Konečně poslední den vyučování! Konečně bude mít školu za sebou a před sebou povolání, které chtěla dělat snad odjakživa. Zbývají už jen dvě takové nepodstatné maličkosti. Závěrečná praktická zkouška, a ještě před ní písemná.

Když na ni přišla řada, sáhla Lina nedočkavě do osudí. Zatraceně, ostatní mají New York, Paříž, Prahu, jen já si vytáhla jakousi mrňavou díru zapadlou kdesi v horách. Je to vůbec město? Prý jo. Malé, ale město. No, co se dá dělat, tak holt budu psát o lidech v tom Je… Ja… Jakže tomu „velkoměstu“ vůbec říkají?

„Ukaž, co sis vylosovala?“ K Lině se přepůvabně naklonila Aida, třídní superhvězda. „Ach, to je… hezké místo. Myslím, že se k tobě docela dobře hodí.“ Sjela pohledem od Linina nepořádného účesu až k ušmudlanému lemu dlouhých šatů a pohodila svou blond hřívou, dokonalou jako z reklamy na vlasovou kosmetiku. „Já mám Benátky. Něco přesně pro mne. Zkoumat život jejich obyvatel bude fascinující zkušenost.“

Lina obrátila oči v sloup, pokrčila rameny a pomyslela si něco o štěstí a smůle, a taky o prioritách a blbostech. Pak si podobně jako ostatní našla klidný kout a rozevřela na klíně zlatě zdobené desky. Soustředila se na zadání, vztáhla ruce před sebe a opsala jimi dvě půle kruhu. Prostor před ní se zachvěl, rozestoupil a zjevilo se vidoucí okno. V něm spatřila lesnaté pohoří a dlouhé údolí s říčkami. Na jejich soutoku se rozkládalo malebné městečko, pole, pastviny a louky kolem něj se zvolna zvedaly k okolním horám. Dívka se předklonila a obraz se zvětšil. Klouzala pohledem po budovách a zároveň se ukazováčkem jemně dotýkala listu papíru. Pomalu se tak na něm rodila mapa doplňována spoustou poznámek. Lina se začala usmívat. Městečko se jí začalo líbit. Jen… měla pocit, že by snad přece mělo být v ulicích více lidí. Kde jsou?

Naklonila hlavu ještě kousek, aby se okno dostalo níž, a pak to uviděla. Malé náměstí ve tvaru trojúhelníku, obkroužené těsně u sebe stojícími jednopatrovými domy. V přízemí krámky s pruhovanými markýzami, mariánský sloup s kašnou, kolem dřevěné truhlíky s květinami. Tady to konečně žilo. Lidé postávali v hloučcích, přecházeli od jednoho k druhému, někteří seděli na dřevěných vozech a mávali na ostatní. Lina se dotkla uší a uslyšela i zvuky. Šum hovoru a zpěv, koně zapřažení v povozech přešlapovali, frkali, občas zaržáli.

No jasně, je přece neděle dopoledne. Pravděpodobně právě vyšli z nedalekého kostela a chtějí se ještě chvíli trošku pobavit, než se vrátí domů k obědu, pomyslela si. Pak se ale zarazila a v duchu zkontrolovala čas svého vidoucího okna. Ne, opravdu se nějakým omylem nedívá do minulosti, na Zemi je skutečně srpen roku 2016. Jenže, co tam potom dělají povozy a koně? Kde jsou všechna ta auta, kterými lidé už více než sto let jezdí? Neviděla ani jedno.

Znovu pohlédla do okna a pohybem hlavy ho nasměrovala ještě níž. Teď už jako kdyby stála přímo mezi rozesmátými lidmi, kteří ke svému životu zjevně nepotřebují všechnu tu spoustu moderních vymožeností. Ani hudbu si nepouštějí z reproduktorů, ale poslouchají ji přímo u hloučku muzikantů a u ní pak zpívají i tančí.

Sváteční oblečení, které mají na sobě, to také není nic z módních časopisů, které Linina třída studovala v minulém roce. Pestré široké sukně žen, živůtky zdobené drobnými perličkami, stříbrné šperky a pentle ve vlasech, kožené opánky nebo černé střevíčky. Muži ve vlněných kalhotách, barevných vestách a vyšívaných košilích, v podobné obuvi jako ženy, nebo ve vysokých holínkách. Samé přírodní materiály a spousta ruční práce.

Ještě chvíli se okouzleně rozhlížela. Tady dva sedláci domlouvají prodej berana, mladík přivedl svého koně ke kašně, aby mu dal napít, tamhle se zase mezi lidmi proplétá mladá dívka v modrobílé sukni se slaměnou ošatkou plnou koláčů…

Nakonec se okno poslušně zvedlo, protože si Lina chtěla hornatou krajinu kolem města prohlédnout ještě jednou z výšky. Přitom horečně přemýšlela. Snažila se přijít na něco, čím by tu podivnost vysvětlila. Něco, co by mohlo z její školní práce udělat práci výjimečnou. Takovou, kterou profesoři zařadí do archivu a budou používat při výuce.

Najednou na to přišla. Na vlastní oči přece viděla, jak ti lidé žijí. Po svém, v souladu s tradicemi a přírodou. Neobyčejná místa, kde se lidé dobrovolně rozhodli žít přesně takhle, přece existují! Vždyť se o nich učili. Ale moc jich na světě není. Nemohla uvěřit svému štěstí, když si uvědomila, že má zrovna ona před sebou jedno z nich. Spokojeně si povzdechla, uzavřela průhled, pohodlně se usadila a zavřela oči, aby si utřídila myšlenky.

Toho významného dne nemohla samou netrpělivostí dospat. Dnes konečně vyslechne hodnocení teoretické části závěrečné zkoušky.

Celá její třída vkráčela ve slavnostním průvodu do vznosně klenutého prostoru a rozesadila se podél stěn. Lina si dala obzvlášť záležet, aby si jako obvykle potupně nepřisedla konečky křídel. Stávalo se jí to v poslední době docela často. Ještě si úplně nezvykla, že už je vlastně dospělý anděl s perutěmi v plné velikosti. Vysloužila si tím nemálo posměšků od třídní slečny dokonalé. Otráveně si pomyslela, že Aida takovou maličkost dávno zvládla na jedničku. Utěšovala se jen myšlenkou, že TOHLE v povolání strážného anděla snad moc potřebovat nebude.

Aida právě s vítězným úsměvem opouštěla vyvýšené pódium, kde seděly tři důstojné postavy. Lina napětím čekala, kdy zazní její jméno. Věřila si.

„Pojď blíž, Lino.“ Profesor se tvářil vážně, na stolku před ním ležely známé desky se zlatým zdobením. Žena po jeho pravici se povzbudivě usmívala, muž po levici se mračil. Dívka s úklonou pozdravila a posadila se na vyhrazené místo. Opět se jí to podařilo elegantně, jen s decentním zavlněním křídel. Dobré znamení, pomyslela si.

„Vytvořila jsi neobyčejně podivuhodný spis,“ promluvil profesor laskavě. „Je psán s lehkostí a krásným jazykem, je také plný zajímavých myšlenek a odvážných závěrů. Poznali jsme, že sis s ním dala opravdu velkou práci.“ Odmlčel se a pohledem předal slovo kolegyni po své pravici.

„Jistě tě potěší, že jej s radostí zařadím do archivu, pro pobavení mladých, ale i starších andělů,“ dodala žena.

Lina se pousmála, i když jí formulace, kterou archivářka použila, připadala podivná. Teď čekala, že promluví ještě třetí člen komise. Ten však mlčel. Po chvíli ticha se opět ozval profesor a v hlase mu tentokrát zazněla účast. „Musím tě přesto zklamat, svou závěrečnou práci jsi bohužel neobhájila, k praktické zkoušce tě připustit nemůžeme.“

Dívka strnula. Teď jí také došlo, co bylo zvláštního na vyjádření archivářky. „Pro pobavení? Neobhájila? Nemůžete?“ Překvapeně zírala na trojici před sebou. „Nepsala jsem pohádku pro cherubínky. Vycházela jsem z pozorování, z něj jsem vyvodila závěry a zformulovala teorii. Co… co tam mám špatně?“

Zamračený muž se zachmuřil ještě víc a konečně promluvil: „Co že tam máš špatně, děvče? Všechno. Lžeš nám. Máš nás asi za blázny. Možná vůbec neumíš vytvořit vidoucí okno a všechno sis proto vymyslela. Je to pohrdání komisí, pohrdání prací strážných andělů. Vůbec se pro ono vznešené poslání nehodíš.“ Poté se napřímil, dramaticky vztáhl paži k východu a zaburácel: „U teoretické zkoušky jsi propadla! Co tu ještě děláš? Odejdi!“

Lina se bezradně rozhlédla, ale všechno viděla jako v mlze. Z místa, kde seděly její spolužačky, zaslechla smích a Aidin hlasitý šepot: „Já tušila, že nezvládne ani tu ospalou malou díru. Je s ní konec. To s mou prací musela být komise mimořádně spokojená, když mne na praxi poslali přímo k synovi benátského starosty…“

Dál už Lina neposlouchala. Jako ve snách se zvedla, sebrala své desky a šla, ani se neohlédla. Šla dlouho, bylo jí jedno kam, a když už nemohla, bezmocně se zhroutila. Zavřela oči a pramálo se starala o řízu nebo křídla. Teď už na tom stejně nezáleželo. „Závěrečnou práci jsi neobhájila!“ Ta čtyři slova jí rezonovala v hlavě silněji a silněji. Bouře zuřila v ní i kolem ní, hřměla, blýskala, zalévala ji proudy ledové vody a neurvale vyvracela z kořenů její život, současný, i budoucí. Nesložila? Ale proč? Žádnou chybu přece neudělala…

Živly řádily dlouho, ale nakonec se přece jen vyčerpaly. Dívka se pohnula. Mávla rukou, aby odehnala zbytky toho nečasu, a pak prostor kolem sebe proměnila tak, jak to měla ráda. Stromy, hustá tráva, pískem vysypaný chodník, u něj pohodlná lavička. Vstala a šla se posadit. Slunce ji zalévalo světlem a teplem, a ona přemýšlela. Pročítala svou práci znovu a znovu. Nakonec se jí na tváři usadil odhodlaný výraz. Takže já lhala jo? Však uvidíte! Seženu vám důkazy. Tolik, že se budete divit.

Soustředila se, vztáhla paže, jen místo kruhu tentokrát opsala svislou elipsu, takže nevytvořila okno, ale dveře. Rázně jimi prošla a zavřela za sebou.

Dotkla se nohama pevného povrchu, zavrávorala a málem ztratila rovnováhu. Do háje, to je jako vždycky. Ještě že jsem pro lidské oči neviditelná, pomyslela si s nemalou úlevou. Sklonila hlavu a uviděla, proč se kymácí jako opilý námořník. Stála na hřebeni sedlové střechy dřevěného přízemního domku. Kolem bylo několik podobných, napůl skrytých pod mohutnými stromy. To je ale milá vesnička. Musí být jen pár minut chůze od „jejího“ města. Sice si dveře nevyměřila nijak zvlášť pečlivě, ale moc se splést nemohla. Snad o kilometr, maximálně o dva… Jenže kde jsou zase všichni lidé? Rozhlížela se, její pozornost však upoutalo klepání přímo pod jejíma nohama. O stěnu domu byl opřený vysoký žebřík, na předposlední příčce stál chlap v obyčejném pracovním oblečení a opravoval uvolněné šindele.

Najednou ucítila podivné chvění. Pronikalo jí celým tělem. Nejprve netušila, odkud přichází, ale pak jí to došlo. Nebezpečí! Někde blízko se něco stane, pokud tomu nezabrání. Třesoucí se rukou uchopila nitku času, zastavila ji a pomalu propouštěla mezi prsty, tak jak se to učili ve škole.

Noha žebříku se sesouvá z dřevěné podložky a boří se do měkké půdy. Muž rozhodí ruce v marné snaze zastavit neodvratný pád…

Co teď? Andělé bez zkoušky přece nesmějí zasahovat do běhu světa a ona si žádný průšvih nemůže dovolit. Bezradně pustila vlákénko a čas se opět rozběhl svým tempem. Srdce jí bušilo. Má jen pár okamžiků! Za chvíli se žebřík začne naklánět. A pokud něco neudělá, chlápek se rozplácne dole, a hlavou praští do kamenné zídky. Musí ho přimět, aby okamžitě slezl dolů. Ale jak? Najednou ji něco napadlo. To je ono. A bude to úplně přirozené. Naklonila se, a směrem k muži lehce foukla.

Chytil se za břicho a otráveně zavrčel: „Do hajzlu, já si to tři dny staré zelí fakt neměl dávat…“ Nastrkal hřebíky a kladívko do kapes, sjel ze žebříku a zmizel mezi stromy.

Spokojeně přikývla. Snad si toho nenápadného zásahu nikdo nahoře nevšimne.

Vznesla se nad vesnici, aby se podívala, jak daleko je od města. Měla pravdu, byl to jen kousek. Už z výšky viděla, že dnes je v něm čilý ruch.

Snesla se na náměstí ke sloupu s kašnou. Tentokrát z ní však žádný kůň nepil. A nebyla to jediná změna. Vytřeštila oči a dech se jí zastavil. Květiny v truhlících, nevysoké domy, krámky s markýzami, všechno bylo tak, jak to popsala ve své práci. Ale jinak už tomu, co viděla tehdy v neděli, neodpovídalo vůbec nic. Všude byla spousta rachotících aut a spěchajících lidí v džínách, minisukních, se sportovními batohy, s mobily v rukou a sluchátky na uších. Úplně běžná kulisa jednadvacátého století.

Lina se cítila čím dál hůř.  Měli pravdu. Ten nerudný přísedící i archivářka. Ale jak se to mohlo stát? Jak je možné, že před několika dny viděla pokojné veselé starosvětské městečko? Procházela podél obchodů a konečně si všímala také zboží ve výlohách. Vážně tady bylo přesně tohle? Kdyby se pozorněji dívala, nemohla by napsat do své práce tolik nesmyslů.

Ano, opravdu našla důkazy. Spoustu důkazů toho, jak je pitomá. A před největším z nich právě stála. Skoro celou plochu jedné vitríny zabíral krásný modrý plakát. Byl na něm vyzdobený vůz s koňmi a lidé oblečení jako ti, které viděla v neděli. Nápis nad obrázkem už Linu ani v nejmenším nepřekvapil.

Jablunkov

12. 13. a 14. srpna 2016

Mezinárodní folklórní festival

Gorolski Swięto

V programu se dočetla, že v neděli dopoledne byl tady na náměstí sraz folklórních souborů a alegorických vozů, které se pak průvodem vydaly kousek proti proudu řeky do místa konání slavností – dřevěného areálu v blízkém lesíku. Do té „malé krásné vesničky“, ve které jsem byla asi před hodinou, pomyslela si trpce.

Takže to je konec. Na práci strážného anděla může zapomenout. Je hloupá, neschopná a vůbec k ničemu. Přesně, jak říkala Aida. Teď už jí dovolí maximálně tak razítkovat nebeskou poštu nebo uklízet svinčík po nezvedených malých cherubínech.

Šla se svěšenými rameny a bylo jí úplně jedno, že si plouhá konečky bělostných křídel v prachu. Už zase. Má se tam nahoru vůbec vracet? Zkoušku neudělala, a navíc má průšvih. Teď si byla jistá, že její zásah na nebesích zaznamenali a že ji čeká trest.

Dorazila na kraj parku. Byl prázdný, jen na jedné lavičce seděl mladý muž. Vlastně ne muž. Chlapec. Lina se najednou otřásla, jak jí tělem, dnes už podruhé, proběhlo zachvění. Nebezpečí? Jaké tady může hrozit nebezpečí? A komu? Kluk si tady v klidu sedí… no počkat, co to provádí? Šmrdlá si nožíkem po zápěstí a některými šrámy už začínají prosakovat červené kapičky.

Automaticky sáhla po časové nitce a protáhla ji rychle v ruce až ke konci. No nazdar! Tohle vlákno tady opravdu končí!

Bledá ruka s hlubokou řeznou ránou leží v kaluži krve, která se pomalu vpíjí do písku.

Měla bych někoho zavolat, proběhlo dívce hlavou. Tohle vážně nesmím dělat. Nejsem strážný anděl a nikdy nebudu.

Nožík se znovu pohnul a tentokrát se zanořil do kůže hlouběji.

Nadechla se. Tak jo, zdá se, že moc času nezbývá. Průšvih už mám stejně, klidně může být o něco větší, co na tom sejde. Aspoň budu mít při razítkování a úklidu na co vzpomínat.

Dotkla se špičkou prstu čela toho bláznivého kluka. Tak co máš v hlavě? Proč tohle děláš?

Tma. Šedivá, bezútěšná, jako dým ze spáleniště. Občas se vynoří nějaké neurčité obrysy.

Hmm, takže takhle se ti jeví budoucnost. A proč vlastně? Co se ti stalo?

Zářivý den a krásná dívka, polibky, horké ruce a…

Ach jo, tohle vidět nemusím. Lina se začervenala až ke konečkům umolousaných křídel. Honem, co tam máme dál?

Na stole doma opuštěné učebnice…

Kdepak máme našeho chlapce? Aha, jasně. Polibky, horké ruce a to ostatní.

Maturitní zkouška, v hlavě prázdno…

Tedy kromě krásné dívky, polibků, horkých dlaní a toho ostatního. Co se divíš, troubo, jinak to dopadnout nemohlo. Vybouchl jsi. Ale to přece není konec světa? Co se bude dít teď?

Další polibky a horké dlaně a to ostatní…

Šmankote, to je pořád dokola! Kde je tvůj příběh, kvůli kterému tady pácháš tuhle pitomost?

Zářivý den a krásná dívka, polibky, horké dlaně a to ostatní… ale nejsi s ní ty!

Aha! Hlupáčku nešťastný, ty jsi kvůli ní propadl u maturity a ona do tebe až tak zamilovaná nebyla. Myslím, že teď potřebuješ čas, aby se ti zahojily rány v srdci i na zápěstí. Ale hlavně ti někdo musí rozsvítit v hlavě, abys před sebou neviděl jen samou šeď a tmu tmoucí.

Usmála se a z ukazováčku, kterým se dotýkala chlapcova čela, vytryskl pramének světla. Stála tak dlouho. Hodně dlouho. Bylo to mnohem těžší, než čekala. Temnota se nechtěla vzdát a mladé andělce už se slabostí podlamovaly nohy. Bojovala však dál.

Konečně!

Kotouče šedavé tmy světlají a začínají připomínat ranní mlhu, kterou už prosvítá slunce a slibuje, že zanedlouho nastane krásný den.

Mladík se pomalu narovnal, zavřel nůž a strčil ho do kapsy. „Seš debil, vole,“ zamumlal polohlasně, ušklíbl se a otřel zakrvácené zápěstí o kalhoty. Pak vstal a vydal se k východu z parku.

Lina se unaveně sesunula na jeho místo, a ještě za ním vyslala myšlenku: „Jo a s tou maturitou – víš, že existuje reparát, ne?“

°°°°°°

„Tak co říkáte, tenhle tajný zátěžový test dopadl velmi dobře, že ano?“ obrátil se bělovlasý profesor na svého nerudného kolegu. Skláněli se ještě s archivářkou, třetí členkou komise, nad vidoucím oknem.

„Musím uznat, že ano. I když není úplně obvyklé, aby byl k praktické zkoušce připuštěn student, který naprosto nezvládne závěrečnou písemnou práci,“ odpověděl s úšklebkem oslovený muž.

Archivářka na něj pohlédla a mírně pronesla: „Není to až tak neobvyklé. Máme v evidenci mnohé případy mimořádného praktického talentu, za kterým nadání teoretické tak trošku zaostává. A je to podle mého názoru mnohem lepší než naopak. Vezměte si například Aidu. Teorie na jedničku, zato v zátěži naprosto selhala.“

„I s vámi musím, ač nerad, souhlasit, vážená kolegyně. Aida mě velmi zklamala. Po tak excelentní písemné práci jsem od ní očekával víc než jen kontrolu vlastního bezchybného vzhledu v benátských zrcadlech. Signály nebezpečí úplně přehlédla, a chlapec, na kterého měla dávat pozor, skončil s dvojitou frakturou v nemocnici.“

„Takže, jak rozhodneme?“ ujal se slova opět profesor. Chvíli přemýšlivého ticha přerušila archivářka.

„Navrhovala bych dočasně zaměstnat Aidu tak, aby se naučila vnímat bezpečnostní signály, a přitom nikoho neohrožovala. Co takhle rok na pozici uklízečky v andělské školce?“

Oba muži souhlasně přikývli, pak se ale černovlasý muž znovu zamračil.

„A co uděláme s tou druhou? Kam pošleme ji?“

„Jak správně řekla Lina tomu zachráněnému chlapci – existuje přece reparát, ne? Takže bych řekla, že nejlépe někam, kde se jí bude nová závěrečná práce dobře psát. Myslím, že u nás v archivu se pro ni na nějaký čas místo najde.“