Drazí čtenáři, tento seriál vám předvede, že dostat se do své oblíbené knihy není až tak skvělé, jak by se mohlo zdát.

Dar a podarek

Adam seděl v městské knihovně a četl si. Konečně našel knihu, která ho zaujala. V tom ho ale vyrušila knihovnice hysterickým jekotem.

„Nežer tu židli, Pacinko!“

Pacinka, knihovničin skoro dvoukilový kocour, před kterým couvali i buldoci, trhal a drásal velké, masivní křeslo s držátkem, na které si mohl čtenář položit knížku, počítač, nebo cokoliv, co se mu tam vešlo.

„Jednou dostaneme darem křeslo spisovatele, který v našem městě vyrůstal, a ty ho začneš ničit,“ nadávala samozvaná ochránkyně křesla.

Když knihovnice kocoura odvlekla, tedy spíše on odvlekl ji, vydal se Adam směrem ke křeslu. Zaujalo ho totiž velmi provokativní červené tlačítko.

Téma: Nežer tu židli!

Funkce, které se nedá odolat

Adam přišel ke křeslu a položil si knížku na čtecí stolek. Sám si sedl na sedačku. Ještě než stihl zmáčknout tlačítko, před očima mu vyjela tabulka a nápis:

„Vytvořte si svého boha“ přečetl nápis. Tlačítko muselo počkat. Adam si vždy musel všechno vyzkoušet.

„Určitě bude silný,“ zamyslel se bohotvůrce začátečník. „Ale tělo až po hlavě.“

Po dlouhém tvoření před ním stál nasvalený blonďák ve dlouhém černém steampunkovém plášti s epicky vypadajícím mečem v jedné ruce a v druhé hrdě dřímající růžovou motyčku. Ta se mu tam prostě připletla a nedala se odstranit. A teď Adam konečně zmáčkl to červené tlačítko.

Téma: Po hlavě

Náhlá změna prostředí

Najednou se Adam ocitl na louce uprostřed polí. Před ním se tyčily dvě postavy.

„Co zde pohledáváš?!“ zeptal se vysoký mladík.

„Já…“ snažil se odpovědět Adam, který si sám ještě neuvědomil, co se stalo.

„Než tě začnu vyslýchat, musíš přísahat na tento kříž!“ vytahoval krucifix mladý muž.

„Nezdržuj, bratře, na kříže už lidé kašlou. Dnes už pomůže jenom dýka pod krkem.“ promluvila druhá postava, překvapivě drobná dívka.

Adam si konečně uvědomil, odkud tyto lidi zná. Na křížový ani dýkový výslech neměl náladu, tak se pokusil vysvětlit situaci sám.

„Vy jste Anežka a Jiří. A já se propadl do vaší knihy.“

Téma: Křížový výslech

Vím všechno

„Cože?“ vyhrkli Jiří a Anežka. Odkud zná jejich jména? Co to blábolí o knize? Kdo vlastně je?

„No, abych vám to vysvětlil“ uvědomil si Adam, že dřív mluvil, než myslel. „Já jsem Adam, a jsem z jiného světa. V tom světě existuje kniha, o vás dvou. Já ji přečetl, takže vím, že váš šlechtický otec vás poslal s poselstvím ke králi. A teď jsem se do té knihy propadl.“

Uprostřed rozhovoru se přišoural starý dědeček.

„To za mých mladých let, to se nevedly dlouhé rozpravy. Šlo se rovnou k věci.“

Adama napadlo, že by se měl co nejdřív dostat domů.

Téma: To za mých mladých let

Útěk před Bublinou

Adama vytrhlo z plánování návratu pronikavé zatroubení. „Tramtadáá!“

„Zatroleně…,“ vyhrkla Anežka. „Oldřich zvaný Bublina. Tedy spíš jeho poskoci. Sám by ten tlusťoch ani nevylezl na koně.“

„Tak prostě padáme,“ vyhrkl Adam a skočil na Jiřího koně. Věděl, že s Oldřichem nemá Anežčina rodina zrovna dobré vztahy. Za chvíli už byli na útěku všichni tři.

„Nech-těl by si-s přesed-nout?“ drkotal mezi jednotlivými skoky Jiří, kterému Adam celkem neobratně kočíroval koně.

„Za jízdy?“ divila se Anežka. „Na zastavování a přelézání zrovna nemáme čas.“

V tom Adam dostal spásný nápad. Zakřičel: „Klid, vím, co dělám!“ a strhl Jiřího i se sebou z koně.

Téma: Bublina

Mučení horší skřipce

„Klatě!“ odplivl si Jiří, kterému příliš nevyhovovala jízda na koni se svázanýma rukama. „Co tě to napadlo?!“

„Jo! Mám plán.“ odpověděl Adam. „Než jsem se sem propadl, stvořil jsem boha ze stroje. Ten nás v jakékoli bezvýchodné situaci odnese do bezpečí, pak ho přinutíme, aby mne dostal domů.“

„Možná jo, ale mezitím nás Oldřich podrobí nejhoršímu mučení, horšímu než skřipec.“ odsekla Anežka. „Povolá troubadůra barda Eduarda. Čtyři strofy, co způsobují katastrofy, jsou jeho nejsilnější kus.“

Na to Adam nemyslel. Nápadů měl však dost. Vydloubl dva kousky kůže ze sedla a strčil je Jiřímu do uší.

„Vždyť nic neslyším!“

„Tak vidíš!“

Téma: Čtyři strofy katastrofy

Dubová palice

„To nepomůže,“ vytřepával si z uší provizorní ucpávku Jiří. „Eduard hraje tak hrozně, že lidem vypadávají vlasy, natož špunty.“

„Tak co mu nasadit na loutnu červíka, červotoče?“ spekuloval Adam.

„Ten prohryzává dub děsně pomalu.“ zamítla Anežka.

„On má loutnu dubovou?“ divil se Adam. „Obvykle se loutny dělají z ušlechtilých dřev.“

„Ale tenhle troubadůr má loutnu dubovou jak svoji hlavu. Divím se, že mu po ní neleze nějaký červík.“ podotkl Jiří. „Tomu hraní ani nevymluvíme.“

„A máte někdo nějaký lepší nápad?“ zeptal se Adam.

„Jedině mu nenápadně vytrhnout ladící kolíčky…“ spekulovala Anežka.

„Vždyť on nejspíš neladí.“

Na obzoru se objevila tvrz.

Téma: Červík na dubu

Nový domov

Výprava zajatců dorazila do cíle. Přesněji do cely.

„Padejte, vy bando zatrolená,“ přivítal je velice přívětivě žalářník.

„Tohle je jedno z těch míst, kde se nechceš probudit. Já tady radši ani neusnu,“ stěžoval si Adam.

„Snad se odsud brzo nějak dostaneme,“ zadoufal Jiří.

„No jo, ale tady ještě někdo sedí!“ vykřikla Anežka.

„Jó, za mých mladých let, to se kobky stavěly pořádně. Dneska se všechno odbyde, tuhle zeď porazí každý vůl, nebo kůň,“ pronesla postava v rohu cely.

„A ne jen tak někdo, to je ten dědeček, co jsme ho před pár hodinami potkali!“ vykřikl Adam. „Kde se tady vzal?“

Téma: Místa, kde se nechceš probudit.

Rychle pryč!

„Dědoušku, kdepak se tu berete?“ oslovila staříka mile Anežka. Neodpověděl. Místo toho stále mudroval něco o starých časech.

„Jó, tak to za mých mladých let, to když se někdo dostal do vězení, to se snažil hned utéct, na to já už nemám kosti!“

„To je pravda, měli bychom se odsud dostat!“ prohlásil Jiří. A tak se všichni dali do vyškrabávání zdi starým chlebem. Byla to mravenčí práce, ale nic lepšího je nenapadlo. Stejně to šlo lépe, než byste čekali.

„Kdybychom ten chleba snědli, vylámali bychom si zuby!“ konstatoval Adam.

V tom se rozrazily dveře a v nich se objevila postava.

Téma: Mravenčí práce

Ničitel dorazil

„Vězni! Projevil jsem dobrý úmysl vás obveselit svým zpěvem,“ zvolala nadšeně postava, která nemohla být nikdo jiný než obávaný bard Eduard.

„Prosím, ne!“ zaúpěl Jiří.

„A aby jste pořádně slyšeli, přistoupím k vám blíž,“ skočil doprostřed cely bard.

„A jelikož dnes dobrými úmysly přímo překypuji, zakryju tuto ohavnou puklinu ve zdi!“ nadýmal se svou dobrosrdečností bard.

„Tohle je náš konec!“ neovládl se Adam.

V tom započal skřípot doprovázený hrozným kvílením. Než si zacpali uši, podlaha pod bardem praskla, zčervenala, a Eduarda stáhla do země černá chlupatá ruka.

„Tohle se nedalo poslouchat!“ zaduněl zpod podlahy sám ďábel. „A vy koukejte zmiznout!“

Téma: Přísloví

Cíl mise

Ve zdi náhle vznikla díra. Všichni tři vyběhli skrz ni na nádvoří, skočili na své koně, kteří ještě nesli jejich zavazadla, ku podivu ještě nevybalená, a vyjeli směrem k lesu.

…

„Proč po vás ten Oldřich vlastně jde?“ zeptal se Adam, když už byli v bezpečí.

„Protože jsem skrytá v rouše Evině,“ odpověděla Anežka. „Je to mocná relikvie, pocházející z rajské zahrady. Je zcela průhledné, dokonce až neviditelné. Když si ho někdo oblékne, pocítí i v té nejtvrdší zimě hřejivé teplo. A hlavně, když si ho obleče stará ošklivá žena, ihned omládne a zkrásní. Právě proto po něm Oldřichova matka jde!“