Jedu svižně po poloprázdné dálnici, uvolněně držím volant a poslouchám oblíbenou hudbu. Končí horký den, nebe je jasné, a v šikmých večerních slunečních paprscích vypadá krajina měkce a půvabně. Miluju dlouhé dny kolem letního slunovratu!
Jedu z Beskyd do Podkrkonoší, tedy většinu cesty rovnou na západ. A sluníčko pomalu klesá… Takže nejdřív mám clonu nad předním sklem prostě přehozenou dopředu, ale jak postupuje čas, musím ji sklápět víc a víc.
Dlouhé stíny dělají krajinu plastičtější, barvy jsou jemné a zároveň zářivé. Kolem Olomouce musím přestat obdivovat krásy okolí, provoz houstne a je třeba dávat pozor; stejně jako na relativně úzké a opět opravované dálnici směrem na Mohelnici.
Když vyjíždím na pověstný Mohelničák, začíná se obzor barvit do červena a slunce klesá rychleji. Což o to, přibylo krásy, ale zároveň mi přestává stačit clona. Naštěstí už začínají pomáhat lesy kolem silnice a intenzita světla je také přece jen o něco nižší.
Silnice č. 35 je jako obvykle plná aut v obou směrech, ale kupodivu se jede poměrně klidně, takže si mohu vychutnávat západ slunce nad malebně zvlněnou krajinou. Vzpomenu si na Exupéryho Malého prince. Měl rád západy slunce, přičemž si na své planetce mohl posunovat židli tak, aby je viděl opakovaně. Já teď vlastně dělám něco podobného.
Stejně jako jeho, i mě červánkové barvy namíchané s pozdním soumrakem těší a uklidňují. Což je co říct, protože stále jedu po silnici č. 35! Vyjíždím na kopec nad Litomyšlí a vím, že musím na chvilku zastavit. Krajina se otevřela, slunce sedí těsně nad obzorem a clona mi už vůbec nepomáhá.
Zaparkuju u benzínky na vrcholu kopce. Koupím si dvojité espreso, sedám si k Ari na hranu otevřeného kufru auta, a spolu pohledem doprovodíme sluníčko spát. Je to magický okamžik a mně vůbec nevadí, že mám před sebou ještě pořádný kus cesty. Někdy je i cesta cílem, a já mám dojem, že zrovna dnes se mi to povedlo:))
Ari v autě – to je fotka přímo z té benzinky:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Tak co, vzpomenete si na nějaký podobný „magický“ okamžik? Kdy a kde jste se cítili nádherně „tady a teď“?
Západy slunce mám moc ráda, bohužel ty „u domu“ si v plné krásne neužiji, kazí se jak naše, tak stromy dalších sousedu. Nejkrásnější si vychutnáme vlastně jen na Fl (spíše cestou z ní domů). Buď přímo západ u moře, nebo pak nádherná krvavá obloha za jízdy.
Včera jsem tu měli nečekané vzrůšo!
Zrovna jsem si přečetla krásné povídání a fotky od Tory a chystala se komentovat (tak Toro chválím dodatečně). Nejprve jsem si ale chtěla předehřát troubu, kynulo mi těsto na chleby. Jenže, jak jsem přišla ke sporáku, těsně vedle něj jsem na moment zahlédla vlnící se tělo hada, které zmizeloel pod ním. Tedy byl to šok !!! Manžel,zrovna odpočíval v ložníci se na moje zařvání „had kuchyni“ se zmohl pouze na „what???“. Kočky byly naštěstí venku, ale protože máme oba ze zdejších hadů strach, jsme si opravdu užili. Po vytažení spodního šuplete sporáku jsme hadu viděli jen hlavu, nebo kousek těla, jak vykukovaly mezi kabely co tam jsou. Trnuli jsme, že had nějak proklouzne nahoru a na linku. Po opatrném, částečném odtažení sporáku se nám ho nakonec podařilo chytit. Jen proto, že byl stočený v zadním roku u zdi a bylo možné ho „za něco“ chytit, aniž bychom přestřihli nějaký kabel. Vytáhli jsme ho nůžkami na dlouhé tyči s pružinou skrz, které choť původně koupil na stříhání vysokých větví. Jak jsem původně choti řekla, že had je naštěstí jen malý, po vytažení se projevil v celé skoro 3/4 m délce a žádná tkanička to také nebyla. Jak se k nám dostal zůstává otázkou, stejně jako jestli místo pod sporákem byl jeho původní „vchod“ nějakým malým otvorem z venku. Totiž Rusty a Woody se doma chovají normálně, zato Ginger je už od včera děsně vylekaná. Bojí se projít kuchyní a jídelnou, pohybuje se pomaloučku, vylekaně, s chůzí při zemi, čmuchá kolem sebe. Když nakonec vyběhne ven, bojí se vrátit dovnitř. Musím jí přinést v náručí, cítím jak se jí tělo třese a pak prchá rovnou do ložnice. Ginger má ze všech 3 koček nejjemnější čich a sluch. Takže se chová, jakoby se s hadem setkala „osobně“, z úleku dostala šok a stále se nevzpamatovala. Představa, že had se možná ukrýval v jídelně či kuchyni už o něco dříve, není nijak ukliďující.
Tedy Maričko, tomu říkám drama! Poznali jste, jaký druh hada to byl? Ono s kočkami v domě nen í ani zařazení vetřelce mezi škrtiče nijak uklidňující. Ginger může mít nějakou zkušenost z doby, než se dostala k vám – možná proto tak intenzivně reaguje.
Počítám, že záhadu, jak se mohl dostat dovnitř stále řešíte, brr. Nemohly být prostě otevřené dveře a on využil příležitosti?
Rozhodně bych doma dala přednost Tořině (resp. Zuzině:)) krtkovi před hadem! 🙂
Já většinou pozoruju západ slunce při podvečerní nebo večerní -podle ročního období, procházce s Darkem. Je u nás nějak dřív, protože zapadá za les, za kopec, my jsme tady v dolíku. Bývá to krásný pohled, žluto oranžovo rudá obloha…
V noci tady lilo jak z konve a bouřilo, kočky byly doma obě, Čerťa se nebojí, bývá vždycky doma, Růžena byla poněkud nervózní :-), nevím jestli z bouřky nebo z toho, že je doma, ale ven nechtěla. To až ve 4 ráno, opice jedna.
a ještě O.T. – dneska jsme jeli do Žatce, míjíme cestou řadu chmelnic a ten chmel je už nahoře !!! To je pro mě známka pomalu končícího léta, já vím, kolikátého je 😀 , ale mám nejradši, když je chmel do třetiny, max do poloviny zaváděcího drátu, to vím, že mám ještě celé celičké léto před sebou… No jo, žatečačka se nezapře 🙂
Alimo, ten poznatek se chmelem se mi moc líbí! 🙂 Přiznám se, že od školních dob jsem chmelnici pořádně neviděla, u nás nejsou a přes Žatecko nejezdím. Ale jak jsme letos jeli do Itálie přes Německo (směrem na Mnichov), jeli jsme přes hodně chmelařský kraj – spousta chmelnic, pěkných, udržovaných. Ráda jsem se koukla (řídil Martin:))
Mám ráda tu silnici č.35,i když je ucpaná,většinou,je smiřlivější jako dálnice a taky je tam co k vidění, teda,pokud si spolujezdec ale i tak jsou obzory tvárnější a hezčí. Mám mnoho těch okamžiků chvíle, na které nechci zapomenout a taky si je hodně připomínám a nevím proč ale ty západy slunce mi evokují vždy jednu fotku, na ní sedí na skalisku dva medvědi,objímají se packou a dívají se na západ slunce. I zvířata západ slunce fascinuje,to je vypozorováno. Jsou to nádherné chvíle. 🙂
No, silnice č. 35 je fenomén 😛 Vede krásnou krajinou, to rozhodně.
Jen kdyby tam nebylo tolik dementů, předjíždějících přes plnou čáru, aniž by věděli kam. Někdy mám pocit, je jich tam nejvíc ze všech cest, které znám a taky tam už byla spousta hrozných nehod, kdy ne vždy zahynul jejich viník. Ale to může být i tím, že je to prostě hlavní východo-západní směr a pořád bez dálnice… No a někteří neustojí, že je tam (minimálně mezi Hradcem a Litomyšlí, ale v podstatě až do Mohelnice) stálá kolona jedoucí podle momentálně nejpomalejšího vozidla.
Jinak jsem fakt netušila, že se zvířata koukají na západ slunce… takže jsem asi u Míši psala nesprávné domněnky a Danda opravdu kouká na západ slunce…
Ta pětatřicítka vede k nám do Českého ráje, jsem zvědavá jak tady vyřeší tu dopravní situaci. No, mě to už asi bude jedno. Trvá to už hodně dlouho.
Já vím, od nás přes Jičín na Turnov a Liberec. A v podstatě celá je naprosto nevyhovující provozu, jaký na ní denně je.
Tentokrát jsem se spíš než nad západem slunce zasnila nad popisem trasy – Olomouc, Mohelnice, Litomyšl – co jsme se tudy kdysi najezdili! Milovala jsem tu cestu opačným směrem – v Hradci jsme měli za sebou tak polovinu, za Litomyšlí ještě kousek a byli jsme na Moravě a z Mohelnice šup na dálnici, přidat plyn a jsme v Olomouci! No a na tom Mohelničáku jsme pravidelně vyhlíželi to místečko, kterým je vidět průhledem mezi stromy zámek a věznice Mírov. 🙂 Nevím, jak dnes, jestli už nezarostlo.
Ty jo, Hančo, o průhledu na Mírov jsem neměla ani tušení. Popravdě, na Mohelničáku se obvykle jezdí dost rychle (jsou tam občas ty zdvojené pruhy), takže tam si většinou dávám hodně pozor spíš na tu silnici:))
Jasně, není to záležitost pro řidiče, je třeba dávat pozor a nepropást ten správný okamžik, kdy se na chviličku Mírov ukáže. To snad kdybys jela někdy jako spolujezdec. 🙂
Najdu si to na mapě 🙂
Dočítám až teď. Dede, na Mírov je teď luxusní výhled i pro řidiče a je vidět, že jsi zodpovědný řidič, který nekouká, kde co lítá, když sis ho zatím nevšimla. Je tam totiž nová široká paseka. Nejlíp je vidět, když jedeš dolů, to ho máš po levé straně z kopce.Na leteckém snímku na mapy.cz je ta paseka dobře vidět, je to lesní úsek mezi StuLoučka Loučkou a Mohelnicí, ta zvlněná část.
Parádní je to potmě, mají ho opravdu luxusně nasvícený
Za tím nasvícení měl být smajlík:D
My rádi pozorujeme západ slunce na zápraží před naší chatou. Sedíme na lavičce a kocháme se.
Je to nádherné.
A budete se divit, že západ slunce z okna ( samozřejmě zasíťovaného ) pozoruje rád i náš kočičák Danda.
To je zajímavé, neřekla bych, že to zvířata vnímají. Možná se západem slunce začínají být aktivní nějací živočichové, o kterých on ví a člověk ne 🙂
No Míšo, neopisuji ale taky jsem to pozorovala a píšu výše. 🙂 Hladím Dandu na dálku!
Nejkrásnější západy, kterými jsem se nemohla kochat, byly vloni v létě, kdy jsem jezdívala v pátek večer na víkendy od Terezky domů. Naštěstí jsem jela vždy na jihovýchod, tudíž tu barevnou krásu jsem mohla jen kradí obdivovat ve zpětném zrcátku. Zákonitě – když jsem si říkala, že druhý den půjdu a vyfotím si, západ se nekonal, neb deka… To samé s úplňkem. Na cestách krásný, doma pak prd.
Ygo, jo! To znám 🙂 A zapadající slunce ve zpětném zrcátku mívám při cestách z Prahy – pokud je navíc po dešti, je to krásnej obrázek (a neoslňuje:))
U nás doma mám na dlani východy slunce – západ je vždycky tak nějak schovanej 🙂
Dede, dobře děláš, že zastavuješ. Nemohu si nevzpomenout: „Pane doktore, zase jste se kochal?“ 🙂
https://youtu.be/YCZ6k_QcvEE
Když u nás je krásně všude.
😀
Kochám se často, ale pokud možno nikdy na pětatřicítce… tam je to o život.
Měla jsem kliku, o té benzínce vím – je na strategickém místě, takže jsem schopná jim odpustit i to, že nemají profi kávovar, ale jen automaty.
Ostatně právě ten den jsem zjistila, že když dáš dvě espressa macchiata do jednoho malého kelímku na espresso, dostaneš kafe s kopečkem:))
V neděli kolem sedmé večer jsme vyjeli k Pálavě s veteránem- kabrioletem. Bylo to moc hezké, Pálava už byla zalitá nazlátlým zapadajícím slunkem a když jsme se vraceli a já jsme koukala na ty bílé skály a na slunko kousek nad Novými mlýny, protože jsme jeli po hrázi, byla jsem spokojená, že žijeme v tak krásném koutku země a prostě jsem se kochala.
Tam u vás to všechno křičí – tady je jih! 🙂 A kolem Pálavy je to echt pěkné, viz Yga
Ach sláva,je tu hrozná búrka,blesky križujú oblohu,stále hrmí a veľmi,veľmi prší!!!
Ta byla u nás v půl třetí…
Nám se voda vyhla – jako obvykle. Ráno bylo zataženo, ale včil už pere slunko! Stále čekáme na dobrý déšť.
u nás stejný..prej pršelo na druhým břehu..
U nás také pršelo málo ale alespoň tak, že nemusíme dneska zalévat
U nás ve čtyři bouřilo, vichřice, já běhala zavírat okna, aby se déšť nenahrnul dovnitř, venku bylo stále 26° uvnitř 27° a nakonec nespadla ani kapka a bouřka odplula v neznámo. Sucho už je strašlivé a teploty včera ve 14 hod. ve stínu 33° .
U nás bylo ve 20 hodin ještě 30 stupňů…
Nás to minulo. Naštěstí jsem to (nerada) tušila a vedrem zmordovanou zahradu zalila.
Noc tu byla horká, úleva přišla až někdy kolem páté.
Celý život žijem na rovine.Na takej rovine,že nadjazd na most,či železmicu je vlastne už „vrch“.Mám rovinu rada,hôr sa bojím.Mám rada nekonečné polia až po obzor,farebmé kontrasty tmavej oblohy a žltej repky/viem.viem čo je to za svinstvo/Ale vlastne rovina je fádna krajina.Až na tie západy slnka.Najkrajšie západy slnka sú na rovine.Väčšinu svojich šťastných i nešťastných chviľ mám spojenú so západom slnka.Presne ako si to opísala dede-aý po ten posledný okamžik,keď je „koniec“ a ty vieš,že zajtra to bude zase,
PS.-choroba je „dobrá“ len na to,že som prvá,čo číta nové príspevky.
Máš svatou pravdu Verenko – u nás, na rovině, jsou ty západy slunka překrásné. Ty směle konkurují těm na moři (:o))). Kór když se zadaří a stojíš u rybníků nebo u nás dokonce u vodních nádrží pod Pálavou.
Však to, milá Ygo, umíš parádně nafotit 🙂 Díky tomu to tam známe i my, hodně přespolní 🙂
Verenko, jsem moc ráda, že je ti líp! A že si čteš:))
Já na rovině moc nebývám, ale to místo, o kterém píšu, je pozvolný kopec, ze kterého je daleký rozhled na jemně zvlněnou krajinu od Litomyšle směrem na Holice, Hradec, Pardubice, tedy do rovin. Obzor je tam (z mého na kopce navyklého pohledu) takřka nekonečný, sluce sedící nad ním bylo obrovské, červené a ta záře… No, někdy se to povede 🙂