Jen tak nahlédnout do života kukátkem sta slov… 🙂

Bublifuk

Téma: Bublina

Drabble:

Oba byli tak stejně staří.
Oba se na svět dívali doširoka otevřenýma očima, oba nasávali dychtivě do svého poznání svět okolo sebe.
Dítě a štěně.

„Danečku, foukni, pomalu.“ pfuu – nic se nestalo.
Dva páry dychtivých očí se zklamaně podívalo na dospěláka.
„Tak teď já, ano.“ fuůůů – jemně foukl do kruhové výseče a nebe se zaplnilo spoustou duhových bublin.
Vznášely se a slétaly všude kolem. Ta největší se zatočila kolem chlapcových natažených ruček.
Štěně po nich začalo radostně vyskakovat a chytat je do své tlamky.
Dítě radostně výskalo a tleskalo ručičkama.
„Ham, ham!“ povzbuzovalo svého chlupatého parťáka.
Bubliny tiše tančily vzduchem.

Závěrečná poznámka: 

1. Pořiďte si nové štěně
   2. Ehm… dítě vám pořídí už vaše velké děti
   3. Vezměte pořádně naplněný bublifuk ááá! Pak stačí už jen foukat a dobře foukat 😀

Jak jsme káceli

Téma: Mix stylů (napište povídku ve stylu známé osobnosti literatury)

Drabble:

Tak se u nás doma dohodlo, že teda ten strom, ořešák, musí pryč.
Jednak on již mnoho přesahuje k sousedům a za druhý, je již stár a počínají mu namísto ořechů padat větve.
Však o tom vedli veliké rozpravy, sem tam nějakou větev sundali, prý odlehčit.
Co budu povídat.
Nakonec se nechal uprosit Véna Hasičů, co on má tu velkou pilu.
A bylo to.
Teď tady leží, uřízlej kmen.
On si jej totiž zamluvil místní řezbář.
Jediný, kdo z toho všeho má prospěchu, jsou naši psi. Běhají na zahradu a zpět.
Poněvadž kvůli tomu kmeni musel náš tatínek sundat plot.

Závěrečná poznámka: 

Vzorem mi byl Karel Poláček, Bylo nás pět

Léčitel duše

Téma: Dál než jsme chtěli

Drabble:

Byl krásný a byl daleko.
Psával mi ve svých listech „… chtěl bych slyšet na co myslíš, abych plnil tvá přání…“
Po třech letech společného života už jen odměřeně vyštěkl: „Na co myslíš? Jen na hlouposti. Máš mě poslouchat!“
Mladá láska je tak slepá.

Duše se z bolesti jen pomalu léčí, ale nakonec zacelí.
O to opatrněji pak naslouchá.
„Proč nic neříkáš“ ptám se.
„Poslouchám tvé srdce, jak tiše bije. Jako hodinový strojek odbíjí čas, náš čas.“
Beze slov, někdy v objetí, někdy jen vedle sebe.
Naše srdce odbíjí naše společné tik, tik. Dál, kde jsem ani nedoufala.
Duše znovu létá.

Závěrečná poznámka: 

Na přednáškách psychologie nám paní profesorka říkala, že „Nenajdete-li hned sobě rovného, je lépe narazit na darebu na začátku. Máte-li rozum, najdete pak toho pravého. Ta, která najde hned hodného a pokorného, neváží si jej, a uráží jen, a nakonec odejde k tomu darebovi a jemu se klaní a otročí.“

Marné čekání

Téma: Kde jenom ty kytky jsou

Drabble:

Když už se necháte ukecat, že domeček, tak chcete, ať to je domeček se zahrádkou.
Když už zahrádku, tak si tam chcete vysadit okrasný záhon.
Když už okrasný záhon, tak chcete kytičky.
Tulipány, narcisy, smraďochy, jiřinky, dosny i astry se rok co rok činily a krásně plnily záhon svými barvami.
Jen jedny kytičky ne a ne vykvést.
Rok co rok jsem pozorovala trsy lístečků, ale kvítek ani jeden.
„Slepice?!?!“ vykřikla jsem šermujíce rukama před sebou k zahradě.
„No,…“ odvětil můj muž „já je pouštím na čerstvou travičku po zimě.“
„Tak s tím je, drahý, konec. Dokud neodkvetou sněženky, ani stébelko!“

Závěrečná poznámka: 

Ano, dočkala jsem se.
Každý rok vypuštěné slepice v zahradě jako první lahůdku uzobaly malá poupátka těch ubohých poslů blížícího se jara.
Poslední čtyři roky konečně musí slépky počkat až po sněženkách.
A jaké mají naducané bílé kvítečky, úplná pohádka.