Nemohu uvěřit tomu, co se mi přihodilo letos v brzkém jaru – a jak to v létě pokračovalo.
To jsme se začátkem dubna s kamarádkami a jejich pejsky, vydaly na větší okruh lesy, ve srázech nad řekou Svratkou. Byla zima, vlezlý chlad, letošní jaro bylo studené. Čepice, šály, rukavice, to byla normální výstroj, když jsme k závěru stoupaly po lesní silničce vzhůru. V jednom místě jsme potkaly, v protisměru dva mladé lidi se dvěma pitbuly.
Čtyřnozí účastníci červnové výpravy. Zleva Meggie, Ajvi, Coran
Nastalo horečné uvazování na vodítka na obou stranách. Pozdravili jsme se, prohodili pár zdvořilostních vět a já jsem zjistila, že jsem někde po cestě ztratila jednu rukavici. V dohledu na cestě nebyla. Poslední zatáčka byla dál a za ni jsem už neviděla a zpět dolů z kopce, na to mi nezbývaly pochodové síly.
Ajvi plave v Pejškovské. Ostatní dva se cachtali jenom po
kotníčky u břehu.
Pronesla jsem něco o mé nešikovnosti, o tom že to byla obyčejná flísová rukavice, ale na psí prochajdy moje oblíbené a že za blbost a nešikovnost se musí platit. Při loučení s náhodnými psími turisty ti dva prohlásili, že pokud ji najdou, takže ji nechají na Pravkové, kam často chodívají (nejbližší turistické rozcestníky). Oni šli právě od ní, dolů.
Pejškovská nádrž
Chladné jaro plynulo, já vytáhla jiné rukavice, a když už se nemusely nosit, na celou příhodu jsem úspěšně zapomněla. Osiřelou rukavici jsem odložila do pytle určeného na pozdější odnos do ekodvora.
Přesně za dva měsíce, začátkem června, jsme si ve stejné sestavě, za pěkného a příjemného letního počasí celou tu jarní cestu zopakovaly. U nádrže Pejškovská jsme tentokrát napojily a proplavily pejsky a pokračovaly dál po lesní silničce vzhůru na Pravkovou.
Nalezená rukavice!
Chvilku jsme okouněly na lavičce, hrály si se psy, když jedna z kamarádek prohlásila: „Jejda, tady je nějaká zimní rukavice!?“ Teprve nyní se mi něco sepnulo v mozku a já uviděla na větvi opřené o statný kmen dubu moji milovanou, černou, flísovou rukavici. Ti dva neznámí mladí lidé splnili svůj slib!!!
Vím, že jistě tyto řádky číst nebudou, ale stejně DĚKUJI ZA MILÝ POČIN, DVA NEZNÁMÍ SPOLUPOUTNÍCI! Ono v závěru celé této příhody, jak mi dáte jistě za pravdu, nejde o jednu rukavici, ale o solidaritu, plnění slibu a pro mne moc milou a hřejivou vzpomínku na dobré, slušné lidi.
Na Pravkové. Vlevo na buku obrázek Panenky Marie, vpravo v plné
kráse moje rukavic.
Navíc, mnoho turistů Pravkovou projde, vím, co by dělali s jednou rukavicí, ale stejně, vydržela uprostřed lesů dva měsíce! 🙂
Obě rukavice jsou už vyprané a uložené zase k zimnímu použití.
Už jsou opět spolu 🙂
Dede: Děkuju Alex a hned se ptám – pomohl někdy někdo i vám s hledáním ztracených věcí? 🙂
Alex, to je hezké povídání. Jsem ráda, že milí lidé splnili slib a tys jako zázrakem našla svoji milovanou rukavici.
Komentáře si musím přečíst později, tak nevím, jestli někdo také ztrácí sluneční brýle jako já 🙂 Nosím je tu celoročně, v předsíni po nich sahám do košíčku, sotva se obuji. A v autě jsou vždy nějaké náhradní, protože právě proto jich mám několik. Nejvíce jsem ji postrácela, dokud jsme jezdili s Trixie nebo Sadie na procházky. Nosila jsem s sebou digitál a když jsem chtěla fotit, brýle jsem si zasunula za lem trička (na hlavě mi nikdy nedržely, zavěšené vyklouzávaly). No a když jsem se kvůli fotce, nebo kvůli fence ohnula, brýle vypadly aniž jsem to zaregistrovala. Při smůle, když jsme zrovna šli lesem, tedy v chládku, nebo se obloha zatáhla, takže jsem brýle nepotřebovala, ztrátu jsem zjistila až u auta. A jít zpět hodinu po stopě se ani jednomu z nás nechtělo. Zkusili jsme sice hned další den, ale hledat je zapadlé v trávě bylo jak ta pověstná jehla. Proto všechny moje sluneční brýle jsou velmi levné.
Ale měla jsem jedny velmi oblíbené, bílé, takové „zahnuté“, chránily i po straně tváře. A při jedné procházce se Sadie jsem ja ztratila, tak jak popisuji. Protože to tenkrát nebyla extra dlouhá procházka, vrátili jsme se celou cestu zpět, ale brýle nenašli. Další den jel manžel se Sadie na procházku sám. Když se vrátil, přišel do kuchyně a povídá „koukej, co ti Sadie našla“ – a podává mi ty bílé brýle 🙂 Prý věděl, jak mě ztráta právě těhle mrzela a tak se tam vydal znovu. On tedy neviděl nic, ale Sadie ho najednou zatáhla k trávě, zanořila do ní nos – a našla brýle. Jestli je skutečně vyčmuchala, nebo „něco“ viděla a šla se zvědavě podívat – těžko říci. Ale brýle našla a to bylo hlavní. Měla jsem velkou radsot. Bohužel jsem si je užila jen další rok, možná dva. Skončily tak, že jsem si na ně v nestřežený moment sama nešikovně sedla. Holt za blbost se platí 🙂
Maričko, možná je Sadie naschvál nehledala, ale upoutal ji tvůj pach – a ejhle, brýle se našly! 🙂
Já si sundávám brýle, pokud chci přečíst opravdu maličká písmena, nebo psovi hledám klíště, nebo něco takového. Ovšem moje brýle jsou zatraceně drahá záležitost, takže jsem si už vytvořila systém jejich hlídání, o ně opravdu přijít nechci.
Maričko, ja to mám podobné s brýlemi dioptrickými. Na nákupy a do kabelky jenom ty laciné. Co já jsem jich už poztrácela! Ty drahé, se kterými čtu nebo pracují na pecku s fotografiemi, nesmí opustit dům .
Puf přeběhl za Duhu…..diky Velká kočko, že jsi v sobě našla silu
Já vím.
Poslední dny VK psala na FB, zkoušela pro něj i Librellu, co pomohla Berry a předtím i Evině Ginny.
Zkoušela to, skutečně se pro něj snažila udělat všechno, co šlo, ale ani ta Librella nepomohla.
Má to teď moc těžké.
Alex, včera mne pecko v jednom kuse odpojovalo,tak jsem tady až dnes.
Hezká příhoda a jedné,či jednomu, je hnedle lépe a svět je lepší. 🙂 Fajn lidi! Na těch letních šatech,či tričku, se rukavice dobře vyjímají. 🙂
Aha! Ono je to ze dneška, jsem se spletla v datech,nějak se mi ztrácí dny! 🙂
Milé dámy, musím říct, že mne vaše příspěvky nesmírně potěšily. NEJSEM V TOM SAMA! I jiní (jiné) zapomínají a blbě odkládají důležité věci!
Dede, tak moje rukavice si zanorštila v Křižanovské vrchovině .
Alex, to je moc milý příběh 🙂
Děkuji Dede za uveřejnění mého zážitku a omlouvám se, že se hlásím na značku až nyní. Byli jsme s MLP a Ajvi celý den na výletě, než zase začnou tropická vedra, která už špatně snášíme jak fyzicky, tak psychicky.
Ztrácím často, a docela často, byť ne vždy, je i nalezeno (teď před pár dny mi pán z půjčovny raftů poslal zapomenutou peněženku ,ale už už se mi třeba vrátil i mobil ztracený v Londýně). Asi nejslavnější příhoda ztrát a nálezů se u nás ovšem traduje pod názvem „kleine blaue Tasche“. To se nás takhle parta v sobotu večer vrací z Chorvatska a ve Slovinsku se stavíme na večeři v takové pěkné restauraci hned u cesty. Dáme si vynikající houbovou polévku, po ní řízky velké jako sloní uši, spokojeně zaplatíme a pokračujeme v cestě. Když už jsme u Znojma, tak si manžel řekne, že zavolá příbuzným, že už jsme skoro doma, a jme se hledat mobil. Ale ouha, mobil nikde, stejně jako foťák, peněženka a doklady, a vlastně chybí celá malá modrá taška, ve které se to vše nacházelo. Po důkladné úvaze předpokládáme, že zůstala v oné slovinské restauraci – jak se jen proboha jmenovala? Freneticky hledáme účtenku, prima, tady je, aha, U ovinku, fajn. Ale kontakt chybí. Jelikož je hluboká noc, dál to tedy teď neřešíme, zanecháváme Brňáky v Brně a pokračujeme na Prahu. Doma přítel Google najde facebookové stránky restaurace i s telefonním číslem, výborně, mají otevřeno od devíti, tak se jde spát a ráno pokračujeme v procesu. Manžel se necítí na konverzaci v cizích jazycích, tak volám já, v angličtině nemám problém se domluvit. A hurá, někdo zvedá telefon. Cože, umí jenom německy? No tak jo. Zoufale doluju zbytky školní němčiny. Gestern..haben wir… in euerem Restaurant…abendessen…. und main Mann hat eine kleine blaue Tasche vergessen…dort. No jak hotentot. Ale sláva, protistrana rozumí, a hurá, kleine blaue Tasche je tam. Moc děkujeme a prosíme, ať nám ji tam schovají. Teď jen vymyslet, jak se k ní dostat. Do toho volá kamarádka z Brna, jak jsme na tom, že na nás myslí. Tak říkáme, že taška se našla a je ve Slovinsku, že jen přemýšlíme, jak pro ni zajet. A sláva, ona má tip na své známé, co se vracejí z Chorvatska dnes, a když se s nimi domluví, tak by ji případně mohli vyzvednout. Prosíme ji o to, a jelikož vím, že jejím prvním cizím jazykem je němčina, prosím ji také, jestli by se nespojila i s tou restaurací a neinstruovala je, komu mají tašku dát, že se tady tak úplně necítím silná v kramflecích. Samozřejmě je ochotná, se známými to hned domluví a pak ještě volá do restaurace. Telefon nicméně bere někdo jiný, a…cože, umí jen anglicky? No tak jo. Tak teď je pro změnu trochu za hotentota ona. Ale vše je nakonec úspěšně domluveno a kleine blaue Tasche se v neděli večer ocitá v Brně. A protože jeden brněnský člen party odlétá v pondělí kolem poledne z Prahy do zahraničí, přebírá si tašku a bere ji s sebou do Prahy, kde si ji já na letišti vyzvednu. Mise splněna. Tašku dovezu domů, kde se manžel zamyslí a povídá: „Tak se mi zdá, že já jsem k úspěchu celé akce přispěl jenom tím, že jsem tam tu tašku zapomněl.“ A mně nezbývá, než souhlasit.
Tedy Gábino, zatím jednoznačně vedeš 😀 To je štěstí na spoustu dobrých lidí a ten dobrej konec člověka prostě zahřeje:)) Dokonce, i když o tom jen slyší:))
Tak to byla skvěle zvládnutá logistika !!!
No, to je mi ale příběh, hotový“kulová blesk“ :-))
S hledáním jsem si pomohla sama….. kdysi před lety jsme projeli část západního pobřeží Ameriky. Ubytování jsme měli v motelech a tento měl snídani domluvenou v restauraci několik stovek metrů mimo. No posnídali jsme, pokecali s přáteli a vydali se zpět do motelu a tam jsem se smrtelným potem na čele zjistila, že kabelka s našimi pasy, penězi i platební kartou zůstala v restauraci… v životě jsem tak rychle neběžela…. Anděl strážný stál při mně!!! Od té doby vždy vše rozděluji na několik částí a schovávaček a pasy si každý nosí sám. Každý je tak strůjcem svého osudu 🙂
Ty jo, zůstat v Americe beze všeho, to by byl fakt malér – měli jste kliku!
U nás nosíme všechno zvlášť už tak nějak tradičně – oba jsme hodně cestovali i služebně, takže jsme zvyklí jet sami za sebe, aspoň, pokud jde o tyhle věci:))
Tedy Maximová, i mně se při čtení orosilo čelo. Rozdělení dokladů a peněz mám už mnoho let, neb se dobře znám. Poslední roky mám problémy s klíči od auta a mobilem.
Ke mně se díky ochotnému a všímavému pánovi, se kterým se potkáváme na psích procházkách, vrátily klíče. Nejspíš jsem je vytrousila během dolování odměn z ledvinky. Kolega pejskař je našel a protože jsme se předtím potkali, bystře usoudil, že by mohly být moje, a místo toho, aby mě honil po lese, donesl je k nám domů. Já se stačila leknout až před domem, že nemám klíče, a popravdě jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem si je vzala. No, vzala, ztratila a díky hodnému pánovi – ani ho neznám jménem, je to prostě pán s americkým kokršpanělem, který na Denise bublá, takže se nijak nedružíme, a vlastně se divím, že ví, kde bydlíme – jsem se s klíči zase radostně shledala. 🙂 Jinak nevím, nevím, jestli by hledání malé hnědé klíčenky v lese skončilo úspěchem!
Hančo, to je moc pěkná příhoda – ztracené klíče byly doma dřív než ty:))
Malá hnědá klíčenka by se asi hledala stejně špatně, jako malá černá gumová patička na NW hůlky. Předloni jsem ji ztratila ve sněhu (trubka, jsem je zapomněla sundat) v lese – tušila jsem kde, hned jsem se vracela, ale buď ji něco sežralo, nebo levitovala mimo dohled, nenašla jsem ji ani hned potom (ok, byl sníh, to se blbě hledá), ale ani poté, co sníh slezl. A říkám si – proč by ji někdo bral? Byla jen jedna! 🙂
Každá patka k NW holím je dobrá. Co je doma to se počítá.
To já zase jednou našla uprostřed lesa, mimo jakoukoliv pěšinku v suchém listí, starší typ mobilu. Baterie fungovala, byla plně nabitá, nevěřila jsem svým očím. Já tam hledala houby a starší paní, které zařízení patřilo tam byla čůrat. Jak se vysvětlilo později. Podařilo se mi bez brejlí ještě v lese zavolat v kontaktech na jedno číslo, vysvětlila jsem co se děje, neznámá dáma na druhém konci zalarmovala majitelku. Ta mi zavolala na svůj mobil, já vysvětlila kde bydlíme a paní si pro něj bleskurychle přijela. Jako bonus jsem dostala flašku domácího medu, kterou mi poslal její syn-včelař.
Také ztrácím, také vyvěšuji na viditelné místo. Naposledy jsem zapomněla odloženou penězenku na toaletě jednoho nákupního centra. Když jdu nakoupit, nerada mám na rameni kabelku, chci mít volné ruce. Penězenku si zastrkávám za kalhoty. No a na tom záchodě jsem ji položila na takovou niku a opustila onu místnost. V autě chci odložit peněženku, nemám! Ha, záchod! Vyjevená pádím na místo hříchu a mezi lidmi na mne mává paní mojí peněženkou. Potěšila mě nesmírně a hned dvakrát! Jednak vrácením hlavně dokladů a podruhé, že mě podle mladší, hezké fotky poznala i v současném stavu 🙂 . To potěší, ne?
Ty jo, Jano, z toho by mě kleplo… v nákupním centru se k tomu dostane prakticky kdokoliv a není dohledatelný. Paní byla skvělá:))
A neříkej mi, že se až tak měníš, aby tě nepoznala! 😀
Jano, já minulý týden v Globusu, navečer, seděla v hale před východem na lavečce, lízala jsem zmrzlinu a sledovala cvrkot. Potom jsem řádně šla zahodit přebytek kornoutku do odpadků, vrátila jsem se pro plný vozík nákupu, popadla ho a jala se otáčecím dveřmi vyběhnout na parkoviště k autu. Chtěla jsem si nachystat klíče od auta, ale CELÁ kabelka nikde. Ani nevím, jak se mi i s vozíkem podařilo prosvištět otáčecím turniketem a už z dálky jsem viděla svou kabelku na lavičce.
Před spoustou let jsem nastoupila do autobusu a zjistila, ze nemám peněženku. Nikde po ceste od momentu, kdy jsem ji viděla naposledy, jsem ji nenašla. Takže policie – někdo zjevně má moje doklady a platební kartu a tehdy ještě obchodům stačil podobný podpis. Asi ha dva měsíce se ozvala slečna, která moji peněženku našla a po dlouhé době ji napadlo zkusit ke najít pres muj studentský prukaz.
Tou dobou jsi už, počítám, měla i nové doklady, co? 🙂
Jé, to je milé!
Každodenní setkávání s lidmi mi přináší pocit, že neomalenost, sobeckost, nezdvořilost je už téměř samozřejmostí. Třeba při různém parkování aut, atd. Začala jsem učit lidi pozdravit. A oni odpovídají a světe div se, ono to jde. Na druhou stranu lidská solidarita při jakémkoli neštěstí je patrná. Tak buďme optimisté, ono to půjde! :))
Blážo, je spousta milých lidí, jen ti nevrlí, co tak nějak nesnášejí (až nenávidí) kohokoliv nepatřícího do jeho klanu, jsou prostě víc vidět.
Popravdě nechtěla být v mysli těch, kdo žijí s bublající nesnášenlivostí v mysli. Ať už nesnášejí lidstvo obecně nebo mají oblíbené cíle. Musí to být strašně unavující 😛
A to zdravení u nás na vsi pořád ještě funguje 🙂
Jinak pokud jde o ztráty, tak můj nejhorší moment zatím byl, když jsem přijela z Rožnova domů a zjistila jsem, že jsem bez kabelky, kde bylo všechno kromě mobilu. Ten pocit… šiš! Vydedukovala jsem, že jsem ji mohla nechat jen na benzínce v Moravské Třebové, kde jsem jedla. To je zatraceně rušná benzínka a její jídelní kout (kde se fakt vařilo) je neustále plný.
Bez větší naděje jsem tam samozřejmě hned zavolala… a stal se zázrak 🙂 Protože jsem v té chviličce čekání na jídlo prohodila pár přátelských slov s paní za pultem, všimla si mě – a všimla si pak i mé kabelky a vzala ji dozadu do kuchyně. Lidi, to vám byla taková úleva!
Nakonec mi pro ni hned zajela Bubu (nemá to daleko:)) a já druhý den opět sedla do auta a jela k Bubu (od nás 1,5 hodiny cesty). Takže doteď jsem věčná té paní i Bubu 🙂
Milá Alex, je to drobnost, ale jak potěší! Nejenže má zase obě oblíbené rukavice, ale ještě ti kapku vzrostla víra, že lidi umějí být fajn i když z toho nic nemají 🙂
V Norsku je tohle vystavování nalezených věcí vcelku běžné a pamatuju si, jak mě to tehdy překvapilo. Napsala jsem na to téma i článek – rukavičkovníky – kde jsem část fotek které jsem tu první zimu v Norsku fascinována udělala:))
Jinak já mám podobnou příhodu z letošní zimy, kdy se Kačence podařilo na vycházce v lese u nemocnice ztratit rukavici. Pěknou zateplenou novou 😛 Šli jsme hned zpátky a hledali. Na velmi pravděpodobném místě, kde jsme ji předpokládali najít, nebyla. Už jsem to vzdávala, když se ozval Patrick – tady je! 🙂 Někdo ji nenechal jen tak na cestě a navlékl ji na hrot kovového plotu, který na tomto místě lemuje nemocniční areál. Taky jsme měli radost!
.