Tahle fotka nebe není z Auschwitz-Birkenau, protože na tomhle místě nefotím, ale mohla by být. A přijde mi to mnohem strašnější než cokoliv, co tam člověk vidí na zemi.

Nebe je totiž nad vyhlazovacím táborem úplně stejné, jako mimo něj, a to je brutální připomínka, kterou tak člověk nad sebou má, že pečlivě plánovaná a za pomocí lží systematicky dokonaná masová vražda v průmyslovém měřítku se děla v našem, normálním, běžném světě. Vraždění, jehož jsme svědky teď, má u nás na mnoho lidí vliv jako by se jenom dívali na film v televizi; ani dnešní technologie nejsou schopny nevědomého a nezajímajícího se člověka přenést na místo a připomenout mu, že se to děje v jeho vlastním světě, který považuje za známý a bezpečný.

Nebe, které je nad Březinkou dnes, tam bylo i tehdy. Během útěku z místa činu se nacisté snažili zničit co se dalo, aby ukryli stopy zločinu, ale pohled na nebe z toho místa zůstal přesně stejný jako tehdy. Když stojíte na osvětimské rampě a koukáte se nahoru, vidíte to, co viděli ti, kteří tam po několikadenní až několikatýdenní úmorné cestě vystoupili, aby jim pak po selekci řekli, že se mají jít osprchovat.

Je to právě pohled nahoru, který člověku nakonec se vší tíhou řekne, že tohle opravdu není jen černobílá fotografie, jak je známe a jaké jsme tolikrát viděli. Že to, co vidíte dnes vy, viděli i oni tehdy.

S pohledem na nebe pak souvisí ještě jedna důležitá věc: klid. Ve velké části Evropy tehdy pohled na nebe znamenal strach: jestli z něj nepřiletí zkáza v podobě náletu. Tohle a jemu podobná místa jako ta v Belžci, Treblince a dalších, byla výjimkou: lidé si přáli, aby z nebe přišla pomoc v podobě náletu, ale jakousi cynickou hříčkou osudu zůstalo nebe nad Březinkou podobně mírumilovné, jako je dnes. Pomoc v podobě bomb nikdy nepřišla, Spojenci věděli, a přesto továrnu na smrt nikdy nezastavili, přestože mohli. Na bombardování nedaleké továrny firmy IG Farben munici měli; na krematoria a plynové komory ne.

Tohle je něco, co jim neumím odpustit.

Z toho blankytně modrého uklidňujícího nebe naděje nikdy nepřišla. Na stejné nebe se koukali vyděšení lidé z transportu jako esesáci kousek vedle, jako civilisté o kus dál, jako Spojenci, kteří věděli a nic neudělali. Stejný pohled od lidí v tak nekonečně různé situaci.

A memento: svět, ve kterém žijeme, není hra. Nic není zaručené. A jestli si nedáme pozor, tohle může vyrůst znovu. A znovu se budeme koukat na to, jak nám „někam“ mizí spoluobčané, nebo jak jsme těmi, kdo mizí, my sami.