První díl série najdete zde 🙂

 

 

 

Přistál na kraji Lysolaj mezi hustými keři. Už se chystal vykročit na ulici, ale jeho těžký plášť se zapletl mezi větvičky a přinutil ho zastavit a chvíli přemýšlet. Ten muž, kterého hodlá navštívit, už si svůj trest odpykal a je možné, že se teď chová naprosto bezúhonně. Návštěva strážníka v uniformě by ho mohla nepříjemně kompromitovat.

A jestli má skutečně v krádeži černého diamantu prsty, tak bude naopak ve střehu. Ani jedna možnost není moc dobrá, jestli z něj chce Čeněk vytáhnout nějaké informace. Bez pláště ho ale může pro změnu zahlédnout nějaký obyčejný, jak se prochází na veřejné ulici v hábitu.

Nakonec za něj rozhodlo rychle stoupající slunce a závan horkého vzduchu. Plášť složil a schoval zastíracím kouzlem. Odznak si zastrčil do kapsy a konečně vyrazil.

Byl tady jen jednou předloni, na podzim a za tmy, ale tenkrát ho spolehlivě navedl výrazný štít s nápisem PNS, označení obyčejných trafik. Jenže ten zmizel. Přece si nespletl ulici. Jestli tu ten liškomág už nebydlí, tak tím končí jeho poslední naděje, že zapeklitý případ vyřeší bez pomoci Vyšehradu. Nejpozději večer bude muset podat hlášení.

Obrátil se proto ke skupince dětí, které postávaly ve stínu jabloně a zvědavě ho poočku sledovaly. Z jejich rozhovoru stačil postřehnout, že se chystají jít koupat na Džbán a netrpělivě čekají na nějakého opozdilce.

„Ahoj,“ oslovil je a snažil se přitom tvářit co nejvíc bezstarostně. „Pořád tu bydlí pan Evžen Vulpes?“

Děti zmlkly a nejstarší zrzavý chlapec přikývl.

„To je náš táta,“ poznamenal bez zvláštního překvapení a ukázal na přízemní domek uprostřed ulice. „Tamhle ve třináctce.“

„Klidně zaklepejte, táta je doma,“ dodala asi desetiletá holčička a točila přitom ve vzduchu síťovkou s ručníkem, lahví limonády a nějakou strakatou nafukovací hračkou.

Mladík poděkoval a zamířil naznačeným směrem.

„Jau, Radko, praštilas mě!“ vyjekl za ním dívčí hlásek. Dalšímu dětskému hašteření však Čeněk už nevěnoval pozornost. Poznával široké okno. Dřív sloužilo jako výloha, ale teď bylo prázdné. Zdálo se mu však, že uvnitř zaznamenal nějaký pohyb.

Zaklepal na odřené dveře z masivního dřeva. Okamžitě se pohostinně otevřely.

Čeněk vstoupil ze sluncem zalité ulice do příjemně chladivého šera uvnitř a udiveně se zarazil na prahu, aby se rozkoukal. Zdálo se, jako by se místností prohnalo nějaké tornádo. Na poměrně malém prostoru se v neuvěřitelném zmatku kupily kartonové krabice, napůl rozebrané dřevěné regály a spousta všelijakých krámů. K chaosu ještě přispívalo malé liščátko, které rejdilo po podlaze a vesele cupovalo papíry.

„Máme bohužel zavřeno,“ pronesla omluvně útlá mladá žena v tmavém tílku a džínách ustřižených nad koleny. Právě se snažila naskládat prkénka do jednoho kouta, aby do té změti vnesla nějaký řád.

„Já jsem jen chtěl…“

Odněkud zezadu se vynořil drobný zrzavý čtyřicátník v bílém tričku s červenomodrým nápisem OF a ušetřil Čeňkovi vysvětlování.

„To je můj známý,“ řekl přívětivě a natáhl se, aby mohl mladíkovi podat ruku. „Čeněk… jak dál?“

„Kalous,“ doplnil návštěvník. Nečekal, že ho Evžen okamžitě pozná. A tváří se přátelsky. Asi má opravdu čisté svědomí. Nebo je tak dobrý herec?

„Moje žena Xénie,“ pokračoval Evžen nenuceně. „A dcerka,“ ukázal s úsměvem na liščátko, které zvědavě kulilo velké hnědé oči.

Čeněk se v rozpacích mírně uklonil. Neměl ponětí, jak se má člověk správně zachovat, když je představen lišce.

„Jak se ti daří?“ navázal Evžen a mávnutím ruky zavřel dveře na ulici, čímž stísněný prostor ještě zmenšil. Čeněk dost dobře nevěděl, kam si stoupnout, aby nepřekážel, a nemohl se zbavit pocitu, že se sem prostě nevejde už ani myš, natož on.

„No to víte… Vy se stěhujete?“ nevydržel to.

„Ale ne, jen to tady předěláváme,“ vykládal Evžen vesele, a přitom dál hbitě uvolňoval šroubky z tlustých prken. „Sehnal jsem si povolení na vlastní obchod. Myslím u obyčejného úřadu. To byl zážitek,“ uchechtl se. „Trafiku jsem zrušil, protože těch pitomých novin už jsem měl vážně plné zuby. Budu konečně vlastním pánem a zavedu tady něco lepšího. Nic křiklavě magického, ale přece jen… Věřil bys tomu, že obyčejní jsou teď úplně zbláznění do měsíčních kamenů, talismanů, bylinek a takových věcí? Tak jsem si řekl, že toho se musí využít, když teď máme ty nové poměry,“ dodal trochu ironickým tónem, ale přitom jen zářil a bylo zřejmé, jak se na nový podnik těší.

Čeněk se zdvořile usmál a vydal neurčitý zvuk, který snad mohl vyjadřovat povzbuzení a zájem. Uvědomil si, že vlastně Evžena nikdy neviděl v lidské podobě a že si ho nejspíš představoval jinak. Myslel si, že i jako člověk bude působit nebezpečně a tajemně. Ale teď bylo těžké představit si ho, jak se vydává na loupežnou výpravu za černým artefaktem, vlastně se zdálo neuvěřitelné i to, že se někdy mohl ocitnout ve vězení. Podezření se definitivně rozplývalo. Tohle zaručeně nebude pachatel. Vyloudil další přiměřeně účastné zamumlání a zauvažoval, jestli je vhodné, aby už přešel k věci. Teď jen aby byl vůbec ochotný splnit svůj slib, odložit tady tu přestavbu na později a zabývat se Čeňkovým naléhavým problémem. Čas utíká.

Evžen nebyl tak nevšímavý, jak se původně zdálo. Zrovna v té chvíli zvážněl, s cvaknutím odložil šroubovák a zkoumavě na mladíka upřel hnědé liščí oči: „Tys nepřišel jen tak na kus řeči, že?“

Tenhle pronikavý pohled si Čeněk pamatoval. Konečně si byl úplně jistý, že opravdu mluví s tím, koho hledal.

„Připravím něco studeného k pití,“ prohodila tiše Xénie, obratně proklouzla pod šikmo opřeným regálem a zmizela v zadní části domu. Lištička běžela za ní.

Čeněk pochopil, že odešla, aby jim umožnila nerušený rozhovor, ale místo aby ho to povzbudilo, zase znervózněl: „Chtěl jsem… potřeboval bych… totiž, vy jste mi jednou řekl…“
„Já vím,“ přerušil ho Evžen stroze. „Co jsem řekl, to platí. Tak co ode mě potřebuješ?“

„Radu. A možná i pomoc,“ vzdychl Čeněk a konečně vyklopil, do jaké šlamastyky se dostal.

„Vždycky se najdou nějaké stopy, když se umí hledat,“ zabručel Evžen, ale tvářil se chápavě. „Dobrá, podívám se na to a pomůžu ti, abys neměl v práci malér. Co se vlastně ztratilo?“

„Černý diamant. To je…“

„Cože?“ Regál se s rachotem zřítil, jak o něj Evžen neopatrně zavadil. Sotva si toho všiml, jen mechanicky uhnul. Vytřeštěně zíral na vylekaného mladíka, který tak vzrušenou reakci nečekal. „Černý diamant madame Erebisy? U Želmíra, tak to je teda zatracený průšvih, kamaráde.“

Do zaraženého ticha podivně kontrastujícího s předchozím hlukem se vrátila Xénie. Nesla skleněný džbán, ve kterém mezi chrastícími kostkami ledu plavala kolečka citrónu a lístečky máty. Než se opět beze slova vytratila, vrhla na manžela znepokojený pohled.

Nereagoval. Nepřítomně si od ní vzal sklenici s limonádou a odložil ji na pult, aniž se napil.

Na černý diamant už skoro zapomněl. Kolik je to let, co ho pro madame Erebisu sháněl? Pět nebo šest? Tak nějak. Spiritistka mu nedala pokoj a slibovala hory doly, aby jí ten kámen opatřil, až se nakonec nechal přemluvit. Uvěřil, že madame Erebisa chápe nebezpečí, které ten předmět představuje, vždyť byla zvyklá jednat se záhrobím a magii studovala aspoň teoreticky, když už sama byla schopná jen těch nejjednodušších kouzel. Dostal chuť si vyzkoušet, jestli skutečně dokáže sehnat i takovou vzácnost, a zaplatila mu opravdu štědře.  Nu, dneska už by byl chytřejší a rovnou by transakci odmítl, i kdyby mu nabízela celé jmění. Od jistých věcí je lepší držet se co nejdál.

„Zdá se, že je to ještě horší, než jsem si myslel,“ poznamenal Čeněk nejistě.

Evžen roztržitě přikývl. Pak se narovnal a náhle do něj znovu vjela energie: „Máš pravdu, ten kámen se najít musí, a to zatraceně rychle. Okamžik.“

Nechal Čeňka čekat u džbánu ledové citronády a odešel do kuchyně. Obvykle přívětivě zabydlená a útulná místnost teď byla vzhůru nohama podobně jako krám. Naskládal si sem totiž bedny se zbožím. V kuchyni nefungovalo kouzlo, které mu umožňovalo uložit všechen čarodějnický i obyčejný sortiment do několika málo polic, a tak tu skoro nebylo k hnutí. Ještěže měl v tom nepořádku aspoň přibližný systém a pamatoval si, kam co dal.

„Ty regály dodělám, až se vrátím, nedři se s tím sama. Ale kdy budu zpátky, to nevím.“

Xénie ho chvíli mlčky pozorovala, jak si strká do kapes džínů broušený křišťálek, kamenný nůž a nějaké další pomůcky a ujišťuje se, že má u sebe svůj ochranný amulet, a nakonec to nevydržela: „Co se děje?“

Protáhl se úzkou mezerou mezi bednami a odpověděl s předstíranou nedbalostí: „Ten kluk je v průšvihu, měl hlídat černý diamant a neuhlídal ho. Jestli se něco stane, ponese za to odpovědnost on.“

Xénie k němu vyčítavě vzhlédla: „Sotva ho znáš. Proč to musíš řešit zrovna ty?“

„Dlužím mu službu,“ přiznal Evžen a přestal se tvářit, že o nic nejde.

„Dal jsi mu slib?“ vydechla a navzdory horku ji zamrazilo.

Přisvědčil a Xénie okamžitě spolkla další námitky. Věděla, že nemá na vybranou. S liščím slibem si nelze lehkovážně zahrávat. Ani se neptala, co vlastně ten mladík pro Evžena kdy udělal. Důležité bylo jen to, že se Evžen cítil zavázaný vděčností. Znamená to, že žádost o pomoc nesmí odmítnout, jinak by porušil nepsaný liščí zákon. Na následky se neodvažovala ani pomyslet. Kdo se proviní proti principům liščí magie, propadne zatracení a ani po smrti nenajde klid.

„Prostě mu pomůžu ten diamant vystopovat a vrátit zpátky. Nedělej si starosti,“ řekl Evžen chlácholivě.

Něco podobného už Xénie párkrát slyšela a radši to ani nekomentovala, jen se k Evženovi krátce přitiskla: „Dávej na sebe pozor.“

Usmál se a místo odpovědi pobaveně ukázal na holčičku, která seděla na zemi, snažila se pít limonádu ze sklenice a vydatně si přitom bryndala na šatičky. Xénie si klekla k ní, aby jí pomohla. Evžen se nad nimi na okamžik sklonil, políbil ženu i dcerku do vlasů a vyběhl ze dveří.

 

***

 

V krámě se rychle propletl mezi roztahaným harampádím, kývl na Čeňka, aby ho následoval, a vyrazil na ulici. Ani na vteřinu neuvěřil, že by někdo černý diamant ukradl jen náhodou. Jiná věc ovšem je, jestli s ním umí správně zacházet. Čím dřív se podaří nebezpečný artefakt vrátit, kam patří, tím lépe pro všechny.

Překvapená madame Erebisa přijala Evžena se smíšenými pocity. Ačkoliv byla ráda, že se věci ujal někdo, kdo chápe závažnost situace, obávala se, co jí vlastně řekne na její nedostatečná bezpečnostní opatření.

Evžen skutečně měl na jazyku něco hodně nepříjemného, ale pak jen zamračeně zavrtěl hlavou, ovládl se a mlčel. Už se stalo. Teď se musí pokusit ten malér napravit a křikem na vyděšenou starou paní nic nevyřeší. Pustil se raději rovnou do práce.

Uvnitř domu zůstaly stopy magie, ale žádný náznak, kam zloděj zamířil odtud, prostě nenašel. Zjištění, že Čeněk měl pravdu, ho docela překvapilo. Nejspíš mladíka dost podcenil. O strážnících si nikdy nedělal žádné iluze a pár špatných zkušeností ho v tom jen utvrdilo, nicméně tenhle kluk sice udělal chybu, když se nechal zaskočit, ale neschopný přece jen není.

Vrátil se tedy ještě jednou k vypáčené zásuvce.

„Obyčejné otvírací kouzlo,“ mumlal si zamyšleně. „Nic světoborného.“ Od tak mazaného protivníka by čekal rafinovanější magii. Vtom ho napadlo schránku očichat a hrklo v něm jako ve starých hodinách.

„Na něco jste přišel,“ postřehl Čeněk, který se točil okolo a nespouštěl ho z očí.

Evžen se kousl do rtu. Ano, něco konečně objevil a vůbec z toho neměl radost. Lišky se navzájem snadno poznají po čichu. Diamant ukradl některý z jeho soukmenovců a Evžen nervózně uvažoval, kdo by to tak mohl být. Zná ho? Uvědomuje si, že se ocitl ve smrtelném nebezpečí?

„Tak co je?“ naléhal Čeněk. „Z Vyšehradu budou chtít hlášení. Ještě to chvíli počká, ale rozhodně jim musím něco říct.“

„Nejdůležitější je najít ten kámen, a to by se snad podařit mohlo.“ Evžen si nebyl úplně jistý, jestli jeho nápad bude fungovat, ale za pokus to stálo a o jiné možnosti beztak nevěděl.

„Prvořadá věc je najít pachatele,“ opravil ho Čeněk rozčileně. „Našel jste konečně stopu?“

„Ne a ani ji nenajdu. Zametl za sebou,“ vysvětlil Evžen záměrně neurčitě. „Musíme hledat přímo diamant.“

„A vy víte jak?“

„Možná.“

„Tak teda do toho. Kde je kámen, tam bude i on.“

Evžen potřásl hlavou a s povzdechem zavrhl okamžitý nápad poslat Čeňka domů, najít diamant sám a zabránit tak jeho použití. To by udělal, kdyby měl svobodnou volbu. Pak by sám rozhodl, co s tím zlodějem provede. Jenže svobodnou volbu právě nemá. Je zavázaný ke službě a musí udělat, co po něm mladý strážník chce. Pomoct mu dostat svého příbuzného do vězení. Měl sto chutí aspoň praštit pěstí do stolu, ale zarazil se.

„Jdeme,“ vyštěkl. „Tady už nic nevyčmuchám, musím ven.“ Na vyjevenou madame Erebisu už se ani nepodíval, seběhl ze schodů na dvorek a sebral z dlažby odložený kamínek. Čeněk ho tak tak stačil chytit za rameno, aby se mohl přemístit společně s ním.

 

***

 

Objevili se na kraji zlátnoucího pole zalitého sluncem, za nímž vykukovalo několik červených sedlových střech. Ospalá venkovská idylka letního poledne Čeňka spíš zmátla, než uklidnila. Pokusil se aspoň zorientovat: „Kde to jsme?“

Evžen se roztržitě rozhlédl: „U Horoměřic.“

„A proč? Je snad ten zloděj někde tady?“ Kromě zběsile vrzajících cvrčků ve vyhřáté ostře vonící trávě se široko daleko nevyskytovala živá duše.

„Řekl jsem ti, že nevím,“ zavrčel Evžen. „Můžu zkusit vyhledat ten kámen, nic víc.“

„Tak co děláme tady na poli?“ Čeněk se podezíravě zahleděl na zachmuřenou tvář svého společníka. „Mám dojem, že mě chcete vodit za nos.“

Lhát mu nesmí. Ale nikde není psáno, že musí říkat všechno. „Potřebuju polední slunce.“

„K čemu?“

„Uvidíš. Jestli se to povede.“ Evžen sáhl do kapsy, vytáhl kamenný nožík a našel si v poli příhodné místečko. Chvíli přemýšlel, pak špičkou nože začal pomalu a pečlivě kreslit složitý kruhový obrazec. Každý tah doprovodil stále znovu opakovaným skoro neslyšně šeptaným zaklínadlem. Země se sotva dotýkal, ale obilná stébla se poslušně pokládala ve směru čar. Obrazec začínal připomínat komplikovaně propletenou hvězdici s mnoha paprsky.

Čeněk si až teď všiml Evženových poničených rukou a otřásl se. Předloktí rozryté jizvami a chybějící malíček a k tomu ostré zvířecí drápky mu nepříjemně připomněly, že jeho společník skutečně není jen chaotický a nervózní prodavač magických kamenů. Může mu opravdu důvěřovat?

Evžen dokončil magický kruh a podíval se po slunci vysoko nad hlavou.

„Nejvyšší čas,“ zamumlal. Na jeho dlani se objevil nepravidelně broušený kousek křišťálu. Nechal po něm sklouznout sluneční světlo a křišťálek se duhově rozehrál.

„Co to je?“ neudržel se Čeněk.

„Přívěsek z lustru,“ odpověděl Evžen s nečekaným úsměvem.

„Děláte si ze mě legraci?“

„Vůbec ne,“ zavrtěl Evžen hlavou, ale nepřestal se usmívat. Jako by mu ten kamínek zvedl náladu, dokonce začal být i sdílnější. „Chci se pokusit o spojení s černým diamantem pomocí jeho protikladu. Doufám, že se začnou navzájem přitahovat. Jestli se mi podaří černý diamant probudit, ucítím ho. Chápeš to?“

„A k tomu se hodí tohle cingrlátko?“

„To není jen tak obyčejné cingrlátko, jak říkáš. Zdědil jsem ho po mámě, odkázala mi ho, než umřela. Strašně moc mě chtěla ochránit a možná si ani neuvědomila, jak obrovskou energií ten kamínek nabila, ale důležité je, že funguje. Je to nejmocnější zdroj pozitivní síly, jaký mám.“

Čeněk přikývl, už rozuměl. „Dosáhne úplně všude?“

„To asi ne. Jestli ten chlápek diamant odklidil moc daleko, máme smůlu,“ pokrčil Evžen rameny. „Ale za pokus to stojí.“

„Ale co když se vám to nepodaří?“ strachoval se Čeněk.

Evžen obrátil oči v sloup: „Tak si vymyslím něco jiného. Jedno po druhém.“

„A můžu aspoň nějak pomoct?“ Evženův plán se Čeňkovi už tak zdál dost pochybný, natož aby věřil, že v případě selhání dokáže skutečně vymyslet jiné řešení. Raději ať tohle vyjde. „Patřím k zemi stejně jako vy, tak…“

„Dávej prostě pozor, kdyby něco.“

Evžen se vzpřímil a rozhlédl se, aby se přesvědčil, že je skutečně nikdo nepozoruje. Pokynul mladíkovi, ať ustoupí stranou, skopl z nohou tenisky a bos se postavil doprostřed magického kruhu. Znehybněl, soustředil se a jako by pomalu vrostl do země. Čáry se ovinuly okolo jeho kotníků jako jemné kořínky. Pak v kolébce z obou dlaní zvedl křišťálek nad hlavu a nastavil ho žhavému slunci.

Krystal se oslnivě rozzářil. Tenounké pramínky zlatého světla začaly zvolna stékat po čarodějových pažích a obtáčet ho jako živý sloup, až konečně dosáhly země. Magické znaky se probudily a odpověděly vlastní silou, neviditelnou, ale zřetelnou a děsivě intenzivní. Evžen upadl do jakéhosi transu a změnil se v most pro proud magické energie. Přestal si uvědomovat sám sebe, necítil nic kromě vln polední síly křišťálu uvolněných sluncem. Prostupovaly jeho tělem, vpíjely se do horké vysušené půdy a v souladu s příkazem čar hledaly svůj půlnoční protipól. Země se znatelně zachvěla.

Jasné paprsky začaly postupně měnit barvu na matně stříbřité. Náhle úplně zčernaly a Evžen vykřikl. Palčivé šlehnutí negativní magie ho prudce vrátilo k plnému vědomí. Otevřel oči a ukryl křišťál v dlaních. Světlo rázem pohaslo a Evžen se vyčerpaně zhroutil uprostřed kruhu polehlého obilí.

Čeněk se probral z užaslé strnulosti, přiskočil a snažil se ho zvednout. „Jste v pořádku?“ vypravil ze sebe vyděšeně.

Evžen trochu nejistě přikývl a mávnutím naznačil, že pomoc nepotřebuje. Posadil se a otíral si zjizveným hřbetem ruky pot z obličeje a slzy z podrážděných očí.

„Mám ho,“ zašeptal ochraptěle a ukázal Čeňkovi křišťálek. Už zase vypadal jako nevinná ozdůbka, ale v jeho středu se usadila fialově černá jiskřička.

„Teda, to bylo… To jsem jakživ neviděl,“ zakoktal mladík obdivně.

„Já taky ne,“ ušklíbl se Evžen vesele a neubránil se gestu, které prozradilo, že je sám na sebe patřičně pyšný. „Mám strašnou žízeň. Nemáš u sebe vodu?“

„Nemám, ale něco seženu,“ nabídl se Čeněk horlivě. „Počkáte tady?“

Evžen mlčky přisvědčil, pohodlně se natáhl na zem a zavřel bolavé oči.

Čeněk se přenesl do vesnice. Opatřit láhev vody chvíli trvalo. Konečně potkal nějaké děcko, které mu poradilo, kde je obchod otevřený i přes poledne. Prodavačka se sice na mladého muže v podivném hábitu dívala trochu podezřívavě, ale obsloužila ho bez komentáře a Čeněk spěchal zpátky na pole.

Musel s Evženem pořádně zatřást, aby ho probudil. Napadlo ho, jestli liškomág není z náročného rituálu tak unavený, že už nic dalšího nezvládne, ale čtvrthodinka spánku a studená voda ho vzpružily skoro zázračně.

„Tak, to bychom měli.“ Evžen se obul, vstal a ukázal směrem k západu. „Někde tamhle.“

„Jak daleko asi?“ vyptával se Čeněk.

„Nevím. Bude to kousek cesty,“ pokrčil Evžen rameny. „Projdeme se.“

„Mohl bych sehnat košťata,“ napadlo Čeňka. „Ve vesnici myslím bydlí pár čarodějů a pro účely policejního pátrání si je můžu vypůjčit.“

Evžen se zašklebil: „Vypadám snad jak nějaká ježibaba?“

„Náhodou já s tím lítat umím,“ namítl mladík dotčeně. „Vy snad ne?“

„Mně to hlavně není nic platné,“ odsekl Evžen, aniž odpověděl na otázku. „Musím zůstat nohama na zemi. Doslova. Jinak se ztratím a můžeme začít znova od začátku.“

„Aha, to jsem si neuvědomil,“ uznal Čeněk.

„Tak jdeme,“ pobídl ho Evžen a vyrazil lehkým a vytrvalým liščím krokem, tak rychlým, že Čeněk musel i svoje dlouhé nohy pořádně natáhnout, aby mu stačil.

 

***

Cesta na onen svět je strašlivě snadná. Návrat je naopak nesmírně obtížný. Není však nemožný.

Jeden z nejtěžších úkonů, o jaký se čaroděj vůbec může pokusit, je vyvolat přízrak mrtvého a podrobit si ho.

V noci, kdy nesvítí měsíc, si vyber místo prosáklé lidskou bolestí a utrpením a na tomto místě probuď mrtvého z věčného spánku a přiveď ho zpět. Vyvolej přízrak.

První krok rituálu prolomí hranice mezi světy. Vstoupíš na místo bitvy. Pokud nedokážeš svou vůlí otevřít cestu, můžeš považovat za štěstí, jestliže za troufalý pokus zaplatíš jen znetvořením. Uvázneš-li v bráně, čeká tě smrt.

Druhý krok rituálu vede na místo strachu. Seber všechnu odvahu! Mága, který nesnese pohled na všechny hrůzy otevřené říše smrti, postihne šílenství a nikdy ho nepřestane pronásledovat nekonečný děs.

Třetím krokem vstoupíš na místo duchů a podstoupíš souboj se samotným přízrakem. Zde již nepomůže ani zaklínadlo, ani čáry, jen krvavá oběť, nadlidská vůle a síla vlastní magie.

Pokud přízrak přemůžeš, ten se ti podrobí a splní každý tvůj rozkaz.

Přízraky posiluje smrt, násilí a destrukce, a to z nich činí velice nebezpečné protivníky. Záleží na tvé síle, zda se ti podaří využít přízrak ke svým službám a jako smrtící zbraň proti vlastním nepřátelům. Nedokážeš-li to, tvá vlastní duše rozervaná na cáry propadne všanc temnotě. Pokud však zvítězíš, nic tě už nezastaví, každou překážku lehce smeteš, každé tvoje přání bude splněno ještě dřív, než ho stačíš vyslovit.

Jak mocný a odhodlaný musí být čaroděj, aby se odvážil vyrušit mrtvého z věčného spánku, překonal úspěšně místo bitvy, nezakolísal v místě strachu a zvítězil v místě duchů?

Nebo jak zoufalý?

Dalibor se až k večeru probudil z neklidného spánku plného děsivých snů. S bušícím srdcem roztřeseně vstal a ponořil hlavu a ruce do studené vody, aby se uklidnil.

Ukradený grimoár studoval dlouze a pečlivě. Hlava mu div nepraskla, když se snažil porozumět nejobtížnějším pasážím. Nakonec se ho naučil téměř nazpaměť.

Pochopil jasně aspoň jednu věc: nikdy nedokáže bez úhony překonat všechny tři kroky smrtelně nebezpečného rituálu. Neprošel zasvěcením, nemá potřebné schopnosti, aby zvládl tak komplikovanou a náročnou černou magii.

Jediné, co má, je odhodlání a zoufalá odvaha. Právě proto se mermomocí snažil získat černý diamant, jakmile zjistil, že ten kámen dokáže přitáhnout duše mrtvých stejně neodolatelně jako lampa můry.

S jeho pomocí může složitou cestu obejít. Dnešní noci je úplněk. Zlomený měsíční paprsek se změní v klíč. Černý diamant otvírá bránu do záhrobí lehce jako dobře namazané dveře. Nebude muset podstoupit nerovný boj se silami, kterým by jistojistě podlehl.

Dalibor se s úctou zadíval na kámen na stole. Kdyby chtěl, mohl by díky němu získat nesmírnou moc. Volně procházet branou mezi oběma světy. Odhalit každé tajemství, minulé i budoucí. Vytvořit si armádu přízraků, která mu bude pokorně sloužit. Stát se pánem nad životem a smrtí. Dostal by všechno, na co by jen ukázal. Čarodějové by ho konečně přestali přehlížet a museli by se podrobit jeho rozkazům.

Chvíli se vzrušeně bavil tou šílenou představou, ale pak zavrtěl hlavou. To ne, o tohle ve skutečnosti vůbec nestojí. Nechce se stát obávaným diktátorem, co by nakonec měl z respektu vynuceného násilím? A pak, určité ponětí o zákonech magie má. Je jasné, že za takový dar by dříve nebo později zaplatil krvavou cenu. Ne, nic takového.

Vždyť chce jenom vést normální život jako všichni ostatní. Zbavit se stínu prokletí. Konečně mluvit, volně říkat, co si myslí, oslovit ženu, která se mu zalíbí, vyprávět vtipy nebo zasypat nadávkami nějakého neotesance, hlasitě pozdravit sousedy dole ve vesnici, bez zábran se rozesmát nebo vykřiknout bolestí, třeba si i zabroukat písničku… Tahle představa se mu obzvlášť zalíbila. Jako všechny lišky má výtečný sluch. Určitě by dovedl zpívat. To snad není tak neskromné přání. On si zkrátka svoje postavení sám nezavinil a má tudíž právo požadovat nápravu křivdy. Chce jen spravedlnost, na tom přece není nic špatného.

Dobře to dopadne, opakoval si v duchu jako zaklínadlo. Vím, co mám dělat. Půjde to hladce. Není čeho se bát. Žádné nebezpečí nehrozí.

Vtom se vytrhl ze zamyšlení. Černý diamant před jeho očima jako by ožil. Tajemná nafialovělá záře klouzající po broušených ploškách zesílila.

Dalibor nechápavě zíral. Nic neudělal a ještě není půlnoc. Tak co to má znamenat?
Napjatě čekal, co se bude dít. Avšak nic dalšího už se nestalo. Klenot tiše světélkoval, ale jinak byl všude klid. Až příliš velký klid.

Dalibor zaznamenal nepřirozené ticho. Už neslyšel šumění větví, které neustále tiše znělo jeho obydlím jako běžná zvuková kulisa, zmlklo i bzučení hmyzu. Vyhlédl ven a zjistil, že les znehybněl v dusném bezvětří.

Oddechl si. To nic, diamant prostě reaguje na změnu atmosféry. Žene se bouřka. Už bylo na čase, aby se vyčistil vzduch.

Už se chtěl vrátit domů, když jeho citlivý sluch přece jen postřehl nějaký zvuk. Praskla suchá větvička. A další. Kroky. Lidské. Někdo obezřetně prochází lesem zaraženým blížící se bouří a snaží se dělat co nejmenší hluk.

Dalibor zatajil dech. Tudy nevedou žádné pěšiny a nějaký zbloudilý opozdilec by se zaručeně neplížil tak potichu. Tohle jsou opatrné kroky člověka, který nechce upoutat pozornost.

Lišák schovaný pod převislým listím upíral zrak do tmy. Instinkt mu napovídal, že je v ohrožení. Ten neviditelný neznámý jde po něm a už je blizoučko, co by kamenem dohodil. Zatracená tma a zatracené bezvětří!

Kdyby tak už začalo pršet! Vybudoval si okolo doupěte opravdu důmyslnou a neobvyklou past na případné vetřelce. Byl si jistý, že i ÚPOKON[1] by ji ocenil, a občas si pohrával s myšlenkou, že by mu za ten vynález třeba zaplatili velké peníze. Totiž kdyby se uvolil ho prodat.

Dlouho si lámal hlavu, zkoušel různé postupy a dopustil se řady omylů, než se mu podařilo ovládnout podzemní vodní pramínky, svést je, jak potřeboval, proplést v živé síti a naučit je, aby chránily jeho obydlí. Stačí je probudit neopatrným došlápnutím a vytrysknou na povrch. Neodbytný návštěvník se citelně poučí, co voda dokáže. Jenže teď je po dlouhém horkém měsíci takové sucho, že se jeho kouzlo asi nevzmůže na nic horšího, než že tomu chlápkovi trochu promáčí boty.

V korunách stromů to zahučelo. Z ničeho nic se zvedl prudký vlhký vítr. Jako na zavolanou, pomyslel si Dalibor škodolibě.

Tmu rozčísl první blesk a v jeho světle zahlédl vysokou a hubenou mužskou siluetu. Ve zlomku vteřiny se u ní mihl další stín a strhl ji na zem a Dalibor už zase neviděl nic.

Dva muži? Zvláštní, slyšel jen jedny kroky. Vysokou postavu spatřil jen na okamžik a obličej nerozeznal vůbec, ale i tak se mu ten člověk zdál povědomý. Při jeho svérázném zaměstnání pro něj byla všímavost a dobrá paměť životně důležitá. A jestli tohle není ten mladý strážník, co se motal u madame Erebisy, tak sním vlastní nohu, pomyslel si. Jak mě zpropadeně našel? Čert ví, kdo je ten druhý, ale i ten jeden je až moc.

Dalibor už na nic nečekal. Jedním skokem byl zpátky v doupěti. Popadl diamant právě ve chvíli, kdy se konečně spustil déšť.

 

***

„Takhle za chvíli narazíme na Budeč,“ poznamenal polohlasně Čeněk a naštvaně odhrnul další převislou větev. Dlouhý ostrý pochod ve stále dusnějším horku přestál zdatně, ale tohle krkolomné prodírání nočním lesem, kdy skoro neviděl na krok a Evžen ho tvrdohlavě vedl přímo do kopce cestou necestou, už ho začínalo zmáhat.

Evžen varovně zasykl. Cítil, že se blíží k cíli.

„V Budči diamant zaručeně není,“ zašeptal. „To bych ho nikdy nezachytil. Ale jsme už blízko. Přestaň konečně dupat jako slon.“

Čeněk se zakabonil. Nebyl nemotorný, a navíc se usilovně snažil nedělat hluk. Výtka jeho společníka mu připadala nespravedlivá. Pro Evžena je nejspíš hračka protahovat se ve tmě mezi křovím pružně a neslyšně jako duch, nikdy neztratit orientaci, nenarazit ani nezakopnout, nanejvýš občas pohnout nějakým lístečkem. Jenže Čeněk není liška. A ještě k tomu má na sobě nešikovný dlouhý hábit.

Evžen se mezitím krčil v křoví a lámal si hlavu co dál. Tušil nebezpečí. Žádná liška nenechá svoje obydlí jen tak bez ochrany. A kdo ví, na kolik protivníků tady narazí. Jestli má ten neznámý lišák rodinu… Jestli tam má malé děti… Na druhou stranu nesmí dopustit, aby se tady tomu kolohnátovi něco přihodilo. A nepřipadá v úvahu, že by nedostali diamant zpátky, to je jeho prvořadý úkol, který musí splnit za každou cenu už pro klid vlastní duše, i kdyby měl se svým soukmenovcem podstoupit boj na život a na smrt. U Želmíra, tohle mu byl čert dlužen.

Z ničeho nic to okolo divoce zašumělo, větve se zazmítaly a bouřka byla tady. Zablesklo se. Evžen se vytrhl ze zamyšlení a ohlédl se po Čeňkovi. Právě včas, aby ho stačil strhnout na zem a natáhnout se vedle něj.

„Zbláznil ses,“ vyprskl do rachotu hromu. „Stojíš tu jak ve výloze.“

„Nic jsem neviděl,“ bránil se Čeněk. „Žádný dům ani jeskyni. Není tu živá duše.“

„To se pleteš.“ Evžen počkal na další zahřmění a rychle pokračoval: „Zůstaň, kde jsi, a ani se nehni. Může tady být nějaká past. Půjdu dál sám.“ Nečekal na odpověď a v liščí podobě zmizel v mlází.

Rozpršelo se. Čeněk si přitáhl límec těsněji ke krku a schoulil se pod ochranu hustých smrkových větví. Ani to však příliš nepomohlo, prudký lijavec si ho v chatrném úkrytu našel. Za několik minut byl už pořádně mokrý a roztřásl se zimou.

Netrpělivě čekal a jeho napětí rostlo. Neviděl nic kromě zmítajících se stromů ve světle blesků a slyšel jen déšť, burácení hromů a svistot větru. Evžen se nevracel a Čeňkovy obavy přerostly ve strach. Co když se mu něco přihodilo? Co když se navzdory všem zkušenostem chytil do pasti, před kterou sám varoval? Něco mu říkalo, že kdyby se jeho průvodce ocitl v nesnázích, o pomoc by nejspíš nezavolal.

Čeněk pomalu napočítal do deseti, a když se stále nic nedělo, rozhodl se vyrazit kupředu. Letmým dotekem se přesvědčil, že policejní odznak zůstal na svém místě, a opatrné skrývání hodil za hlavu. Jestli má Evžen pravdu a ten zloděj je na dosah ruky, je vhodné zasáhnout rázně a oficiálně.

Uběhl asi dvacet metrů, když ho náhle cosi bolestivě švihlo do holení a podrazilo mu nohy. S heknutím dopadl mezi kamení. Chvilku mu trvalo, než se vůbec dokázal nadzvednout. Vyjeveně se pokoušel nahmatat, o co vlastně zakopl, ale nenašel žádný šlahoun ani uvolněný kořen, ani žádný nastražený provaz, nic. Jen odtékající vodu. Divné. S námahou vstal a prodíral se dál, tentokrát však opatrněji. Blesk teď stíhal blesk, a tak se v jejich trhaném světle snažil sledovat, kam šlape.

Vtom konečně zahlédl lišáka. Nevšímal si božího dopuštění okolo a obezřetně zkoumal díru pod kmenem mohutného stromu. Pokoušel se dostat dovnitř, ale průchod byl uzavřený. Zaškrábal drápky na kořen. Zpod kořene nečekaně vystříkl proud vody tak prudce, až ho to odhodilo stranou.

Čeněk se vrhl kupředu a noha se mu zvrtla po uvolněném kameni. A svět se obrátil vzhůru nohama.

Déšť jako by zamířil proti němu, zvedl se od země a už to nebyly jednotlivé kapky, ale těžké a pevné provazce, které zběsile zaútočily. Zděšený Čeněk se ani nepokusil tomu ledovému karabáči vzdorovat, nestačil ani užasnout, jak bolestivé mohou být rány zdivočelých pramenů, a už se nekontrolovatelně řítil ze svahu dolů, narážel na kmeny stromů, rozdíral si obličej i ruce o větve i ostré kameny a byl si jistý, že nastala jeho poslední hodinka. Jestli ho neumlátí ten šílený proud, v nejbližším okamžiku si o něco rozbije hlavu.

Vtom se jeho pád s trhnutím zastavil, cosi ho pevně popadlo za kotník a ucítil, jak se mu do nohy zaryly ostré drápy. Pokusil se ohlédnout. Evžen se křečovitě držel nějakého kořene a druhou rukou se ho snažil vytáhnout z vodní smršti. Sám se tak ocitl pod ranami ledového biče, a i když se pokoušel ignorovat bolest a napnout všechny síly, zdálo se nemožné, aby mladíka dlouho udržel, natož dostal ven. Něco křičel, ale napůl omámený Čeněk mu přes rachot hromů a hučení vody nerozuměl.

Nakonec se Evženovi s nadlidským úsilím podařilo odtáhnout se aspoň trochu z dosahu pasti a Čeňka přitom nepustit. Jakmile tvrdé švihance poněkud zeslábly a Evžen byl zase schopný soustředit se na čarování, na nic už nečekal a přenesl se i s Čeňkem mimo dosah rozpoutaného živlu. Ocitli se o několik metrů výš než liščí nora pod starým dubem.

V tom okamžiku se vražedné prameny uklidnily, jako by se jim chtěly vysmívat. Voda stekla z kopce jako nevinná stružka. Zůstal jen déšť, který ve srovnání s tím, co právě zažili, přes všechnu prudkost připomínal spíš laskavé hlazení.

Čeněk se vysíleně složil do mokré trávy a těžce lapal po dechu. Po tom strašném výprasku ho brnělo celé tělo a vzpamatovat se ze šoku nebylo snadné.

Evžen se opatrně protáhl, aby ulevil rozbolavělým zádům, a dost nešetrně s ním zatřásl: „Jsi celý?“

„Asi ano,“ vydechl Čeněk a pokusil se zvednout. Na třetí pokus se dostal aspoň na kolena a vytřeštěně upřel oči na svého zachránce: „Kdybyste mě nevytáhl, tak mě to snad zabilo.“

„To jsem rád, že ti aspoň tohle došlo,“ zavrčel Evžen. „Myslíš, že když jsem ti řekl, že máš zůstat na místě, bylo to jen tak pro nic za nic?“

„To… to byla ta past… vy jste věděl, že…“

„Dalo se čekat, že tady něco bude. A taky se dalo čekat, že zatímco jsme se kvůli tobě plácali ve vodě jako dva pitomci, tak nám ten zloděj vesele frnknul i s diamantem,“ vztekal se Evžen dál.

„Plácali ve vodě,“ nasupil se Čeněk. „Jsem zmlácený jako nikdy v životě.“

„Dobře ti tak,“ odfrkl Evžen nelítostně. „Máš poslouchat, co ti říkám. Nejradši bych ti ještě pár přidal.“

Potřásl hlavou a pokusil se kouzlem vysušit promáčené a nepříjemně studené tričko. Ne že by to bylo moc platné, protože stále pršelo, ale lepší než nic.

Čeněk ho okamžitě napodobil. Ale hned zase pustil hábit z hlavy, když Evžen mávl rukou a už klidněji dodal:

„Už ho necítím. Je pryč a zmizel někdy v té chvíli, kdy nás sebrala ta voda. Přenesl se a tím zrušil spojení diamantu se zemí.“

Čeněk vzdychl: „Tak co budeme dělat? Můžete se na něj napojit znovu?“

Evžen zareagoval trochu podivným gestem. Nebylo jisté, jestli si chce jen odhrnout mokré vlasy z čela nebo se chytit za hlavu nad tou otázkou.

„Nemůžu,“ odsekl. „Jestli sis nevšiml, tak je noc. A zítra může být pozdě.“

Zmlkl a zimomřivě se schoulil a Čeněk raději také zůstal zticha, měl pocit, že by ho neměl moc dráždit. Po několika minutách drkotání zuby a zmateného přemítání to však nevydržel: „Prohlížel jste si předtím tu díru dole. Co tam je?“

„Má tam doupě,“ odpověděl Evžen roztržitě. „Zrovna přemýšlím, jak se dostat přes bariéru. Na další nářez už nejsem zvědavý.“

Čeněk po něm šlehl podezíravým pohledem. Takže takhle to je. Jejich protivník bydlí v liščí noře a nezdá se, že by to Evžena nějak vyvedlo z míry. A správně odhadl, že doupě bude nějak zákeřně zabezpečené. Celou dobu věděl, že ten lupič je také liškomág. Ví snad ještě něco a schválně to tají?

To se uvidí. V každém případě je nejvyšší čas chopit se iniciativy a dát jasně najevo, že téhle akci velí on. On tady představuje zákon a má právo využít všech možností, které mu dává. A nebude čekat celou věčnost, až Evžen něco vymyslí, protože řešení je nasnadě.

Problém může být ta past. Dosáhne i sem nahoru? Jsou dost vysoko a voda přece teče dolů, ale na to se těžko může spolehnout. Vtom dostal nápad.

Na Vyšehradě ho naučili vytvářet magickou clonu, která dokáže zastavit i velmi prudký útok. Zvládne ji vyčarovat ve zlomku vteřiny? No snad ano.

Čeněk se rozhodl. Sebral hrst mazlavé hlíny a vytvořil v dlaních kouli, přiblížil ji ke rtům a zašeptal zaklínadlo. Pak vyskočil, vší silou vrhl kouzelný náboj proti vchodu do doupěte a schoval sebe i překvapeného Evžena za ochranný štít.

Země se otřásla a mohutný gejzír narazil do magické clony. Čeňkovi zatrnulo, že ji prorazí, ale clona vydržela a voda neškodně odtekla. Zvládnul to parádně.

Starý dub se zakymácel. Výbuch rozbořil kus stráně a sesunutá půda odhalila jeskyňku, ve které se překvapivě skrývala docela útulná světnice. Část obydlí se sice zničila, ale průchod byl volný. Nic nebránilo dalšímu vyšetřování.

Čeněk s vítězným výkřikem napůl sklouzl, napůl skočil dolů. Pak si vzpomněl na Evžena a ohlédl se po něm.

Evžen se nepohnul, jen šokovaně lapal po dechu.

„Co tomu říkáte?“ zavolal Čeněk spokojeně. „Nejjednodušší řešení je nejlepší!“

Evžen se ještě pořád nevzmohl na slovo. Rázně vstal a také seskočil do pobořené světnice.

Čeněk mimoděk zděšeně ucouvl.

Lišák se třásl hněvem a tvářil se tak divoce, že se mladík lekl, že po něm mrští nějaké zničující kouzlo.

„Kvůli tomuhle jsi žádal moji pomoc?“ procedil skrz zuby a ukázal na strženou stěnu.

„Nerozumím,“ hlesl Čeněk.

Evženovy oči se zúžily: „Myslíš, že tohle bych nedovedl taky?“

„Ach… nechtěl jsem vás urazit, jen prostě…“ zakoktal mladík zmateně.

Evžen vztekle uhodil pěstí do stolu: „U Želmíra, ty vážně nic nechápeš? Tohle kouzlo jsem zavrhnul jako první, protože jsem ho použít nechtěl. Jen tak někomu zničit dům, to ti připadá normální? Copak nemáš žádnou úctu k obydlí? A jak sis mohl být tak jistý, že tu nikdo není? Co kdyby tu měl třeba malé děti? To bys je klidně zranil nebo zabil?“

Čeněk zrudl a chtěl něco namítnout, ale Evžen ho ještě nepustil ke slovu: „Já jsem se zavázal, že ti najdu černý diamant, pokud možno i se zlodějem, a to taky dodržím. Ale zatraceně ušetři mě těch svých policajtských manýrů a nechtěj po mně, abych ti pomáhal srovnat všechno se zemí hlava nehlava a ublížit někomu, kdo mi vůbec nic neudělal!“

Evženův výbuch Čeňka zamrzel a zároveň popudil. Měl co dělat, aby si zachoval důstojnost a neodpověděl stejně rozrušeným křikem. Co si to dovoluje, vířilo mu v hlavě. Jestli si všechno vybavuje správně, tak Evžen sám seděl ve vězení za něco mnohem ničivějšího a samozřejmě nezákonného, tudíž není zrovna na místě, aby se najednou tvářil jako nevinnost sama a neomaleně ho káral jako malého kluka. Zajímalo by ho, jestli by se rozčiloval stejně, kdyby pachatel nebyl stejného druhu jako on.

„Proč jste mi neřekl, že je to liškomág?“ vytkl mu.

„K čemu by to bylo?“ zaprskal Evžen. „Pomohlo by ti to nějak? Přišels na to sám a dokázal jsi vykoumat jen to, že na lišky se dá střílet.“

To už vážně přehnal. Nejvyšší čas odkázat ho do patřičných mezí.

Čeněk se napřímil a ze své výšky přísně shlédl na rozzuřeného lišáka. „Nikomu jsem neublížil,“ odsekl rozhořčeně. „Uvědomte si laskavě, že já tady představuju zákon. Ten…“ zaváhal, jak vlastně neznámého liškomága nazvat, „…ten muž se dopustil loupeže. Sám jste uznal, že následky mohou být velmi vážné. Navíc použil ilegální Mlhu blaženého zapomnění proti mně, tedy proti strážníkovi ve službě. A ta jeho past nás málem zabila. Jaké ohledy bych teda podle vás měl mít? Moje povinnost je zatknout ho a pohnat k zodpovědnosti. Když se jedná o tak nebezpečné individuum, mám právo použít všechny prostředky. Dílčí škody nejsou tak důležité.“

Na Evžena jeho proslov velký dojem neudělal. Beznadějně mávl rukou: „Vy policajti jste všichni stejní. Hlavně že můžete někoho zavřít a odškrtnout si další případ za každou cenu.“

„To je zákon,“ namítl Čeněk vážně.

„To jsou vaše výmysly. Doopravdy platí jen zákony magie. A vlastní svědomí,“ řekl Evžen tak hořce, až mladíka zamrazilo.

Přesto se ještě odvážil připomenout: „Ale vy jste jednou taky zbořil nějaký dům.“ Čekal, že Evžen znovu vybuchne, ale ten naopak ku podivu zkrotl.

„To je pravda,“ připustil tiše. „A nechtěj vědět, jak drahou cenu to stálo. Právě proto si už dávám zatracený pozor, jaké následky můžou moje kouzla mít. Jakmile použiješ nepřiměřené kouzlo, porušíš tím magickou rovnováhu, rozjedeš něco šíleného a nemůžeš si být předem jistý, že to uneseš. Jak jsi to myslel, to je pak už úplně jedno.“

Ne že by mladíka přesvědčil, že se zbořením té stěny dopustil něčeho tak závažného. Nikomu se nic nestalo a lupič si zkrátka nezaslouží stejné ohledy jako počestný občan. Ale Čeněk raději už nic nenamítal, neměl nejmenší chuť v té nepříjemné hádce pokračovat.

„No nic, nechme toho.“ Evžen pokrčil rameny a vykouzlil světelnou sféru. „Když už jsme tady, tak se tu trochu porozhlédneme,“ pobídl Čeňka už zase věcně a začal sbírat mokré papíry, které se rozlétly ze stolu po celé místnosti.

Čeněk si ani neuvědomil, že Evžen docela samozřejmě znovu převzal velení. S úlevou se obrátil k truhle v koutě, kterou chtěl stejně prohledat ještě před tou hádkou. Byla zavřená jednoduchým zamykacím kouzlem a uvnitř objevil pár dost vzácných knih, několik drahých hábitů, šperky, váčky se zlatými mincemi i obyčejné peníze nastrkané halabala v obálkách a další cennosti bez ladu a skladu.

„Pojďte se podívat!“ zavolal po několika minutách přehrabování v truhle a nedokázal přitom zakrýt triumfální tón. Zalovil v pokladu a vytáhl ozdobnou stříbrnou harfičku. „Tak tohle se ztratilo před čtvrt rokem z jednoho domu na Malé Straně. Popis odpovídá. Máme co dělat s profesionálním lupičem a pořádně mazaným. Tak co, ještě se ho budete zastávat?“

Evžen se zamračil. Žádnou radost z toho zjištění neměl. Takoví prohnaní zloději se mezi liškami vyskytují od nepaměti a kazí pověst ostatním. Když si před lety otevřel svůj obchod s amulety a magickými kameny, musel se velice snažit, aby si získal důvěru zákazníků i ostatních obchodníků, kteří si liškomága automaticky spojovali s vychytralým šejdířem. Sám v životě neukradl ani špendlík, ale dalo mu značnou práci přesvědčit ostatní čaroděje, že se na jeho poctivost můžou spolehnout. Kdyby na tohohle drzého lupiče natrefil dřív, byl by dokonale ochotný a schopný se postarat, aby na setkání hodně dlouho nezapomněl.

Na druhou stranu z vlastní zkušenosti věděl, jak nesnesitelné zoufalství zažívá svobodomyslná liška v podzemním žaláři. Tak krutý trest mu nepřál a připadal si jako zrádce, když s každým dalším krokem, který udělal, napomáhal jeho zatčení.

„Ten idiot je nebezpečný hlavně sám sobě,“ zabručel. Prohlížel si poznámky na posbíraných papírech a vpisky v čarodějnické knize a čím víc tomu rozuměl, tím víc ho mrazilo.

Čeněk se přiblížil ke stolu, aby zjistil, co Evžena tak zaujalo, že jeho nález ani nekomentuje.

Evžen ukázal drápkem na podtrhanou stránku: „Chce obejít rituál, vyvolat přízrak a podrobit si ho. Něco takového jsem čekal.“

Čeněk se otřásl: „Může se mu to podařit? Vyznáte se v černé magii?“

„Dost na to, abych poznal, že on žádný expert není. U Želmíra, tohle dopadne zatraceně zle.“

„Proč myslíte?“

„Černý diamant neodolatelně přitahuje mrtvé. Jenomže když obejde nezbytný rituál, nedokáže převzít kontrolu nad situací. Jestli zničí jen sám sebe, můžeme mluvit o štěstí.“ Evžen ještě jednou přelétl očima připsané poznámky a nervózně knihu odložil. Přitom z ní vyklouzl složený list papíru. Evžen po něm chňapl ještě dřív, než se stačil snést na stůl. Byl to pečlivě nakreslený schematický plánek nepravidelného tvaru s vyznačenými čtverečky a přetnutý rovným pruhem. Jeden čtvereček byl tmavě vyšrafovaný.

„To vypadá jako hřbitov,“ usoudil Čeněk. „Který to je?“

„Zdejší. Nahoře u školy.“

„Víte to jistě?“ Čeněk si právě uvědomil, že na hřbitově snad nikdy ani nebyl. Čarodějové si málokdy prohlížejí Budeč tak, jak se jeví obyčejnému světu.

Evžen přikývl. On znal vnější okolí školy jako svoje boty ještě z dob studií, nalítal se tady až až.

„Bouřka je skoro pryč a za chvíli bude půlnoc,“ připomněl neklidně. „Máme nejvyšší čas.“

 

***

Někde v dálce zahoukal sýček a první cvrček mu nesměle odpověděl.

Déšť ustal a zanechal po sobě chladný vzduch plný omamně pronikavé vůně trávy a vlhké hlíny. Rozptýlené stříbřité paprsky se prodraly skrz potrhané černé mraky a olízly lesklou špičatou střechu rotundy. Lehce se dotkly korun lip a kaštanů a odrazily se od kované mříže. Ze tmy se zvolna vynořily obrysy úhledně hranatých náhrobních kamenů ve vyrovnaných řadách a deštěm pocuchaná květinová výzdoba.

Listí na stromech tiše zašumělo a náhle se z mraků vyhoupl celý kulatý měsíc, zalil hřbitov jasným bílým světlem a vytvořil na písčitých pěšinkách ostré černé stíny.

Nastal správný čas.

Dalibor se pomalu odlepil od brány, po špičkách sešel z ozářené hlavní cesty a zamířil postranní uličkou mezi náhrobky k pravé zdi. Správný hrob ve stínu stromů našel okamžitě. Našel by ho i poslepu. Nepotřeboval ani číst nápis na pomníku, ale přesto se na něj upřeně zadíval.

APOLENA SEMERÁDOVÁ, 1925 – 1978.

Ještě by si mohl všechno rozmyslet. Ale to neudělá. Necouvne teď, když zbývá jediný krok.

Zhluboka se nadechl. Tak do toho.

Vyryl na pěšině před náhrobkem ochranný kruh. Postavil se doprostřed a oběma rukama zdvihl diamant.

Černé plošky kamene zachytily měsíční světlo. Jako by náhle držel v rukou celý měsíc, nesnesitelný chlad a tíha ho přinutily klesnout na kolena. Diamant se dotkl náhrobku.

Atmosféra zlověstně zhoustla koncentrovanou magií. Světlý kámen začaly zvolna pokrývat stříbrné jehličky jinovatky. Rozlézaly se po hladké desce a zanechávaly za sebou drobounké prasklinky. Dralo se jimi temně fialové jedovaté světlo. Země se zachvěla. Předměty ztrácely jasné obrysy. To se začínaly zakřivovat a lámat dimenze.

Přízrak si nezadržitelně otvíral bránu z onoho světa.

Vzduch ještě více ztěžkl, okolo náhrobku se stahovala lepivá fialová mlha. Vyděšený Dalibor bez dechu čekal, zda na sebe vezme podobu ženské postavy. Průsvitné paže se natáhly po černém diamantu a jako by z něj nabraly sílu, mlžné stvoření rázem zmohutnělo.

Už je nejspíš čas… Teď… Musí ji přesvědčit, ať odvolá kletbu, která mu zničila život. Soustředil všechnu svou magickou sílu na to, aby jí vnutil svoji vůli. Musí odčinit tu dávnou křivdu, musí!

Prosím, modlil se k pekelnému duchovi z celého srdce, jako by to byl posvátný oltář. Pomoz mi. Odvolej kletbu, už jsem se natrápil dost. Jen tohle chci, jen to. Zapřísahám tě, vyslyš mě!

Žádné odezvy se nedočkal. Přízrak netečně rostl a rozplýval se v beztvarý oblak. Rozlézal se na ostatní náhrobky. Jinovatková tříšť fialově světélkovala.

Dalibor zpanikařil. Pochopil, že duch neposlechne ani jeho příkazy ani úpěnlivě prosby. Kdo ví, jestli vůbec dokáže číst jeho myšlenky. V duchu křičel děsem a zoufalstvím, ale nevypravil ze sebe ani hlásek.

Kouzlo selhalo.

Nejraději by se dal na útěk, ale tušil, že jakmile by překročil křehkou hranici ochranných čar, přízrak ho bude mít ve své moci a neodvratně ho strhne do pekla. Rozpoutal netušenou sílu a nedokáže ji zastavit.

Trhlinky reality se otvíraly stále blíž k ochrannému kruhu. Hranice mezi životem a záhrobím se pozvolna, ale nezadržitelně bortila.

Je ztracený. Zakryl si hrůzou oči a čekal na svůj konec.

Vtom atmosférou prosáklou smrtí proniklo cosi nového. Cosi až neskutečně živého.

Dalibor se odvážil nesměle vzhlédnout, aby zjistil, co se děje.

Na druhé straně náhrobku se neslyšně jako stín vynořila silueta štíhlé mužské postavy. Daliborovi blesklo hlavou, že ho přízrak možná zmátl a omámil, že začíná blouznit. Jako by se díval sám na sebe.

Muž učinil totéž, co on sám před chvílí. Špičkou kamenného nože rychle načrtl ochranný kruh, poklekl v jeho středu a vztáhl obě paže nad náhrobek. Měl ladná a zároveň jaksi kradmá gesta. Liščí pohyby a devět prstů s drápky a mezi nimi čirý a lesklý krystal. Dalibor zatajil dech. I on vnímal sílu vyzařující z křišťálu, která zastavila plíživý útok záhrobní bytosti.

Evžen se na Dalibora ani pořádně nepodíval. Každá vteřina zdržení může znamenat katastrofu, každou chvíli se může neodvolatelně roztrhnout tenká hranice mezi tímto a oním světem. Pro živé by zde už nezbylo místo, mrtví by všechno pohltili.

Zaplašil nervózní obavu, zda dokáže přízrak zapudit zpátky, kam patří, a ovládl svoje roztřesené ruce. Pečlivě nastavil křišťál tak, aby přerušil měsíční paprsek dopadající na diamant. Odřízl tak probuzeného ducha od temné síly, která ho držela na místě. Pevně se zachytil těžké mokré půdy. Prostoupila ho intenzivní energie dřímající v ostrém tvrdém kamení i neklidném písku, hebkém prachu, vlhké hlíně a jemných živých koříncích, všechna životodárná moc země, kterou dokázal pobrat. Mohutný nápor síly ho téměř srazil. Zatnul zuby a snažil se přemoct pronikavou bolest, potlačit hrůzné poznání, že jestli proudící magii neovládne, roztrhá ho na kusy. Třeštění v hlavě ho přivedlo téměř k mdlobám, přesto se ještě dokázal vzchopit, vnutit moci země svou vůli a soustředit ji do křišťálu.

Rozzářil se teplým zlatým světlem. Zvolna pohltilo fialovou mlhu a pohaslo.

Evžen si oddechl. Hřbetem ruky setřel krev z nosu a teprve teď si neznámého příbuzného pořádně prohlédl.

„Kdybych to nestihl…“ vyhrkl vztekle. „Co tě to napadlo, ty pitomče?“

Dalibor se vzpamatoval rychle a okamžitě mu došlo, že cizí liškomág se na hřbitově neocitl pouhou náhodou. Automaticky sáhl po černém diamantu, ale Evžen byl rychlejší, drapl mladíka za zápěstí a druhou rukou kámen sebral.

„Neumíš s ním zacházet. Vůbec to neumíš s černou magií, jsi zatracený diletant a zloděj k tomu. Vrátím ten kámen, kam patří, než s ním natropíš ještě něco horšího než dneska.“

Dalibor se v prvním popudu chtěl své kořisti znovu zmocnit násilím, ale bleskově si to rozmyslel, když viděl, jak se druhý lišák naježil a jeho oči výhružně zasvítily. Ve rvačkách si nijak neliboval a starší bratranec právě dost názorně předvedl, že není žádná pápěrka.

Navíc se v brance objevil ten neodbytný strážník a vytáhl z kapsy pouta. Nejvyšší čas zmizet. Jakmile se dostane přes zeď, může se přemístit do bezpečí.

Evžen ku podivu nekladl Daliborovi žádný odpor, když se mu pokusil vykroutit. Neklidně se rozhlédl a zbledl.

„U Želmíra, něco jsme probudili,“ vydechl a hbitě se vzpřímil. „Na hřbitově se nemá čarovat.“

Dalibor to vzápětí ucítil také. Všechny chloupky se mu zježily.

Černé stíny mezi náhrobky se daly do pohybu.

Práskla branka.

„Znovu se materializují, hutnost z odpadků mrtvolných, jako masa, šlach i kostí namnoze již od červů ožraných, na sebe přibírajíce…“

Mladík u vchodu konečně pochopil zmatenou věštbu madame Erebisy a bez váhání vzal nohy na ramena. Tentokrát neměl žádné potíže s uposlechnutím Evženova přísného zákazu strčit na hřbitov třeba jen nos, dokud nebude po všem.

Vyděšení lišáci se rovněž pokusili ze hřbitova utéci, ale už bylo pozdě. Byli obklíčeni. Od země se zvedl nesnesitelně odporný zápach a ze tmy vykročilo cosi příšerného.

Obě mocná kouzla, Daliborovo i Evženovo, otřásla poklidnou hřbitovní atmosférou a vytrhla ze spánku jedny z nejstrašlivějších nadpřirozených bytostí, s jakými se vůbec lze setkat. Snad jen vlkodlaci mohou jejich existenci potvrdit z vlastní zkušenosti. Ve vlčí podobě je přemůžou, protože ještě ostřejší zuby a drápy mají šanci je zničit. Ale člověk, který se v noci opováží rušit nedotknutelný klid nebožtíků, se jejich obrovské síle neubrání a zaplatí setkání s ukrutnými krvelačnými mrtvolníky vlastním životem. Ani magie na ně neúčinkuje.

Zpráchnivělí kostlivci v napůl rozpadlých rubáších se blížili ve stále těsnějším kruhu a vyhladověle natahovali pařáty, aby je už už zabořili do dvou živých těl. Lačnili po horké krvi a čerstvém mase a jejich obnažené dásně s ostrými špičáky se rozvíraly v odporně dychtivém úsměvu.

Ještě dva tři krůčky a rozsápou je na kusy. Dalibor roztřesený hrůzou ucouvl, zavrávoral a narazil do ustrnulého Evžena. Vyburcoval ho tím dotykem ze šoku.

Evžen se vzchopil. Instinktivní bojovnost šelmy zaplašila jeho děs. Bez rozmýšlení se proměnil v lišku a s vyceněnými zuby se vrhl proti uzavřenému kruhu krvežíznivých příšer tak zuřivě, že mu ho podařilo protrhnout. Koutkem oka postřehl, že bratranec pořád stojí jako solný sloup na dosah vražedných oblud.

„Hni sebou!“ zařval vztekle.

Dalibor ještě vteřinu váhal, ale nezbylo mu než následovat Evženova příkladu a přiskočit mu na pomoc. Mrtvolníci se rozhodně nehodlali vzdát své kořisti tak snadno. Rozpoutal se divoký boj.

Odpor, který vůči živým kostlivcům pociťovali, vybičoval jejich zuřivost na nejvyšší míru. Zapomněli na strach, nevnímali už mrtvolný zápach, sotva cítili palčivé kousance a rány ostrých drápů. Vůbec jim nepřišlo na mysl, že by mohli v nerovném boji o život podlehnout. Jako posedlí hryzali a trhali shnilé maso a drtili zpuchřelé hnáty. Čím víc příšery dotíraly, tím zběsileji se rvali pohánění už ne zoufalou snahou uniknout, ale nepříčetnou touhou ty obludy zničit. Málem nepostřehli, že nelidské skřeky a praskot kostí poznenáhlu slábnou a řada mrtvolníků řídne a mění se v ohavnou spoušť.

Až najednou všechno ztichlo.

Strašlivá bitva skončila. Zdálo se, že uběhly celé hodiny a ne jen několik málo minut, ale neuvěřitelně lhostejný měsíc na nebi se mezitím nepohnul z místa.

Dalibor napůl oslepený vlastní krví se zmateně zastavil. Protřel si oči a váhavě se rozhlédl. Čekal další útok, ale nic se nestalo. Zjistil, že stojí u otevřené branky.
Tlapky roztřesené náhlou slabostí ho sotva unesly, přesto se vyplížil ven. Připadalo mu nepochopitelné, že za hřbitovní zdí panuje pokojné ticho letní noci.

Po mladém strážníkovi nebylo ani památky. Určitě utekl strachy před hřbitovními nestvůrami.

Dalibor se škodolibě zašklebil, a kdyby nebyl tak strašně unavený, s chutí by si poskočil radostí. Zažil sice hrozné zklamání a největší děs svého života, je celý podrásaný a rozedraný, ale nakonec z té hrůzy vyvázl a nic mu nebrání v útěku do bezpečí.

Vtom si vzpomněl na svého soukmenovce, který se z pronásledovatele tak nečekaně změnil v pomocníka a zachránce. Nechtěl ani domýšlet, jak by to dopadlo nebýt jeho. Jenže kam se poděl? Také utekl? Nedokázal si vybavit, kdy mu zmizel z očí. Měl by se přesvědčit, jestli tam nezůstal. Jestli je zraněný, nemůže ho tady jen tak nechat.
Neměl nejmenší chuť na hřbitov znovu vkročit, ale přece jen se donutil k návratu.

Našel ho za chvilku. Ležel o několik uliček dál v odporné kaluži bahna, zetlených zbytků masa a úlomků kostí a čerstvé krve, zjevně jeho vlastní.

Dalibor se vrátil do lidské podoby, s námahou ho vzal do náruče, vynesl ho ven a položil na trávu.

Lišák tiše zakňučel a pootevřel oči. Vzápětí se také proměnil. Se zkřiveným obličejem se opřel o loket a prohlédl si rozervanou nohavici nasáklou krví od stehna až po kotník. Pokusil se pohnout, ale ostrá bolest ho okamžitě zarazila.

Dalibor usoudil, že noha bude nejspíš zlomená, sebral z trávy silnou větev ulomenou větrem a roztrhl svůj plášť, aby mohl improvizovanou dlahu přivázat.

„Máš obrovské štěstí, že se nemůžu pořádně hýbat, ty vrtáku,“ procedil Evžen naštvaně skrz stisknuté zuby. „Jak se jmenuješ?“

Dalibor si přiložil prst ke rtům, omluvně pokrčil rameny a vrátil se k ošetřování zlomeniny.

„Ty nemůžeš mluvit?“ pochopil Evžen a samým úžasem zapomněl nejen na bolest, ale i na hněv. „Tak to mi těžko vysvětlíš, co ses to tady pokoušel vyvádět.“

Dalibor by strašně rád odpověděl, ale tohle bylo příliš složité. Bezmocně rozpřáhl ruce, znovu se dotkl svých úst a pohodil hlavou k hřbitovní zdi.

„Myslel sis, že ti ten přízrak pomůže?“ hádal Evžen.

Dalibor sklesle přikývl.

„Ach jo. Takhle to přece nejde. Copak se černá magie dá tak pitomě ošvindlovat?“ vzdychl Evžen. Zaplavila ho vlna soucitu. Musí být strašně zoufalý, když se odvážil zajít až tak daleko. A přitom to bylo bez  dodržení správného rituálu úplně zbytečné. „Málem tě to stálo krk i duši a teď jsi akorát v pořádném průšvihu a skončíš za mřížemi. Ten strážník se určitě co nevidět vrátí s posilou.“

Odkudsi se ozvalo táhlé zavytí, při kterém tuhla krev v žilách, a jako na potvrzení Evženových slov i nezřetelné hlasy. Neobvyklá magie a následná bitka na hřbitově zřejmě upoutaly pozornost ve škole.

Dalibor nevěřícně ucouvl. Začal už bezděčně staršího lišáka považovat za svého komplice a připadalo mu nepochopitelné, že by ho po tom všem jen tak vydal policii. Kdo to kdy viděl, aby jeden liškomág na druhého volal strážníky?

Evžen jeho výrazu porozuměl a maličko se ušklíbl. Opatrně se posadil a začal si pečlivě utahovat obvaz na noze.

„Jsem tomu klukovi zavázaný slibem a nemám právo tě pustit,“ zamumlal téměř neslyšně, spíš jako by mu uklouzla myšlenka. „A nemysli si, že mi utečeš. Jsem rychlejší, než bys možná čekal. Omráčím tě, než stačíš jen pomyslet na přemístění.“ Soustředěně začal vázat na cípu látky další zbytečný uzel.

Dalibor jen užasle zamrkal. A vtom mu to došlo. Ve zlomku vteřiny Evžena srazil omračovacím kouzlem a vyskočil, aby se přemístil co nejdál odtud.

Avšak než stačil zmizet, vynořily se ze tmy postavy v černých pláštích.

 

***

Čeněk se srdcem v krku spíš letěl, než utíkal po silnici dolů, div nevypustil duši. V polovině kopce klopýtl a natáhl se jak dlouhý tak široký. Polomrtvý strachy se teprve teď odvážil ohlédnout. Děsivé záhrobní příšery s kostlivýma rukama ho nepronásledovaly, a tak váhavě vstal a těžce lapal po dechu.

Byl si jistý, že do smrti nezapomene na ten strašlivý pohled. Co to bylo? Vystoupili snad všichni nebožtíci ze svých věčných příbytků?

Konečně se vzpamatoval natolik, že si dokázal uvědomit, co musí udělat. Nikdy nebylo tak nezbytně nutné zavolat posily jako teď. Měl to udělat už dávno. Třesoucí se rukou sáhl do kapsy pro odznak. Naštěstí ho neztratil.

Šimon jen stěží chápal, co mu Čeněk zajíkavě a zmateně vykládá o krádeži magického artefaktu a otevřeném podsvětí na budečském hřbitově, ale okamžitě mu došlo, že mládenec potřebuje naléhavou pomoc. Ihned vyhlásil poplach.

Netrvalo to dlouho a Čeňka obstoupil oddíl strážníků. Dokonce ani velitel Kadrnožka nechyběl. Nechal si hlášení pro jistotu zopakovat. Tentokrát už se mladík dokázal vyjádřit jasněji a Kadrnožka situaci vyhodnotil jako nanejvýš urgentní a nebezpečnou. Na jeho rozkaz se vzápětí přenesli zpátky nahoru k Budči.

Sotva se dotkli nohama země, vyrazila proti nim rozedraná postava potřísněná krví. Nervózní strážníci ani nečekali na povel a z leknutí okamžitě zaútočili. Na záhadné zjevení se snesla hotová smršť kleteb.

„Přestaňte s tím! Žádnou magii!“ zakřikl je ostrý ženský hlas.

Od lipové brány se sem hnala skupinka čarodějů. Vlekli s sebou obrovského vlka s planoucíma očima spoutaného stříbrnými řetězy. Vedla je vysoká nápadně krásná žena. Swiatnica Òdżińová, odbornice na nelidskou magii. Rázným gestem si zjednala průchod mezi zmatenými strážníky, a zatímco budečští profesoři s vlkodlakem odvážně pronikli na zpustošený hřbitov, obrátila se rozzlobeně ke Kadrnožkovi: „Můžete mi vysvětlit, co mají znamenat tyhle manévry tady na území školy?“

Velitel se podvědomě vypjal a uhladil si knír. „Stíháme nebezpečného lupiče, madame,“ odpověděl řízně. „Zneužil odcizený artefakt a způsobil tuto anomálii, ale nemusíte mít žádné obavy, máme situaci plně pod kontrolou.“

„To vidím,“ pravila profesorka uštěpačně. „Tohle jsou ti lupiči?“ Všimla si dvou bezvládných těl a znepokojeně se nad nimi sklonila.

„Ach,“ vyrazila ze sebe. „Vy jste je zabili?“

Čeněk se rozčileně prodral dopředu: „To snad ne.“ Vylekaně zíral na mladého muže s dlouhými zlatými vlasy. Ležel na zádech s rozhozenýma rukama a upíral nevidomé světlé oči k nočnímu nebi. Tak tohle je ten všehoschopný loupežník, kterého tak zběsile pronásledoval… Vypadá tak… tak krotce. Neškodně…

Kadrnožka rovněž přistoupil blíž.

„Máte pravdu, madame,“ přiznal zaraženě. „Tenhle je skutečně mrtvý. Situace byla nepřehledná a zřejmě dostal příliš intenzivní zásah. Co ten druhý?“

„To je přece Evžen,“ zjistila překvapená Swiatnica. „Naštěstí je jen omráčený, zaplať Kazi.“ Přejela dvěma prsty křížem přes jeho čelo a Evžen otevřel oči.

Swiatnica ho podepřela a šetrně mu pomohla se posadit. Jeho pohled okamžitě sklouzl na mrtvého Dalibora.

„Co jste mu udělali?“ vydechl zděšeně.

„Politováníhodná nehoda,“ odtušil Kadrnožka chladně. „Co se týče vás… Dlouho jste si venku nepobyl, ale to se dalo čekat.“

„Promiňte, pane,“ vmísil se Čeněk překotně, „ale pan Vulpes nic neprovedl, naopak mi pomohl toho lupiče vystopovat.“

„Jste si tím jistý?“ zatvářil se Kadrnožka nedůvěřivě.

„Naprosto, pane.“ Čeněk se horlivě obrátil k Evženovi: „Co se stalo s diamantem?“

Evžen na diamant málem zapomněl. Lhostejně sáhl do kapsy a beze slova mu strčil černý kámen do ruky. Jeho služba skončila a bylo mu to jedno.

Někdo přikryl mrtvé tělo pláštěm, ale Evžen z něj nedokázal spustit oči. Ti mizerové, honilo se mu zoufale hlavou. Byl tak strašně mladý. Zatraceně. Zatracený smolař.

K zamlklé skupince se přiřítili dva strážníci.

„Podle rozkazu jsme prohledali to doupě, pane,“ oznámili energicky Kadrnožkovi. „Našli jsme skutečně řadu vzácných předmětů nahlášených jako odcizené a zajistili jsme je podle předpisu. Všechno nasvědčuje tomu, že zneškodněný pachatel je opravdu náš nepolapitelný fantóm.“

Kadrnožka se rozzářil a uznale poklepal Čeňkovi na rameno: „Dobrá práce, chlapče, výborná práce! Nejen že jste pachatele dokonale usvědčil, dokonce jste mu zabránil v nejhorším ještě včas. Vidíte, madame,“ obrátil se sebejistě na profesorku, která ještě pořád klečela na zemi a objímala nešťastného Evžena kolem ramen, „na mé muže je spolehnutí. Naše veřejnost si může oddechnout. Předpokládám, že nevíte, že tohohle drzého lupiče jsme marně honili několik let. Kradl jako straka a byl prostě nepolapitelný. Tak už je jeho řádění konec.“

Swiatnica lehce kývla.

„Otázka je, jak dalece byl váš postup korektní,“ podotkla vážně.

„Madame, tu nehodu samozřejmě vyšetříme, ale kdo se jednou dá na cestu zločinu, musí počítat s nevyhnutelnými následky,“ nafoukl se Kadrnožka. „Vrhl se proti nám naprosto nečekaně. Moji lidé samozřejmě nepochybili. Věděli jsme o otevřeném záhrobí a povstání mrtvolníků. Měli jsme tudíž důvod očekávat útok. Ano… Každopádně.“ Jeho hlas nakrátko odumřel, jelikož se v profesorčině krásné tváři stále zračil ledový chlad. Avšak okamžitě zas nabral sebejistotu: „V každém případě tento mladý muž se vyznamenal. Dbám totiž pečlivě na to, aby i nejmladší členové mého sboru dokázali postupovat především operativně a účinně.“

Čeněk zrudl potěšením nad pochvalou, které se mu dostalo, a napřáhl ruku k Evženovi: „Musím vám poděkovat.“

Evžen si ho ani nevšiml.

„Vlastně vůbec nevím, jak se jmenoval,“ zašeptal smutně a Čeněk se rozpačitě stáhl.

„Dalibor,“ odpověděla Swiatnica stejně tiše. „Byl němý. Od narození byl postižený osobní bezpodmínečnou kletbou. Nedalo se s tím nic dělat. Neměla jsem ponětí, jak vlastně žije, jen jsem ho občas potkávala tady v okolí. Byl takový plachý…“

„Ukradl černý diamant, protože se toho chtěl zbavit. Nevěděl, že nemá šanci…“ Evžen už nemohl mluvit dál, hrdlo se mu stáhlo bezmocnou lítostí. Tak zbytečně promarněný život. Zmařený shodou tolika hloupých náhod… Kdyby se nepokoušel obelstít zákony té nejnebezpečnější magie… Kdyby nevzbouřili ty odporné příšery… Kdyby byl sám mrštnější a nenechal se kvůli zranění vyřadit z akce…  Kdyby aspoň Dalibor využil příležitosti a hned utekl, místo aby se mu snažil zavázat tu zatracenou zlomeninu… Kdyby, kdyby…

Ztrápeně schoval obličej do dlaní. I kdyby tušil, jak to dopadne, povinnosti splnit slíbenou službu a přivést Čeňka na Daliborovu stopu se nesměl zbavit. Naštěstí aspoň dokázal přijít včas a zarazit ten šílený morbidní experiment, než došlo k nejhorší katastrofě. Jenže liščí mladík zahynul. Přestože se Evžen odvážil zajít až na hranici vlastního zatracení, ochránit před zničením vlastní krev se mu nepodařilo.

Swiatnica ho znala dost dobře, aby vytušila, co se mu honí hlavou.

„Mohl si za to sám,“ zašeptala v marné snaze nabídnout útěchu.

Evžen věděl, že má pravdu. Jenže kdyby Dalibor nebyl prokletý, možná by se ani nenaučil usnadňovat si život krádežemi a podváděním. Kdo mohl mít v sobě tolik nenávisti, aby dokázal proklít ještě nenarozené dítě? Proč, za co? Nebýt té hrozné křivdy, vůbec nemusel skončit takhle. Zatracený smolař, opakoval si v duchu zdrceně.

„Swiatnico, hřbitov je čistý,“ přišel polohlasně oznámit jeden z budečských profesorů. „Neměli jsme velkou práci, liškomágové si s mrtvolníky poradili už před námi.“

„Takže tady v podstatě končíme,“ zavelel Kadrnožka. „Vy musíte jít s námi podat oficiální výpověď a podepsat protokol,“ připomněl přísně Evženovi.

„Nemůžu chodit,“ odsekl Evžen nepřátelsky.

„Neuposlechnutí úřední výzvy…“ začal Kadrnožka.

„Jsem si jistá, že to půjde zařídit nějak jednodušeji,“ přerušila ho Swiatnica stejně strohým tónem.

Kadrnožka zmlkl a zaraženě se uklonil.

„Vezmu tě teď do školy,“ řekla pak vyčerpanému Evženovi. „Potřebuješ ošetřit, to tvoje zranění nevypadá moc dobře. A mimochodem, veliteli,“ podívala se naposledy na Kadrnožku, „Dalibor žil tuším sám. Někdo bude muset zajistit pohřeb a…“

„Já se o něj postarám,“ ozval se Evžen rychle. „Byl to přece můj příbuzný.“

„Velmi dobře,“ chytil se nabídky Kadrnožka. Čím méně zařizování a papírování, tím rychleji se nepříjemný incident sprovodí ze světa. „Můžeme se na to doufám spolehnout?“

Evžen se hořce pousmál: „Samozřejmě. My lišky vždycky plníme svoje sliby.“

 

 

KONEC

[1] Úřad pro ochranu kouzelnických nemovitostí.