18. prosince 1990.

Zafičel vítr a do okna narazila prudká sprška sněhových vloček. Skleněné tabulky se zachvěly a nějakou škvírkou se do pokoje protáhl tenký pramínek studeného vzduchu.

Xénie si líně protřela oči. Zatím ani nezačalo svítat, ale věděla, že dcerka se co nevidět probudí a začne se dožadovat její pozornosti. Ještě několik okamžiků si ale může užívat vyhřátého pelíšku pod tlustou peřinou. Přitulila se k manželovi, a když ji v polospánku objal, schoulila se do teplé náruče a zabořila tvář do hebkého chmýří na jeho prsou. Bylo jí tak příjemně, že málem znovu usnula, ale rozmrzelé zavrnění z dětského pokoje ji nemilosrdně vyburcovalo.

Vyklouzla zpod peřiny a zachvěla se zimou. Rychle se zabalila do svého pohodlného zeleného županu. Byl už pořádně obnošený, ale zvykla si na něj a nechtěla se ho vzdát.

„Dobré ráno,“ zamumlal Evžen.

„Ještě je brzo,“ usmála se. „Klidně ještě spi.“

Zamžoural do okna.

„Zase sněží,“ poznamenal se zívnutím a protáhl se. „Budu muset jít prohrábnout chodník.“

„To ti neuteče.“

„Taky pravda,“ souhlasil Evžen a znovu se spokojeně zachumlal do peřiny. „Ještě deset minut.“

Xénie se zasmála a vydala se do dětského pokoje, aby se postarala o holčičku, která už netrpělivě lomcovala dřevěnou mříží u postýlky.

Umyla a oblékla dítě i sebe, svázala si dlouhé tmavé vlasy do liščího ohonu a přiložila v kuchyni do vlažného sporáku, aby se rozehřál. Ohlédla se po petrolejce pod stropem a luskla prsty: „Zasviť.“

Lampa se rozzářila a projasnila ponuré ráno. Xénie v dobré náladě začala chystat snídani. Evženka jí nedočkavě přistrčila svůj hrníček, a tak ji usadila ke stolu a nalila jí zatím trochu ohřátého mléka.

Položila na stůl velký talíř s topinkami a míchanými vajíčky a odsunula stranou barevnou pohlednici s idylickým obrázkem hrázděných domů posypaných sněhem jako cukrovou polevou. Přišla včera jako vánoční pozdrav od Evženova kamaráda Andrého ze Štrasburku. Xénie ji opřela o vázu s borovými větvičkami a téměř rozkvetlou barborkou a roztržitě si pomyslela, že ji musí vystavit na bezpečnější místo, aby se nezničila.

Konečně se objevil i Evžen. Natahoval si v chůzi svetr a tak tak stačil zachytit holčičku, která vypískla, sklouzla ze židle a úprkem se k němu rozběhla.

Zvedl ji do náruče, vesele jí rozcuchal vlásky a odnesl ji zpátky ke stolu. „Jakpak ses vyspala?“ zeptal se s úsměvem.

„Dobže,“ zaculila se Evženka a nechala mu na tváři mokrý otisk pusinky potřísněné mlékem.
„Odhrábnu nejdřív ten sníh, než se tam někdo přerazí,“ pokračoval Evžen směrem ke Xénii a posadil holčičku na její židli zvýšenou polštářem. „Dopij si to mlíčko.“

„Vystydne ti to,“ poznamenala Xénie.

„Hned jsem zpátky.“ Otřel si obličej hřbetem ruky, oblékl se a s hrablem v ruce vyšel před dům. Sněžení zvolna ustávalo, ale nepříjemně pronikavý ledový vítr a lákavá představa šálku horké kávy ho nutily, aby si s prací co nejvíc pospíšil. Trochu si pomohl nenápadným kouzlem.

Všiml si přitom, že není jediný. O tři domy dál se stejně pilně činil jeho bratranec Ambrož. Na Evženův pozdrav odpověděl jen roztržitým kývnutím, jako by právě dumal o něčem důležitém. Bylo to skutečně tak. Po několika okamžicích opřel hrablo vedle domovních dveří a vydal se k Evženovi, aby se s ním o svou starost podělil.

„Představ si, máme tu asi škodnou,“ oslovil ho bez úvodu vážně. „Včera večer jsem se náhodou přichomýtl k tomu, jak v drogerii kontrolovali pokladnu. Někdo jim podstrčil falešné peníze.“

Evžen se zamračil: „Tady u nás? To je zatracená věc, ale tohle by měla vyřídit jejich policie.“

„Jenže nevyřídí. Protože v tom má zaručeně prsty nějaký čaroděj. Našli v kase jen pár oblázků místo mincí. Tohle jsem viděl na vlastní oči. Ale slyšel jsem, že se něco podobného nedávno přihodilo i jinde.“

Evžen se zarazil. Ambrož neměl ve zvyku dělat z komára velblouda, a kdyby se dalo předpokládat, že se kamínky dostaly do pokladny nějakým nedopatřením prodavače, ani by ho s takovou historkou neobtěžoval. Rychle mu došlo, o co se nejspíš jedná. Vyčarovat peníze není možné. Ale je možné vyrobit kouzelnou napodobeninu.

Evžen věděl, že hlavně falešné tuzexové bony a jiné podobné podvody na úkor obyčejných jsou u některých prohnaných čarodějů poměrně oblíbené. Zřejmě je možné provést podobný trik i se skutečnými penězi, ačkoliv neměl ponětí jak. Napadlo ho, že by měl zkontrolovat vlastní pokladnu. Počítal tržbu vždycky v pátek, a to bylo všechno v pořádku. Ale za poslední tři dny neměl přehled.

„Měl by ses kouknout do vlastní kasy,“ ozval se v té chvíli Ambrož, jako by mu četl myšlenky.

Evžen přikývl. Stáhl si rukavice a zaškrábal drápky na dveře, aby mohl vejít do krámu. Ambrož ho bez vyzvání znepokojeně následoval.

Evžen nic nenamítal. Jen tak každého by si k tak choulostivé záležitosti nepustil, ale Ambrožovi důvěřoval. Protože neměl rodiče, trávil jako malý většinu času u jeho rodiny a o šestnáct let staršího bratrance považoval za něco mezi bratrem a náhradním otcem. Jako dospělý už s ním sice neudržoval tak těsný vztah a na ledacos měl jiný názor, ale stále spolu vycházeli dobře.

Evžen křísnutím rozsvítil lampu a ze šera se vyloupl čarodějnický krámek s malebně uspořádanými amulety, magickými kameny a různými pomůckami pro rituální kouzla. Na masivním pultě stála starožitná bronzová pokladna zdobená kovanými ornamenty a vybavená složitým číselníkem se spoustou malých páček. Evžen netrpělivě hodil bundu přes stoličku za pultem, aby mu nepřekážela, a s cinknutím otevřel zásuvku. Rychle probral bankovky v přihrádkách. Tam bylo všechno v pořádku stejně jako mezi stříbrnými mincemi oblíbenými u čarodějů. Ale v přihrádce s pětikorunami objevil pět hnědavých oblázků.

„No tohle,“ vydechl Ambrož. „Takže i tady.“

Evžen se vzteklým zavrčením zásuvku prudce přibouchl, až pokladna nespokojeně zařinčela. Utrpěná škoda nebyla moc veliká. Mnohem víc ho rozčílilo pomyšlení, že se dal napálit. Tohle teda rozhodně nenechá jen tak.

„Máš tušení, kdo ti to podstrčil?“ nadhodil Ambrož. Schválně se snažil o co nejmírnější tón. Znal Evžena příliš dobře na to, aby mu bylo jasné, že provokovat ho teď ještě víc by bylo stejné jako zahrávat si s přetopeným kotlem.

„Co já vím,“ odsekl Evžen. „Hele, umírám hlady. Tenhle malér na lačný žaludek, to je trochu moc. Pojď na snídani.“

„Už jsem snídal, ale ještě trochu kafe bych si dal,“ souhlasil Ambrož. „Jsem docela zmrzlý.“

Xénie jen překvapeně zamrkala, když naštvaný Evžen vpadl do kuchyně s ustaraným Ambrožem v patách. Mrskl falešné kamínky na stůl a vstoje se dravě zahryzl do vystydlé topinky, jako by drtil mezi zuby toho drzého šejdíře.

„Snažím se vzpomenout si, kdo všechno tady včera vlastně byl,“ odpověděl konečně s plnou pusou na předchozí Ambrožovu otázku. „Jenže tu byl dost frmol a spoustu těch lidí ani neznám.“

Evžen v létě zrušil státní trafiku, která mu sloužila jako krytí pro čarodějnický obchod, a začal prodávat měsíční kameny zasazené do šperků ze stříbrných drátků, které spolu s Xénií vyráběli, léčivé a aromatické bylinky, voskové svíčky a podobné zboží, které se nedávno začalo těšit velké oblibě. Teď před Vánoci měl v obchodě dost plno. Lidé sháněli dárky a sotva stíhal obsluhovat zákazníky tak, aby se mu nepletl ryze čarodějnický a obyčejnější sortiment a nikdo si nevšiml ničeho podezřelého. K tomu, aby v rychlosti přijal falešné peníze, stačila chvilka nepozornosti.

Ambrož chápavě přikývl. „Obyčejné můžeš vynechat,“ připomněl.

„Hm, to nejspíš ano. Takže Dvořák pro jantar proti bolení zubů… Marta Řehořová… Jedna čarodějka z Šáreckého údolí, znám ji od vidění, ale jméno nevím… Martin Rapos, ale tím jsem si jistý… Zatraceně,“ vyprskl. „Nedává to smysl. Proč by mi vlastně někdo známý měl platit tímhle šmejdem? Přece nikdo z nich není tak pitomý, aby si myslel, že na to nepřijdu!“

„Co ta blondýnka v černém? Nikdy dřív jsem ji tu neviděla,“ nadhodila Xénie.

Evžen zavrtěl hlavou: „Ta nic nekoupila, jenom se vyptávala na jednu zákaznici a příšerně zdržovala. Pár takových a pak mám vědět, kde mi hlava stojí, krucinál!”

„Evžene, nerozčiluj se,“ snažil se ho Ambrož uklidnit. „Sami ti mohli zaplatit v dobré víře. Nejspíš bys to měl ohlásit.“

„To určitě,“ vybuchl Evžen už definitivně. „Sotva se ukážu na Vyšehradě, ten idiot Kadrnožka se zas honem bude snažit otravovat život mně. U Želmíra, toho lumpa si najdu sám a má se na co těšit!“

***

Ambrož nechal rozčileného Evžena v krámě, protože se přiblížil čas, kdy obvykle otvíral, a vrátil ke svému domku. Uklidil hrablo, které vzorně čekalo u dveří, a už chtěl zajít dovnitř a pustit se do rozdělané práce ve své řezbářské dílně, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

Kdyby to bylo jen na něm, nechal by tu lapálii plavat a prostě by si odteď dával lepší pozor. Návrh obrátit se na oficiální instituce nebyl dobrý nápad a nedivil se, že ho Evžen okamžitě odmítl. Jeho poslední nedobrovolné jednání se strážníky skončilo velmi nešťastným incidentem, kdy přišel o život jeden mladý liškomág. Ambrož ho tedy chápal, jen se trochu obával, že si zas koleduje o malér. Potají doufal, že se jeho horkokrevný bratránek po dřívějších krušných zkušenostech konečně zklidní a začne se vyhýbat potížím. Asi to byla marná naděje.

Napadlo ho, že kdyby se případ s falešnými penězi co nejvíc rozhlásil, čarodějové si začnou dávat pozor a podvodník se buď raději stáhne, nebo bude aspoň snazší ho odhalit. Tím by se snad trochu snížila pravděpodobnost, že se Evžen zase zaplete do nějakého průšvihu.

Vydal se proto na opačný konec vesnice k Řehořovým.

Petr Řehoř už bude asi pryč, pracuje někde v kouzelnické čtvrti a vrací se málem až v noci, pokud vůbec, ale jeho otec bude touhle dobou zaručeně doma. Tráví celé dny ve svém domku a na zahradě, případně obchází vesnici a za její hranice se už nepouští. Jakožto nejstarší místní starousedlík se těší určité autoritě a mnozí dají na jeho rady a připomínky. I obyčejní si ho váží. Ambrož usoudil, že to je ten pravý, komu by měl problém svěřit. Roznese to po Lysolajích během jednoho dopoledne.

Vztáhl ruku, aby si otevřel branku do zahrady Řehořova domku. Vtom se zarazil s prsty těsně nad klikou. Vzpomněl si, že Marta Řehořová byla jednou z Evženových zákaznic. Co když… Ale to je nesmysl. I kdyby zrovna ona falšovala peníze, přece by je nešla utratit o pár ulic dál ke starému známému. Před několika lety její dceru napadl morous a Evžen ji vyléčil… Byla by teď schopná úmyslně ho podvést?

Než se rozhodl, co nakonec udělá, pootevřelo se okno a starý Řehoř vykoukl ven. „Hledáte mě?“ zavolal.

Ambrož odhodlaně přisvědčil.

„Tak pojďte dál. Je svinská zima,“ zabručel stařík a honem zas okno přibouchl.

Řehořův dům byl o dost větší a výstavnější než domky ostatních sousedů. Žil tam nejen starý pán, ale i jeho syn s manželkou a dvěma dětmi, co studovaly v Budči. Bernard byl snad v osmém ročníku nebo možná už na univerzitě a malá Magdalena chodila do třídy s Evženovou Radkou.

Johan Řehoř otevřel osobně a pánovitým mávnutím ruky zahnal svou všetečnou snachu zpátky do kuchyně. Uvedl Ambrože do pokoje, kterému odjakživa říkal pracovna. Celou jednu stěnu tu zabírala knihovna. U malého krbu s praskajícím ohněm stálo masivní houpací křeslo, ale Ambrož věděl, že Řehořovým nejoblíbenějším kusem nábytku je pohodlná pohovka přímo pod oknem. Odsud mohl nerušeně pozorovat všechno, co se na ulici jen šustlo, a právě téhle činnosti říkal práce.

„Co vás sem přivádí takhle po ránu?“ pobídl návštěvníka zvědavě a vzal si ze stolku zapálenou dýmku, kterou tam předtím odložil.

Ambrož mu začal líčit svůj objev. Nechtěl situaci příliš dramatizovat, ale úmyslně zdůraznil, že se očarované peníze objevily nejen v kouzelnickém, ale i obyčejném obchodě.

„Zneužití magie? A neplašíte se náhodou trochu moc rychle?“ bručel Řehoř, zamyšleně potahoval z dýmky a oprašoval si teplou vestu z ovčí kůže. „Tohle je věc obyčejných a nás se netýká. Já samozřejmě nevylučuju, že by si čaroděj nemohl splést obyčejnou minci, zejména pokud je zvyklý používat stříbro, ale…”

„Říkám vám, že nejde o obyčejné falešné peníze, ale o magické napodobeniny, co se vrací do původní podoby,“ začal Ambrož trochu ztrácet trpělivost. „Viděl jsem to na vlastní oči.“

„Chcete říct, že jste viděl, jak se pětikoruna proměnila na oblázek?“ nevěřil Řehoř.

„To ne,“ připustil Ambrož. „Ale viděl jsem, jak se oblázky objevily hned ve dvou pokladnách. V obyčejném i čarodějnickém obchodě. Evžen říkal…“

„Ach ten,“ mávl Řehoř opovržlivě rukou. „Tak to bych byl na vašem místě úplně klidný. Ten by udělal cokoliv, jen aby se stal středem pozornosti. Člověk by si myslel, že ve svém věku a se svou pověstí kriminálníka by si konečně mohl dát pokoj.“

Ambrož se okamžitě popuzeně naježil a jeho liščí oči se rozzlobeně zablýskaly. Ne že by si nikdy sám nepomyslel něco trošku podobného, ale takhle ostře by to neformuloval a že by Evžen podváděl, a navíc z tak malicherného důvodu, to vůbec nepřipadalo v úvahu.

„Tak to prr,“ pronesl důrazně. „Nepřišel jsem za vámi proto, abych tu poslouchal urážení vlastní rodiny. Beztak vidím, že pro mě žádnou radu nemáte, takže zase radši půjdu.“

Starý pán si teatrálně povzdechl. „Milý Ambroži,“ odvětil blahosklonně a lehce zamával dýmkou, až se sladce kořeněná vůně tabáku rozšířila po celé místnosti. „Vy jako zkušený čaroděj a napůl lesní bytost k tomu jistě nebudete na pochybách, kdo by byl vůbec podobného kouzla schopný. Ať už je váš bratranec jakýkoliv, nedá se mu upřít, že je mazaný obchodník. Nedokážu uvěřit, že by nerozpoznal na první pohled iluzivní kouzlo a přijal imitaci jakékoliv cennosti, peníze nevyjímaje. Takže pokud vám přece jen nelhal, vyplývá z toho jednoznačný závěr, že?“

Ambrož už těžce litoval, že sem vůbec chodil. Není žádný mladý cucák, aby s ním kdokoliv mluvil takovým tónem, bez ohledu na to, zda má pravdu nebo ne. Samozřejmě by taky došel ke stejnému závěru, jaký se mu starý Řehoř snažil naznačit, stačilo by trochu víc se zamyslet. Mince k nerozeznání od pravých, které druhý den zmizí, a proto se musejí utratit před západem slunce, člověk nedokáže vyčarovat. Ale někdy je může dostat jako dárek od zlomyslných lesních skřítků.

„Máte pravdu,“ připustil Ambrož neochotně. „I když by bylo dobré vědět, kdo je dal do oběhu.“

„To zjistíme těžko,“ pokrčil Řehoř rameny. „V každém případě není důvod k poplachu. Zítra po těch falešných penízcích zbude jen pár kamenů a celá aféra skončí.“

Ambrož se zvedl: „Taky bych řekl. Tak se nezlobte, že jsem obtěžoval.“

„Rád kdykoliv poradím, vždyť víte,“ odpověděl starý čaroděj s nesnesitelnou vlídností. „Však už jsem v tomhle slzavém údolí prožil nějaký ten pátek a viděl jsem ledacos.“

Ambrož zahučel něco nesrozumitelného a spíš prchl, než vyšel z pracovny. Marta strnule stála v předsíni s koštětem v ruce a poulila na něj oči. Připadala mu nějak neobvykle bledá. Než ji však stačil oslovit, pustila se do zametání tak horlivě, že si to těžko mohl vyložit jinak než jako jednoznačný vyhazov.

A tak si šel po svých a celou věc pustil z hlavy. Vánoce jsou na krku a ta šperkovnice s tajnými zásuvkami, kterou si u něj objednala bohatá zákaznice ze Starého města, opravdu nepočká.

***

Prvotní zlost Evžena přešla docela rychle. Za chybějící peníze by se sice dala pořídit skromnější večeře pro dva dospělé a jednoho prcka, tohle ho však nijak nepálilo. Zato jeho zvědavost rostla. I on si uvědomil, že dostal skřítčí mince. Čaroděj by se s něčím takovým přece vůbec nepáral a pokusil by se padělat rovnou bankovky. A i kdyby se přece jen rozhodl vyrábět falešné mince, neproměnily by se.

Nešlo mu to z hlavy. Kdo mu je mohl dát? A udělal to úmyslně nebo je sám přijal v dobré víře? Lesní skřítkové jsou docela vzácní, protože hustých neprostupných lesů ubývá. Sám žádného neviděl už nejmíň deset let. A rozhodně nerozdávají drobné jen tak na potkání, a když už na to přišlo, proč vlastně skřítek vykouzlil obyčejné pětikoruny a ne stříbrné tolary?

Umínil si, že té záhadě přijde na kloub. A jakmile Xénie po večeři odešla uložit dítě, usadil se u stolu a sáhl po tajemných kamíncích. Hořel zvědavostí, co mu povědí.

Byly to na první pohled zažloutlé drobné křemeny, nejspíš vylovené z potoka. Položil si největší z nich na levou dlaň, lehce ho přikryl druhou rukou a soustředil se. Velmi jemně pohladil jeho chladný povrch konečky prstů a poprosil kámen o důvěru. Citlivě se naladil na jeho rozpoložení a křemínek se nezdráhal odpovědět.

Evžen vnímal jednoduché vzpomínky obyčejného říčního oblázku. Konejšivé zurčení a neustálé hlazení běžící vody, jednou prohřáté sluncem, jindy ledové, blízkost jiných kamenů, občasný prostý a neútočný dotek větve stržené proudem. Zaznamenal i téměř neznatelnou stopu cizí a pro něj neuchopitelné magie, určitě pozůstatek skřítčího kouzla.

Vtom se cosi změnilo. Ucítil ostré bodnutí zoufalého smutku smíšeného s ponížením a bezmocnou zuřivostí.

Zamyšleně oblázek odložil, opřel si bradu o propletené prsty a znepokojeně ho pozoroval. Porozuměl jeho žalování. Kámen uchopil někdo stižený strašným trápením. Tak nesnesitelným, že i krátký dotek po něm zanechal otisk, stopu strázně.

Rázné zaklepání na dveře ho trochu rozladilo. Neměl nejmenší chuť vytrhovat se ze soustředění, ale Xénie tiše prošla okolo stolu a otevřela sama.

Byl to Ambrož, který vpadl do kuchyně jako velká voda, významně Evženovi ukázal načatou láhev domácí medoviny a ani trochu si nepřipouštěl, že by mohl rušit.

Evžen rezignovaně vstal a přinesl z kredence keramické pohárky. Bylo mu jasné, že nejméně jednu skleničku už má bratranec v sobě. Nebylo to poprvé, kdy se tu takhle objevil. Ambrož byl vdovec a Evžen věděl, že na svou ženu nikdy nedokázal zapomenout. Se žádnou z občasných přítelkyň dlouho nevydržel a v mezidobí bydlel sám, protože jeho synové už dávno měli vlastní rodiny. Smířil se s tím a žil si docela poklidně, ale jakmile se trochu napil, začal si připadat opuštěný a sháněl společnost.

„Už si s tím nelam hlavu,“ řekl vesele, jakmile si všiml, čím se Evžen zabývá. „Je to jen skřítčí kouzlo.“ Štědře naplnil všechny tři pohárky, naznačil přípitek a spokojeně se rozvalil u stolu. „Vyplašil jsem tě zbytečně.“

„Ani bych neřekl,“ odtušil Evžen. Ulízl trochu ze svého kalíšku a netrpělivě ho odložil stranou. „Na něco jsem přišel a vůbec se mi to nelíbí.“

Vylíčil Ambrožovi, co zjistil.

Bratranec trochu nedůvěřivě sebral jiný oblázek a provedl stejné kouzlo jako Evžen před chvílí. „No… možná,“ připustil nakonec. „Neviděl bych to tak dramaticky.“ Znovu si pořádně zavdal medoviny, cvrnkl do kamínku drápkem a dodal: „Jestli to má být stopa strázně, je skoro neznatelná.“

„Tak se přestaň nalejvat a hned bude jasnější,“ ušklíbl se Evžen.

Ambrož jen odfrkl: „U Želmíra, dej s tím už pokoj. Mluvil jsem se starým Řehořem, taky říká, že je to jen lapálie. Někdo dostal od skřítka pár drobných a dělal s nimi skopičiny. Beztak už je po všem, jakmile včera zapadlo slunce, byly fuč.“

„Tos mluvil s tím pravým.“ Evžen neměl starého Řehoře o nic radši než Řehoř jeho. „Vždyť vidíš, že to nebylo jen tak.“

„Povídali, že mu hráli,“ zatřepotal Ambrož rukama. „Někdo prostě dostal tím šutrem ránu do hlavy. Obyčejná klukovina.“

„Nesmysl,“ odsekl Evžen. Nevydržel klidně sedět, vyskočil od stolu a začal přecházet sem a tam. „Sám jsi viděl, že je to oblázek z potoka. Kdo by vybíral kameny ze dna teď v zimě? Od léta by voda všechny stopy smyla.“

„Ani tak si zkrátka neumím představit, co s tím hodláš dělat, když nic nevíš.“

Evžen se náhle zastavil. „Poslyš, a neříkal jsi mi, že se něco podobného přihodilo nejen včera, ale už dřív?“

Ambrož vykulil oči: „To je vlastně pravda. Hm. Divné.“ Posilnil se dalším douškem a zdálo se, že teď ho problém znovu zaujal. „Když jsem byl u Řehořových, zahlédl jsem Martu. Určitě poslouchala za dveřmi a vypadala strašně vyplašeně. Možná ti ty oblázky přece jen podstrčila ona.“

„Marta ne,“ ozvala se tiše Xénie.

Oba muži se k ní naráz překvapeně otočili. Málem na její přítomnost zapomněli.

„Ať je starý Řehoř sebevíc protivný, s vyšehradskými je jedna ruka a zakládá si na počestnosti přinejmenším stejně jako na té své pověsti děda vševěda. A Petr je stejný. Ten by Martu snad zabil, kdyby zjistil, že používá skřítčí peníze,“ připomněla Xénie klidně.

Evžen souhlasně přikývl: „To je fakt. Nehledě na to, že je nesmysl, aby Marta měla ochočeného lesního skřítka. Práskl by do bot při první příležitosti. Skřítčí peníze nikdo nedostane víckrát než jednou.“

„Kdyby se tak dalo použít stopovací kouzlo,“ napadlo Ambrože. „Jenže vystopovat skřítka, to je těžší než chytit lišku.“

Evženovi však zasvítily oči: „Ale stopa strázně se zachytit dá. Pojď mi pomoct.“ Lusknutím si přivolal bundu a shrábl křemínky do kapsy.

„Hni sebou!“ houkl na Ambrože a vyběhl ze dveří.

Bratranec se s povzdechem zvedl, dopil svůj pohárek do dna, kývl Xénii na rozloučenou a následoval ho.

Xénie se shovívavě pousmála, zazátkovala láhev a spokojeně se uvelebila s knížkou v ruce u přívětivě praskajícího ohně v krbu. Však jí Evžen potom poví, jestli s Ambrožem něco objevili.

***

Ulice byla touto dobou už téměř prázdná. Jen do posledního domku právě přicházel trochu nahrbený starý čaroděj v dlouhém černém plášti. Polohlasně si s domácími cosi sděloval, důležitě šermoval rukama a zdálo se, že se nemůže odhodlat konečně vstoupit, protože ho cosi zaujalo na pusté zahradě.

Evžen s Ambrožem si pospíšili za opačný roh. Za holými keři už začínalo pole a z vesnice sem nebylo vidět. Většina čarodějů z této části Lysolaj tohle místo s oblibou používala k přemísťování.

Evžen si dřepl a začal odhrabovat sníh, aby se dostal na holou zem, ale hned s netrpělivým zasyknutím ucukl. Zmrzlé krystalky zraňovaly prsty jako ostré jehličky. Navlékl si tedy na okamžik rukavice a chvatně pokračoval.

Ambrož se mlčky přikrčil z druhé strany, aby mu pomohl. Vytvořili volný kruh černé mokré hlíny a kamenným nožem do něj vyryli příslušné znaky. Evžen položil největší oblázek na místo, kde se čáry protínaly.

„Tohle jsem nedělal už celou věčnost,“ zabručel Ambrož. „Levou rukou nebo pravou?“

„Pravou,“ napověděl mu Evžen. Položil zkřížené prsty pravé ruky na oblázek a Ambrož ho napodobil. Levýma rukama se chytili navzájem a sladili své magické síly, aby dokázali znovu vyvolat stopu strázně. Kamínek studil do konečků prstů. Po chvíli soustředění chlad a nepohodlí přerostly v bolest. Zachytili se jí jako palčivé nitky a nechali se vést na její počátek. Přemístili se.

Okolo jediné pouliční lampy pod černým nebem se honily sněhové vločky. Evžen se první napřímil a rozhlédl se. Zjistil, že kouzlo je nepřeneslo nijak daleko. Ocitli se na opačném kraji pole u jakési počmárané ohrady z vlnitého plechu. Odněkud z dálky chraplavě zaštěkal pes. Vypadalo to tam opuštěně a zanedbaně, ale v zásadě se to místo vyznačovalo jakousi ponurou mírumilovností.

„Jsme u Suchdola. Trefili jsme se asi kapánek šejdrem,“ ozval se v té chvíli Ambrož polohlasně a mnul si prsty. „Ano, určitě. Jestli se nepletu, tak tohle tady je nějaký obyčejný sklad, už nějakou dobu prázdný. Tam se může dít všechno možné.“

„Tak se tam podíváme,“ rozhodl Evžen okamžitě.

Ambrož se pochybovačně zahleděl na svoje poněkud vystouplé břicho a pak na vysokou ohradu: „Nebylo by lepší najít bránu?“

„Jen lez,“ ušklíbl se Evžen a udělal mu stoličku, aby mu pomohl. „Začínáš nějak dědkovatět.“

„Zato tebe ta puberta ne a ne přejít,“ zafuněl Ambrož, vyškrábal se nahoru a na druhé straně žuchl do sněhu.

Evžen si otřel špinavé ruce o džíny, povyskočil, aby dosáhl na okraj plotu, a už se chtěl přitáhnout, když postřehl koutkem oka jakýsi nepatrný pohyb. Jakmile se však podíval pozorně, neviděl nic.

Po špičkách se připlížil na roh a zavětřil. Pak opatrně vykoukl. Nikde nikdo. Pomyslel si, že se mu to asi zdálo, možná se v jeho zorném poli mihl cíp límce jeho vlastní bundy, a rychle přelezl za Ambrožem.

„Snažil ses vykouzlit žebřík, že ti to tak trvalo, nebo co,“ oplatil mu bratranec rýpnutí.

Evžen se pousmál, ale s odpovědí se nenamáhal. Zjistil, že asi polovinu prostoru v ohradě zabírá nízká tmavá budova bez oken, zbytek zůstal volný až na nějaké harampádí zasypané sněhem.

Ambrož vtáhl vzduch: „Tady naštěstí žádný pes není.“

„Ale nějaké věci tady pořád mají. Mohl by tu přece jen být hlídač,“ připomněl Evžen tiše.

Proměnil se v lišku, obezřetně se vydal obloukem okolo zasněženého dvora a snažil se držet ve stínu obrovských dřevěných cívek s navinutými kabely. Ambrož následoval jeho příkladu a pro jistotu za nimi ocasem mazal stopy. Naprosté ticho a tma působily až strašidelně jako na všech opuštěných místech, kde se cosi zmarnilo a ztroskotalo a lidé lhostejně odešli, aniž odstranili všechny známky své přítomnosti.

Minuli zavřenou bránu. Ambrož se na okamžik zastavil a prozkoumal rezavý řetěz s visacím zámkem. Zjistil, že je odemčený a jen volně pověšený, a znechuceně se na Evžena zašklebil. Přelézání přes ohradu si opravdu mohli ušetřit.

„Nejspíš tu vážně někdo je,“ zašeptal Evžen. „Mrkneme se do toho baráku.“

Zaškrábal na těžká plechová vrata. Pootevřela se s tak příšerným zaskřípěním, až se jim všechny chlupy zježily. Bez dechu čekali, jestli zvuk vyvolá nějakou odezvu, ale nic se nedělo. Vklouzli tedy dovnitř a ocitli se v téměř neproniknutelné tmě.

Spíš tušili, než přesně vnímali prostor rozlehlé haly, místy zatarasený stohy dřevěných palet a jedním napůl rozebraným traktorem. Mohli by si snadno opatřit světlo, ale zatím se jim to nezdálo bezpečné ani nutné. Oba naráz ucítili, že po betonové podlaze potřísněné starými skvrnami od oleje nedávno někdo prošel, a vyrazili po stopě.

Za několik vteřin narazili na bezvládné tělo zhroucené na hromadě zpuchřelých pneumatik. Rázem zapomněli na opatrnost, vrátili se do lidské podoby a vrhli se k němu.

Ambrož vykouzlil světelnou sféru a oba lišáci vydechli zděšením. Mladíkovi mohlo být nanejvýš sedmnáct, možná i méně. Sinavě bledý a lepkavě studený obličej i ruce měl podrásané šrámy jako od kočičích drápků. Dýchal slabounce, skoro neznatelně. Evžen se jemně dotkl jeho čela a prsty ho prudce zabrněly.

Rázem mu bylo jasné, co se stalo. Mladík utrpěl zásah nějakým nesmírně agresivním kouzlem.

Čarodějové horečně vyzkoušeli všemožné magické i nemagické způsoby, jak ho zbavit šoku, ale marně. Uvědomovali si, že jeho srdce tluče stále pomaleji a nepravidelněji.

„Umírá,“ hlesl Evžen zdrceně. Vtom si vzpomněl, proč mu mladík připadá povědomý, a chytil se poslední špetky naděje. Bleskurychle mu prohledal kapsy a v jedné objevil krabičku se stříbrným kroužkem ozdobeným malachitem. To je ono. Bez váhání zelený kamínek vylomil a položil ho mladíkovi na hrudník, aby povzbudil jeho slábnoucí srdce.

„Vrať se do temnot tam, kde zlo je, tohle tělo nebude tvoje.“ Svíral chlapce v náručí a snažil se mu předat vlastní teplo a energii, opakoval šeptem zaklínadlo a zoufale soustředil všechnu svou moc, aby černé kouzlo vypudil. Ambrož položil roztřesenou ruku na mladíkovo čelo a k zaříkávání se připojil.

Chlapec otevřel oči. Byly jasně modré. Odrážely se v nich střípky nenapravitelně rozmetaných vzpomínek, roztříštěné vědomí zasažené ničivým vírem kruté magie. Nebylo mu pomoci. Vzápětí jeho rozbitý pohled vyhasl.

Evžen pomalu a jemně položil mrtvé tělo na podlahu. Něžným dotekem zatlačil oči a odhrnul z čela zplihlé vlasy. Ještě včera tvořily švihácky zvlněnou ofinu. A buclatý obličej nebyl strhaný a poraněný, nýbrž zářil potměšilým úsměvem, který drze hlásil do celého světa: jsem borec a nikdo na mě nemá.

Evžen se zuřivě kousl do rtu. Kolikrát ještě budu držet v náruči mrtvé dítě, zatrnulo mu. Usilovně se snažil ovládnout, aby nevybuchl lítostí smíšenou s bezmocným hněvem.

Ambrož popotáhl a zamrkal. První přerušil dlouhé ticho. „To je hrůza,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Chudák kluk.“

„Já ho znám,“ zašeptal Evžen. „Včera u mě koupil ten prstýnek s malachitem jako dárek pro svoji holku. To on mi zaplatil těmi skřítčími penězi.“

Ambrož vykulil oči: „Ale vždyť… To není možné. Byl obyčejný. Kdo to je?“

„To nevím. Z Lysolaj není. Ale určitě už jsem ho potkal někdy dřív, možná nejen jednou. Nemůžu si vzpomenout.“

„U Želmíra, do čeho se to jen zapletl,“ vzdychl Ambrož soucitně. Pak se rázně napřímil. „Evžene, tohle se ale ohlásit musí,“ pravil vážně.

Evžen přikývl.

„Počkej tady,“ dodal Ambrož a rozběhl se k východu.

Evžen osaměl v tísnivém tichu. Upřeně se díval na mrtvého chlapce a pátral v paměti. Kdy a za jakých okolností se s ním setkal? Vídal každý den tolik lidí… Bylo to určitě v létě, vnucovala se mu představa sálajícího slunce, rozjařených mladých hlasů nějaké skupinky… Musí si to přece vybavit. Ale zatím se snažil marně.

Obraz podrápaného bledého obličeje se zamlžil, překryla ho jiná stejně sinavá tvář a světlé zakrvácené vlasy. Dívka v modré košili. Evžen se zachvěl a odvrátil se.
Aby se trochu vzpamatoval, rozhodl se, že mezitím halu prozkoumá při světle. Chtěl mermomocí pochopit, co se tu vlastně přihodilo, a bylo mu jasné, že jakmile sem vtrhne kriminálka z Vyšehradu, budou se snažit držet ho od celé záležitosti co nejdál.

V nejvzdálenějším koutě haly kdosi postavil chatrnou přepážku z dřevotřísky a vytvořil tak oddělenou místnost. Sloužila zřejmě jako dílna a možná i kancelář. Zůstaly tu dva těžké pořezané stoly pocákané barvou a olejem a na policích plechovky s bůhvíčím, rozvrzaná dřevěná židle a prázdná polystyrénová nástěnka s několika zapomenutými špendlíky.

Evženovu pozornost však zaujaly známky toho, že místnůstka se stále příležitostně používá. Pomačkaná hnědobílá krabička peter se dvěma zbylými cigaretami a plechové víčko plné nedopalků, skoro vyhořelá svíčka zasazená v prázdné lahvi pokryté barevným rozpuštěným voskem, několik lahví od piva, jedna dokonce vypitá jen napůl a zakrytá nedbale nasazeným víčkem. Dřevěná bednička, která asi sloužila jako sedátko, protože na ní ležela poskládaná kostkovaná deka. A především něco, co v tomhle prostředí rozhodně nemělo co dělat.

Nepravidelně kulatá prázdná klec s oblým vrškem vysoká asi metr a zhruba stejně široká. Nebyla kovová, jak by se dalo čekat. Někdo ji umně spletl z tenounkých bezových větviček. Všechna překřížení byla vyztužená uzlíky. Klec se poněkud chýlila k jedné straně, kde cosi větvičky divoce rozervalo. Polámané konečky byly ožehlé.

Uvnitř zůstala červená miska z umělé hmoty se zbytkem nechutně vyhlížející kaše připravené nejspíš z housky rozmočené v mléce a špinavý růžový polštářek, co pravděpodobně pocházel z dětského kočárku. Zbytek původně jistě bělostné a naškrobené kraječky vypadal jako ironický výsměch. Podlahu pokrývalo cosi odporně mazlavého a páchnoucího, co se rozhodl raději blíž nezkoumat. Klec stála uprostřed kruhu ze zlověstných čar. Mimo čarovný kruh ležela hromádka říčních oblázků.

Evžen na neobvyklý výjev nevěřícně zíral a cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Už začínal celé věci rozumět. Našel hledaný počátek stopy strázně.

Klec z tenkých proutků se zdála až směšně křehká, ale bezové větvičky a uzly z kůry určitě jen držely pohromadě předivo magických vláken, které dokáže překonat dostatečně silný čaroděj, ale nikoliv skřítek.

Jak dlouho tu ten kluk asi nešťastného skřítka držel a nutil ho proměňovat další a další oblázky? Několik dní? Nebo týdnů? Měsíců? Jen proto, aby každý den dostal pár drobných na pivo a na různé hlouposti? Z té představy se Evženovi udělalo úplně zle a jeho soucit s napadeným mladíkem poněkud ochabl. Nezapomněl, jaké strašné trápení se otisklo do očarovaného křemínku. Jak je možné, že to ten kluk neviděl? Neuvědomil si to? Bylo mu to jedno, protože jeho zajatec nebyl člověk? Nebo ho to snad dokonce bavilo? Evžen se otřásl.

Skřítek se nakonec přece jen dostal ven a svému mučiteli se pomstil po svém. To on mu způsobil ty škrábance jako od kočky.

Jenže… jeden důležitý článek řešení ještě pořád chybí. Vlastně ten nejdůležitější.
Evžen pomalu vyšel z kumbálu a zamyšleně si kousal klouby prstů. Mrtvý chlapec neměl ani špetku magické síly, žádné čarodějnické nadání. I kdyby se mu nějakou nepravděpodobnou náhodou vůbec podařilo lesního skřítka zahlédnout, nikdy by ho nedokázal chytit, natož takhle spoutat. Skřítka zajal nějaký čaroděj a čaroděj také rozbil klec. Byla to stejná osoba?

A v žádném případě to nemohl být skřítek, kdo způsobil jeho smrt. Evžen vůbec nepochyboval, že šok vyvolal zásah příliš silného paměťového kouzla. Na roztříštěný pohled těch modrých očí se nedalo zapomenout. Tohle mu musel udělat člověk. Kdo jedním neurvalým gestem rozdrtil vědomí obyčejného kluka, který zaručeně vůbec nepochopil, že si pro pár falešných pětikaček zahrává s nesmírným nebezpečím?

Evžen trpce litoval své roztržitosti. Kdyby si jen včera všiml, co se mu ten chlapec snaží podstrčit… Vyřídil by si to s podvodníkem na místě stejným způsobem, jakým řešil lumpárny svých dětí. Ručně a účinně. A kluk by si odnesl pár modřin, ale jinak by zůstal zdravý, snad i o něco chytřejší a především živý.

Sklíčeně se posadil na pohozenou pneumatiku a opřel se zády o dřevěné palety. Náhle na něj dolehla únava. Ten mladík si zasloužil potrestat za to, co prováděl. Ale smrt ne, to rozhodně ne.

Pálily ho oči. Zaklonil hlavu a na okamžik přivřel ztěžklá víčka. Zauvažoval, proč se ještě nic neděje a kde vězí ten zatracený Ambrož. Asi ho moří u výslechu, to se dalo čekat…

S prudkým vylekaným škubnutím se probral. V ústech měl sucho a bylo mu nepříjemně chladno. Obklopovala ho tma, kouzelná sféra zhasla. Uvědomil si, že musel na chvíli usnout.

Zvedl se ztěžka. Připadal si jako rozlámaný a pobolívala ho hlava. Když znovu vyčaroval světlo, píchalo ho v očích. Uhnul pohledem a s ironickým úšklebkem si pomyslel, že Ambrožovi se posmíval, ale sám už taky není, co býval.

Teprve v tom okamžiku si pořádně uvědomil situaci a začal se ho zmocňovat netrpělivý vztek. U Želmíra, jak dlouho tu ještě má trčet?

Rázně vyšel na dvůr. Jakmile se podíval na oblohu, zamrazilo ho až v kostech. Neuplynula chvilka. Spal nejmíň tři hodiny.

Nerozhodně postával na prázdném dvoře a zápasil s nepochopitelnou slabostí. Na tvářích cítil neobvyklou horkost, přesto se roztřásl zimou. Napadlo ho, že v té hale možná nastydl. To bylo zatraceně divné. Měl za sebou pár ošklivých úrazů, ale co si pamatoval, nikdy v životě nebyl doopravdy nemocný. Dokonce ani sychravé vyšehradské vězení mu nijak vážně neublížilo.

Zapnul si bundu až ke krku a sáhl do kapsy pro rukavice. Našel jen jednu. Tu druhou musel někde vytrousit. Možná když přeskakoval přes ohradu. Pomalu se tam šel podívat. Nic. Mávl rukou. Teď nemá cenu ji hledat.

Do rozpáleného obličeje mu zafičel ostrý vlhký vítr a Evžen se vzpamatoval. V duchu si nevybíravě vynadal za svoji otupělou liknavost. Stojí tu jak idiot, kouká do prázdna a hloupě dumá o ztracené rukavici, místo aby sebou zatraceně mrsknul. Protože Ambrožovi se muselo něco stát.

Podpatkem odhrábl sníh a sebral ze země kousek škváry. Lepší než nic.
Už na nic nečekal a přenesl se na Vyšehrad.

***