Nany uloží děvčátko do postele, uhladí zpocené vlásky.

„Nenechávej mě tu, maminko,“ naříká holčička plačtivě. „Zůstaň se mnou!“

Nany přejede po páteři mrazivý spár. Blouzní Márinka v horečce nebo opravdu mluví se svou matkou? Nany polekaně vyhledá Jakubovy oči, uvidí v nich odraz vlastního strachu.

„Neboj se, maličká, jsem tady,“ zašeptá. Horká ručka jí pevně stiskne dlaň. Nany ji drží, dokud stisk ve spánku nepovolí.

Teprve potom vklouzne její dlaň rozpálená Márinčinou horečkou do chladné dlaně Jakuba. Teprve potom se stulí do jeho objetí, čerpá útěchu a útěchu mu poskytuje.

„Maminko!“ probudí je holčička jasným hláskem. Nový den svítá nadějí.

 

Ostružinový džem

Blíží se jaro, zásoby ve spíži se tenčí. Vzadu na polici zůstala zaprášená sklenice čehosi tmavého. Dědictví po Marii.

Nany nedůvěřivě sklenici otevře, opatrně ochutná. Sladká extáze, božská mana!
Nejlepší ostružinový džem, co Nany kdy jedla.

Ten večer mají hody. Smějí se, žertují, džem je řídký, stéká po bradě, nejen dětem, ale všem.
„Vypadáš jako indiánská squaw,“ směje se Jiřík Nany.
I Jakub se usmívá: „Má pravdu. Indiánky si tetují bradu na znamení, že patří muži. Teď už mě nezapřeš.“

Nany se usmívá jejich žertování, ale uvnitř je vážná. Cítí, že Marie jí definitivně přenechala svoje místo v Jakubově srdci.

 

Za obzorem je svět

Jeník obejme očima hrst stavení choulící se k sobě v nekonečné rovině jako snůška prérijních kuřat. Jejich farma. Ještě před nedávnem to byl celý jeho vesmír, teď mu připadá malá. Někde za obzorem je jiný svět, barevný, lákavý.

Vrývá si do paměti drnovou chaloupku, pod windmillem stojí táta s dětmi i Nany. Na rozloučenou od ní dostal první pusu. Na tvář. Na tu dálku to není vidět, ale Jeník ví, že hledí na něj, že se tím pohledem loučí navždy. Otec ji objímá kolem pasu.

Pevně sevře v náručí rodinnou Bibli, pobídne koníka a vyrazí na cestu do nového života.

 

Aktualizováno: 14.8.2022 — 16:02

33 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Aspoň dnes stihnu přidat komentář včas! Kytko, krásné! Zhltala jsem dnes všechny tři díly naraz ve vlaku a myslela přitom na švédské Vystěhovalce. Ty jsi stejný dojem a atmosféru dokázala vytvořit ve zlomku slov, smekám. Před tebou i před tvými postavami.

    1. Teď jsem na Vystěhovalce mrkla na databázi knih, neznala jsem je (ostuda), ale celá sága vypadá skvěle, určitě si půjčím v knihovně, děkuju za tip!

      Mám radost, že se příběh mých českých vystěhovalců líbil. Díky!

  2. Sice jsem Kytce poslala mail, že tu má dnes článek, ale je možné, že je na dovolené a maily nepřijímá. 🙂
    Počítám, že až bude zase on-line, ozve se 🙂

    1. Je to tak, omlouvám se všem! Zrovna dnes jsme s dětmi podnikli přechod hřebene Orlických hor ze Šerlichu do Bartošovic. Mám v nohách 27 kilometrů a nějak mě to zmohlo :-), vyšla jsem ze cviku. Teď jsem nakrmila hladové krky, vytáhla klíšťata, otvírám dedeník a překvapeně zjišťuji, že vyšlo Z nového světa.
      Snad mi prominete, že jsem nereagovala, už jdu na to!

  3. Milá Kytko, jak napsaly už ostatní je to nádhera a je tam všechno. Tři sady drabblat by dohromady zaplnily možná pár stránek, ale já měla při čtení pocit, že čtu dlouhý román. Prostě každé tvé slovo vydá za celou větu. Jeník jako extra mužská síla bude na farmě jistě chybět a nebylo to lehké loučení. Ale je jasné, že by se tam dále jen trápil, prostě musel odejít a hledat svoje štěstí jinde. Nemám pochyby, že ho najde, stejně jako ho nakonec našla Nany – jak s Jakubem, tak i u dětí. Jiřík už není miminko, brzy bude velkým tátovým pomocníkem a možná přijde i další klučina či víc. Krásně a živě jsi Kytko vykreslila, jak drsné a těžké bylo osídlení amerického Západu. Děkuji a piš dál.

    1. Taky mě napadlo, jak to bude Jakub bez Jeníka zvládat. Ale je fakt, že to snad ani jinak skončit nemohlo…

      1. Tady se musím přiznat, že když jsem to psala, na chybějící mužskou ruku jsem moc nemyslela. Možná se na to dívám očima dnešní doby, ale přišlo mi, že by to bylo pro všechny neúnosné, kdyby Jeník zůstal. Ale jak píšete, i jávěřím, že to Jakub s Nany a dětmi zvládnou.

        Moc děkuju za všechny báječné reakce, moc si jich vážím!

  4. Milá Kytko, od rána, kdy jsem si dnešní drabblátka přečetla, musím přemýšlet, co napsat. Jen tak „skvělé“, „výborně napsáno“ – to zdaleka nevystihuje moje pocity.
    Úplně vidím všechny postavy a jejich konání, jako by stály a pohybovaly se přede mnou. Jsou to prostě živí lidé.
    Kdyby tvoje příběhy vyšly knižně, v mé knihovně, kterou jsem musela silně omezit, by rozhodně nechyběly.

    1. To je asi pro autora to nejhezčí, když jeho postavy čtenáři ožijí před očima, děkuju! Je pravda, že zrovna tihle tři si kolikrát sami řekli, co o nich mám napsat 🙂

  5. Nádherné! Prostředí, události, postavy – všechno to doslova ožívá před očima. Vzpomněla jsem si na román Poutníci, kdysi jsem ho měla hodně ráda. Tenhle příběh by taky vydal na román. Děkuji, moc jsem si ho užila!

    1. Jsem moc ráda, že sis to užila! Poutníky neznám, ale určitě se po nich podívám, děkuju za tip!

  6. Kytko! Už se jen připojím k ostatním. Další slova by byla zbytečná! Děkuji. Pro mne, strhující do děje!

    1. To mám velkou radost, že tě to strhlo. Drabble má tu výhodu a zároveň prokletí, že musí jít rychle k věci 🙂

  7. Všichni přede mnou už to napsali i za mne. Krása, nádhera…pevně doufám, že si od tebe zase něco přečtu, fakt umíš !

    1. Jste všichni moc milí, takovou chválu jsem nečekala. Zatím vzniklo jen několik příběhů během různých dmd na sosácích.

  8. krásné… jako vymalované a živé tak, že si člověk připadá, jako by tam byl a nahlížel…díky, Kytko 🙂

  9. Já už nevím, co napsat, je to prostě skvělé, úžasné. Dojemné, drsné, hořké, sladké, je tam vše.
    Nádhera. Díky.

  10. Kytko, přiznávám, já nevydržela a skočila na poslední drabble, abych věděla, jak to dopadne (jsem barbar – tohle dělám i s knížkami). Myslím, že ten konec je takový sladkobolný a pevně věřím, že Jeník v tom nekonečném světě najde to, co hledá. A taky věřím, že Nany a Jakub to už mají. Opravdu, skvělá freska a stejně jako Dede věřím, že toho napíšeš pro nás ještě víc.

    1. Jé, YGO, ty jsi moje spřízněná duše! Já taky koukám na konec knížky, jak to dopadne – a neznamená to, že bych si pak příběh vychutnala o to míň, právě naopak!

      Přiznám se, že jak se příběh překulil do druhé poloviny, začala jsem víc fandit Jakubovi, takže podle mě to skončilo dobře 😉 a věřím, že Jeníkovi by tak jako tak začala být časem farma malá. Snad ho v tom velkém světě čeká někde Štěstí…

  11. Milá Kytko, tohle dech beroucí čtení a moc jsem si ho užila. Opravdu umíš a moc doufám, že si tu budeme moct přečíst i tvá další díla! 🙂
    V tvém psaní je spousta citu, opravdu svými slovy maluješ 🙂

    1. To já děkuju, milá Dede, za možnost příběh publikovat. Na Dedeníku se vám podařilo vytvořit moc fajn komunitu, je to pro mě i pro Nany čest tu být.

      Můžeme se domluvit, ale předem varuji, že mí ostatní hrdinové žijí většinou v ošklivých dobách a dějí se jim nehezké věci.

  12. Geniální, drsné, úžasné. Umíš. To, co my si stěží dokážeme představit, ty dokážeš namalovat slovy.

  13. Já už se, Kytko, asi opakuji, ale opět skvělé. Oceňuji kreativní zapracování témat (marmeláda jako tetování apod.) i celkové vyznění příběhu. A dobrý konec.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN