Ten kravál slyšela už z přízemí. Zesiloval, jak vybíhala po schodech. Známé firmy jako obvykle, pomyslela si, když dorazila do druhého patra. Zedníci, druhý ročník a “veleoblíbený” předmět – stavební materiály. Vyučující Aleš Souček.

Ozvala se rána, burácivý smích a dveře třídy se rozlétly. Vyběhl z nich obtloustlý třicátník s prořídlými vlasy a vodovýma očima. Zabouchl za sebou a zchváceně se opřel o zeď. Když Adrianu uviděl, s úlevou vydechl a zamumlal: „Fajn, že jsi tady. Mohla bys…“

Jasně, že mohla. A rozhodně nejen proto, že pan Souček starší byl včelař a Aleš ji zásoboval tím nejlepším medem, jaký si mohla představit. Konejšivě se na kolegu usmála a vzala za kliku. Za pár minut zase vyšla ven, za sebou dokonale ztichlou třídu.

„Dík. Takovou autoritu bych u nich chtěl mít. Mě ti hajzlíci vůbec neberou vážně. Nevím, co s tím.“

Adriana držela v rukou pečlivě zavřenou litrovou sklenici s medem. Neodolala a zvedla ji proti sluncem ozářenému oknu. V teplé zlatohnědé tančila spousta různobarevných plamínků. Chvíli světelnou hru s úsměvem pozorovala, pak zavařovačku pečlivě zabalila do bublinkové folie a měkkého froté ručníku. Celé to pak ještě vsunula do igelitového pytlíku a zajistila gumičkou. Letos bude mít dost na celé léto. Dost pro sebe i pro sestru, která rozhodně nemá tak vydatný zdroj. V batohu udělala mezi oblečením jeskyňku, balíček do ní uložila opatrně jako miminko, zapnula poslední přezku a s pocitem dobře vykonané práce postavila zavazadlo do předsíně, vedle připravených trekových bot.

Konečně prázdniny. Letošní školní rok jí dal pořádně zabrat, ale stálo to za to. Rozhodně. Dovolenou si opravdu zaslouží. Chystala se se sestrou do Rumunska, jako každoročně. Ne k moři, i když si to jejich okolí většinou myslelo a ony ty domněnky nevyvracely. Jezdívaly do hor, kde kdysi bydlel jejich pradědeček. Nikdo z rozvětvené rodiny už tam sice nežil, ale ony měly přesto pokaždé pocit, že se vracejí domů.

Podívala se na kuchyňské hodiny. Měla by se bleskem obléknout a vyrazit. Bohužel ještě ne na nádraží, tam mají s Gabrielou sraz až zítra ráno. Chtěl s ní mluvit její nadřízený. Pozvání bylo neformální, školní rok byl oficiálně ukončen včera. Firma, která vyhrála výběrové řízení na celkovou rekonstrukci učiliště, už budovu dnešního rána obsadila, takže Adrianu ředitel požádal, aby za ním přišla do nedaleké zahradní restaurace. Byla zvědavá, co jí může chtít.

Otcovsky vypadající šedesátník seděl ve stínu rozložitého kaštanu, před sebou napěněný půllitr.

„Dobrý den, Adriano, co vám mohu objednat?“

„Jen čistou vodu bez ledu. Neperlivou, prosím.“

Povzdechl si, chápavě a soustrastně. Pak kývl na servírku.

Všichni kolegové ve škole podobně chápavě a soustrastně vzdychali, když Adriana odmítala kávu i jakékoli občerstvení na poradách a oslavách, a když si místo oběda ve školní jídelně vybalila ve svém kabinetu malinkou krabičku s jakousi neidentifikovatelnou směsí. Crohnova choroba. Při ní se vlastně nedá bezpečně jíst a pít skoro nic. Litovali ji a občas pronesli něco o tom, jak se obdivuhodně drží v práci, jak s přehledem zvládá i nezvladatelné třídy plné agresivních revoltujících puberťáků bez jakékoli úcty a respektu k autoritám.

I ti největší křiklouni a grázlíci se v jejích hodinách měnili v klidné a pozorné žáky, kteří ze sebe buď sypali naučené vědomosti, nebo tiché omluvy, že se to fakt nestihli naučit, ale že to určitě zvládnou do příště. V bledé, drobné, étericky křehké ženě na prahu čtyřicítky, s hustou hřívou uhlově černých vlasů bylo očividně víc, než se na první pohled mohlo zdát.

Pošťouchla brčkem lístek máty, usrkla čirou tekutinu, a s očekáváním se zahleděla na svého nadřízeného.

Ředitel si odkašlal. „Letos to nebylo jednoduché, že? Učila jste v těch nejproblémovějších třídách. Jste výborná učitelka, máte přirozenou autoritu, ale mám obavy, že vás to příliš vyčerpává.“

Adriana zvedla obočí, ale neřekla nic. Kam ten chlap míří?

„Jste organizačně velmi zdatná, komunikativní, umíte si lidi získat na svou stranu… Zkrátka, rád bych vám nabídl místo zástupkyně ředitele. Znamenalo by to samozřejmě méně namáhavých vyučovacích hodin a vyšší plat. No a já už nemám daleko do důchodu. Pokud byste se osvědčila, a já věřím, že ano, byla by to pro vás velmi dobrá výchozí pozice při výběrovém řízení na místo ředitelky. Myslím, že máte našlápnuto na slibnou kariéru.“

Zakuckala se. Tohle tedy nečekala ani náhodou. Mlčela a jen na něj zírala. Co na to říct?

„Tolik vás překvapila moje nabídka?” zareagoval ředitel na její rozpaky. “Jste příliš skromná. Nemusíte mi samozřejmě odpovídat hned, bude stačit, když se ozvete, až se vrátíte z dovolené. Odpočinete si na černomořských plážích, vyhřejete se na sluníčku, vykoupete v moři, naberete ztracenou sílu… Naši učni ji z vás musejí hrozně vysávat. Víte, něco jsem si o té vaší nemoci přečetl a možná byste se měla trošku víc šetřit.“

Muž ještě chvíli něco povídal, ona něco odpovídala a mezitím dopila vodu. Pak se rozloučila s tím, že ještě musí balit, a že zavolá po návratu.

Do háje! Už zase! Kariéra… Několikrát téhle ctižádosti podlehla. Několikrát skončila v luxusní kanceláři se spoustou papírování. Sama, jen se sekretářkou v předpokoji. Prestiž, spousta peněz, jenže… málem ji to zabilo. Pokaždé dala raději výpověď a utekla do jiného města. Až předloni se na ni usmálo štěstí. Našla práci svých snů. Práci, která ji po všech stránkách uspokojovala. Plnila všechny její představy a potřeby.

A teď by měla přijít o své báječné žáky? Byla by na tom zase hůř, než její mladší sestra. Na oddělení reklamací jedné velké zasilatelské firmy sice Gabriela přichází do styku s lidmi většinou jen prostřednictvím mailů nebo telefonicky, ale aspoň něco. Šéfové s ní jsou hodně spokojení, dokáže uklidnit i nejrozzuřenější zákazníky, takže na ni přehrávají ty největší rýpaly. A jsou rádi, že jí to ani v nejmenším nevadí. Přesto lituje, že nešla raději studovat „pajdák“ jako Adriana. Protože přece není nad kontakt tváří v tvář.

Není nad kontakt tváří v tvář, říkala si teď Adriana totéž. S touhle myšlenkou došla domů. Když za sebou zavřela dveře, byla rozhodnuta. Ne, nebude do konce života držet nízkokalorickou dietu jen proto, aby mohla být paní ředitelkou. Vlastně měl její šéf s tím vysáváním tak trošku pravdu. Že by se k němu něco doneslo? Zamyslela se a pak potřásla hlavou. Těžko. Nikdy v historii nebyli diskrétnější. Díky dědečkovi. Pohlédla vděčně na jeho zarámovanou fotografii visící nad křeslem a usmála se na svůj odraz ve skle. Poslední sluneční paprsky toho dne ozářily nápis pod obrázkem hubeného černovlasého muže:

Vasile Cepoi

Nositel Draculovy ceny za revoluční objev v oblasti stravování.

a autor bestsellerů:

Lidské agresivní emoce jako dokonale obnovitelný zdroj upíří výživy

Blahodárné slunce, užitečné zrcadlo, a mnohé další pozitivní účinky absolutní změny stravování na organismus upírů

Jak nejlépe konzervovat energii na dovolenou, aneb, dej to do medu