Tma rozprostírající se nad krajinou byla tou nejtemnější ze všech, tmou nelítostnou, krutou, matkou všech temnot. Nejdříve lačně spolykala každičký světelný paprsek, který se odvážil vnořit do jejích útrob, poté s chutí vymazala stíny a na závěr zbylé barvy proměnila v šedou jen proto, aby vzápětí vše přelila inkoustovou černí. S pohrdavou nevšímavostí zaplavovala další a další kopce a údolí, když vtom se na křídlech vichru přihnala bouře. S křikem a burácením metala blesky, bílými, fialovými a namodralými paprsky výbojů trhala tmu na kusy, dunění hromů doprovodila ohněm vzplanuvších lesů i stepí.

Baltazar burácivé divadlo sledoval s ohromným uspokojením. Pevně rozkročen, plně ponořen do děsivého představení, krátkými rozhodnými gesty vedl bouřlivou produkci podoben dirigentům nejvýznamnějších světových oper.

Konečně dostal příležitost. Nesmí zklamat!

„Forte! Fortissime! Bravo, bravissimo! Bella vista! Bravo, bravo! Expressivo!“ Zvedl obě ruce, zakroužil zápěstími a prudkým nápřahem namířil ukazováky k hřmící obloze.

„Eroico! Accelerando et forte! Forte! Presto furore! Fortissime! Pozor, připravte se! Teď! Prego! A-PO-CA-LY-P-SA!“

V heroickém gestu mávl oběma pažemi v přípravě na strhující závěr a s napětím čekal na výsledek. Místo ohlušujícího konečného opusu se však bouře rozpadla v kakofonickém zakvílení, tma zničehonic ztratila svou hloubku a před překvapeným Baltazarem se zhmotnilo cosi dlouhého na nízkých nožičkách.

„Haf???“

Démon vyděšeně zíral na jezevčíka, jezevčík zavile zíral na démona.

„Haf! Vrr!“

Balzatar uskočil a vyděšeně zatřepal nohou. „Sundejte ze mě to zvíře! Okamžitě mě toho zbavte!“ řval a poskakoval na druhé noze, zatímco jezevčík radostně vrtěl ocasem. Ještě před chvílí se nudil v pelechu a rázem takové povyražení! Znovu zanořil zuby do hubeného lýtka. Ta rozkoš! Haf!

Zpoza Baltazarových zad se vynořil rudý dráp a ukázal na psa, zuřivě dorážejícího na Baltazarovy nohy.

„Grogh basth longoniccum! Kuzetele brlohum marsch!“

Zablýsklo se a pes byl pryč. Přenesen zpět do svého pelechu mohl už jen vzpomínat na radostné setkání s démonovou končetinou a snít o ní svůj nekonečný psí sen.

„Tomuhle říkáš apokalypsa, milý Baltazare?“ Hluboký hlas zněl jednoznačně ironicky.

Démon, mnoucí si pokousané lýtko, se přikrčeně otočil.

„Pane… Tma se nám povedla! A bouře, bouře byla vynikající! Jen ten závěr, vůbec nechápu, jak se do něj dostal pes, ale my na něm zapracujeme, slibuji!“ Padl na kolena, natáhl se jak dlouhý, tak široký na zem, rukama objal kotníky jak smůla černých nohou tyčících se nad ním. S pevně semknutými víčky čekal trest.

„Špatně, Baltazare, špatně!“ zahřměl Pán démonů, Nositel zla, Studně nenávisti, hrabě Abbadon Ničitel, poslední pekelný vládce. Setřásl Baltazarovy pazoury a zapráskal bičem. Ostnatý konec se zasvištěním přistál na démonových zádech. Baltazar sykl. Jeho zbrusu nový rudý plášť!

„Při Posledním soudu musíme znít jednohlasně! Jen tak porazíme Armádu Andělů, těch odporných bílých opeřenců! Žádné falešné tóny! Žádné zakolísání! A žádní psi, rozumíš?“

Bič v ruce Pána znovu zapráskal a rudý dráp poznamenal Baltazarova záda dalším hořícím klikyhákem. Ozvalo se mohutné zadunění, jak černé kopyto při odchodu s chutí duplo na Baltazarovy natažené pařáty a Pán démonů se vrátil zpět do své pekelné kanceláře.

***

Díky peklu za toho nešiku, pomyslel si Abbadon Ničitel v soukromí s ulehčením. Nebýt jeho, museli by už dávno vyzvat opeřence shůry na poslední souboj. Kdoví jak by to dopadlo a komu by potom tohle teplé místečko přidělili. Jeho předchůdce Sammael Nenávist boží o ně přišel jen kvůli hloupé holubici a jednomu pracovitému maníkovi, kterého při jinak perfektně provedené potopě přehlédl. Kdepak. ÁÁčkům není co věřit. Do boje s nimi se mohou pustit, až tu bude vše klapat jak čertův mlýn. A nikde nebudou pobíhat žádní psi. A… a vůbec, to má čas. Není kam spěchat, chceme přece odvést stoprocentní výkon, ne?

Sedl si za rudě rozžhavený stůl, mávnutím přivolal pekelnou knihu pro denní zápis v rámci týdenního cyklu a začal zapisovat plamenným perem:

Apokalypsa, nácvik třímiliontýpadesátýšestý, místo provedení Ďábelský polygon, dne…

***

Démoni, stojící v řadě, se kroutili a odvraceli zrak, jak jen mohli. Zuřící Baltazar před nimi kulhal tam a zpět a sršel zlostí. Jeho skvěle secvičený orchestr, jeho letitá práce!

Postavil se před dlouhou řadu démonů, přehlídl je planoucím zrakem, sáhl do hlubin svého poničeného pláště a vytáhl tlustý svitek. Zašklebil se, rozmotal pergamen a spustil:

„Jak v bavlnce jsem s vámi jednal! Jak s vlastními! Všechno jsem vám dovolil, přestávku na oběd dal! Od kotlů jsem vás vytáhl, úžasnou budoucnost připravil… A tohle mám za všechno? Nesoustředíte se na výkon! Kašlete na provedení! Kde mělo být fortissimo, bylo sotva forte! Kde mělo být A dur, bylo A moll! Jednou dokonce A maj!  Málo jsme trénovali! Ale já vás naučím! Všechno to probereme znovu, hezky jedno po druhém! Takže: první provinění – nevděk. Neumíte si vážit…“

Dav černých postav zasténal. Čekali výbuch, nahnání do kamenného kola, potupné navrácení zpět k přikládání pod hříšníky. Všechno by brali, jenom ne toto! Pro ďáblovu levou nohu! Jenom to ne! Číst levity ne!

Baltazar se dál a dál rozohňoval. Jak jeho hlas sílil a sílil, odhodlání démonů čelit jeho zlosti povolovalo, až se zhroutilo jak domeček z karet.

***

Ďábelský polygon se znovu otřásal. Výbuchy sopek střídalo dštění síry, déšť ohně malebně kreslil ocasem černých sazí. Země sténala, nebem lomcovaly rudofialové blesky. Cvičení se opět blížilo k velkému finále. Baltazar přehlédl bitevní pole. Všichni démoni se činili, seč mohli.

Nadechl se a zvedl obě ruce vzhůru.

„Eroico!“ zahřměl. „Accelerando et forte! Forte! Grandioso! Presto furore! Fortissime! Teď! A-PO-CA-LY-P-SA! Prego!“

Zlom byl až bolestivě citelný. Jakoby někdo v dálce zatáhl oponu – ohně pohasly, svist vichru zmizel a změnil se a mírný vánek, vonící levandulí.

„Haf?“

Baltazar v děsu ustoupil. Kde se tu ke všem ďáblovým kopytům vzalo zas to zvíře? Jezevčík vítězně zavrtěl ocasem a se znalostí prostředí se vrhl démonovi po nohách.

„Okamžitě ho pošlete zpátky, než ho zabiju!“ zalykal se Baltazar vzteky. Pes, zakousnutý do lýtka, radostně vrčel. Marně se démon otáčel, přemisťovací kouzlo z jeho drápu ne a ne mrskajícího se psa trefit. Až Baltazarův pomocník vše napravil. Psa, čistou duši, zabít nemohl, ale vrátit ho, odkud přišel, dokázal.

Jezevčík, ocitnuvší se opět doma, si připadal jak v ráji. Důležitě se uvrtěl ve svém pelíšku a umínil si, že příště bude lépe připraven. Tuhle hru prostě miluje!

***

Abbadon Ničitel, sledující vše zpovzdálí dálkovým přenosem v ohnivé kouli, se zašklebil. Výborně. Vše jde podle předpokladu. Zdá se, že Baltazar naprosto netuší, v čem dělá chybu. Skvělé. Není nad to vybrat si dobře personál. Tenhle démon s jeho pokusy pod psa mu chvíli vydrží. No, a kdyby se náhodou začal blížit k cíli, vymění ho za jiného hlupáka. Žádný problém, peklo je jich plné. Ostatně, nejen peklo… Zamnul si pařáty a lusknutím prstů namířil obraz přenosové koule jinam. Kdepak, v křesle vládce pekla žádné změny hned tak nebudou.

***

Démoni, shluklí kolem rudě rozžhavených uhlíků chroupali přidělenou večeři a s obavami se rozhlíželi. Tušili, že se brzy přiřítí Baltazar. Zas budou levity, nebo že by vymyslel, nedej peklo, něco horšího? Možná se budou muset umýt! Nebo jít konat zlo mezi lidi!

„Má mluvit, jak mu zobák narost,“ odvážil se šeptem pronést revoluční myšlenku jeden z nich.

„Pravda, to je samé furáre a furtioso, akčeleráno a kdoví co ještě a pak se diví,“ přitakal další. „Samý cizí slova, kdo má vědět, co po nás chce? Jaký důry? Jaký moly? Nebo máje?!? Tomu minulýmu jsme aspoň rozuměli. I když taky uměl houby.“

„So říkáš?“ Sabadisios, nejstarší z nejstarších, shrbený a věky zkroucený, natáčel hlavu, aby lépe slyšel.

Démon přiložil rty k Sabadisiovu uchu a zašeptal, jak nejsilněji uměl: „Že je mu prd rozumět, muzikářovi, Sabe. Jako Baltazarovi, víš?“

Sabadisios stiskl rty a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Co to melou? Jo, občas něčemu rozumět není, ale ten závěrečný pokyn, ten je přece jasný. Přitom ho nechápe nikdo, jen on. Mladí hlupáci! Ještě, že ho mají. Však ho taky vždycky přesně provedl, na to je pyšný. Nakonec, nic složitého na tom není. Hrdě zvedl hlavu.

„Tsssk, náhodou! Já jsem…“ zachroptěl, ale už ho nikdo neposlouchal. Mávl rukou. Ať si říkají, co chtějí. On svou práci zase odvede. Sice mu není jasné, proč by měl soudný den končit zrovna takhle, ale pokud si to Baltazar přeje, má to mít. Jen by měl akci už konečně dotáhnout do konce. Sabadisios přece slyšel jeho požadavek zcela jasně už dvakrát. Zněl:

„A pokálím psa!“

Jezevčík je snad dost dlouhý na to, aby se trefil. Nebo že by příště radši dodal něco většího?