I letos jsem kromě uceleného příběhu o Šejle napsala do DMD pár nesoutěžních drabblů. Nebylo jich tolik, jako v minulých letech. Čtyři o kočkách, historické tři. Tady je máte všechny pěkně pohromadě. Historická témata jsou samozřejmě vždy rozšířená o poznámku, která bývá většinou několikanásobně delší, než samotné drabble. Tak snad vás od čtení neodradí.

FANDOM: HOTEL U DEVÍTI KOČEK

Dárek nad dárky, a není to dort z polárky

Téma: Po hlavě

Dostat k narozeninám slepici je výzva. Nejen pro sousedku, která ji obdržela.
Plot, kde se za tújemi objevil kurník, byl rázem sledovanější než všechny myší díry.
„Dostanu ji,“ sykal Goliáš.
„Moje bude!“ oponovala Sára.
„Ať si trhne křídlem,“ odkráčela Zuzana. Pelech nade vše!
Slepice si hrdě vykračovala a naši dva lovci se mohli zbláznit.
Pak hloupý kur vlezl mezi túje a plot.
Když jsem vyběhla na dvůr, měl Goliáš packu prostrčenou plotem, drápy si slípku přidržoval a snažil se její hlavu protáhnout skrz dráty, aby si konečně kousnul.

Lovce s hubou plnou peří jsem zahnala.
Slepice túje obchází obloukem dodnes.

Večerní hra, ale ne o trůny

Téma: Šelma

Každý večer hrajeme – já a kočky – takovou hru.
Já co nejpomaleji zavírám notebook. Pokud se mi to podaří a kočky, spící různě po domě, klapnutí víka neuslyší, vyhrávám.
Ovšem většinou nejpozději ve chvíli, kdy úplně potichu, jak nejtišeji umím, odkládám počítač, sedí vedle mě nastražený Goliáš, na křesle se vztyčí Sára a do dveří napochoduje Zuzana. Všichni tři mě se zdviženými ocásky vedou do kuchyně, kde vítězoslavně čekají na svou výhru – příděl laskomin. Dostanou každý malou hrstku mrazem sušeného kuřecího a pak teprve můžeme jít v klidu spát.
Ano, přiznám se, ještě jsem nevyhrála. Mají uši jak – no jak kočky.

Závěrečná poznámka: 

Ptáte se, co Rozárka? Jestli jsem na ni nezapomněla? Kdeže.
Kočičí doyen naší domácnosti se přece nebude za pochoutkami honit do kuchyně! To ani náhodou! Jen ať jí to ONA kouká donést až před čumáček! A pokud to nebudou ty, na které má dneska zrovna chuť, znechuceně mrskne ocáskem a odejde pryč.
Rozárka přece není žádné hloupé kotě! Rozárka má obsluhu!

Když poslední budou první…

Téma: Sportovní drabble

Jsem jako blesk. Nikdy mě nepředběhnou, nikdy! Palma vítězství bude moje! Přes překážky se přenesu jak vítr, klopenou zatáčku zvládnu s elegancí sobě vlastní… no toto? Tak to teda ne!

Si myslí, že umí běhat! Já umím běhat! Všechny rozběhy jsem zatím vyhrál já! Já tam budu první! Cože? Podběhnout mě v zatáčce? No počkej!

Nebudu se s nima strkat, nejsem blázen. Šup, tudy si to zkrátím, snad si mě nevšimnou…

„Zuzi?“ diví se dvounohá. „Ty jsi dneska u misky první? Jak jsi to dokázala?“

Tssk. Koukni. Ti dva se ještě válí v chumlu na dvoře. Srazili se u studny.

Dobrou noc!

Téma: A šmitec!

Den končí, na dvoře houstne tma, dvounohý zamyká. Dvounohá se vynoří z koupelny a už se šine po schodech do ložnice.
Jeden přes druhého se řítíme nahoru také. Musíme opatrně, dvounohá občas padá (svádí to na nás, že se jí pleteme pod nohy, tsssk!) Tuhle tři týdny kvílela, že jakási naražená kostrč je svinstvo. Proč ji ale narážela, netušíme.
V posteli si ještě pěkně do široka uděláme pohodlí a konečně můžeme usnout spánkem spravedlivých.
Že domácí leží zkroucení na straně a nemají místo? Jejich problém. Holt mají být v posteli první. Pak by se zas mohli roztahovat oni.
Dobrou noc!

FANDOM: HISTORIE

Kam ten svět spěje

Téma: To za mých mladých let

Úvodní poznámka:

Amerika, rok 1943

„Co si to dovolujete?“ prská Pennelope Hurding. „Já tu krajku prostě chci! A taky kanýry!“
„Madam,“ švadlena se snaží kulaťoučkou dámu uklidnit, „je válka! Naši vojáci potřebují uniformy, látkami se musí šetřit!“
„Já nechci šetřit!“
„Pennelopo,“ přiskočí majitelka salónu, „při vaší skvělé figuře úsporu patnácti procent látky na šatech vůbec nepoznáte! Navíc volány už dávno nejsou chic! Nutno jít s dobou! Amy Boward si dokonce nechala ušít dámské kalhoty! Velmi jí slušely!“
Pennelope se zhroutí do křesla. Kam ten svět spěje? Za jejího mládí…
Ale… Stará Bowardka a kalhoty?
Svraští obočí.
„Kalhoty? Ukažte mi střih! A látku! Chci aspoň dvoje!“

Závěrečná poznámka: 

40. léta patřila válce. Státy přijímaly válečná opatření, která nařizovala salónům i všem švadlenám, jak nesmí móda vypadat. Ze všeho nejvíce bylo třeba šetřit materiálem na vojenské uniformy, proto v každodenní módě scházely téměř jakékoli ozdobné prvky. Byly zakázány krajky, kanýry a v Británii časem i sklady na sukních. Knoflíky byly dovoleny plastové nebo potažené látkou, kovové a kožené patřily vojákům. Oblečení stejně jako nákupy a v galanteriích spadalo pod známý přídělový systém. Sukně z nevlněné látky se dala pořídit za čtyři lístky, šaty za sedm, jedny punčochy za tři. Legislativa určovala i povolenou velikost límců, kapes nebo pásků. Díky válce se o něco více zkrátily sukně a ženy začaly hojněji oblékat kalhoty. Britská vláda přišla s vlastní značkou CC41, pod níž vyráběla oblečení hlavně funkčně a za dodržování veškerých omezení.
    I v Americe se šetřilo. Americká válečná výrobní rada v pořadí L-85 vydala dne 8 března 1942 výnos, jehož cílem bylo snížení množství textilu používaného při ženském nošení o 15 procent. Délka a šířka sukně byla omezena. Bylo zakázáno nadměrné plesání, šaty musely být bez krajek, volánů a nášivek. Pásky a látkové pásky nemohly být širší než dva palce a oděvy nemohly mít více než jednu kapsu. Výjimky byly povoleny pro svatební šaty, těhotenské oblečení a náboženské vesty. Domácí šití nebylo omezeno a stalo se ještě populárnější. Střihy však musely dodržovat pokyny rady.
    V USA byla tato omezení zrušena v roce 1945. Velká Británie měla daleko přísnější pravidla a lidé je museli dodržovat výrazně déle.

Zdroj:
Historie módy 20. století
Módní institut pro design a merchandising

Jakpak to asi skutečně bylo

Bonus: Přísloví

„Bude českým knížetem!“
„Pořád je levoboček! Matka pradlena!“
„Urozená manželka by jeho prestiž pozvedla…“
„Levobočkovi ji nikdo oficiálně nedá!“
„A co…“
Tichý šepot. Rychlé dohadování.
„Pomůže ten sňatek říši?“
Přikývnutí.
Stisk rukou.

Zanedlouho vtrhne do kláštera ve Schweinfurtu ozbrojená družina.
Břetislavovi chvíli trvá, než mezi dívkami pozná Jitku.
Nikdy předtím ji neviděl.
To mu ale nepřekáží. Urozenou pannu z rodu Babenberků unese.
Svatba následuje téměř okamžitě.

A hle – nikdo z říšských hrabat neprotestuje. Žádné trestné výpravy se – jako při jiných únosech – nekonají.
Budoucí český panovník získává urozenou manželku a prestiž.
Císař Jindřich II. oddaného spojence.
A české dějiny krásnou pověst.

Závěrečná poznámka: 

Bylo nebylo, za dávných časů se Břetislav, budoucí český kníže, syn Přemyslovce Oldřicha a krásné pradleny Boženy, doslechl o překrásné Jitce, rodem ušlechtilé, panně sličné, velmi líbezné, a rozkázal své družině, aby v sedlo vskočili a s ním jeli. Když pak úskokem povolení v klášteře přenocovati dostali, obhlížel jej pronikavým zrakem a rád by do klauzury, kde dívka pobývala, vrazil. Nemaje však s sebou toliko bojovníků, učinit to nemohl, však šťastnou náhodou byl svátek, kdy Jitka s ostatními pannami vyšla z kláštera, neb zvykem bylo, že dívenky něžné zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele. I chytiv pannu Břetislav prchá, a přihnav se k bráně shledá, že napjat přes ni řetěz, tlustší než mlýnský provaz. I vytasiv meč přeťal řetěz jak stéblo. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli a ve stanech zůstali, nepřátelé, udeřivše na ně zajímali, nohy a ruce jim uťali, oči vyloupali a nosy uřezali. Jen kníže s několika málo muži a unesenou pannou stěží unikli v noční temnotě…
Tolik o únosu píše Kosmas (zde samozřejmě hodně zkráceno).

To Dalimil to vidí jinak. Nepřipouští, že by zbrklý čin knížete zaplatili životy a zmrzačením jeho druhové, takže to celé otočil a v jeho podání nebyli zmasakrováni Břetislavovi družiníci, ale mniši, kteří se snažili únosu zabránit.

Nicméně pravdou je, že v tehdejších dobách – jakkoli mravů volných – byly únosy žen brány jako podniky morálně zcela zavrženíhodné a spojené s nemalými riziky pro oba zúčastněné. Mužští příbuzní unesené měli jediný cíl – najít viníka, vrazit do něj svůj meč nebo mu podříznout krk. Zneuctění rodu se odčiňovalo toliko krví. Pokud se únosce dostal před soud, poprava ho neminula. Šlechtic přišel o hlavu, neurozený únosce byl nemilosrdně oběšen.
A unesená? Byla vinna, stejně jako únosce. Už jen tím, že byla unesena, spáchala hřích. Jediná možnost, jak si zachovat čest, byla svatba, ale pokud ji únosce z výše uvedených důvodů jaksi nestihl, končila žena v nejlepším případě v klášteře…
K ničemu takovému však ve výše uvedeném případě nedošlo.

Novodobí historici se pragmaticky přiklánějí k tomu, že únos byl prostě jen na oko. Břetislav by Jitku normálně za ženu nedostal, protože levobočkovi by ji oficiálně hraběcí rod dát nemohl – byť byl ten levoboček budoucí český kníže. Snad ji ani nikdy před tím neviděl. Únosem a rychlou svatbou povznesl svůj rod. A posléze šel jednomu z jeho synů za kmotra samotný císař Konrád II. (nástupce Jindřicha II.), s kterým – světe div se – udržoval český kníže ty nejlepší možné vztahy…

Inu, jak praví přísloví – vlk se nažral a koza zůstala celá. Anebo také účel světí prostředky či svět chce být klamán. Vyberte si dle libosti.

…a teď je nech pracovat

Téma: Mravenčí práce

„Tak sleduj, synku. Shrábneš celý vršek a pořádně ho proseješ. Co propadá na šátek, vezmeš, a přeneseš tady do toho roští.“
Kluk přikývl.
„A necháš je pracovat. My zatím půjdeme dál.“
Na malém ostrůvku, mezitím mravenci pilně znovu ukrývali kukly do chabého zbytku roští. Marně. Brabenář se po chvíli vrátil, křoví znovu vytřepal a jejich poklady – kukly – smetl do připraveného pytle. Kluk plošinku zametl (kruhový vodní příkop s malým ostrůvkem si s tátou připravili už dříve), nachystal nové roští a z šátku vysypali další várku mravenců i s vajíčky.
Večer všechny posbírané kukly vysypou do sušárny.

Letos bude tržba dobrá.

Závěrečná poznámka: 

Brabenáři. Dnes už zaniklé řemeslo. Sbírali mravenčí kukly, sušili je a prodávali jako ptačí krmení. Nebo také jako lék. Udrželo se dlouho, v Dolním Rakousku snad až do šedesátých let minulého století, kdy bylo z ekologických důvodů zakázáno.
Vzniklo zřejmě v době, kdy se do módy dostal chov zpěvných i ozdobných ptáků v klecích. Jen třeba Mozartova rodina vlastnila kanárky, sýkorky, červenky a pěnice. A na jednom z rodinných dochovaných účtů se objevují i mravenčí kukly.

Brabenář rozkryl mraveniště, shrábl horní část, tu prosel a zakryl šátkem nebo křovím. Mravenci znovu poschovávali vajíčka do úkrytů, odtud je pak brabenář vytřepal do pytle a doma usušil.
Dvakrát do roka se pak setkal s obchodníkem s ptačím krmením, kterému svůj poklad prodal.
Ve dvacátých letech minulého století vydělával brabenář lépe než například zedník.
Za den nasbíral až kolem pěti kilogramů vajíček.
V šedesátých letech brabenáři uváděli, že si za výtěžek z jednoho léta mohli koupit televizor. Až do sedmdesátých let dvacátého století si některé rakouské rodiny nechávaly dovolenou na léto, aby si na kuklách řádně přivydělaly…
Sbírání si různě ulehčovali, třebas si natírali ruce bezinkovou šťávou, jejíž vůně mravence odpuzovala.

Zdroj: Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb čím se živili naši předkové, M. Vieser, I. Schautz