Kostní strašidla, posthumus desideratus, mrtvolník, sordet cyanosa

Dosahují namnoze i velikosti člověka, kus masa na sobě nemají, jsou samey hnát a šlacha, povahy ješitné a parádivé; rádi se rubáši z hrobů ukradenými zdobí.
Kostní strašidla čas od času znovu se materializují, hutnost z odpadků mrtvolných, jako masa, šlach i kostí namnoze již od červů ožraných, na sebe přibírajíce, takže viditelni i makatelni jsou.

Největšími nepřáteli mrtvolním bývají prý (dle Horsta) vlkodlaci, kteří jakmile s kostním strašidlem se potkají, naně se oboří a posléze jako nudli vejpůlky překousnou; což jenom schvalovati je, neboť bychom jimi v pravém slova smyslu zamořeni byli pro přílišný mrtvolní smrad, kterýž oni ze sebe vydávají.

Denního času spíce stočeni v některé opuštěné rakvi, nočním šerem se probouzejí a za potravou se ubírají: kteréžto jejich obživování spočívá v tom, že za umrdlým lidem, dokud ještě je mrtvola čerstvá, z kostí mork cucají, šlemem, pod nebožtíky jsoucím, zapíjejíce toto ohavné hodování.

Jsouce ke všemu živému zlí a ukrutní, mrtvolníci těžce dají se odehnati, byť i vodou svěcenou proti nim se kropilo. Nejvýše kus masa nebo hnátu z nich odpadne, z míst, kde těl jejich voda svěcená se dotkla.[1]

***

Neděle 8. července 1990

Magie ho uhodila do obličeje jako prudký závan větru. Právě se přenesl na jedno z magicky nejsilnějších míst v Praze. Staří moudří čarodějové při stavbě kamenného mostu propletli vliv hvězd, země a vody tak důmyslně, že i nejschopnějším kouzelníkům dnešní doby vyrážejí dech. Nesmrtelný odkaz budečských mágů soustředěných okolo velkého čaroděje Karla.

Mířil vlastně jinam, ale zastavil se tady schválně, jen tak. Měl rád ten pocit. Líbilo se mu vnímat bezprostřední blízkost svého živlu, splynout s prastarými magickými silami a vychutnávat si vědomí, že je jejich součástí.

Další den nebývale horkého a suchého léta se chýlil ke konci, ale na Karlově mostě se zatím ke spánku nikdo nechystal. Na kamenné obrubě seděl střapatý mladík s kytarou. Jeho posluchači pobrukovali společně s ním: „Krásný je vzduch, krásnější je moře…“

Mladý čaroděj se mimoděk také zastavil a chviličku poslouchal. Zvláštní, pomyslel si. Divná jednotvárná písnička bez melodie, ale přitom se nějak člověku zažere do hlavy a nechce z ní ven.

„Co je však největší, ta lidská svoboda,“ doznívalo za ním, když se od skupinky konečně odpoutal a zamířil ke Klementinu. Je to tak, pomyslel si rozjařeně. A jestli se podaří, co mám v plánu, tak… tak bude všechno úplně báječné.

Lidé mu bezděčně ustupovali z cesty, ale nikdo se na něj pořádně nepodíval. Až na jedno černovlasé děvče, které na okamžik přerušilo italsky vedený rozhovor s přáteli, změřilo si uznalým pohledem jeho pružnou postavu, dlouhé narezle zlaté kadeře a typicky slovanské šedozelené oči a obdařilo ho spikleneckým úsměvem. Čarodějka. Obyčejní ho vidět nemohli díky plášti ošetřenému speciálním kouzlem. Plášť byl součástí uniformy vyšehradských strážníků, ale tenhle mládenec s nimi neměl a nechtěl mít nic společného. V odvěké hře na četníky a zloděje patřil k té druhé straně a plášť před časem ukradl.

Prošel pod Mosteckou věží, přidal do kroku, a aniž by si všímal červené na semaforu, rychle pokračoval přes Křížovnickou ulici do Karlovy. Omšelé barokní fasády vydechovaly žár nashromážděný přes den a stará Praha tak matně připomínala nějaké město položené mnohem jižněji. Nejen teplotou.

Bylo to zvláštní. Ještě před rokem touto dobou mohl potkat v ulicích Starého města pár zbloudilých turistů, občas zamilovanou dvojici nebo hlučnější skupinku, co se vracela z nějakého nočního podniku, sem tam i nějaké podezřelé individuum. Klapání vysokých podpatků se rozléhalo jako výstřely a tiché kroky v teniskách spěšně doznívaly na nárožích. Zvonění posledních prázdných tramvají připomínalo, že je na čase uchýlit se na kolej, do zadního pokojíku, kde barevně podtrhaná skripta odpočívají mezi magnetofonovými kazetami a ošoupanými plyšovými medvídky, nebo do neosobního hotelového pokoje. Počestní obyčejní Pražané středního věku tou dobou vypínali televizory, chystali se do peřin a už se nemohli dočkat dovolené a odjezdu na chatu. Noční Praha patřila především čarodějům, duchům a vůbec nadpřirozeným bytostem.

Avšak toto léto bylo výjimečné. Nové obchůdky se suvenýry zpestřily ulice výlohami přeplněnými křišťálovými figurkami, dřevěnými loutkami a kýčovitými hrnečky s nápisem Prag. Ulice zaplnily hlučné skupinky mladých lidí v džínách a s batůžky na zádech, výrazně nalíčené dívky s vlasy hrajícími všemi barvami, chlapci v tričkách s křiklavými nápisy a stříbrnými cvočky v uších. Unavení číšníci se úslužně nakláněli k hostům usazeným u stolečků na hrbolaté dlažbě a lámanou němčinou odpovídali na objednávky a dotazy v nejrůznějších jazycích.

Mladík schovaný za kouzelnou clonou se proplétal mezi chodci, a přitom klouzal očima po zdech a železných dvířkách od hydrantů a sklepů, dosud polepených plakátky a nápisy. VOLTE Č. 7… VOLTE… NEVOLTE… HRŮZY TOTALITY SE NESMĚJÍ OPAKOVAT… DESÍTKA SE KOPE… OBČANSKÉ FÓRUM JE PRO VŠECHNY… Volby se konaly před pár týdny, ale tady se zřejmě ještě pořád vesele slavil jejich výsledek.

Na okamžik zalitoval, že ten poslední neuvěřitelný rok prošuměl tak rychle. Euforická atmosféra v ulicích se prolnula s tisíciletou všudypřítomnou magií a vydatně ji přiživovala. Kouzelníci se snad nikdy dřív nezamíchali tak ochotně mezi obyčejné, a dokonce ani on si nepřipadal osamocený a jiný a měl pocit, že mu každý bez potíží rozumí.
Teď už se věci pomalu vracejí do všedních kolejí a čarodějové se znovu stáhli a hledí si svého. Ale naděje se zatím nevytratila. Ani pro něho ne. Plán už má. A zrovna teď je ta pravá chvíle provést první krok.

Zahnul do Liliové ulice. Tady se nikdo neprocházel, což ho potěšilo. Došel až na roh k oprýskané zdi se širokou dřevěnou bránou. Lucerna vrhala měkké světlo na omšelé tašky nad vraty i na domek přikrčený u zadní stěny kostela svaté Anny. Jediné malé okno vykukovalo mezi hustým břečťanem.

Mladý muž se obezřetně rozhlédl. Nikde nikdo. Ani výjimečně ostrý sluch a čich ho nevarovaly před žádným nebezpečím, mohl tedy v klidu pokračovat. Vylovil z vnitřní kapsy pláště stočený tlustý provaz, lehce ho protáhl mezi palcem a ukazováčkem levé ruky a drobným gestem ho povzbudil k pohybu. Provaz se vyplazil jako had vzhůru po zdi a na další pokyn se zauzloval okolo pevného výstupku. Čaroděj bez váhání hbitě vyšplhal nahoru. Jeho sebejistá obratnost svědčila o tom, že něco podobného nepodniká poprvé.

***

Velitel strážníků vyšehradské čarodějnické policie Jan Kadrnožka si už od odpoledne lámal hlavu, co si počít s neobvyklou žádostí, která mu přistála na stole.

Na kriminálku se obrátila jakási madame Erebisa s prosbou o pomoc. Ukázalo se, že jde o poněkud zmatenou a nervózní starší dámu. Tvrdila, že dostala varování ze záhrobí o hrozícím nebezpečí, které může mít tragické následky, a že všechno začne útokem na její dům noc před příštím úplňkem, tedy vlastně tuto noc. Nevyjadřovala se však moc přesvědčivě. Přiznala také, že její čarodějnické schopnosti jsou v podstatě mizivé. Je však velmi citlivé médium a získala si jistou proslulost organizováním spiritistických seancí a komunikací s duchy nejen mezi čaroději, ale dokonce i mezi obyčejnými. Zejména poslední dobou její neobvyklá živnost začala vzkvétat.

Na kriminálce usoudili, že řešení obav madame Erebisy není jejich věc, protože k žádnému zločinu nedošlo. Přesto nechtěli brát celou záležitost úplně na lehkou váhu. Stará dáma velmi rozhodně tvrdila, že její duchové obvykle nelžou.

Přesunuli proto problém na strážníky a požádali, aby na dnešní noc madame Erebise poskytli přiměřenou ochranu.

„Kdyby to kriminálka považovala za důležité, postarali by se o to sami,“ bručel Kadrnožka. „Opravdu nemám lidi nazbyt, abych je jen tak někde nechával trčet celou noc a nejspíš pro nic za nic.“

Jeho zástupce Šimon pokrčil rameny. Dobře věděl, že situace rozhodně není tak kritická, že by nemohli nikoho postrádat. Na druhou stranu se mu také příliš nezamlouvalo, jak na ně kriminálka přehrála něco, do čeho se jí prostě nechtělo.

„Jenže když jim nevyhovíme a něco se přece jen stane, pochopitelně to svedou na nás,“ poznamenal nezávazným tónem.

„To mi nemusíte říkat,“ odsekl Kadrnožka a otřel si rukávem zpocený obličej. „Zatracené horko. Můžeme někoho uvolnit?“

Šimon chvíli přemýšlel, pak se zazubil: „Já bych tam poslal mladého Kalouse. Od té doby, co ho přeložili z vězení k obchůzkářům, se nemůže dočkat, až se dostane k nějakému případu. Bude mít radost, že dostal samostatný úkol, a zkazit se na tom snad nedá nic.“

„To je který?“ Na odpověď ale Kadrnožka nečekal a mávl rukou: „Tak ho tím pověřte.“

„Provedu.“ Šimon vzal hlášení z kriminálky, opustil velitelovu kancelář a zamířil na opačný konec chodby do velké místnosti, kterou používali strážníci, pokud zrovna nebyli někde v terénu. Nezdáli se přetížení haldou úkolů. Dva nebo tři pilně sepisovali nějaká hlášení, jeden se věnoval leštění svého stříbrného odznaku a ostatní se bavili v družném hloučku. Šimon vstoupil právě do výbuchu smíchu.

„Čeňku, mám pro tebe práci,“ kývl na hubeného mladíka rozloženého na parapetu otevřeného okna a strážníci rozpačitě zmlkli.

Čeněk okamžitě vyskočil, upravil si uniformu a předstoupil trochu klátivým krokem chlapce, který příliš rychle vyrostl, a ještě si nestačil zvyknout na svou výšku.

Šimon mu podal papír s hlášením: „Dneska v noci budeš dělat společnost dámě, tak se připrav.“

Mladík rychle přelétl protokol očima. Bylo na něm zřetelně znát, že radost ze svěřeného úkolu se mísí s trochou obav.

„Očekává nějaký útok, pane? Něco určitějšího se neví?“

„Neví. Asi z toho nic nebude, ale pro jistotu tam zůstaneš do rána. V případě něčeho podezřelého zasáhneš. Tvůj prvořadý úkol je ochrana té paní. Nezapomeň, že ona je na tom s čarováním bledě, takže kdyby něco, sama si neporadí. A kdyby se náhodou přece jen strhlo něco většího, okamžitě budeš volat posily, je to jasné?“

„Jasné, pane. Podle rozkazu, pane,“ odpověděl Čeněk rázně.

Šimon ho otcovsky poplácal po rameni: „Tak zlom vaz.“

Sotva za šéfem zapadly dveře, Čeněk si ještě jednou pečlivě přečetl všechny informace. Vzal si svůj plášť a zkontroloval, jestli je jeho stříbrný odznak v bezvadném stavu. Sloužil totiž nejen k identifikaci, ale umožňoval i okamžité spojení s velitelstvím. Přibral kouzelná pouta pro zatčení případného zločince a pár dalších nezbytností a bez otálení vyrazil.

Čeňkovi bylo třiadvacet a hned po složení budečské zkoušky Gradu Magi[2] nastoupil u vyšehradské čarodějnické policie jako strážník. Těšil se na zajímavou a dobrodružnou práci, představoval si, jak bude pronásledovat zločinné černé mágy a bojovat s vlkodlaky a dalšími příšerami, a chránit tak pokojnou čarodějnickou populaci před nebezpečím.

Ale k jeho zklamání ho přidělili k ostraze vězení a přes dva roky neviděl skoro nic jiného než tmavé chodby, vlhké kobky a prapodivné zjevy za mřížemi, zdeptané a melancholicky zamlklé nebo naopak obtěžující žalostnou a zbytečnou snahou stěžovat si na všechno možné. Takhle si tedy svou policejní kariéru nepředstavoval.

Až před několika měsíci konečně vyhověli jeho opakovaným žádostem o přeložení a přidělili ho k obchůzkářům. Dostal se na čerstvý vzduch, a dokonce si maličko polepšil na platu. Nejprve konal službu pod dohledem staršího zkušeného kolegy, aby se zaškolil, později už samostatně. Své povinnosti plnil naprosto vzorně a svědomitě. Zatím se mu však bohužel nepoštěstilo zúčastnit se žádné významnější akce. Vytoužená dobrodružství se mu nějak vyhýbala, a tudíž i příležitost vysloužit si ostruhy.

Avšak optimismus zatím neztrácel. Jednou to přijde. Záleží jen na jeho schopnostech a snaze, aby se vyšvihl nahoru. Zdá se, že i Hance konečně přestal připadat jako neperspektivní známost… Může se dostat třeba až na oddělení vražd, proč ne? Šimon si ho všiml a zadal mu mimořádný úkol, sice nic velkého, ale přece jen má příležitost předvést, co v něm vězí. Tak s chutí do toho.

Venku si ani neuvědomil, jaký je krásný večer. Nedočkavě se přemístil do Liliové ulice a zabušil na dveře madame Erebisy.

Musel čekat poměrně dlouho, než se konečně ozvaly tiché kroky a nervózní ženský hlas: „Kdo je tam?“

Představil se a nastavil svůj odznak tak, aby si ho žena mohla dobře prohlédnout kukátkem zabudovaným ve vratech.

Otevřela mu štíhlá paní tak okolo sedmdesátky a s nejistým úsměvem ho pozvala dál. S překvapením si uvědomil, že vypadá úplně jinak, než čekal. Představoval si osobu zahalenou do rozevlátého hábitu ozdobeného tajuplnými znaky, s výstředním účesem a tlustou vrstvou líčidla na obličeji a s rukama plnýma prstenů. Madame Erebisa se však nejvíc ze všeho podobala jeho obyčejné babičce. Byla oblečená do širokých plátěných kalhot a dlouhé květované blůzy a hladké šedé vlasy nosila krátce a jednoduše sestřižené. Žádné líčení, ozdoby ani šperky.

„Uklidňuje mě, že jste se uvolil přijít, mladý muži,“ poznamenala trochu nakřáplým hlasem. „Ten pán, se kterým jsem jednala, se netvářil příliš ochotně.“

„Ale samozřejmě, ochrana obyvatelstva před magickými hrozbami je přece naše povinnost,“ prohlásil Čeněk sebevědomě, a aby svá slova potvrdil, rozhodl se ihned začít. Všiml si, že paní tu nemá žádné účinné bariéry, a tak opatřil vrata zamykacím kouzlem.

Madame Erebisa souhlasně přihlížela. „Dáte si jistě šálek čaje. Pojďte do pracovny.“

Zavedla ho přes malý dvorek dlážděný kočičími hlavami do domu a po deseti strmých ošlapaných schodech na zvýšené odpočívadlo přede dveřmi s popraskaným lakem.

„Sama bych si nevěděla rady,“ vykládala zadýchaně cestou nahoru. „Opravdu jsem měla vážné starosti.“

Vstoupili do místnosti a Čeněk se znova podivil. Bíle vymalovaný a úzkostlivě čistý pokoj s dřevěnou podlahou se i v měkkém světle svíček jevil podivně prázdný a chladný jako čekárna v nemocnici. Jediné zařízení představoval kulatý stůl s pěti židlemi přesně uprostřed. Na stole ležel podnos s bledě modrou porcelánovou konvicí a hrnečkem stejné barvy. To bylo všechno. Žádný další nábytek, žádné ozdůbky, obrázky ani květiny, které by se v bytě starší dámy daly očekávat. Jediné malé okno bez záclon ještě zvyšovalo dojem strohé neútulnosti. Čeňka napadlo, že spiritistka nejspíš nechce, aby ji při seancích cokoliv rozptylovalo.

Madame Erebisa nabídla místo u stolu a nalila mu vlažný bylinkový čaj.

Čeněk roztržitě usrkl a přitom přemýšlel, čím by vlastně měl začít. Nejspíš zabezpečením domu, vybudováním bariér proti vetřelcům – jenže jakým vetřelcům? Bude stačit zamykací kouzlo? Zřejmě mu nezbude nic jiného než přiznat, že nemá ponětí, o co vlastně jde.

„Mně by moc pomohlo, kdybyste mi řekla každou podrobnost,“ požádal. „Potřebuju vědět, co přesně hrozí.“

Madame Erebisa bezradně rozpřáhla ruce: „Všechno jsem řekla vašemu kolegovi. Sama poselství nerozumím, jen vím, že hrozí něco strašného.“

Čeněk pochopitelně četl protokol, ale hned si připomněl poučku, že se má vždy snažit získat přímá svědectví. Každé zprostředkování zkresluje, byť by tím prostředníkem byl zkušený kriminalista. „Rád bych to slyšel přímo od vás,“ naléhal tedy.

„Tak těžko se mi o tom mluví,“ vzdychla madame Erebisa. „Spoléhala jsem, že všechno zařídíte vy.“

„To také zařídím,“ ujistil ji Čeněk mnohem suverénnějším tónem, než by odpovídalo jeho pocitům. „Ale potřebuju informace.“

„Přátelé mi předali poselství.“

„A to poselství, jak říkáte, mluví o přepadení vašeho domu a nějakých vážných následcích?“ Čeněk sice pochopil, že přáteli spiritistka míní duchy, ale jinak z toho stále nebyl moudrý.

Stará paní zaváhala: „Já nevím, jak bych vám to vysvětlila…“

Mladý strážník se snažil obrnit trpělivostí. Čas běžel, večer pokročil a on pořád netušil, co tady vlastně má dělat. „Povězte mi prostě úplně všechno. Jak jste se dozvěděla, že se má něco stát. Každou podrobnost, co vám přesně řekli. A prosím rychle.“

„Tak tedy… včera za mnou přišla jedna moje dobrá známá a přivedla svou sousedku. Jména bych snad uvádět nemusela…“

„Zatím snad ne, pokračujte, prosím.“

„Ta moje známá je čarodějka, ale její sousedka je obyčejná. Její manžel náhle zemřel. Někde měl schované peníze a nestačil jí prozradit kde. Takové věci se stávají často. Pokusila jsem se tedy o spojení. Rozumíte mi?“

Čeněk trochu váhavě přisvědčil. Žádnou spiritistickou seanci nikdy na vlastní oči neviděl, ale slyšel, jak se to dělá.

„Spojení se nepodařilo. Přišel někdo jiný… Žena. Počkejte.“ Madame Erebisa na chvíli vyběhla z pracovny. Když se vrátila, nesla list papíru. Položila ho na stůl. „Já sama si pochopitelně ze seance nic nepamatuji. Ale tady mám to poselství zapsané.“

Mezi spoustou nic neznamenajících klikyháků a mezer tam roztřeseným písmem stálo: „prokletý… střez v noci před úplňkem dům svůj… znovu se materializují, hutnost z odpadků mrtvolných, jako masa, šlach i kostí namnoze již od červů ožraných, na sebe přibírajíce, takže viditelni i makatelni jsou…“

Čeněk vyvalil oči. Co to má u sester znamenat? Bylo to sice odporné a děsivé, ale vůbec to nedávalo smysl. Kdo ví, jestli madame Erebisa není trochu pomatená. Jak z tohohle nechutného blábolu dokázala vyvodit nějaké „poselství“ a být si jistá, že je určené jí, to jeho hlava nepobírala. V náhlém popudu měl sto chutí otráveně odejít.

Vzápětí se vzpamatoval. On tady není od toho, aby posuzoval příčetnost staré paní, která s důvěrou očekává jeho pomoc. Odvede tedy svou práci, jak nejlépe umí, doopravdy zabezpečí okna a dveře proti vloupání a prostě udělá všechno, aby ji uklidnil. Ráno sepíše rutinní hlášení o splnění úkolu a bude mít volno. Příležitost k nějakému oslnivému činu snad dostane někdy jindy.

Energicky vstal od stolu a na její úzkostný pohled odpověděl konejšivým úsměvem: „Můžete se na mě spolehnout, že se sem nedostane ani myš, natož nějaké prokleté od červů ožrané příšery. Žádný strach, dokážu si poradit.“ Rázně zamířil k oknu, aby ho opatřil zamykacím kouzlem.

Někde ve vedlejší místnosti hodiny odbily jedenáctou.

***

Svinul provaz, dvěma neslyšnými skoky překonal dvorek a pomocí odemykacího kouzla vklouzl do domu. Zavětřil. Někdo tu je. Žena, s tou počítal, věděl, kdo tady bydlí. Ale také nějaký muž. Snad už odešel, ale je třeba mít se na pozoru.

Dveře za sebou nechal pootevřené, aby nezpůsobil hluk, a po špičkách se vyplížil po schodech nahoru. Přitiskl ucho na dveře.

„…žádný strach, dokážu si poradit,“ pronášel uvnitř mladý mužský hlas uklidňujícím tónem.

Vetřelec se zarazil. Doufal, že stará paní bude touhle dobou už v posteli. Smůla. Soubojům se vyhýbal jaksi ze zásady, a kdo ví, jak velké nebezpečí ten chlapík představuje. Měl by asi počkat, až vypadne, jenže odejít s nepořízenou se mu rozhodně nechtělo. Kdo ví, jestli se mu naskytne další příležitost. Madame Erebisa má něco, co on nutně potřebuje. Dnes. Teď.

Ve vedlejším pokoji začaly odbíjet hodiny. Při tom nečekaně hlasitém zvuku sebou muž cukl a nechtě zavadil o dveře. Ve vteřině se proměnil v lišku a vmáčkl se do nejtmavšího kouta mezi zeď a botník. Se zatajeným dechem čekal, co se bude dít.

Poslední úder hodin se ještě chvěl ve vzduchu, když na odpočívadlo divoce vpadla vysoká postava v černém plášti a se svíčkou v ruce.

Strážník! U krále Zikmunda, to mi ještě scházelo, pomyslel si lišák rozladěně. Ale jak ho tak pozoroval, blesklo mu hlavou, že tohle nebude moc těžký oříšek.

Strážník se podezřívavě rozhlížel, pak si všiml pootevřeného vchodu, seběhl dolů a vykoukl obezřetně na dvorek. Když nezjistil nic podezřelého, opatřil dveře kouzelnou závorou a spěšně se vrátil do pokoje.

Zelenáč, ušklíbl se lišák pohrdavě. Už stačil vymyslet plán, co by s trochou drzosti mohl vyjít. Proměnil se zpátky do lidské podoby a pečlivě si načechral dlouhé husté vlasy, aby pod nimi schoval tenké špičaté uši porostlé černými chloupky. Vytáhl z kapsy plechovou cetku, připíchl si ji na plášť a přejel ji zkříženými prsty třikrát ve všech směrech. Zkrabatila se, rozšířila a zatřpytila. To by mělo stačit. Žádné kouzlo sice nedokáže dokonale zfalšovat policejní odznak, ale aspoň přibližně se mu ho napodobit podařilo. Pro jistotu ještě přes polovinu plíšku přehodil klopu pláště. Potom kouzlem rozrazil dveře a rázně vkročil do pokoje připravený krýt se štítem proti možnému útoku.

Stará paní u stolu pronikavě vykřikla. Strážník se prudce otočil a chystal se vrhnout po vetřelci omračovací kletbu. Napřažená ruka mu však váhavě klesla, jakmile spatřil nezaměnitelnou uniformu.

„Něco se stalo?“ zeptal se nejistě. „Neřekli mi, že sem pošlou ještě někoho.“

Falešný kolega mávl rukou v uklidňujícím gestu. Přitom mu stačil jediný pohled, aby pochopil, že tady se nejspíš nedá schovat vůbec nic.

„Přešel jste přes bariéru?“ divil se strážník.

Liškomág nedbale kývl. S drzou samozřejmostí přistoupil ke stolu a sklonil se, aby zjistil, jestli se pod kulatou dřevěnou deskou nenachází nějaká zásuvka nebo přihrádka. Nic.

„Dáte si také šálek čaje?“ Madame Erebisa už se vzpamatovala z leknutí a proti nečekané posile ostrahy nic nenamítala.

Zavrtěl hlavou. Koutkem oka přitom nepřestával sledovat strážníka. Jeho vyjevený výraz byl tak dokonale čitelný, že se musel hodně držet, aby mu neunikl posměšný úšklebek. Chlapec si právě uvědomil, že ho nezná, a uvažoval, jak je to možné a jestli je vhodné, aby požádal o identifikaci.

„Posílá vás Šimon?“ ozval se strážník vzápětí a snažil se o sebejistý tón. „Jak se prosím jmenujete?“

Dalibor. Ale to ti stejně říct nemůžu, ty trulante, pomyslel si lišák, znovu chlácholivě přikývl a zároveň zajel rukou do kapsy.

Mladík se podezřívavě soustředil na jeho falešný odznak a ve stejné vteřině, kdy se v jeho tváři odrazilo zděšené pochopení, Dalibor držel mezi prsty skleněnou ampulku. Zakryl si nos a ústa cípem pláště a mrštil ampulkou o parkety.

Od podlahy se vznesl obláček světle zelené sladce voňavé mlhy. Dalibor jedním skokem vyrazil na chodbu, zabouchl za sebou a zatarasil dveře magickou bariérou právě v okamžiku, kdy strážník divoce zalomcoval klikou. Pak už bylo slyšet, jak se jeho tělo těžce svezlo na podlahu, a nastalo ticho.

Dalibor se spokojeně ušklíbl a klidně vstoupil do vedlejšího pokoje. Tady madame Erebisa skutečně bydlela, jak mu prozradil sekretář se spoustou zásuvek, psací stůl s polstrovanou židlí a postel zakrytá květovaným přehozem. Na nočním stolku ležela ohmataná kniha se zlatým nápisem Krb bez ohně na růžových deskách. Také tato místnost působila poměrně stroze a chudě, ale možných schovávaček tu bylo dost.

Začal kouzlem odemykat a systematicky prohledávat zásuvky sekretáře. Madame Erebisa si sem ukládala záznamy ze seancí. Naškrábané klikyháky a nesmyslné útržky vět ho ale vůbec nezajímaly, hledal něco jiného. Počínal si hbitě a obratně a dával si velký pozor, aby všechny papíry a drobnosti vrátil na místo přesně tak, jak byly. V jednom šuplíku objevil obálku s penězi. Kvůli tomu sem sice nepřišel, ale i tak ji strčil do kapsy.

Když si byl jistý, že sekretář opravdu nic zvláštního neobsahuje, přesunul pozornost k psacímu stolu. Objevit tajnou zásuvku mu trvalo přesně půl minuty. V duchu se pokáral, že stolem měl začít, ale jakmile přihrádku prozkoumal, rozladěnost ho opustila.

Rozčileně vylovil těžký váček z hebkého tmavomodrého sametu a samou dychtivostí div nepřetrhl tenkou stužku. Uvnitř byl broušený černý drahokam velký skoro jako lískový ořech. Srdce se mu rozbušilo.

Roztřesenýma rukama si vzácný kámen uložil do hluboké vnitřní kapsy.

Už neměl důvod dál se tu zdržovat, a tak dům spěšně opustil. Pomocí provazu znovu překonal venkovní zeď. Na teď už liduprázdné ulici se proměnil v lišku a dal se na útěk.

Hnal se nejtmavšími stíny, kličkoval spletí uliček, ukrýval se před posledními osamělými chodci a pečlivě za sebou zametal stopy. Až za branou do čarodějnické čtvrti se konečně odvážil přemístit. Tady se jeho magie ztratí v množství zbytkových kouzel.

Přenesl se do svého lesního úkrytu ve stínu budečské školy a s úlevou vklouzl do nenápadné nory pod rozložitým dubem. Vystavěl si v opuštěném doupěti nějaké obyčejné lišky docela útulné obydlí, kde se mohl pohodlně pohybovat i v lidské podobě a kde ho nikdo nemohl nečekaně zaskočit. Tady byl v bezpečí. Tma pod svícnem.

Vtom v něm hrklo. Zapomněl odstranit svou bariéru na dveřích. Chvíli neklidně přemítal, jestli ho ta chyba může nějak vážněji ohrozit. Ne, nejspíš ne. Sice přijdou na to, že v domě někdo byl, což je mrzuté, ale stejně ho nechytí. Nikdo nedokáže sledovat liškomága, který za sebou zamete stopy.

Nahmatal v kapse uloupený kámen a okamžitě hodil obavy za hlavu. Zaplavila ho vlna radosti. Zapálil svíčku a opatrně položil kořist na stůl, aby si ji prohlédl. Dokonale vybroušené plošky kamene jako by zároveň pohlcovaly veškeré světlo a přitom vydávaly tajemnou nafialovělou záři. Nikdy v životě neviděl něco tak neuvěřitelně krásného, na první pohled nesmírně drahocenného a přitom hrozivého. Nebyl to šperk, ale mocný magický artefakt. S jeho pomocí může změnit celý svůj dosavadní život.

Zasnil se. Ještě musí překonat jednu těžkou překážku a potom bude všechno jinak a sbohem osamělé liščí doupě.

Těch necelých třicet let, co byl na světě, si zatím nemohl užít tak, jak by se mu líbilo. Uměl se o sebe postarat. Naučil se bavit. Svým způsobem. Ale ke spokojenému životu to nestačilo.

Žil sám, protože odmalička s lidmi vycházel jen obtížně. I z Budče ho v sedmém ročníku vyloučili za neustálé porušování školního řádu. Dole v Zákolanech měl pár příbuzných, ale vídal se s nimi jen zřídka. Nestáli o něho a on taky nebyl zvědavý na jejich chladně upjaté obličeje, kdykoliv se u nich náhodou ukázal. S liškami si rozuměl trochu lépe, ale to mu nestačilo.

Rád by byl stejný jako ostatní, jenže čarodějové cítili, že na něm lpí kletba, a podvědomě se ho stranili nebo se k němu chovali nepřátelsky. Už to, že není schopný řeči, budilo nedůvěru nebo nepříjemný pokrytecký soucit. Navykl si proto na ostražitost, raději se tvářil nerudně ještě dřív, než ho ostatní stihnou odmítnout nebo urazit, a tím si rozhodně moc přátel nezískal. Mrzelo ho to, ale nevěděl, jak z toho bludného kruhu ven. A tak se protloukal, jak se dalo, občas něco ukradl, někdy z nouze, jindy ze škodolibého potěšení a pro to vzrušení, jestli se mu lup podaří, aniž by ho chytili. Na svoje odvážné krkolomné kousky byl docela pyšný. Jenže k čemu to bylo, když se s nimi nesměl nikomu pochlubit?

Časem zjistil, kdo jeho neštěstí způsobil. Porodní bába, která kvůli nějakému malichernému sporu proklela jeho matku těsně předtím, než se narodil. Podle toho, co slyšel, platila za výjimečně schopnou čarodějku a široko daleko nikdo nedokázal pomáhat rodičkám tak účinně jako ona, ale běda jak se jí někdo znelíbil. Daliborova nešťastná matka nebyla jediná oběť její jedovaté zášti. Ta stará čarodějnice umřela před dvanácti lety a šuškalo se, že jí nejspíš někdo trochu pomohl. Dalibor ale její smrti upřímně litoval, protože tím pro něj zhasla naděje, že by kletbu někdy odvolala. Na osobní bezpodmínečnou kletbu neplatí jiná pomoc, jen ten, kdo ji seslal, ji může také zrušit.

Nedávno se však Daliborovi povedl husarský kousek. Vloupal se do domu jistého černého mága a objevil tam knihu, která mu vyrazila dech. Obsahovala pojednání o komplikovaných nekromantických obřadech. Rázem vycítil příležitost, jak svůj osud zvrátit, a pevně si umínil, že se tu tajuplnou magii naučí.

Přišel na to, že bude potřebovat mocný černý diamant, a okamžitě začal nenápadně pátrat, kde by si ho mohl opatřit. Pomohla mu náhoda a díky ní tajně vyslechnutý úryvek cizího rozhovoru. Považoval to za šťastné znamení.

Zmocnit se černého diamantu byla hračka. Další dobré znamení. Jemně se dotkl hladkého povrchu. Kámen studil jako kus ledu. Zítra, nebo vlastně už dnes o půlnoci to provede. Zaplavilo ho tak silné vzrušení, až ztrácel dech. Po chvíli si uvědomil, že to, co cítí, je strach.

***

Oknem bez záclon proniklo do pokoje ranní slunce a jeho paprsky dopadly na tvář mladíka ležícího na zemi.

Čeněk otevřel oči. Několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil, že se právě probudil na tvrdé parketové podlaze. Ku podivu se necítil nepohodlně nebo rozlámaně, naopak měl pocit, že si už dávno tak příjemně neodpočinul. V dobré náladě se protáhl.

Vtom si připomněl, že usnout ale v žádném případě neměl, jeho úkolem přece naopak bylo držet stráž. Vylekaně se posadil.

Madame Erebisa ještě pořád spala za stolem s hlavou na složených pažích.

Čeněk k ní přiskočil, s obavou ji vzal za rameno a mírně zatřásl.

„Ach. Já jsem usnula u stolu?“ Stará paní zmateně mžourala do slunečního světla. „To se mi snad ještě nikdy nestalo.“

„Jste v pořádku?“ ujistil se Čeněk nervózně.

„Ano, je mi dobře,“ odpověděla trochu překvapeně. „Vlastně lépe, než kdybych spala ve vlastní posteli, to je zvláštní.“

Usmála se a čile vstala. „Ale vy musíte být unavený. Mrzí mě, že jsem vás zbytečně obtěžovala. Nakonec se nic nestalo, že? Připravím vám aspoň snídani.“

Čeněk se kousl do jazyka a mlčel. Styděl se přiznat, že také celou noc tvrdě prospal. Ale madame Erebisa zjevně žádnou úhonu neutrpěla a to je hlavní. Stačí neříkat nic a může klidně odejít se ctí, protože úkol je splněn, a dokonce bez jakékoliv námahy.

„Ach, to je divné,“ vyrušila ho stará paní z úvah. „Nemůžu otevřít dveře.“ Znovu chabě zalomcovala klikou.

„Ukažte.“ Čeněk se pokusil otevřít sám v přesvědčení, že se zámek nějak zasekl, ale také marně. Otvírací kouzlo rovněž selhalo.

Nechápavě vytřeštil oči. To skoro vypadá, jako by tam vězela magická závora. Z druhé strany! Co je tohle za nesmysl?

Madame Erebisa se k němu vyděšeně přitiskla: „Někdo nás tu uvěznil!“

„Jen klid,“ zamumlal mládenec a usilovně se snažil zakrýt vlastní zmatenou úzkost. Uvědomil si, že si vůbec nedokáže vybavit, co se dělo od chvíle, kdy včera večer vstoupil do této místnosti a madame Erebisa mu nabídla čaj. Že by ho omámila nějakým lektvarem? Ale proč by to dělala? Přistoupil ke konvici a přičichl ke zbytku čaje na dně. Nic zvláštního nezjistil. Je to záhada. V jeho paměti zůstalo prázdné okno, a ať se snažil sebevíc, nebyl schopný tu černou díru zaplnit. To nemohlo být jen tak samo sebou. Tak naprosté selhání paměti způsobují jen určitá složitá kouzla, lektvary, možná nějaká prudká magická anomálie. Rázem se cítil, jako by mu někdo uštědřil ránu pěstí do žaludku. Stala se hrozná chyba. Tím hůř, že netuší jaká.

Už už chtěl pomocí svého odznaku zavolat kolegy na pomoc, ale pak si to rozmyslel. Dovedl si představit jejich posměch, že usnul jako batole a ani nedokáže otevřít obyčejné dveře. Poradí si přece sám.

Okno bylo zamčené jeho vlastním kouzlem. Odstranil zámek a vyklonil se ven. Není to moc vysoko, spíš zvýšené přízemí než první patro. Navzdory vylekanému nabádání madame Erebisy, aby byl opatrný, se vysoukal ven, seskočil na dvorek a rozběhl se k hlavnímu vchodu.

Našel ho pootevřený.

Obezřetně vystoupal po schodech, nakoukl do ložnice i do kuchyňky a maličké koupelny. Nikde živá duše ani nepořádek, všechno vypadalo nedotčeně.

„Už jsem tady,“ zavolal na madame Erebisu. „Hned vás pustím ven.“

Vytáhl bezový detektor kouzel a spatřil mezi veřejemi předivo zlatavých paprsků. Okamžitě poznal, že tohle zaručeně není jeho práce. Sám by magická vlákna spletl jemněji a rafinovaněji. Tahle síť byla utkaná hrubě a až humpolácky, což jí ovšem nijak neubíralo na pevnosti.

Rychle nakreslil na práh několik čar. Síť zmizela.

„Zaplať pámbu,“ vydechla osvobozená madame Erebisa.

Čeněk však zůstal strnule stát. Po probuzení si to neuvědomil, ale teď slabounce ucítil sladkou a nesmírně příjemnou vůni. Téměř vyprchala, přesto ji dokázal identifikovat. Před očima mu naskočila jakási hodina lektvarů v posledním ročníku v Budči. Mlha blaženého zapomnění!

Další důkaz, že sem vnikl někdo cizí, a ten někdo měl jistě opravdu vážný důvod, aby si na jeho návštěvu nepamatovali. Mlha blaženého zapomnění patří mezi velice nebezpečné prostředky, pro jejichž používání platí celá řada přísných omezení a zákazů. Substance, která lehce zařídí smazání nejrůznějších závazků a provinění, nesmí přijít do nepovolaných rukou.

„Asi byste se měla přesvědčit, jestli je v bytě všechno jako dřív. Třeba jestli se vám něco neztratilo,“ vypravil ze sebe přiškrceně a v duchu se modlil ke třem sestrám, ať je všechno v pořádku, ať je to jen nějaký hloupý žert. Možná si z něj vystřelili kolegové. Nebo sama madame Erebisa. To se ale nezdálo moc pravděpodobné.

Z neradostných myšlenek ho vytrhl zoufalý výkřik. Madame Erebisa se skláněla nad psacím stolem v ložnici a roztřesenýma rukama se přehrabovala v zásuvce.

„Je pryč!“ zaúpěla. „Černý diamant zmizel.“

Pod Čeňkem se zahoupala podlaha. Neměl ponětí, o čem stará paní mluví, ale její šokovaný tón, hrůza v očích a slovo diamant stačily, aby pochopil, že došlo k nejhoršímu.

„Třeba jste ho dala jinam,“ chytil se zoufale posledního stébla a přiskočil jí na pomoc s hledáním.

Po půl hodině se veškerý obsah vyprázdněných zásuvek válel po podlaze a už nebylo pochyb, černý diamant se vypařil. Madame Erebisa se zdrceně rozplakala. Mezi vzlyky vyrážela nesouvislé výkřiky o katastrofě a šíleném nebezpečí a Čeněk by se nejraději propadl do horoucího pekla.

Jak mohl tak pitomě selhat? Taková hanba. Teď aby přiznal vlastní neschopnost a jestli ta krádež bude mít nějaké tragické následky, jak madame Erebisa naznačuje, odpovědnost za to ponese on. Samozřejmě se může rozloučit s dalším postupem, čeká ho posměch, hromobití rozzuřeného Kadrnožky a kdo ví, jestli ho nepošlou znova k vězeňské stráži, aby už nemohl nic zkazit. Co si u sester počne?

„Povězte mi o tom diamantu,“ poprosil nešťastně.

Stará paní si otřela zarudlý nos kapesníkem: „Je to vzácný a nesmírně mocný artefakt. Prodala jsem, co se dalo, abych si ho mohla koupit. Vždycky jsem ho používala jen na navázání obtížných spojení a s největší opatrností, to mi prosím věřte. Ten mladý mág, který mi ho před lety opatřil, mě varoval, že v rukou nezodpovědného čaroděje může napáchat obrovské škody. Prodal mi ho jen pod podmínkou, že ho nikdy nedám z ruky. Řekl mi… doslova mi řekl, že pomocí toho kamene lze dosáhnout toho, aby si živí a mrtví vyměnili místo.“

Čeněk zbledl: „A vy jste ho měla jen tak v šuplíku?“

Madame Erebisa zoufale zalomila rukama: „Byl zamčený v tajné přihrádce. Ostatně používala jsem ho jen výjimečně a všechny svoje klienty vždycky zavazuju mlčením o průběhu seance. A včera jste tu byl vy, měl jste ho ohlídat,“ dodala vyčítavě.

„A vy jste mi měla jasně říct, že takovou věc máte,“ opáčil Čeněk, ale patřičně přísný tón se mu nepodařil. Měl na starosti celý dům se vším všudy a tečka. Nezvládl to a svalovat vinu na madame Erebisu mu není nic platné. Věděl, co je teď jeho povinnost. Podat hlášení, přiznat se k pochybení a rozjet pátrání. Roztřesenou rukou sáhl po svém odznaku, ale v poslední chvíli si to přece jen ještě rozmyslel, protože ho napadlo něco úžasného.

Co kdyby toho pacholka dopadl sám? Tím by se nepříznivý dojem z nočního fiaska přece jen zmírnil. Možná… možná by se situace dokonce výrazně obrátila v jeho prospěch. Drzý lupič, který používá Mlhu blaženého zapomnění a krade artefakty použitelné pro černou magii nejtěžšího kalibru, patří jednoznačně za mříže. Kdo ví, jestli to není někdo, po kom se už dlouho bezvýsledně pátrá! Mladík se zajíkl vzrušením. To by bylo něco!

Odkašlal si, aby pročistil stažené hrdlo, a slavnostně prohlásil:

„Madame Erebiso, uklidněte se, prosím. Slibuju vám, že toho darebáka dostanu živého nebo mrtvého a diamant vám v pořádku vrátím, jako že se Čeněk Kalous jmenuju!“

Čeňkův odhodlaný postoj udělal na madame Erebisu dojem. Otřela si oči a nesměle poznamenala, že mu tedy aspoň nachystá tu snídani, aby se před pátráním posilnil.

„Co když je ten loupežník nebezpečný?“ šeptala rozechvěle. „Co když je jich víc?“

„Jsem vyškolený v bojových kouzlech,“ ujistil ji Čeněk sebevědomě. Nepřipadalo mu nutné dodávat, že zatím nikdy nezažil skutečný souboj naostro a zná jen školní nebo policejní cvičení a pár přátelských šarvátek s kamarády. Nejdůležitější je starou paní uklidnit, aby nepanikařila a nechala ho v klidu zkoumat stopy magie.

Vyzkoušel všechna detekční kouzla, která uměl. Bohužel si brzo musel přiznat, že je v koncích. Žádné stopy prostě nenašel, ačkoliv si byl jistý, že dodržel správný postup. Tohle nechápal. Žaludek se mu svíral úzkostí. Copak nezvládne ani rutinní sledování stop magie? Dělal to už nejmíň pětkrát a vždycky se mu to povedlo. Proč to teď nejde? Že by Mlha blaženého zapomnění nějak omezovala schopnosti? O tom nikdy neslyšel, ale…

Madame Erebisa na něj zírala se sepjatýma rukama a s nábožným vytržením v očích čekala, až z něho konečně vypadne něco geniálního. To mu rozhodně v soustředění nepomáhalo. Rozpačitě se odvrátil a snažil se uvažovat dál. Shrnout si důkazy a vyvodit závěry pro první pracovní hypotézu. Tak ho to učili. Začal si odškrtávat na prstech jednotlivé body.

Kdo dokáže zmizet bez magických stop? Obyčejný. Prostě normálně odejde a je pryč, na druhou stranu však po něm vždycky zůstanou nějaké stopy fyzické. Navíc sem se vloupal zaručeně čaroděj. Není moc pravděpodobné, že by se na útěku nepokusil využít magii. A už je zase ve slepé uličce. Ale počkat… vzrušeně se nadechl, konečně nějaký nápad. Co když to nebyl člověk? Nadpřirození tvorové mají jinou magii a tu by jeho detekční kouzla zachytit nemusela. Které bytosti kromě lidí zvládnou taková kouzla jako magická závora?

Chtěl se kdysi v Budči přihlásit na přednášky o nelidské magii, jen tak pro zajímavost a také proto, že předmět učila neobyčejně krásná profesorka, ale nakonec si to rozmyslel a dal přednost bojovému umění, které se mu pro policejní kariéru zdálo užitečnější. Teď litoval, protože jeho znalosti v téhle oblasti byly skutečně děravé jako cedník. Někteří démoni, ale asi ne všichni. Co vlkodlaci? Ne, vlkodlak by po sobě stopy určitě nechal. Víly… Skřítkové… A možná na něco zapomněl. Ne, sám to nezvládne. Musí se poradit s někým zkušenějším. Jenže s kým? S nějakým kolegou? A kdo mu zaručí, že by jeho průšvih okamžitě neroznesl po celém Vyšehradě? To už se může rovnou přiznat Šimonovi. Nebo Kadrnožkovi. Otřásl se. Naštvaného Kadrnožku už párkrát viděl, tudíž si dovedl živě představit příšernou scénu, která by následovala.

Z ničeho nic se Kadrnožka a chybějící stopy v jeho hlavě spojily v nečekanou asociaci. Vida, tak přece něco!

Když ještě pracoval u vězeňské stráže, narazil na neobvyklého trestance, lišáka. Liškomág ve vězení byl něco výjimečného. Ne že by se všichni chovali tak vzorně, ale málokdy se nechali chytit. Ve stísněném prostoru kobky Čeněk jasně vnímal tajemnou magickou sílu bytosti jiného druhu, která v něm vyvolávala neurčitý strach a také zvědavost, protože o tom liškomágovi se vyprávěly úplně šílené historky. Kadrnožka si na něj zasedl, protože mu prý kdysi dokázal upláchnout z hermeticky uzavřené cely bez jediné škvíry a nenechal po sobě žádné stopy. A prý za minulého režimu zabil prezidenta, který byl posedlý démonem. Čeněk zaslechl ještě několik takových neuvěřitelných zvěstí a jednou se dokonce odvážil zeptat, co je na tom pravdy, ale nedozvěděl se nic. Když totiž lišák slyšel, co se o něm povídá, zhroutil se v záchvatu smíchu a nakonec ty řeči ani nepotvrdil, ani nevyvrátil.

Jednou ho ten podivný trestanec požádal, aby zjistil nějaké zprávy o jeho rodině, a Čeněk mu ze soucitu vyhověl navzdory výslovnému Kadrnožkovu zákazu. Vděčný lišák mu za to slíbil pomoc v nouzi. Tenkrát nad tím mávl rukou, co by tak pro něho mohl udělat zubožený vězeň, ale možná to nebyly jen plané řeči. Jestli si Čeněk dobře vzpomíná, toho liškomága odsoudili kvůli kouzlení s nějakým magickým kamenem. Málem tím zmasakroval půl čarodějnické čtvrti. Pokud je na těch drbech aspoň zrnko pravdy… Teď už by měl být dávno na svobodě… To je přece konečně nějaké vodítko! Možná právě kápl na svého muže. A pokud s touhle loupeží nemá nic společného, bude aspoň dost protřelý, aby mu dokázal nějak užitečně poradit.

Rozčileně se obrátil k madame Erebise: „Nechci předbíhat událostem, ale už začínám tušit, kdo v tom má prsty. Musím si to samozřejmě ověřit. Počkejte tady, nikomu neotvírejte, a Vyšehrad kontaktujte, jen kdybych se do čtyřiadvaceti hodin nevrátil. V takovém případě…“ dramaticky se odmlčel.

„Ano?“ vydechla madame Erebisa vyděšeně.

Čeněk se vzpamatoval. Co to plácám za patetické nesmysly? zhrozil se v duchu. Žádné jasné podezření nemám, jen takový neurčitý nápad, a i kdyby se mi náhodou něco stalo, však kolegové nebo rodiče mě začnou shánět sami a ještě dřív než za čtyřiadvacet hodin.

„Nic, promiňte, přeřekl jsem se. Prostě tady počkejte. Já si musím něco ověřit.“ Už radši nic neříkal a co nejrychleji se přemístil pryč, aby nemusel staré dámě dál předvádět svoje rozpaky.

***

[1] Váchal, Josef: Ďáblova zahrada. Přírodopis strašidel, Paseka 1992, str. 143

[2] Studium na budečské škole začíná v deseti letech. Čtyři roky nižšího stupně jsou pro magicky nadané děti povinné, další čtyři roky vyššího stupně ukončené závěrečnou zkouškou se zásadně doporučují. Schopní a talentovaní studenti mohou poté pokračovat ještě dobrovolným studiem univerzity a specializovat se na vybrané obory. Dva roky trvá získání titulu Gradus Magi, další dva náročné roky Mistr magie a ještě dva výjimečně obtížné roky dosažení nejvyšší kvalifikace Doktora vysoké magie. Evžen dosáhl hodnosti Mistra magie v oboru magické gemologie v roce 1973.