LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Kytka: Z nového světa (1)

Nekonečná prérie, stáda bizonů, desperáti, kovbojové a indiáni. Romantika mého dětství, kterou jsem se zatajeným dechem hltala pod peřinou.

 

 

Tenkrát jsem netušila, že mezi prvními osadníky na prérii byly i tisíce Čechů. Jejich život se těm dobrodružným románům moc nepodobal, byl mnohem drsnější, plný dřiny a situací, na které nebyli z domova připraveni. Tohle je jejich příběh.

 

Prolog

Petrolejka tiše šumí. Pan farář upijí bylinného thé a přitom zamyšleně prohlíží fotografii muže v nejlepších letech.

Takový vážný pohled měl už jako nemluvně při křtu, usměje se velebný pán.

Vdovec, 37 let, otec tří dětí…
Tak Márinka je v Pánu. Jak byli plní nadějí, když s Jakubem odjížděli za moře…

…hospodařící na 130 akrech vlastní půdy v Nebrasce…
Aspoň si v Americe polepšili. Tolik polností nemá ani nejbohatší statkář ve vsi…

…rád by se oženil s dívkou uvyklou hospodářství.
Podivná doba, která celého člověka vtěsná do několika krátkých hesel!

Velebný pán rázně odloží hrnek. Najde tomu chlapci nevěstu sám.

 

Cestou na nádraží

Nany obejme očima hrst domků rozesetých po stráni. Její rodná ves. Ještě před nedávnem jí byla malá. Připadala si jako v bublině, celý svět ležel venku, barevný, lákavý, zdánlivě nedosažitelný. Teď si není jistá, jestli o něj stojí.

Vrývá si do paměti jejich chaloupku, před plaňkovým plotem stojí táta s mámou i všechny sestry. Na tu dálku to není vidět, ale Nany ví, že všichni hledí na ni, že se tím pohledem loučí navždy. Definitivnost jejího rozhodnutí na ní padne jako koňská houně a začne ji dusit.

Popadne kufřík i ranec, skousne ret a vyrazí na cestu do nového života.

 

Na cestě

Tolik lidí Nany neviděla za celý svůj život. Teď se s nimi tísní v téhle železné rakvi už druhý týden. Každý kousek podpalubí je zaplněn lidmi, jejich ranci, jejich zvuky a pachy. Sténání nemocných, nekonečné drmolení modliteb, odporné zvuky dávení. Pláč nemluvňat i jeho náhlý konec. Hádky a křik. Pach nemytých těl, zvratků a zkaženého jídla.

Nany se prodírá tím odporným puchem, klopýtá mezi zuboženými těly. Vší silou se snaží potlačit vlnu paniky, která se v ní vzmáhá. Nadechnout se čerstvého vzduchu, nebo se udusí!

Myslela, že nemůže nic ztratit a získat může všechno. Zdá se, že je to naopak.

 

Kjú

Kjú: první slovo, které se naučí.

Kjú: nekonečné čekání. Horko a žízeň. A lidé, lidé, lidé jako v panoptiku. Muži s copánkem a ženy bez vlasů. Starci v sukních. Dívky v buřinkách.

Konečně první komise: tři doktoři. Na rukáv jí kreslí značku křídou. Je to dobře nebo špatně? Pak jí strčí do oka kovový háček a obrátí víčko naruby. Bolí to děsně. Skoro nevidí, jak ukazují: „Kjú!“

Tak čeká dál. Hodiny. Nějaká žena strašlivě naříká, rvou jí z náručí kluka, posílají ho pryč. Je horko. Další tříčlenná komise. Nakonec ještě jedna.

„Vilkam tuemérika“ ani nevnímá. Stejně neví, co to znamená.

Závěrečná poznámka: Drabble popisuje imigrační proces do USA přibližně tak, jak probíhal na přelomu 19. a 20. století. Jen na Ellis Island jím prošlo každý den několik tisíc přistěhovalců. Tou dobou žilo v Americe už víc než čtvrt milionu imigrantů z českých zemí a další přijížděli každým dnem.

 

Union Pacific

Vlak supí nocí, nekonečnou prérii za okny přikryla tma. Jednotvárné kodrcání kol ukolébalo Annu do dřímoty.

Jeník ji pozoruje přimhouřenýma očima. Když ho pro ni poslali do New Yorku, zlobil se. Byla vetřelec, cizinka, která se chce vklínit mezi ně.

Ale společná cesta to změnila. Anna se mu docela líbí. Ruce má drsné jako našinec, přitom vypadá ztracená a potřebuje ho. Zpod šátku jí vyklouzl plavý pramen, Jeníka až zasvrběly prsty, jak jí ho zatoužil uhladit zpátky.

Vlak supí nocí, jednotvárné kodrcání kol rezonuje Jeníkovi pod hrudní kostí.
Anna se mu líbí, ale jako svoji macechu si ji představit nedokáže.

 

Home sweet home

Jeník seskočil z kozlíku, Nany sedí dál jako přimražená. Nevěřícně zírá na to, co má být jejím novým domovem.

„Houm svíthoum,“ usmívá se chlapec plaše.

Jestli to znamená „hromada h…noje“, je to výstižné. Ta… stavba vypadá, že se rozteče při prvním lijáku. I kozí chlívek u nich doma vypadá líp!

Tvoje doma je odteď tady, uvědomí si Nany zděšeně. Rukama v klíně křečovitě mačká sukni. Připadá si oklamaná, okradená, prázdná. Vzteklá.

Přes mlhu zadržovaných slz zahlédne vysokého muže, sňal klobouk a mlčky na ni hledí. Nesmí ji vidět plakat, nesmí!

Sladký americký sen právě skončil. Je načase se probudit.

Poznámka: Vlastně mě to dřív nenapadlo, ale je to zjevné: na prériích nebylo dřevo. První osadníci si tedy stavěli tzv. drňáky, anglicky sod houses nebo soddies. V nich žili řadu let, dokud si nemohli dovolit nakoupit a nechat si přivézt dřevo. Z drnů byly postavené i školy, kostely a další budovy. Jak taková chajda drnová z drabblete mohla vypadat je možné se podívat tady:

https://www.researchgate.net/figure/A-Pioneer-Home-A-Nebraska-sod-house-c1907-Collection-of-Leonard-A-Lauder_fig4_263216964

 

Oklamaná vlastními tužbami

Nany se zhluboka nadechne, přijme dlaň muže z fotografie a sestoupí z bryčky. Brzy mu bude patřit, sama se mu prodala. Za lodní lístek. Najednou jí ta cena připadá směšně nízká.

Před chatrčí nesměle přešlapuje děvčátko, sotva tříleté. Jednou rukou si popotahuje cůpky, druhou schovává za zády. Potom zvítězí stud a dítě se utíká schovat k otci. Cestou škobrtne, padá.

V tu chvíli je Nany u něj. Nepřemýšlí o tom, je to reflex. Chlácholí dítě a roztírá mu slzy po umouněné tváři. Holčička naposledy popotáhne a rozevře pěst. Na dlani podává Nany hrstičku napůl rozmačkaných jahod.

Nany se poprvé usměje.

Poznámka: název je parafrází verše od Skácela

 

Naklepávání kosy

Vůně kávy a důvěrně známé zvuky. Kvokání slepic na dvoře, zvonivé ťukání kovu o kov: táta naklepává kosu.

Nany si vychutnává blažené chvíle polospánku, než bude muset vstát. Ze dvora k ní tlumeně doléhají cizí hlasy.

Pak se v jediném okamžiku iluze domova roztříští, Nany je náhle úplně bdělá.

„Nemůžete si ji vzít, táto! Vždyť ji nemilujete!“

Nany zadrží dech.

Chvíle ticha, jen kladivo teď tluče o poznání rychleji.

„Co ty víš o lásce, chlapče,“ povzdechne nakonec otec mírně.

„To byste se divil!“ vyplivne Jeník. Pak dodá tak tiše, že si to Nany skoro domýšlí: „Strašlivě bolí.“

Kladivo překvapeně utichne.

 

Homestead

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou rovinu kolem. Od obzoru k obzoru oceán trávy vlnící se ve větru. Žádný strom, stavení, ani kopec, nic nenarušuje zlatavou hladinu. Jen Jakubova farma a prstenec polí kolem, jako ostrov ztracený v moři, jako poslední bílé místo na mapě dávných mořeplavců.

A nebe je nad prérií vysoké, zakloň hlavu a dostaneš závrať; po modré obloze letí mraky, země ujíždí pod nohama, Nany padá, Jeník ji zachytí, padají oba do měkké trávy. Leží vedle sebe, drží se za ruce a smějí se nahlas, smějí se šťastně jako děti.

Dokud jí Jeník nepolíbí dlaň.

Závěrečná poznámka: Homestead se překládá jako usedlost (dům, farma), ale také to může být celý pozemek, který usedlík získal bezplatně od vlády za předpokladu, že na ní bude 5 let hospodařit. Podle zákona Homestead Act měly pozemky rozlohu 160 akrů, což odpovídá 65 ha.

 

Amerikánské bobule

Jakub poslal Nany s dětmi sbírat čipsy. Děti se neochotně loudají, dokonce ani jindy nadšené Márince se nechce. Jiřík ji mrzutě veze na trakaři.

Čipsy. Takové legrační slovo, jako čimčarání ptáčka. Ale co to může být? Možná nějaké amerikánské bobule…

„Poslyš, Jiříku, co jsou zač ty čipsy?“
Chlapec zastaví vozík: „Přece krombožince.“
Cože? „Je to k jídlu?“
„Ne,“ rozesměje se Márinka.
„Tak k čemu?“
Kluk na ni hledí jako na slabomyslnou: „Na topení.“
No ovšem! Chrastí! Proto trakař!
Vtom si Nany všimne Márinky: „Fuj, nech to!“
Dítě objevilo v trávě zaschlé kravské lejno, šťourá do něj prstíkem.
„Tohle jsou čipsy!“

Závěrečná poznámka: Napadlo vás někdy, čím se na prérii, kde nikde nebyl ani keříček, topilo? Tady je jedna dobová fotografie jako ilustrace k dnešnímu drabbleti: https://mickhartley.typepad.com/blog/2014/01/gathering-chips.html

 

Vzkaz na plátně

Uběhl týden, o svatbě se nikdo nezmínil. Nany byla za ten odklad ráda. Starala se o domácnost, učila se likvidovat myši a krysy, bojovala s hliněným prachem, který věčně padal ze stropu na zametenou podlahu, na postele, na stůl.

Dnes při úklidu objevila truhličku. Na vrchu leží vyšívací bubínek s rozdělanou prací. Nany zatají dech. Je to jako svatokrádež, dotýkat se věcí, které patřily nebožce, přesto neodolá. Opatrně rozloží plátno zdobené výšivkou.

Kdyby všechno potěšení v tom světě bylo vzato, a jenom láska zůstala, ten život by stál…

Za co by život stál, Márinka vyšít nestihla. Nany se rozklepou ruce.

 

Když odkvétala kostřava

Brouzdají spolu orosenou travou. Nany utrhla kopretinu a bezmyšlenkovitě jí cupuje okvětní lístky.

„Budete se mi smát, ale svou ženu jsem velmi miloval.“
Miloval ji věrně.

„Znali jsme se od dětství.“
Zjevně.

„Věřím, že muž a žena by se měli znát, než si slíbí věrnost na celý život.“
Tajně.

„Brzy se ochladí. Zimy jsou tu krušné.“
Láskou se souží.

„Neprovdaná tu pak nemůžete ostávat.“
Po jiné touží.

„Pak už nebude možné, abychom s Jenem spali ve stodole.“
Má mě rád.

„Jestli si to přejete, odvezu vás do města, do hotelu.“
Nemá mě rád.

„Ale raději bych, abyste zůstala.“
Miluje mě?

Poznámka: Název vypůjčený od Skácela

 

S koltem proklatě nízko

Umět zacházet se zbraní, to je na pomezí nezbytnost.
Jeník dostal kolt už před lety. Je dobrý střelec. Na osamělé usedlosti je cvičení střelby jediná možná zábava. Otec používá brokovnici. Střílí dobře, ale jen z nutnosti.

Dnes je Nany doprovází. Je jeden z posledních krásných dní, modrý a zlatý, vzduch je průzračný a slunce hřeje do zad.

Dvacet kroků od nich se zaleskne plechovka. Jeník vyzývavě kývne na otce, stiskne spoušť skoro bez míření. Plechovka poskočí.

Pak třeskne brokovnice. Mine. Chlapec se vítězně na tátu obrátí – a radost zhořkne. Střílí Nany… otec jí pomáhá. Líce k líci, napůl v objetí.

Pokračování příště

Aktualizováno: 23.7.2022 — 18:43

28 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tenhle příběh si pamatuju, ale s chutí jsem si ho přečetla ještě jednou. Píšeš úžasně, ale to už jsem ti psala asi stokrát.

  2. Kytko, to jsou krásná drabblata, velmi realisticky napsaná. Velmi výstižná věta je hned brzy na začátku : „Podivná doba, která celého člověka vtěsná do několika krátkých hesel!“ Určitě podobných inzerátů byly plné noviny. Však i tady na Jihu je běžné najít hřbitovní kámen, kde žena zemřela mladá, nebo při porodu a zanechala po sobě manžela s dětmi. U nás na jednom starém hřbitově je třeba náhrobek z r.18..? – kdy zemřela rodička i její novorozená dvojčata. První usedlíci v Americe určitě v převážné většině netušili, jaká drsná realita tam na ně čeká, jak se budou muset zotužit aby přežili a zapustili „americké kořeny“. Mají všichni můj obdiv. Jsem napnutá a natěšená na pokračování

    „Kjů“ 🙂 . Krásně fonecky napsaná fronta. Došlo mi to až za moment. Protože tady se běžně zkracuje „thank you“ buď jen na „thanks“, nebo právě to „k’you“. Tak jsem myslela, že první naučené slova je právě tohle. No ale „do fronty“ bylo na zmíněných místech slyšet určitě častěji.

    A ještě o těch „čipsech“. Když jsme bydleli v Illinois, kolem budov manželovy práce byly ohromné volné pastviny – plné dokonale suchých kravských čipsů (chips). Manžel s kolegy si s nimi ve volném čase házeli jako s frisbee (až později jsem zjistila, že se s nimi dokonce pořádají soutěže). Plánovali jsme tenkrát zrýt panenskou půdu u domu na záhon a tak jsem chotě pověřila, ať mi nějaké čipsy doveze na pohnojení. Přivezl celý velikánský pytel dokonale suchých, lehkých a krásně „vykroužených“ placek. Rozdrobila jsem je a zaryla do hlíny. Úrodu jsme měli hned první rok úžasnou! Na topení jsme je naštěstí nepotřebovali, ale věřím, že pěkně vysušený kravinec dokáže shořet „jako sláma“.

    1. Moc, moc děkuju za úžasný komentář! Byla jsem zvědavá, jestli se ozveš, Maričko, a jestli porovnání s realitou trochu obstojí.

      S těmi inzeráty máš úplnou pravdu. Říkalo se tomu prý mail-ordered bride a uzavřely se tak tisíce manželství. Existovaly celé katalogy, muži za seznamovací inzerát platili, ženy ho měly zdarma. Obvykle si nějakou dobu dopisovali, pak žena prakticky naslepo přijela a z nádraží nebo dostavníku se šlo rovnou k oltáři. Myslím, že podobně to měla i Claudia Cardinale v Tenkrát na Západě.

      S tím k’you mě to nenapadlo, zas tak zběhlá v angličtině nejsem, ale připadá mi vtipná podobnost s naším ‚kuju 🙂

      A Tvoje historka s chipsy mě dostala nejvíc! O takových frisbee jsem neměla ani tušení a neumím si představit, že by se to u nás mohlo ujmout :-), ale třeba bych byla překvapená. Byly to ve skutečnosti buffalo chips, se kterými se původně topilo, ale na přelomu 19. a 20. století, kdy by se měl příběh Nany odehrávat, bylo po bizonech na prériích veta. S kravskými se to snad prý praktikovalo taky.

      Ještě jednou velké díky za skvělé poznámky!

  3. Pokračování příště – to doopravdy nemám ráda, zvlášť když se začtu tak, jako tentokrát! 🙂 Jedničku u nadpisu jsem zřejmě nějak vytěsnila. Krásný příběh, takový opravdový, uvěřitelný. Moc se těším na další díl.
    Jeden můj vzdálený příbuzný také zakotvil v Nebrasce a začínal na ranči – kupodivu tam nechovali krávy, ale ovce. Ale dostal se tam po roce 1948, tak ty podmínky už nebyly tak drsné.

    1. To mě moc těší, díky!
      Je dost velká pravděpodobnost, že kdyby se zapátralo v rodinné historii, nějaké zapomenuté příbuzenstvo v Americe by našel kdekdo. Po napsání příběhu jsem se taky dozvěděla, že mám nějaké předky v USA, ti ale pracovali v dolech.

  4. Divoký a drsný západ,rodící se nová společnost,původní obyvatelé. Dřina,krev, pot a slzy,tak to bylo. Díky za skvělé zpracování o údělu a osudech přistěhovalců v Americe. Těším se na další pokračování,jsem napnutá jak si Nany poradí. Většina zakladatelů neměla nic zadarmo. Respekt! Píšeš výborně! Dík!

  5. Nádhera ! Čtivé, pěkně načrtnuté postavy a prostředí, moc se těším na pokračování. Ani si neumím představit tu odvahu tam odjet a hlavně vytrvat.

    1. Slibuju, že konec smutný nebude. (Aspoň doufám, že to tak čtenáři nebudou vnímat.)

      Ale představovala jsem si, jak se taková dívčina z české chaloupky asi cítila na opuštěné prérijní farmě. Nevěsty na inzerát byly v té době běžná realita, je to zachycené i v Tenkrát na západě, i když tam to nabralo jiné obrátky.

  6. Milá Kytko, tvůj příběh jsem neznala a nadchl mě! Přiznám se, že jsem využila práva vydavatele a zhltla ho na jedno počtení:)) Asi jako ty příběhy z Divokého západu, o kterých jsi mluvila – já je milovala taky, i když i mě s věkem došlo, že většinou byly hodně lakované na růžovo. Ale četla jsem i ty, které nebyly…
    Tvůj příběh je krásný. Maluješ události, osoby – i když jen načrtnuté – prostě vidím. Mám radost, žes ten příběh do LLD poslala 🙂

    1. Kytko, to je něco. Moje dětství (umouněné rodokapsy), později Seaton, atd.
      a ještě později literatura faktu, historie osídlení Západu.
      Takových knih bylo za socíku poskrovnu, ale nevzdala jsem se . Hezký napsané, díky.

      1. Děkuji oběma. Ráda potkávám spřízněné duše 🙂 Přesně jak píšete, všechny ty rodokapsy, májovky, Cooper, Seaton… ty nedospané noci 😀

        Už v dětství se ke mně dostala nějaká literatura faktu, ale tehdy mě zklamala, proti indiánkám a kovbojkám se mi zdála příliš špinavá (doslova, ne obrazně), málo dobrodružná a hlavně ti mí hrdinové podle ní nebyli zas až tak hrdinští. To až později jsem odvahu, úsilí a dřinu obyčejných osadníků dokázala ocenit.

      2. Děkuji za krásné ráno s tvým příběhem
        Nechala jsem se odnést do těch končin, do těch časů. Krásné.
        Těším se na pokračování.

    1. Děkuji.
      Můžu prozradit, že to dopadne dobře 🙂 Ani to není moc spoiler, u mě to nakonec vždycky dopadne aspoň v rámci možností šťastně.

  7. Jo! Tohle je excelentní seriál, výborný námět i zpracování. Některá drablata si dokonce ještě pořád pamatuju a ostatní si ráda připomenu.

    1. Tak sem se lípnu. Taky se těším, až svůj oblíbený seriál uvidím víc v celku, aspoň si zopakuji souvislosti, které při čtení drabblat není tak snadné udržet. Už teď se těším na další díl.

      1. Děkuji Vám oběma! Příběh vznikl během dmd 2018, je to pro mě velká čest, že si ho pamatujete.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN