První díl o putování Anny za novou rodinou najdete zde.

Když hoří suchá tráva

Od západu se přes celý obzor zvedá vysoká stěna plamenů. Prérijní požár. Valí se přes pláně nezadržitelně, neúprosně, hučí a burácí, zvedá k nebi sloupy ohnivých vírů, vyvrhuje gejzíry jisker. Hejna ptáků s křikem krouží v mračnech rudočerného kouře, krávy vyděšeně bučí, koně ržají v maštali. Požár se žádostivě žene vpřed.

Nany ochrnutá hrůzou zírá na tu ohnivou zkázu. Takovému démonu není možné vzdorovat, není kam utéct.

A Jakub s Jeníkem, zdá se, zešíleli. Jejich tmavé siluety se míhají proti ohnivé stěně. Na hranici zoraných polí, tam, kde začíná travnatá pláň, zakládají své vlastní ohně.

Popel se snáší všude kolem.

Hra s ohněm

Kolem farmy hoří protiohně v nepřerušené linii. Hoří nízko a líně se plazí vstříc obřímu nepříteli.

Přibíhá Jiří, Nany se probere. Mrňous běží na pomoc a ona tu nečinně brečí jako prvňáček! Rychle máčí jutové pytle v nádrži, pospíchá k pásu vypálené trávy, voda crčí na střevíce, nevnímá.

Horečně buší mokrým hadrem do oharků, zadusit každou jiskru, každý plamínek vystřelený požárem příliš blízko. Tvář jí pálí žárem, do očí stékají čůrky potu.

Pak se znesvářené ohně potkají. K nebi se vzedme obrovská ohnivá vlna, noc prozáří oslnivý záblesk světla. Když pohasne, démon ohně zakolísá a potom pomalu, váhavě změní směr.

Pokorný okamžik

Svítá. Nový den čpí spáleništěm a prožitým strachem. Oheň strávil sám sebe, zůstala zčernalá poušť a závěje popela, které vítr honí po pláních sem a tam.

Unavení vracejí se domů.
Otec jednou rukou tiskne k boku Jiříka, druhou objímá kolem ramen Jena. Vlasy mu zšedly popelem, tvář má strhanou vyčerpáním a přestálým strachem, ale oči plné úlevy.

Jeníkovi protíná tvář rudá spálenina. V očích mu zůstal odlesk plamenů, vzrušení z boje a vítězství, ale někde hluboko na dně také pokora.

Otec si se synem vymění pohledy: s nákloností a respektem.
Nany si najednou uvědomí, že Jeník je dospělý muž.

Svítá…

U generála Storea

Nany poprvé nakupuje sama. Jenomže než na ní přijde řada, správný anglický název zapomene. Co naplat, nějak si poradí.

„Pig in tin,“ pronese důstojně, jako by anglicky nakupovala denně. Pig nebo pink? Jakživ si to nezapamatuje.

„Oh, pork!“ usměje úslužně generál Store.

„Houby pórek,“ zavrtí Nany hlavou a zkusí druhou variantu: „Pink in tin.“

„Of course!“ Prodavač přinese plechovku kytek.

„Pinintin!“ zadrmolí Nany jako pravá Američanka.

Na pultě přistane krabička špendlíků.

„Ping-uin-tin,“ snaží se Nany.

„No penguin!“ krčí hokynář rameny.

Nany má na krajíčku. Z dalšího pokusu vzejde jen potupné zachrochtání.

„Pork, of course!“

Vepřové konzervy si odnáší jako trofej.

Invaze

V dálce se po zčernalé pláni cosi pohybuje. Snad nějaké zvíře, a není samo. Další a další se objevují zdánlivě odnikud, ženou se s větrem zpustošenou krajinou, už jsou jich stovky, zakrývají celý obzor, rychle se blíží k farmě.

„Jakube!“ vřískne Nany.

Vetřelci už se valí kolem jako záplava, míhají se tak rychle, že Nany stěží postřehne podobu. Pekelní ježci, někteří malí jako kopací míč, jiní větší než člověk. Část jich zachytila ohrada, ale ostatní přeskakují po jejich zádech, nic je nezastaví.

„Jakube!!“

Jakub vybíhá ze stodoly, pušku v ruce. Jediným pohledem přehlédne tu spoušť a ulehčeně se usměje: „Tamblvíd.“

Poznámka: Česky se tomu říká stepní běžci.

Kdo se srovnává s chlebem…

Nany pozoruje Jakubovy ruce, hrubé, rozpraskané ruce, jak krájí chléb. Jediným plynulým tahem oddělí z bochníku krajíc a podá ho Jiříkovi. V tom naučeném, tisíckrát zopakovaném pohybu je něco pěkného.

Zítra pojedou do města k oddavkám. Nemohla by si přát lepšího muže. Jakub je dříč a dobrý člověk. Měla by být šťastná. Měla by…

Jakub zvedne oči a Nany rychle uhne pohledem. Kdyby se tak na ni někdy podíval Jeníkovýma očima! Jeník má v očích žár. Jeník se ji snaží rozesmát, Jakub se usmívá shovívavě.

Jakub je dobrý člověk a je k Nany laskavý. Tak proč je jí do pláče?

…ten se srovná s lidmi

Jakub jediným plynulým pohybem odkrojí krajíc chleba a podá ho Jiříkovi. V tom naučeném, tisíckrát zopakovaném pohybu je něco uklidňujícího.

Zítra mají jet k oddavkám. Lepší ženu by těžko našel, Nany je dříč a má laskavé srdce. A… líbí se mu. Moc. Až moc na to, jak miloval Márinku. Někdy si už ani nemůže vybavit její tvář. A jindy zas se přistihne, že mluví s Nany a vidí Marii. Dopouští se křivdy na obou.

Snad se dopouští křivdy i na vlastním synovi. Dobře ví o žáru, který Jeníka sžírá.

Jakub se snaží dělat věci správně. Tak proč má pocit viny?

Jazyk rodný záludný

Jen bryčka zastaví před kostelem, už se k nim hrne rozšafná dáma v nejlepších letech.

„Paní Blaha. V Americe se narodila,“ představí ji Jakub.
„Pravda. Ale jsem Češka jako špalek,“ směje se paní. „Jen s tou češtinou to jde do kopce.“
„Myslíte z kopce?“
„Ba ne, do kopce. To jest těžko! Nebožtík tatínek, rodák z Turovce, ten říkával, že jsem na češtinu tvrdohlavá jako beran. Ale co, shoďme to z kopce, co pravím, ze stolu. Otočíme stránku.“

Nany napadne, kdy se ta milá dáma stačí vůbec nadechnout, ale již je vtažena do mohutného objetí: „Tak vás mezi námi vítám, děvenko!“

Slavnostní slib

Varhany hrají velebně stejnou píseň jako tenkrát. Tvář Panny, ukrytá v proudu světla jako v mlhavé loktušce, vypadá jako tvář jeho Marie. Očima jeho Marie sleduje světice posvátný slib, který skládá do dlaní jiné.

Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých. Slib daný Marii splnil.

Chci tě milovat a ctít po celý svůj život. Nebo snad porušuje svým slibem slib již jednou daný?

Dokud nás smrt nerozdělí. Upřený pohled světice zdá se hovořit beze slov.

Třesoucími se prsty navlékne Anně prstýnek. Ten prsten patřil Marii, jenomže jiný Jakub nemá.

Marie se něžně usměje a žehnající dlaň se nepostřehnutelně pohne.

V rytmu rejdováku

Česká hospoda s českými rodáky, s českým pivem a českou muzikou. Dudy vřeští, štěbence piští, famfrnoch jim přizvukuje.

Tak vyskoč křepce, osedlej hřebce, jen ať tu chvíli…

Naleštěné holínky dupou v rytmu rejdováku. Jeník vtáhne Nany doprostřed kola, oči má divoké, lesknou se kořalkou.

Shoď skopce z kopce, pak zažeň ovce, jen ať tu chvíli…

Během chvíle je Nany bez dechu, Jeník ji tiskne, točí se, točí, hospoda se změnila v rozmazanou šmouhu.

…ať tu chvíli nezmeškám!

Muzika dohrála, ale svět se točí dál, Nany hoří tváře, nemůže popadnout dech… a pak ucítí Jeníkovy rty na svých. Hospoda náhle ztichne.

Jako kdyby…

Bryčka skřípe a vrže, jak kola nadskakují ve výmolech. Kodrcají se domů a mlčí. Márinka jí usnula v klíně, chlapci mlčí svorně vzdorně. I Jakub mlčí.

Jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby se jen před pár hodinami její život nezměnil, jako kdyby se právě nestala jeho ženou, jako kdyby se Jeník neopil, jako kdyby ji přede všemi neponížil, jako kdyby se Jakub kvůli ní právě neporval s vlastním synem před všemi českými usedlíky na západ od Omahy.

A nebo právě proto?

Kodrcají se domů, bryčka skřípe a vrže a na černočerné pláně se tiše snáší příliš čistý sníh.

Jako když tchoř zmocní se slípky

Jeník si tiskne pěsti k uším, aby neslyšel, tiskne, až k bolesti, a stejně to tepání cítí pod hrudní kostí, jen jako jemné chvění a přesto k nevydržení.

Jako když se koně ženou po prérii tryskem, údery kopyt tepou zem, ženou se tryskem, bez dechu, na slabinách krev.

Kouše si klouby, aby nekřičel, kouše si pěst až do krve, brečí a je mu zle. Jako když se tchoř zmocnil slípky, hromádka zmuchlaného peří se válí v hlíně a zčernalou krev vsakuje písek. Jako když také v něm něco umřelo.

Do bílých peřin se tiše snáší hliněný prach. Je k půlnoci.

Pokračování příště