Ostrava už dávno není černá, a Dolní Vítkovice jsou místem, které stojí za to navštívit. Jsou totiž ve své industriální podobně extrémně fotogenické.
Vysoká pec na dědině
Proč se zrovna Ostrava stala významným místem zpracování železné rudy? Důvodů je hned několik, přičemž nad jiné významným jsou naleziště koksovatelného uhlí, které sloužilo jako topivo pro železárny. Samotné nálezy železné rudy v Ostravě nebyly pro svou nízkou kvalitu vhodné pro masívní využití. Zato v nedaleké beskydské Čeladné a Frýdlantu se zpracovávalo železo vyrobené v arcibiskupských vysokých pecích.
Část ostravských Hradčan
Dolní Vítkovice – podchod k hlavní bráně
Tehdejší vesnice Vítkovice měla nejen blízko k uhlí, ale i dostatek vody pro celoroční provoz vodních kol. Pokud bychom se na celý projekt Vítkovických železnic podívali z širšího úhlu, tak měly vyrábět kolejnice, po kterých měly jezdit vlaky z Vídně do Haliče. Uhelná Ostrava byla po cestě. V roce 1828 vydal olomoucký arcibiskup Rudolf Habsburský přípis o založení železárenského závodu ve Vítkovicích, stavba zdejší první vysoké pece belgického typu byla zahájena roku 1831. Roku 1852 zde byl založený důl Hlubina. V jeho těsné blízkosti, téměř u těžní věže, je klub Heligonka, který vlastní a kde hraje fenomenální textař a písničkář na jedné straně, a „udavač z Těšína“ a donašeč StB na druhé straně. Kdyby nápověda nestačila, jde o Jaromíra Nohavicu.
Dolní Vítkovice – tramvaj jako restaurace
Dolní Vítkovice jako kulisa Vernova románu
Ostrava jede
Když v roce 2010 jen o fous nezískala titul Evropské město kultury (Plzeň tehdy vyhrála), trochu mě to mrzelo. Ostrava se neuvěřitelným způsobem vyšvihla z útlumu hlubinné těžby. Jejich tři vykřičníky v logu perfektně vystihují zdejší mentalitu. Jsem Ostravak!!! Ostrava žije a nikdy bych nevěřil, jaký bude mít drajv. Kdo by neznal Colours of Ostrava? To v Praze nemají 🙂 A Colours se odehrávají právě v Dolních Vítkovicích, kde se kultura potkává s technikou.
Dolní Vítkovice při použití extrémně širokoúhlého objektivu
Ostravské Hradčany
Pro pohled na panorama černouhelného dolu Hlubina, koksovny a vysokopecního provozu se vžil název ostravské Hradčany. Kouknout se můžete třeba z terasy restaurace obchodního domu Karolína, který byl vybudován v místě bývalé koksovny. Při procházce technickým areálem člověku dojde, že zápis do Evropského kulturního dědictví, který proběhl roku 2008, je naprosto oprávněný. Zdejší mokrý plynojem, jehož stavba trvala 14 měsíců, měl obsah 50 000 m³. Jímal vyčištěný vysokopecní plyn a udržoval tlak v plynové síti. Dnes je v něm multifunkční sál pro 1 500 diváků, restaurace, galerie, konferenční sál.
Elegantní olejnička
Ne náhodou v Dolních Vítkovicích pořádám fotokursy
V pondělí 26. září 2014 měli v Dolních Vítkovicích velký den. Otevírali moderní science center Svět techniky s jeho čtyřmi expozicemi: Dětský svět, Svět Civilizace, Svět vědy a objevů a Svět přírody. Osobně jsem ve zdejší 3D kině viděl dokument o pterosaurech a bylo to super. Zato tamní Divadlo vědy mě minulo. Takže nejde jen o procházku mezi „starými“, byť úchvatnými konstrukcemi a stavbami. Snad každého uchvátí veřejnosti zpřístupněný elektrický těžní stroj Škoda z roku 1941.
Ocelová svatozář
Poradili by si s tím současní inženýři?
Jako dítě mám na Dolní Vítkovice vlastně děsivou vzpomínku. Maminka, která tehdy pracovala ve slévárně, mě vzala na den otevřených dveří. Byl to jakýsi svátek, možná 1. máj, to si už nepamatuji. Co si ale pamatuji byl potok žhavé strusky, který pode mnou tekl, zatímco já se křečovitě držel zábradlí na úzkém, ve výšce ocelové lávce. Později jsem na haldách vyvezenou vítkovickou strusku sbíral a dával do sběru za 50 haléřů za kilo.
Portrét přes zrcadlo ve strojovně
Průhled do minulosti
Při každé návštěvě Vítkovic (ve vítkovické porodnici jsem se narodil), si uvědomuji technickou frajeřinu a drsnou práci lidí, kteří je vybudovali. Možná je v tom kus patriotismu, ale Vítkovice musíte vidět. A nejen na fotkách.
Tady si člověk uvědomí sílu techniky
Těžní stroj, díky kterému fáraly tisíce horníků
Tohle vůbec není stará fotka
Dede: Děkuju Topimu za prázdninovou pozvánku psanou srdcem 🙂 A za úžasné fotky! Však není jediný z toho kraje, kdo Dedeník čte… Takže, kdo znáte Ostravu a Dolní Vítkovice? Jinak prázdniny jsou v polovině, stále ještě zbývá čas na výlet:))
Tudy proudil plyn
Vítkovické železárny Klementa Gottwalda – bývalá i budoucí pýcha Ostravy. Jen jméno se změnilo
Změť produktovodů
Pozdě, ale přece, prostě nádherné fotky, úžasné oko.
Škoda, že je to tak daleko, ten fotokurs bych si tam ráda dala.
Odpovídám o den později, takže asi pozdě, ale nedá mi to.
Fotky jsou nádherné, jako od Topiho vždycky. A téma Ostravy mě potěšilo.
Manžel pochází z Ostravy, takže jsem tam za jeho rodiči jezdila 30 let od počátku devadesátých let. A mohla pozorovat ty změny. Postupem času jsem si Ostravu ne zamilovala, ale začala ji obdivovat. Město a jeho potenciál. Historii. Architekturu. Před rokem jsme po vyklizení bytu prarodičů :´-( i s dětmi a jejich partnerem a kamarádem podnikli „rozloučení s Ostravou“. Toulali jsme se jako turisté, manžel ukazoval místa svého dětství, děti vzpomínaly na místa, která s prarodiči navštívily, a bylo to krásné. Vůbec to nebyla ta špinavá Ostrava 90.let, ale živé moderní evropské město. Jako třeba Berlín, moje srdcovka.
Díky, to je taky moc hezké svědectví. My máme v plánu se tam kouknout s Mamutkou 🙂
Znám Ostravu jako báječné místo pro život. Na důchod jsem se přesunula zpět do hor, ale pravidelně jezdíme za dětmi a vnoučaty. Nejvíce oceňuji dopravní infrastrukturu, množství zeleně a úžasné využití industriálních památek – DOV, Landek, Karolinu atd. Na koncerty jsem nejraději chodila do Gongu – málokde je tak úžasná akustika. V DOV se pořád něco děje a to Je báječné.
Alčo, však jsem čekala, jestli se ozveš! 🙂
Znám. V tom bývalém plynojemu jsme měli před třemi lety své dny (myšleno odbornou akci, která je každý rok v jiném městě republiky).
Nádherné fotky a prima povídání. Ostravu neznám (jednou jsme tam byly s Brooke na její jediné psí výstavě , ale ta se konala hnedle za cedulí Ostrava), ale fotky jsou fascinující. Jo, opravdu evokují Ocelové město – něco takového v miniměřítku máme i u nás – věže Fosfy se dlouho chystám vyfotit.
Něco k historii techniky.
Včera, nebo kdy to bylo, jsem náhodou v noci v televizi zahlédl kousíček z nějakého pořadu z Trojhalí.
Průvodce tvrdil, že tam byly plynové turbiny.
V době postavení těch secesních staveb nic takového neexistovalo. A taky hned na fotce co? Samozřejmě pístový motor.
Podobná elektrárna byla ve Vítkovicích, hned u cesty. Obrovské ležaté válce, obrovská kola generátorů, ani ne 2 otáčky za vteřinu. Ta elektrárna oddechovala jako obrovský živý tvor. Prý mě museli vozit kolem v kočárku, jak se mi to líbilo 🙂 Nevím, jestli je to pravda, ale z pozdějších let si ten zvuk dobře pamatuji.
Díky za tu vzpomínku! napsal jsi to moc hezky. Oddechující elektrárnu si budu pamatovat. 🙂
Díky za tenhle článek, Ostravu máme naplánovanou 🙂
Ostravu sleduji pravidelně,čtu „Patriota“ , mám tam hodně spolužáků a milé vzpomínky mne váží k tomu méstu hodně.( V Hrabůvce bydlel svého času bratr.) Sleduji, jak se celé to město a okolí rozvíjí ku prospěchu všech a ty rozdíly dříve a nyní jsou obrovské. Myslím, že tam je velký potenciál a na mne začíná bohužel Praha, i když ji miluju, působit jako skanzen. Díky za dnešní psaní.
Tak na tomhle místě jsem zažila nádhernou dovolenou – bydleli jsme asi tři noci a dny přímo v areálu v bývalé ubytovně. Celé večery jsme trávili couráním po městě, ono samo město je krásné. Ještě to bylo turismem a akcemi nepolíbené, teda téměř, takže klid, večer nádherně osvětlené, prostě pohádka
Děkuji, Topi, za krásně psané povídání o historii i současnosti mého milovaného města.
Ač jsem rodilá na Odrách (já, Komenský a Fulnek – má druhá srdcovka), od čtyř let jsem byla přestěhována do Ostravy a ta se mi zahákla hluboko do srdce. Ani Brno studentské mne nedokázalo udržet na jihu, ani Praha a okolí teď často navštěvovaná nemá to kouzlo, jako když přejedu tunel u Lipníku a do duše se rozlije „jsi doma“.
A i když bydlím v současnosti kousek za humny, Ostrava je pořád moje město, tam pracuji, tam jezdím za vším, co potřebuji, tam jsou mí přátelé. Moje srdce.
A víte, že se dnes dá říkat „zelená Ostrava“?
Díky způsobu rozrůstání města, kdy se spojovaly postupně okolní vesnice a mezi nimi zůstaly lesy (dnes lesoparky) a pole a kdy záměrně byla vysazována veřejná zeleň pro zlepšení ovzduší, má Ostrava nejvyšší počet stromů na obyvatele v celé republice. A já to s hrdostí učím své žáky v Sadovnictví.
Mamutku, tos napsala moc krásně 🙂
Až dnes? Za mého dětství možná bylo té zeleně ještě víc. Velké plochy, dříve zalesněné, jsou dnes zastavěné. Například bývalá halda dolu Jindřich. A samozřejmě jiné, mnohem větší plochy. Nic proti tomu, ale je to tak. Když jsem se jako malý kluk dostal na věž radnice, tak mě ten zelený pohled překvapil. Ano, Ostrava tehdy byla černá v důsledku extrémního znečištění ovzduší, ale ne že by chyběla zeleň.
Nene jen až dnes, jak správně podotýkáš. Jen celou dobu se říkalo černá – uhlí, koksovny, slévárny, chemička. Spíš kvůli lidem.
Ostrava opravdu má v tomto výhodu díky historickému vývoji, kdy se nerozšiřovala kruhově kolem historického jádra jako ostatní města.
To slučování postupně vesnička k vesničce hodně pomohla a skutečně se celou dobu vysazovaly a zachovávaly parky a zeleň namísto „projektů na výstavbu“, což třeba jinde zlikvidovalo nádherné zahrady ve městech.
Však se stačí podívat z vyhlídky, jak píšeš 🙂
Mamutku, Ty učíš na Hulvákách?
Ne na Matějčka v Porubě.
Původně jsme byli Klimkovice, ale pak nás moloch semlel – půlku poslal na Hulváky (H obory) a půlku na matějčka (E obory). Zůstala jsem u dětí se speckou, malí zahradníčci pomocníčci 😀
Ostrava pro mě byla – a více méně ještě je – hlavně zastávka na vlakovém koridoru. Poprvé jsem tam byla vlastně až když jsme tam vezli taťku do nemocnice a pak za ním byli – jenže to jsem viděla vlastně jen tu cestu autem do špitálu a nic víc. Takže celý ten kraj je pro mě jedna velká (zatím:)) neznámá.
Ovšem přiblížím se tam už tento víkend! Jedu navštívit našeho Mamutka a údajně plést košíky – a to je hned vedle.
Jinak díky, Topi, za úchvatné fotky. Ta první je monumentální, ale popravdě nejvíc mě dostal ten podchod:)), kterého bych si v reálu asi moc nevšimla – to je to oko fotografa, které tímto oceňuju. Jo a váš zrcadlový dvojportrét nemá chybu!