První díl najdete zde.

 

 

 

Pod křížově klenutým stropem hořely louče v železných držácích. Osvětlovaly strohý čtvercový sál vybavený jen dvěma dlouhými vyřezávanými lavicemi z tvrdého dubového dřeva. Díky tomu a také díky vyvýšenému kamennému pultu proti vstupním dveřím síň na první pohled trochu připomínala kapli. V kaplích ovšem nebývají ani otevřené krby s živým ohněm ani hluboké studny s nízkou kamennou obrubou. Tady bylo obojí.

Masivní složitě kovaná železná mříž opatřená magickou bariérou uzavírala vchod do nitra utajené pevnosti, kde sídlila Velká rada čarodějů, čarodějnická kriminální policie i centrála strážníků. Předsíň sloužila jako recepce pro veřejnost a byla to jediná část budovy, kde bylo možné přemísťování ven i dovnitř.

V pohodlném křesle za pultem spokojeně poklimbával službu konající strážník Čeněk Kalous.

Vyburcovalo ho zašustění a kroky na drsné cihlové podlaze. Okamžitě vyskočil a pozdravil zvučným pečlivě nacvičeným tónem, který měl působit autoritativně a zároveň tlumit případné obavy a rozčilení. Reprezentoval instituci, která zajišťuje zákon a pořádek, což se muselo dát patřičně najevo.

Muž v šedivé bundě a uválených džínách zakolísal a chytil se opěradla lavice, aby udržel rovnováhu. Jakmile zvedl zrzavou rozcuchanou hlavu, Čeněk ho poznal.

Setkali se v létě za dost složitých a ne zrovna šťastných okolností. Od té doby ho už neviděl a zdálo se mu, že vypadá nějak divně. Ačkoliv mrzlo, byl zpocený a jeho oči lemované ostrými vráskami se nepřirozeně leskly.

„To jsi ty,“ zaznamenal Evžen bez zvláštního překvapení a unaveně přistoupil blíž. Opřel se plnou vahou lokty o pult, jako by ho nohy nedokázaly unést.

„Rád vás zas jednou vidím,“ usmál se Čeněk nuceně. „Co pro vás můžu udělat?“

„V první řadě mi řekni, jestli tu byl můj bratranec. Ambrož Vulpes, je mi trochu podobný. Asi před čtyřmi hodinami,“ vychrlil Evžen. K Čeňkově úlevě vyslovoval jasně a zřetelně a zaplašil tak prvotní dojem, že je opilý.

„Nebyl,“ odvětil Čeněk okamžitě. „Mám službu od devíti hodin a dneska v noci se skoro nic nedělo. Pamatoval bych si na něj.“

„Já to ale potřebuju vědět úplně jistě,“ odsekl Evžen nervózně.

Mladého strážníka se jeho nedůvěra lehce dotkla, ale ani nemrkl, vytáhl složku se záznamy a chopil se pera. „Sem se zapisuje každý návštěvník. Musím zapsat i vás,“ vysvětlil klidně a zároveň řečené provedl. „Vidíte? Žádný Ambrož Vulpes.“

„Zatraceně.“ Evžen si roztřesenýma rukama zničeně přejel přes obličej a na vteřinu křečovitě zavřel oči.

„Je vám něco?“ zeptal se Čeněk znepokojeně.

„Jenom mě bolí hlava,“ zamumlal Evžen a znovu se s očividnou námahou soustředil na rozhovor. „To nic. Tak teda… když sem nedorazil… chci ohlásit, že jsem našel obyčejného kluka zasaženého nepřiměřeným paměťovým kouzlem. Umřel.“

Mládenec vytřeštil oči: „Kde? A jak se to stalo?“

„Budeš to snad řešit ty?“ vyjel Evžen nakvašeně.

Čeněk zrudl. Na liškomágovu neomalenost si pamatoval až moc dobře. Zjevně se nic nezměnilo. Má však v podstatě pravdu. Takový případ musí vyřídit kriminálka. Nejspíš oddělení pro utajení? Dotkl se stříbrného odznaku na klopě svého pláště a předal hlášení.

„Někdo sem přijde,“ oznámil pak stroze Evženovi. „Můžete se zatím posadit.“

Evžen se mlčky schoulil na dubovou lavici co nejblíž krbu a objal si rukama ramena v marné snaze trochu se zahřát. Čeněk rozpačitě uhnul pohledem od jeho levičky s useknutým malíčkem a předstíral, že cosi kontroluje v záznamech. Nastalo ticho, které přerušoval jen Evženův trhaný dech.

Trvalo to asi deset minut. Po schodech seběhl vysoký světlovlasý muž oblečený v teplé tmavé mikině a širokých kalhotách s kapsami na stehnech, prošel mříží a zastavil se nad Evženem. Navzdory vražedné hodině mezi psem a vlkem nejevil ani nejmenší známky rozespalosti.

„Dlouho jsme se neviděli,“ konstatoval úsečně. „Pojďte se mnou.“

Evžen se vytrhl z neklidné dřímoty, ale zůstal sedět. Nenamáhal se dát nějak najevo, že Blažeje Dmýška poznal. „V opuštěné dílně u Suchdola leží mrtvý kluk, asi sedmnáct roků, obyčejný. Schytal zásah strašně silným paměťovým kouzlem a dostal šok. Tohle vám nestačí?“ řekl tiše.

Dmýšek se zamračil: „Napadl jste ho vy?“

„Ne.“

„Ještě stručnějc by to nešlo?“ Vyšetřovatel popuzeně zvýšil hlas a Evžen přivřel oči bolestí. Hlava mu třeštila a připadalo mu čím dál těžší dát dohromady souvislou větu.

Dmýšek se nad ním slitoval, usadil se na opačném konci lavice a kývl na Čeňka, který postával za pultem a snažil se, aby mu neuniklo ani slůvko: „Dejte mu něčeho napít.“

Čeněk rychle sáhl do přihrádky pod pultem, kde si schovával vlastní konvičku s čajem, aby se měl čím osvěžit během dlouhé noční služby. Zbylo tam ještě asi půl šálku.
Když podával hrnek Evženovi, dotkl se nechtě jeho rozpálené ruky a vylekaně ucukl, div čaj nerozlil: „Máte pořádnou horečku.“

„Já vím.“ Evžen si přidržel šálek v obou dlaních. Ani tak nedokázal zabránit, aby mu zuby nedrkotaly o okraj. Zahanbený svojí slabostí se pokusil vzchopit a vyložit Blažejovi celý příběh podrobněji.

Vyšetřovatel ho bez přerušování vyslechl a s pochybovačným výrazem vstal. Ze všech šílených historek, které za svou kariéru slyšel, patřila tahle k těm méně uvěřitelným. „Ověříme si to. Vy zatím počkejte. Chcete, abychom vám sehnali léčitele?“

Evžen zavrtěl hlavou. „Nemůžu jít prostě domů?“ poprosil vyčerpaně.

Dmýšek zaváhal. V tomhle stavu by moc daleko neutekl, tak jaký smysl má držet ho tady? Když bude třeba, najde si ho snadno. Domluvil se pohledem s Čeňkem, který přikývnutím potvrdil, že adresu zaznamenal. „Máte někoho, kdo se o vás postará?“ zeptal se.

„Moje žena je léčitelka,“ přisvědčil Evžen. Pokusil se vstát, ale nohy se pod ním podlomily a Dmýšek ho tak tak stačil zachytit.

„Měl bych vás poslat spíš do špitálu,“ zabručel. „Ale když na tom trváte… Sám ale v žádném případě nikam jít nemůžete, skončil byste v prvním příkopě.“ Uvědomil si, že zhroucený Evžen ho stejně nevnímá, dotkl se svého odznaku a do předsíně přispěchal další strážník.

„Máme tady nemocného svědka. Kdo ví, jak dlouho se s tou horečkou potuloval venku, jak vidíte, je mu hodně mizerně. Odvedete ho domů a ujistíte se, že se mu dostane náležité péče,“ přikázal Dmýšek a předal mu nepohodlné břemeno.

„Lysolaje třináct,“ dodal Čeněk.

„Ano, pane.“ Strážník nehnul brvou, jako by bezvládné osoby přepravoval každý den, přehodil si Evženovu paži přes rameno, druhou rukou ho přidržel kolem pasu a zmizel.

„Tu jeho historku prověříme, ale jestli chrápal v příkopě po nějaké pitce, tak se mu nejspíš něco zdálo. Obyčejný zabitý kouzlem a mučený skřítek, to bych sám za střízliva nevymyslel,“ poznamenal Dmýšek spíš jen pro sebe.

„Když dovolíte, pane, já ho znám,“ odvážil se Čeněk. „Neřekl bych, že lhal. A vím jistě, že nemá rád policii. Musel mít opravdu vážný důvod, aby se odhodlal přijít.“

„Jasně,“ kývl vyšetřovatel. „Náhodou ho taky znám, měl bych asi říct bohužel. Je to notorický průšvihář a už má pár záznamů v rejstříku, dokonce si tady na Vyšehradě odseděl pár měsíců za nepřiměřenou sebeobranu. Jsem opravdu zvědavý, co má tohle znamenat. Tak jdeme na to.“

Rychle si došel pro bundu, vzburcoval svého asistenta a pár strážníků k ruce a vyrazil do Suchdola. Popsané místo objevil snadno, na kraji pole se nacházely vlastně jen dvě podobné ohrady pomalované sprejem. V jedné sídlil autobazar a okolo prefabrikované buňky a mezi ojetinami v různém stupni rozkladu pobíhal sveřepě vyhlížející vlčák. Druhý plot obklopoval tichou přízemní budovu bez známek života.

„Tohle bude ono.“ Dmýšek si posvítil a rozhlédl se. Od pootevřených vrat do budovy vedly přes dvůr jen jedny stopy napůl zaváté čerstvým sněhem. Podle tvaru a velikosti patřily nepříliš vzrostlému muži. „Nejspíš ten Vulpes. Vyšel ven, trochu se motal, pak bůhvíproč pokračoval podle ohrady a tamhle se přemístil,“ ukázal Dmýšek. „Zvláštní, že žádné stopy dovnitř tu nejsou. Asi se přenesl rovnou. Tak pojďme.“

Pročesali halu i oddělený kamrlík a za čtvrt hodiny museli konstatovat, že nenašli nic, co by stálo za zmínku. Žádnou magickou klec ani oblázky, dokonce ani cigaretové špačky a lahve od piva, o kterých se Evžen zmínil, a už vůbec ne nějaké tělo, ať už živé nebo mrtvé. Nebýt šlápot na dvoře a pootevřených vrat, Dmýšek by se vsadil, že sem nikdo nevkročil nejmíň rok.

„Nalítli jsme vtipálkovi, šéfe,“ prohlásil asistent otráveně.

Dmýšek měl sto chutí dát mu za pravdu. Proč by ale liškomág, který nejde pro ránu daleko a má přehnanou tendenci jednat na vlastní pěst, lítal na policii vykládat nesmysly? Aby provokoval? Ledaže by nebyl tak úplně při smyslech a chytal ho fantas. Jenže člověk s vysokou horečkou si obvykle lehne do postele. Nemotá se po nocích v prázdných skladech.

„Projdeme to tady ještě jednou a z gruntu,“ nařídil a jeden ze strážníků potají obrátil oči v sloup. „Hledejte zbytkovou magii.“

***

 

Když Xénii nad ránem vyrušilo rázné zabušení na dveře, nejprve se rozespale otočila a ze zvyku natáhla ruku, aby zjistila, jestli je muž vzhůru. Nahmatala však prázdné místo, což ji okamžitě vymrštilo na nohy. Vůbec se nevrátil.

Nedostavila se žádná mlhavá předtucha. Byla si rázem úplně jistá, že se přihodilo něco zlého. Evžen by přece neklepal. Spěšně si navlékla župan a utíkala ke dveřím. Opatrně pootevřela a hned viděla, že se její nejčernější obava potvrdila.

„U Želmíra, co se mu stalo?“ vydechla.

Strážník jí pomohl přenést bezvládného Evžena na postel.

„Není mi známo, paní,“ sdělil úředním tónem. „Dostavil se na Vyšehrad jako svědek, ale nebylo mi řečeno v jaké záležitosti. Obávám se, že se jeho stav zhoršuje.“

Xénie už chvatně vybírala z látkového sáčku bezový květ a zapalovala oheň.

„Mohu vám být ještě nějak nápomocný, paní?“ zeptal se strážník.

„Asi ne.“ Ani nepostřehla, kdy se za ním zavřely dveře, soustředila se okamžitě jen na léčení.

Zbavila Evžena svrchního oblečení a špinavých bot, uložila ho co nejpohodlněji a pokusila se nejprve zmírnit horečku ledovým obkladem a odvarem z bezu. Nepomohlo to ani v nejmenším, tak použila měsíčkový olej. Div si o jeho kůži nepopálila dlaně a teplota jako by mu stále stoupala.

Hlídala každý jeho pohyb a vydechnutí a její znepokojení rostlo. Žádné další příznaky nemoci na něm totiž nerozpoznala. Mátlo ji to a s námahou potlačovala paniku, když léčba stále nezabírala.

Vtom to uviděla. Evženův ochranný granát, který nosil stále u sebe, byl rozžhavený až do černa a Xénie ke své hrůze konečně pochopila, že tohle není obyčejná nemoc ale účinek zákeřné kletby. Smrtící, pokud rychle nenajde správné protikouzlo.

Svlékla ho donaha a pečlivě ho celého prohlédla ve snaze najít nějaké zranění, značku, stopu, cokoliv, co by jí napovědělo, jakým způsobem ho neznámý černokněžník dokázal ovládnout. Nic nápadně podezřelého neobjevila.

Něžně ho přikryla a vložila mu do rukou křišťál po matce v naději, že mu jeho laskavá světelná energie dodá sílu vydržet. Jen tiše vzdychl, jinak nereagoval.

Sevřela Evženovy spánky do dlaní a soustředila všechny své magické léčivé schopnosti.

„Zaříkám tě, zlá moci… jsi-li z vody, jdi do vody, jsi-li z větru, jdi do větru, jsi-li ze země, jdi do země, jsi-li z ohně, jdi do ohně, mému muži maso nejez, krve nepij…“ Opakovala zaříkání téměř až do vlastního vysílení.

Obřadně spálila šalvějové lístky a přihodila špetku soli, aby vyhnala nepřátelskou sílu z místnosti. Nakreslila okolo postele ochranný kruh a vyztužila ho obsidiány.

Evžen se však propadal stále hlouběji do horečnatých mrákot a téměř nevnímal, kde je ani co se s ním děje. Jako by jeho žilami místo krve proudil palčivý oheň a hlava se měla rozskočit. Horký dech se stěží prodíral vyprahlým hrdlem, řezal… Lektvar bez chuti na rozpraskaných rtech, nezřetelná vůně bylinek, jemné doteky ženiných rukou, její šeptající hlas, skloněná tvář zamračená úsilím, záchvěvy magie… všechno se rozmazalo a smíchalo s mrazivě žhavou bolestí. Hořel.

Xéniiny zlaté oči plné úzkosti se prolínaly s jinýma jasně modrýma očima a jejich vyhasínajícím pohledem. Dotíraly na něho děsivě zsinalé tváře, zjevoval se mu mrtvý Dalibor, Dana s rozbitou hlavou, křídově bledý Drahoš, znovu a znovu chlapec s vymazanou pamětí a jeho rozdrcené oči, Bernard, samé mrtvé děti… Utkvělá vzpomínka se vynořila ve zmateném polosnu.

Xénie si konečně zdrceně připustila, že před zničující kletbou ho nedokáže ochránit žádnou bariérou. Černé kouzlo ho stravuje zevnitř. Pokud nezastaví přímo jeho původce, je bezmocná.

„Kdo ti to udělal?“ tiše a naléhavě opakovala otázku.

V hrůze sevřel Xéniinu ruku tak křečovitě, až jeho drápky drásaly její dlaň, a mezi vzlykavým sténáním šeptal jména.

Jeho nesouvislému mumlání však nerozuměla, ačkoliv se usilovně snažila slova zachytit. Jen blouzní nebo se jí opravdu pokouší odpovědět? Možná sám neví. Urputně zkoušela proniknout pod povrch jeho vědomí, ale na tohle její magie nestačila. Narazila jen na bolestivý chaos.

Vyvolala svěží léčivý vánek, snažila se aspoň ochladit jeho rozpálené čelo a trochu mu ulevit. Přitom marně polykala slzy. Evžen je silný. Ale jak dlouho ještě dokáže vzdorovat? Zoufale odháněla šílený strach, že ho možná drží za ruku naposledy.

Kdo jen mu to mohl udělat? A proč? Vtom prudce vyskočila. Ambrož! Ambrož přece večer odešel s ním. Snad bude vědět, kam se vlastně Evžen vydal a co se mu mohlo přihodit. Vrhla se do kuchyně a ve vteřině už volala přes studnu.

Čekala tak dlouho, až se jí zmocnila obava, že se možná i on stal obětí stejného útoku. Možná byli ještě spolu, když se to stalo. Co když taky někde umírá bez pomoci?

Ambrož se však přece jen objevil. Rozcuchaný a v pyžamu. Jeho obličej pomačkaný spánkem se znepokojeně naklonil nad vodní hladinu: „Co je?“

„Přijď sem!“ sykla Xénie. „Hned!“

Její vyděšený výraz Ambrože vyburcoval víc než ostrý tón. Oblékl se tak rychle, jako snad nikdy v životě, a dorazil skutečně téměř hned.

Málem Evžena nepoznal. „Co se s ním u Želmíra děje?“ Opatrně natáhl ruku. Ani se ho nemusel dotknout, aby ucítil ten spalující žár, a zhrozeně ucouvl.

„To se ptám já tebe.“

„Ale jak bych to já mohl vědět?“ Ambrož se váhavě vrátil k posteli. „Zkoušela jsi lektvary? A zaříkání?“

„Vyzkoušela jsem úplně všechno,“ zasténala Xénie. „Jenže tohle je osobní kletba. Potřebuju vědět, kdo mu to udělal.“

„To by museli mít jeho krev,“ podotkl Ambrož zamyšleně. „Dívala ses, jestli má nějaké zranění?“

Xénie pokrčila rameny, rozevřela Evženovu zaťatou pěst a ukázala na téměř neviditelnou zaschlou oděrku na pravém prostředníčku. „Stačila by jedna kapka.“

Ambrož se podrbal v rozježených vlasech. „Proč by mu vůbec někdo takhle ubližoval? Nemůže to přece jenom být něco jiného?“

„Kam včera šel? Říkal něco?“ vyštěkla Xénie netrpělivě. Ambrožovy rozvláčné úvahy ji přiváděly k šílenství.

Ambrož lítostivě potřásl hlavou: „To kdybych jen tušil… neviděl jsem ho už dobré tři dny. Tobě nic neřekl? Třeba se s někým pohádal nebo…“

Rozpačitě zmlkl, protože Xénie na něj vytřeštila oči a čelist jí ohromeně poklesla: „Co to plácáš?“

Teď se pro změnu zatvářil nechápavě Ambrož.

Xénie se znechuceně ušklíbla a znovu se sklonila k Evženovi, aby mu svlažila rty troškou lektvaru. „Musels být včera pod obraz. Volala jsem tě zbytečně, tak to jdi dospat.“

„Počkej, Xeny,“ promluvil Ambrož vážně. „Já ti přísahám, že jsem se včera nenamazal. Dal jsem si jednu skleničku, možná dvě. To pro mě nic není, to přece víš. Celý den jsem nevytáhl paty z domu. Tak mi u Želmíra vysvětli, o čem to vlastně mluvíš.“

„Teď není čas na tlachání.“ Xénie položila hlavu Evženovi na hrudník. S hrůzou cítila, jak jeho srdce bije jako splašené a přitom stále nepravidelněji.

„Umírá,“ zavzlykala.

Ambrož strnul. Do šoku z jejího zjištění se přimísil neuvěřitelně silný dojem, že stejnou situaci už jednou zažil. Někdy teď, docela nedávno. A že je to nesmírně významné. Nedokázal si však vzpomenout.

Klekl si vedle zhroucené Xénie a položil ruku na její. „Řekni mi, co se včera stalo,“ pravil naléhavě.

Xénii došlo, že otázku míní smrtelně vážně. Uvědomila si, že tady něco nehraje a že medovina za to nejspíš opravdu nemůže.

„Včera ráno jsi Evženovi pověděl o skřítčích penězích. Našel je v pokladně taky.“ Jen to vyslovila, vyhrkly jí slzy plným proudem. Jak jiné bylo včerejší ráno, kdy Evžen překypoval životem a jejich jediná starost bylo pár falešných kamínků…

Ambrož zbělel jako stěna. „Co bylo dál?“ zašeptal.

Xénie popotáhla a pracně ze sebe vymáčkla: „Šel jsi kvůli tomu za starým Řehořem a ten tě odbyl, že o nic nejde. Nemám ponětí, co jsi dělal potom, ale večer jsi přišel k nám, přinesl jsi… láhev medoviny…“ Hlas jí znovu selhal. Snažila se ovládnout, aby mohla mluvit dál: „Našli jste na těch oblázcích stopu strázně. Evžena to zajímalo a chtěl najít její počátek. Odešli jste spolu. Víc nevím.“

Bratranec se zoufale chytil za hlavu: „Nepamatuju si z toho vůbec nic. Nic! To skoro vypadá jako…“ Nedomluvil, ale zděšené podezření, že proti němu někdo nepozorovaně použil paměťové kouzlo, znovu vyvolalo ten silný pocit opakování. Je to strašně důležité!

Xénie rovněž pochopila. Evženův život visí na vlásku a jediný člověk, který by jí snad mohl poradit, je bezmocný. Přestala se kontrolovat.

„Tak si zatraceně vzpomeň!“ zaječela a divoce s Ambrožem zacloumala, ačkoliv dobře věděla, že je to zbytečné. „Nevidíš, jak je mu zle? Dělej něco!“

Evžen zanaříkal a prudce se zazmítal. Okamžitě zmlkla a obrátila se k němu.
„Něco povídá,“ vydechla vzrušeně. „Říkal to už předtím, ale já mu nerozumím. Zní to jako… verat? Bertrand?“

„Bernard?“ nadhodil Ambrož tázavě. „Ten že by…?“

V tom okamžiku Xénie stála na nohou a rozčilením se celá třásla. „Počkej tady!“ křikla a vyřítila se ze dveří, než se Ambrož vzmohl na slovo.

***

Xénie se ani v nejmenším nestarala o to, že má na sobě jen krátkou noční košili, župan a chatrné domácí pantofle. Sníh, který ji na ulici zastudil do chodidel, vůbec nevnímala. Než za sebou zabouchla, uslyšela Evženku. Probudila se a křikem se dožadovala její přítomnosti. Nedá se nic dělat, není čas. Ambrož ji pohlídá. Hodila za hlavu i schovávání za keřem, nerozhlížela se napravo ani nalevo a okamžitě se přemístila.

Objevila se před Řehořovým domkem. Ambrož si to nepamatuje, ale o téhle rodině se přece včera v souvislosti s očarovanými kameny mluvilo. Mladý Bernard Řehoř by ještě měl být v Budči, ale jestli se s ním Evžen včera v noci střetnul, vrátil se asi z nějakého důvodu domů dřív. Najde si toho kluka za každou cenu a donutí ho, aby jí přiznal, co má s Evženovým prokletím společného.

Začínalo svítat, a tak se proměnila v lišku, aby v denním světle nepřitahovala pozornost. Byla sice v té chvíli naprosto schopná třeba rozbořit celý dům, jen aby Evžena zachránila, ale k čemu by bylo vyvolat rozruch. Jistotu nemá, jen podezření založené na tom nezřetelně zachyceném jménu a neochotě Řehořových bavit se o začarovaných oblázcích. Nesmí zapomínat, že Evžen třeba jen blouznil. Nebo jeho horečnaté mumlání mohli špatně pochopit. Rozčileně zahnala strašné pomyšlení, že v tom případě je všechno ztraceno.

Hlavní je, že může mít pravdu. A když normálně zaklepe na dveře, nemusejí ji vůbec vpustit dovnitř. Jediná možnost je dostat se tam nějak potají a zaútočit nečekaně. Rychle. Každá vteřina může rozhodnout, jestli Evžen zůstane naživu.

Obezřetně domek oběhla a snažila se najít nějaké otevřené okno nebo jinou skulinu. Měli však všechno dokonale utěsněné. A chráněné magickou bariérou. Cítila ji.

Zbývá jen jedna možnost. Obrátila se o pomoc ke svému živlu. Zachytila závan větru a dodala mu vlastní sílu. Svezla se na vzdušné vlně nahoru na střechu. Tlapky jí však bezmocně klouzaly po zasněžených taškách. Křečovitě se snažila udržet pomocí drápků. Zoufale si pomyslela, že nezřítit se, a dokonce se dostat odtud těch několik krůčků k bližšímu komínu, ze kterého se nekouří, by byl nesplnitelný úkol i pro kočku.

Vykouzlila si tedy neviditelnou liščí lávku a bleskově přeběhla. Doufala, že ji nezahlédl nikdo ze sousedních domů. Nechat se nachytat na cizí střeše by jí nejspíš zajistilo nejkratší cestu do vyšehradské kobky.

Kouzlem odstranila plechovou stříšku, která chránila ústí komína před deštěm a sněhem. Z pohledu do úzké černé šachty se jí rozbušilo srdce. Snažila se utěšit aspoň tím, že kdyby topili v obou krbech, musela by skočit rovnou do ohně. Takovou hrůzu si raději nechtěla ani představovat. Zavřela oči, zatajila dech a odhodlaně se spustila dolů.

Bolestivě dopadla na vyrovnanou hraničku dříví a zvedla oblak starého popela. Polínka se hlučně rozkutálela po podlaze.

V místnosti naštěstí nikdo nebyl. Xénie se s frkáním vyhrabala z krbu a mávnutím tlapky poslala polena zpátky. Zaslechla zašramocení a s pocitem, že ji bolí úplně všechno, se namáhavě vsoukala pod širokou pohovku u okna.

Sotva se stačila schovat, otevřely se dveře. Ze svého nepohodlného úkrytu viděla jen mužské nohy v kostkovaných bačkorách a okraj černého hábitu ze silného sukna. Muž se na okamžik zastavil, jako by místnost kontroloval. Slyšel hluk? Pak se znovu nepatrně pohnul a v krbu vzplanul oheň. Xénie v duchu vydechla opožděným zděšením. Kdyby se zdržela jen o minutu, nikdy by se dovnitř nedostala.

Tiché šouravé kroky se přesunuly doprava. Viděla, že muž znehybněl a stojí téměř zády k ní. Odvážila se tedy vystrčit hlavu.

Nebyl to Bernard Řehoř, ale jeho dědeček Johan.

Xénie se tiše vyplížila zpod pohovky, aby zjistila, na co tak strnule zírá, a zalapala po dechu.

V rohu místnosti byl malý oltářík zakrytý neběleným lněným ubrusem a osvětlený dvěma černými svíčkami. Přesně uprostřed mezi nimi ležela podivná kulatá nádobka zhotovená ze slonoviny. Přidržovaly ji kostlivé prsty s dlouhými drápy. V nádobce se bezmocně zmítalo jakési klubíčko, kus modrobílé vlněné pleteniny svázané do uzlu. Hořelo to drobounkými krvavě rudými plamínky.

Xénii okamžitě došlo, o co jde. Evženova rukavice! Sama ji pletla. Určitě v ní zůstala skvrnka od krve z odřeného prstu. Takhle ho tedy dostal!

Bez rozmýšlení se proměnila do lidské podoby a vyvolala prudký poryv větru. Odhodil zaskočeného starce na opačný konec místnosti. Ani se neohlédla, myslela jen na to, že musí kletbu okamžitě zastavit.

Sfoukla a zlomila obě černé svíčky, holýma rukama popadla rukavici a nedbajíc bolesti udusila kouzelné plamínky v dlaních.

Opatrně, aby nepoškodila ani vlákénko, rozvázala utažený uzel, přitiskla si horkou rukavici ke rtům a soustředila veškerou svou vzdušnou sílu, aby z ní zákeřnou kletbu vyhnala. „Vrať se do temnot tam, kde zlo je, tohle tělo nebude tvoje.“ Šeptem třikrát opakovala zaklínadlo. Pak už necítila žádné negativní vibrace. Povedlo se? Snad. Schovala vychladlou rukavici do kapsy a zvedla hlavu.

Vyděšený Řehoř nechápal nic a snažil se především znovu postavit na nohy. Srdce se mu leknutím málem zastavilo, když se za jeho zády jako vichřice vynořila polooblečená žena s rozevlátými vlasy, celá špinavá od sazí a popela. Nevzmohl se ani na to, aby jí zabránil ve zrušení kletby.

Jakmile na něj upřela blýskavé oči plné nenávisti a vycenila liščí zuby, poznal ji.

„Co tady děláš?“ vyhrkl šokovaně.

Bylo zřejmé, že nechápavé překvapení u něj převládá nad rozhořčením nebo obavou. Snad vážně nečekal, že to nechá jen tak? Xénii to rozzuřilo k nepříčetnosti. S obrazem zničeného Evžena před očima její děsný strach, že přišla pozdě, vybuchl v nezvladatelné smršti. Ani si pořádně neuvědomovala, že rozpoutala bouři, dokud nezaburácel vichr a od stropu se nespustily proudy ledového lijavce. Zablesklo se a celý dům se otřásl v základech. Po pracovně se rozlétly rozházené knihy a jejich pleskající listy se ostře přidaly k chaotickému rachotu.

Zděšený Řehoř se chabě bránil pomocí rychle vykouzleného štítu a marně se pokoušel překřiknout hromobití: „Přestaň! Zbláznila ses?“

Rozběsněná Xénie se snažila prolomit jeho štít. Křičela a sama přesně nevěděla co. Uvědomovala si jediné, že má před sebou vraha, který chtěl zákeřně utýrat jejího muže a který si zaslouží smrt.

Do zdevastované místnosti vtrhla Marta a ve zlomku vteřiny sama zaútočila.

Xénie ji okamžitě srazila k zemi, ale čarodějka ještě vleže provedla prudké gesto a z její otevřené dlaně vystřelila ochromující síť.

Spoutaná Xénie se zhroutila na promáčený koberec. Marně se pokoušela vyprostit. Sotva se dokázala hnout a její zuřivost opadla. Déšť ustal a jen studený průvan a příšerná spoušť v celém pokoji ještě připomínaly výbuch jejího vražedného hněvu.

„Marto,“ Xénie se úpěnlivě podívala na druhou ženu. „Pomoz mi. Věř mi, prosím tě. Evžen umírá a já jsem tu našla důkaz, že za to může on.“ Nemohla se pohnout, aby ukázala na starého čaroděje, ale Řehoř přesto rozčileně zrudl.

„To si vyprošuju!“

Marta na ni mlčky zírala. Její obličej byl podivně bezvýrazný, nevyjadřoval ani hněv ani překvapení.

„Zešílela,“ vypravil ze sebe Řehoř. „Pokoušela se propašovat sem černou kletbu, a když jsem ji přistihnul, snažila se to schovat a zaútočila na mě.“

Xénie zalapala po dechu: „Já že jsem… jak se opovažujete tohle říct? Našla jsem tady u vás tu ohavnost a vy mi klidně řeknete do očí, že jsem ji sem narafičila? Já?“

„Vidíš? Úplně jí přeskočilo.“ Řehoř pomalu získával svou obvyklou sebejistotu.

„A kde máte toho vašeho kluka?“ vykřikla Xénie v zoufalství nad tím, jak se situace zvrátila. „Myslíte si snad, že nevím, že v tom jede taky?“

Marta se napřímila a velmi zvolna vydechla.

Řehoř ztratil poslední zbytek trpělivosti: „Sežeň pomoc, Marto. Zavolej strážníky, ať s ní udělají, co uznají za vhodné.“

Marta konejšivě položila tchánovi ruku na rameno: „Máte pravdu, není při smyslech. Řekla bych, že spíš ona potřebuje pomoc. Nebojte se, postarám se o ni.“

Po špičkách se přiblížila k bezmocné Xénii.

„Chudák holka,“ pronesla vážně. „Pomůžu ti, odpočineš si a všechno zas bude dobré.“

Stále se tvářila až nepřirozeně klidně. Ale v jejích očích se zračila chladná neodvratná hrozba.

Xénie se zajíkla hrůzou. Rázem pochopila, co chce Marta udělat. Chce jí smazat paměť. Stejně jako to udělala Ambrožovi.

„To přece nemůžeš,“ zašeptala prosebně. Strašně se zmýlila. Ani Bernard ani starý Řehoř. To ona představuje největší nebezpečí.

Marta nedala najevo, že ji vůbec slyšela. Pomalu a s rozmyslem vztáhla paže. Její rozevřené dlaně se blížily ke Xéniiným spánkům.

Vtom napjaté ticho přerušila rána z chodby a zadunění rozražených dveří. S proudem studeného vzduchu do pokoje vletěl Evžen. Švihl prudce rukou a Martou to bezohledně mrštilo na podlahu. S výkřikem se sesypala k nohám svého zkoprněného tchána.
Xénii vyhrkly slzy nesmírnou úlevou. Evžen vypadal podivně křehce a bledý strhaný obličej a vlasy slepené od horečnatého potu svědčily o tom, že následky prokletí dosud úplně neodezněly, ale stál dost pevně na nohou a tvářil se tak hrozivě, že oba Řehořovi ztuhli zděšením. Už jednou měli příležitost se přesvědčit, že pohled, co by dokázal zabít, není v jeho případě jen metafora.

Evžen je nespouštěl z očí, ale přistoupil ke Xénii a přejel křížem drápky přes její pouta, aby je uvolnil. Vyskočila a s potlačovaným pláčem se k němu pevně přimkla. Objal ji kolem ramen, aniž se na ni podíval.

„Měla jsem o tebe tak příšerný strach,“ šeptala přerývaně. „Oni měli tvoji rukavici …“

„Teď už toho mám ale vážně dost,“ rozvzteklil se náhle starý Řehoř. „Nechám vás zavřít oba za násilné přepadení, vloupání a…“

Evžen mu rozzlobeně skočil do řeči: „A co takhle zneužívání nelidské bytosti, prozrazení utajení, používání falešných peněz a…“

Starý čaroděj vyvalil oči: „Copak jste se zbláznili celá rodina? Ten tvůj bratranec včera taky… Vysvětlil jsem mu jasně, že se skřítčími penězi nemáme a nikdy jsme neměli nic společného. My jsme byli vždycky spořádaní lidé!“

„I Bernard?“ nadhodil Evžen provokativně. „A Marta?“

Řehoř zrudl zlostí: „O ty se neotírej. Můj vnuk je samozřejmě řádně v Budči a Marta jednala čistě v sebeobraně. Vždyť se podívej na tu spoušť, co tady nadělala tvoje žena. Asi se ti stýská po kriminále, co? Jen se neboj, co nevidět tam budete oba a falešné nařčení ti taky připíšu na účet.“

Rázně přistoupil ke krbu a znovu zapálil oheň, který předtím uhasil Xéniin lijavec. „Zavolám okamžitě Vyšehrad a varuju tě, nepokoušej se mi v tom zabránit.“

„To mě náhodou ani nenapadne,“ ušklíbl se Evžen. „Bude je to určitě hodně zajímat. Až si spojí moji výpověď se stopami magie, bude to jasné dokonce i jim.“

„A důkaz o černé kletbě mám já,“ přidala se Xénie.

„Počkejte,“ ozvala se nečekaně Marta. Unaveně si sedla na područku pohovky, přitiskla kolena k sobě a nervózními prsty na nich sevřela látku sukně. V její tváři se znova objevil ten divný prázdný výraz. Zarytě upírala pohled na podlahu, ale bylo zřejmé, že mluví k Evženovi.

„Nemá to cenu. Asi už víte všechno. Ale než cokoliv podniknete, chci, abyste pochopil tu nejdůležitější věc. Bernard na tom nenese žádnou vinu. Dopustil se jen chyby, nerozvážnosti, vždyť je to ještě chlapec…“ Rozvzlykala se. „Nemá nic společného s tím, co se stalo včera. To všechno ten druhý…“

Xénie se rozčileně nadechla, ale Evžen jí stiskl paži, aby mlčela.

Marta zdrceně pokračovala: „Ten kluk ze Suchdola, Jarda. Takový líný a drzý frajírek. Měl na Bernarda špatný vliv. Můj muž Bernardovi přísně zakázal, aby se s ním stýkal. Už proto, že byl obyčejný. Bylo to v mnoha směrech nebezpečné, to je vám snad jasné. Jenže… Bernard bohužel neposlechl. A zašel ještě dál, prozradil mu, že je čaroděj. Nevím, jestli se chtěl jen pochlubit nebo jestli na to ten Jarda nějak přišel sám, vychytralý byl až moc… Ale jsem si jistá, že Bernarda zneužíval… Doufala jsem, že se všechno uklidní, až se Bernard po prázdninách vrátí do Budče.“

„Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil, že jsem je několikrát viděl spolu. Jednou o prázdninách se oba stavili za naším Drahošem,“ podotkl Evžen tiše.

„Čekala jsem, že když dostanete horečku, budete víc zmatený,“ konstatovala Marta věcně. „Co se dá dělat.“

Evžen radši její poznámku nekomentoval. Byl příliš zvědavý na to, aby její zpověď přerušil výčitkami. „Jak to teda bylo s tím skřítkem? Ten Jarda ho přece nemohl chytit sám.“

„Přišla jsem na to náhodou… zaslechla jsem kousek rozhovoru… Strašně jsem se rozzlobila. Kdyby se to dozvěděl můj muž… nebo tchán…“

Ustrnulý Řehoř neřekl nic. S otevřenými ústy a vyvalenýma očima na ni zíral jako na strašidlo. Co všechno se tady dělo za jeho zády?

„Bernard ho nějak chytil a uvěznil v tom prázdném baráku. Přísně jsem mu přikázala skřítka pustit a nikomu neříct ani slovo. Věřila jsem, že mě poslechl. Dušoval se, že skřítčí peníze nikdy nepoužil, že mu nijak neublížil a že o tom nikdo neví. Mrzelo ho to a slíbil, že dá všechno do pořádku. Zrovna končily prázdniny a já jsem to pustila z hlavy. Vůbec by mě nenapadlo, že… Jsem si jistá, že ho ten kluk přemluvil nebo donutil, aby mu toho skřítka nechal… Nějak zjistil, co dokáže, a samozřejmě se mu to hodilo. Povaleč jako on přece nepohrdne tak lehce nabytými penízky. Náš Bernard by ale nikdy… “

Evžen se nevěřícně ušklíbl.

„Když včera přišel Ambrož a vykládal o těch falešných penězích, dostala jsem strach. Zvlášť když se zmínil o vás. Vím moc dobře, co jste zač. Jak začnete do něčeho strkat nos, nezůstane kámen na kameni,“ vychrlila Marta hořce. „Rozhodla jsem se, že pro jistotu zkontroluju, jestli mě Bernard opravdu poslechl.“

„Mělas mi to hned říct,“ promluvil Řehoř roztrpčeně. „Celou tuhle trapnou aféru jsme si mohli ušetřit.“

„Kdo ví,“ vzdychla Marta. Těžce polkla a chvíli váhala, než se odhodlala pokračovat: „Manžel je pryč a tchán se večer vydal někam na návštěvu, tak jsem využila příležitosti a šla jsem se podívat do té ohrady.“

Evžen zatajil dech a bezděčně přitiskl svou ženu blíž k sobě. Cítila, jak je napjatý, a znepokojeně k němu vzhlédla. Marta se zjevně teprve teď dostávala k jádru věci.

„Přistihla jsem ho tam. Toho Jardu… Choval se ke mně tak nesnesitelně drze… Rozčílila jsem se jako nikdy v životě. Smazala jsem mu paměť, pustila jsem toho ubohého skřítka na svobodu a ani nevím, jak jsem se ocitla venku. Už jsem chtěla odejít, ale vtom jste se objevili vy dva. Schovala jsem se za posunuté vnímání a sledovala jsem, jak lezete dovnitř. Ztratil jste rukavici, tak jsem ji sebrala.“

Xénie zaskřípala zuby.

„Čekala jsem, co bude. Jarda byl pořád uvnitř, viděla bych ho vycházet. Pak vyběhl ven Ambrož. Byl sám a rozčileně si mumlal něco o Vyšehradu. To jsem nemohla připustit. Vyšetřování by do celé aféry zatáhlo Bernarda. Tak jsem ho zastavila, a než se stačil vzpamatovat, upravila jsem mu paměť taky. Klidně odešel, ale vy jste byl pořád tam… Tehdy mě napadlo použít tu rukavici. Nechtěla jsem vám vážně ublížit, jen vás vyřadit z činnosti. Odpusťte.“

Evžen mlčky pokrčil rameny, ale Xénie nenávistně vyjekla: „Málem jsi ho zabila! Kdybych tu kletbu na poslední chvíli nezrušila, tak…“

„Proč jste vlastně nešla za mnou dovnitř?“ napadlo Evžena. „Ambrožovi jste upravila paměť, ale mně ne.“

„Protože… protože jsem se vás bála. Viděla jsem tu rvačku tenkrát, když se tady objevil morous. Nevěřila jsem, že bych vás přemohla,“ přiznala Marta sklesle.

Xénie pohoršeně zasyčela, ale v Evženových očích poprvé prokmitly pobavené jiskřičky. Okamžitě však znovu zvážněl: „Ale já jsem to přece jen ohlásil.“

„Nebylo tak snadné nenápadně přesvědčit tchána, aby šel po návratu rovnou spát a sem do pracovny už nechodil,“ mluvila Marta dál, jako by ho neslyšela. „Já jsem nedokázala usnout celou noc. Nakonec mi to nedalo a vrátila jsem se tam. Vy už jste byl pryč, tak jsem odstranila všechny stopy. To je všechno.“

„Ta kletba…“ nadechla se znovu Xénie.

„Měla jsem v úmyslu ji ráno zrušit, ale předešlas mě,“ zamumlala Marta a nervózně zamžikala. Bylo jasné, že lže.

Nastalo ticho, které přerušil až Johan Řehoř. V rozpacích si odkašlal: „Jde samozřejmě o vážnou věc, to uznávám. Ale Marta se ti už omluvila a nevidím důvod, proč to dál rozmazávat.“

„Ambrožovi ukradla den života, copak jste neslyšel? Evžen mohl být po smrti a vy si klidně řeknete, že není důvod dál to rozmazávat?“ vzplanula Xénie. „Kdo ví, jestli jste v tom přece jen nejel taky.“

Evžen lehce zavrtěl hlavou: „Spíš ne. Mám dojem, že jsem ho zahlédl u nás nahoře, než jsme se s Ambrožem přemístili. Těžko by mohl být na dvou místech najednou. Ale o to taky tolik nejde.“ Jeho hlas ztvrdl. „Ani zdaleka to není všechno.“

Marta ztuhla a přes její obličej se přetáhl mrak beznaděje: „Vy si ten večer opravdu vybavujete? Všechno?“

Evžen přikývl.

Marta se hlasitě rozplakala: „Choval se tak drze a přezíravě… Vysmíval se mi do očí… Řekl, že… že mu stejně nemůžu nic udělat, protože ví od Bernarda, že před obyčejnými se nesmí kouzlit… Dokonce si dovolil mluvit se mnou sprostě… Byla jsem tak strašně rozzlobená… neuvědomila jsem si…“

„Co?“ vydechla Xénie se zlou předtuchou.

„Ten kluk totiž umřel,“ odpověděl jí Evžen zachmuřeně. „Našli jsme ho ještě živého, ale už jsme nemohli nic dělat. Zdá se, že na tenhle detail Marta poněkud pozapomněla.“

„Já jsem tohle nechtěla!“ zakvílela Marta zoufale. „Já vám přísahám, že nic takového jsem neměla v úmyslu! Byla jsem rozčilená, ale nechtěla jsem ho zabít!“

„Jenže se stalo,“ namítl Evžen vážně. „Ať byl jakýkoliv, tohle si nezasloužil.“

„Prosím vás….“ Marta poprvé vzhlédla a úpěnlivě se mu podívala do očí. „Je to všechno moje vina. Ať uděláte cokoliv…. Proboha vás prosím, nezatahujte do toho našeho Bernarda. Za nic nemůže. Přece mu nezničíte život. Čekají ho letos závěrečné zkoušky…“

Než mohl Evžen nějak zareagovat, Řehoř se probral ze šoku a rozhodným pohybem se postavil tak, aby zničenou Martu zakryl zády.

„Zmizte odtud,“ vyštěkl. „Nic by se nestalo, kdyby ses do toho nezapletl ty. Byla to jen nehoda. Nehoda, slyšíš? Nedokážeš beztak nic, je to jen tvoje slovo proti našemu. Kdo ví, jak a na co ten kluk umřel a čí vina to skutečně byla.“

Evžen stiskl rty v trpkém úsměvu. Podobný výpad čekal a s odpovědí se ani nenamáhal.

Xénie si nejspíš neuvědomila, co se starý čaroděj snaží naznačovat. Rozzuřeně zavrčela: „To jste celý vy. Každého poučujete a kritizujete, tváříte se jako výlupek ctnosti, ale tohle všechno chcete zapřít? Je úplně jasné, že jednoho člověka zabila a druhého zabít chtěla!“

„Buď ráda, že tě nebudu žalovat o náhradu škody,“ odsekl Řehoř s náznakem své obvyklé nadutosti. „A tebe vážně varuju, Vulpesi. Neopovažuj se už nikdy brousit kolem mé rodiny a snažit se na nás něco narafičit. Zakročím proti tobě neúprosně a nekompromisně.“

„Co si mám počít?“ šeptala Marta skoro neslyšně sama pro sebe.

Znechucený Evžen ztratil zájem o další výměnu planých výhružek. Gestem pobídl Xénii k odchodu.

„Zeptejte se svého ctihodného tchána,“ navrhl Martě tiše. „Ten si jistě bude vědět rady.“

***

 

Evžen se vrátil do práce až následující den, protože Xénie ho přinutila lehnout si a odpočívat. Podvolil se celkem ochotně. Sám si dobře uvědomoval, že výstup u Řehořových ho až nečekaně vyčerpal. Potřeboval ještě trochu času, aby po nemoci znovu nabral sílu.

Teď už se ale cítil mnohem lépe, a tak otevřel obchod aspoň na pár hodin.

Uprostřed odpoledne zacinkal zvonek a do krámu rázným krokem vešel světlovlasý muž v rozepnuté olivově zelené bundě. Vyšetřovatel Dmýšek.

„Koukám, že už je vám líp,“ poznamenal místo pozdravu a přitom se roztržitě rozhlížel po třpytivých vitrínách.

Evžen přikývl. „Chtěl jste se mnou mluvit nebo něco koupit? Zrovna jsem se chystal zavírat.“

„Jsou teprv tři hodiny.“ Dmýšek si přestal prohlížet barevné kameny v přihrádkách a zaostřil na Evžena.

„Musím skočit do Budče vyzvednout děti,“ vysvětlil Evžen s úsměvem. „Začínají vánoční prázdniny.“

„Aha, jistě.“ Dmýšek se vteřinu tvářil, jako by o něčem podobném slyšel poprvé, pak se rozhodl přejít k věci: „Chtěl jsem vám říct, že jsme našli toho kluka.“

Evžen zpozorněl: „Ano?“

„Ovšem ne v tom vašem skladu,“ pokračoval vyšetřovatel vážně. „Tam nebylo nic, jen nejasná změť zbytkové magie. Ležel v křoví u Vltavy na protějším břehu. Měl u sebe občanku. Jmenoval se Jaroslav Krátký a nebylo mu ještě ani osmnáct. Smutný případ.“

„Ano,“ hlesl Evžen.

„Předali jsme ho obyčejné policii. Uzavřou případ jako zástavu srdce z nejasných příčin a vyřídí to s jeho rodinou. Pro nás to tím ovšem zdaleka neskončilo.“ S povzdechem si zastrčil ruce do kapes a opřel se bokem o pult, jako by vedl spíš neformální rozpravu než výslech. „Zrovna jsem se chystal za vámi, abych vás požádal o doplnění výpovědi, když se na Vyšehrad dostavila Marta Řehořová odsud z Lysolaj. Znáte ji?“

„Jistě,“ přisvědčil Evžen napjatě.

„Přiznala se, že způsobila jeho smrt.“

„Co vám řekla?“ vyhrkl Evžen.

Dmýšek po něm šlehl podezřívavým pohledem: „Nevypadáte zrovna překvapeně.“ Odmlčel se, jako by čekal, jestli Evžen něco dodá, ale ten neříkal nic, a tak zamračeně pokračoval:

„Vypověděla, že ten mladík ji přistihl při čarování. Pokusila se mu smazat paměť, aby zachovala utajení, ale neodhadla intenzitu kouzla a způsobila mu šok, což si prý neuvědomila a odešla. Pak se jí to rozleželo v hlavě, vrátila se zpátky, a když zjistila, že kluk je mrtvý, zpanikařila a přenesla ho k řece, aby zakryla stopy. S vámi se zřejmě minula.“

„Přišla za vámi sama od sebe?“

Dmýšek přisvědčil: „Našli bychom ji tak jako tak, ale ušetřila nám námahu. K přiznání ji údajně přiměly výčitky svědomí. Můžete k tomu něco dodat?“

Evžen začal mechanicky rovnat pár drobností na pultě a přitom bleskově přemýšlel. Marta není žádný chladnokrevný zločinec a do jisté míry ji chápal. Intrikovala a lhala, aby chránila syna, ale svou vinu přiznala. Sám by na jejím místě… vlastně sám kdysi udělal něco podobného, tenkrát když se snažil krýt Drahošův průšvih s morousem. Ironií osudu se teď srazil se stejnou rodinou, jen z opačné strany. U Želmíra, k čemu to bude, když tu ženskou namočí do ještě většího maléru? Napaří jí vyšší trest, ale to ani nevrátí život tomu nešťastnému klukovi ani nezacelí Ambrožovi díru v paměti.

Sám po pomstě nijak netoužil. Bylo mu jasné, že ho chtěla zničit, že se neměl dožít rána a vyvázl jen díky vlastní odolnosti a Xéniinu zásahu… Ale vyvázl. Kdyby se teď Marta nepřiznala, starý Řehoř by se jistě všemožně snažil svalit vinu na něj. Čekal by ho další soud a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se svým trestním rejstříkem čelil nařčení bezúhonného a obecně váženého občana, přičemž jediný přímý svědek si vůbec nic nepamatuje. Možná Marta myslela i na to. Možná doufala, že když zabrání křivdě, smaže pokus o vraždu, a co se týče Evžena, zabralo to.

Začínal ji litovat. Věřil, že způsobit smrt tomu klukovi nechtěla, a lépe než kdokoliv jiný si dovedl představit její mučivý pocit viny kvůli neúmyslnému zabití mladého člověka.

„Ani ne,“ promluvil konečně. „Nic mě nenapadá.“

„A co ten skřítek a falešné peníze?“ namítl Dmýšek podrážděně. „Bez vašeho svědectví na ni nic nemám a uzavře se to jako nehoda při nepřiměřeném použití kouzla. Dostane rok, nanejvýš dva kvůli přitěžující okolnosti, že oběť byl mladistvý, a půjde zas vesele domů.“

Jako by to nestačilo, prolétlo Evženovi hlavou.

„Já vám ale nejspíš nepomůžu. Asi jsem se spletl. Byl jsem trochu mimo, vždyť víte.“ Pokusil se o omluvný úsměv.

Dmýškův pohled ztvrdl: „Nechcete si to ještě rozmyslet?“

„Bohužel,“ rozhodil Evžen rukama. „Promiňte.“

Nastala tíživá pauza. Vyšetřovatel se znovu začal rozhlížet po krámě, ale Evžen jasně viděl, že ho odpověď neuspokojila ani v nejmenším.

„Budu muset odejít,“ připomněl nervózně a zadoufal, že se tím detektiva zbaví. Ten se ale opět otočil přímo k němu.

„Jak to přesně bylo s tou vaší nemocí?“ vypálil. „Co to způsobilo?“

Zatraceně. Že by tak snadno poznal účinek osobní kletby? I Xénii chvíli trvalo, než na to přišla. Spíš to jen zkouší.

„Asi jsem nastydl. To se stane. Spravilo se to bezovým odvarem.“

Dmýšek se otráveně obrátil k odchodu. „Není vyloučené, že se tu ještě ukážu,“ uzavřel mezi dveřmi rozhovor významným tónem. „Vlastně je to spíš pravděpodobné, protože i když máme přiznání, vyšetřování zatím neskončilo. A ve vašem vlastním zájmu doufám, že už jste konečně pochopil, že lhát mi není zrovna nejlepší nápad. Zatím přeju šťastný a veselý.“

„I vám.“ Evžen okamžitě pustil Dmýška a jeho výhružku z hlavy. Neznepokojovala ho tolik jako fakt, že všude veselé svátky mít nebudou.

Sklíčeně přemítal, jak se věci někdy divně zamotají. Pitomá klukovská frajeřina nakonec zničila hned dvě rodiny a nebýt Xénie, tak dokonce tři. Upřímně doufal, že Petr Řehoř se zasadí o to, aby to Bernardovi neprošlo tak lehko. Matka se sice postarala, aby kluka nevyhodili ze školy a nezačínal život se záznamem v rejstříku, ale jestli mu ani teď nedojde, že všechno má svoje meze, dřív nebo později stejně skončí špatně.

Evžen zamyšleně luskl prsty, aby konečně zamkl krám. Udělal vůbec správně, když splnil Martino přání? Kdo ví. Teď už ale svoji výpověď změnit nemůže. Únavné pochybnosti o vlastním rozhodnutí ho rozladily. Asi stárnu, blesklo mu hlavou, když zamířil do kuchyně.

Xénie se pilně otáčela okolo sporáku plného bublajících hrnců, jako by se nestalo vůbec nic výjimečného a slavnostní večeře pro děti na uvítanou byla ta nejzásadnější věc na světě. S láskou se na ni zadíval a tíseň ho jako zázrakem opustila. Zas jednou ho vyškubla hrobníkovi z lopaty. Budou Vánoce a spousta drobných radostí, na které se může těšit.

„Nejvyšší čas,“ prohodila Xénie přes rameno. „Mohl by ses prosím tě na zpáteční cestě stavit u Evy a vyzvednout mi tam nakládaný zázvor? Zapomněla jsem na něj. Evženka ještě spí a mám strach, aby se mi to tu zatím nepřipálilo. Znáš kluky, budou děsně hladoví…“ Netrpělivě se ohlédla, aby zjistila, proč Evžen neodpovídá. „Vnímáš mě?“

„Tebe vždycky,“ usmál se. „Myslím, že svět se nezboří, když chvilku počkají.“

Mávnutím ruky uhasil oheň pod hrnci, vzal překvapenou ženu kolem pasu a pevně ji k sobě přitáhl.

KONEC