Dlouho jsme tu nebyli, já vím. Je to moje vina, ale mám tak nějak pocit, že se svět a události řítí šíleným tempem a já nestíhám skoro nic. Věřili byste, že trojčata už jsou u nás tři roky a jeden týden? Přiznám se, že jsem si musela dohledat podklady, abych se o tom ujistila. Tak nějak jsem si říkala, že jsou u nás asi roky dva… Vidíte to? Někdo mi ukradl rok či co.
Naštěstí (a doufám, že to nezakřiknu) se u nás žádné jiné převratné události, které by byly hodné zaznamenání, neděly. Žijeme si svůj běžný život, jak lidský, tak kočičí, a doufáme, že to tak zůstane i nadále.
Ale abych tedy aspoň něco málo o těch našich kočkách napsala:
Vztahy mezi Rozárkou a trojčaty se ustálily. Ne, že by se milovali, spali všichni v jednom košíku a nemohli bez sebe být, ale tolerují se a my jsme za to rádi. Když se něco děje za plotem, sledují to ve svornosti a bez hádek. Většinou.
Černobílé Kelišky (zleva od sloupku Sára, Rozárka, Zuzi)
Kdo však Rozárku v klidu nenechává, je Monty. Černý kocourek, kterého si pořídili švagrovci. Protože naše domy spolu sdílejí dvorek i zahradu, vznikl menší problém. Rozárka naznala, že různých přivandrovalců už bylo dost a jala se Montyho zahánět.
Monty
Monty byl nejdřív z ataků postarší velké nerudné prskající kočky vyděšený, ale netrvalo dlouho a zjistil, že Rozárka na něj prostě nemá. Že jí uteče, kdy si zamane. Navíc Rozárka dobře ví, že schody a veranda už jsou Montyho území a její lovecký zápal tam začíná ochabovat.
A tak se jejich setkávání přetavilo v jakýsi rituál, kdy v první chvíli, kdy se na dvoře setkají, Rozárka hrdinně zažene Montyho zpátky na verandu, čímž je její denní mise naplněna, a ona hrdě odkráčí zpět na zahradu. To, že černý uličník jí jde v patách a pranic si z ní nedělá, ji už nevzrušuje. Ona svůj úkol splnila. Zbytek dne pak setrvají oba v klidu, a pokud Monty moc neprovokuje, Rozárka si ho už nevšímá.
Musím říct, že v takové kondici, jako je letos, už naše postarší dvanáctiletá dáma dlouho nebyla. Už zas vyskočí na okno, kam se vloni vůbec nevyškrábala, a její zavalitost také kamsi zmizela. Takže díky, Monty. To je tvoje zásluha.
No nekoukej, když budeš honit vetřelce, taky zhubneš! Snaž se!
Goliáš. Je to má láska, to musím přiznat. Mohutný, něžný, přítulný. Tak, jako jsem já kdysi bývala obklopena kocoury a Michal měl jen Rozárku, je teď Michal obklopen kočkami a já mám jen Goliáše. Pokud jsme doma oba, tak už toto rozložení kočičích sil tak nějak bývá pravidlem. Nevadí mi to, vrnící zrzavobílý chlupáč je prostě moje štěstí a on to dobře ví.
Můj krasavec
Goliáš
Goliáš
Není to ale žádný povaleč, jak to vypadá z fotek. Je zvědavý a číhá. Na slepice od sousedů. Ještě nějak nepochopil, že tam už nejsou. Vloni se mu povedl kapitální úlovek. Jedna neopatrná slípka se vydala za túje, do úzkého prostoru mezi sousedovic porostem a naším plotem. A za ním číhal Goliáš. Packou chytil nebohou slepici za křídlo, druhou ji zadrápl za krk a snažil se jí prorvat hlavu mezi dráty plotu na náš dvůr.
Slepice kdákala na celé kolo, já vyběhla z kuchyně a ječela taky na celé kolo, až chudák lovec úlovek pustil a s hubou plnou peří utekl. Sousedka pak slepice dala pryč (nevhodný dárek – už jste někdo dostal k třicátým narozeninám slepice?), ale náš lovec pořád za plotem číhá v naději, že ten hloupý kur třeba brzo přijde…
Lovec Pampalini
To Zuzi je rozvážná. Je z trojčat nejméně akční, ale má se zato nejvíc k jídlu. Ráda spí, ráda se tulí k Michalovi, miluje jednu jeho fleecovou mikinu – to je jak v rauši, přešlapuje a olizuje látku, co to jde. Občas tedy pozlobí Rozárku, ale ta se nedá.
Kráska Zuzi
Vpředu Zuzi, vzadu Rozárka
Sáře říkám, že pro samé zlobení ani nemohla vyrůst. Je z trojčat nejmenší. Drobná mrštná kočička, kterou musíme hlídat nejvíc. Všude vleze, všude se vejde a zvědavá je jak stádo opic. Ale taky je miláček, spí mezi námi, záda opřená o jednoho, tlapky o druhého usne tak tvrdě, že ji nevzbudí nic.
Ráno musí první ven (ten studený čumák, co mě šťouchá do ruky – vééén, vééén, už je světlóóó) bych tedy občas nejradši něčím majzla, ale pak raději vstanu, otevřu dveře, a když vidím, s jakou radostí tryská na zahradu, nelze se na ni zlobit. Dostat ji večer domů je potom docela oříšek. Ještě že miluje lyofilizované kuřecí kousky, v nouzi nejvyšší stačí zatřepat plechovkou a trojčata jsou doma všechna raz dva.
Sára, kráska i akrobatka
Sára
Sáro!
Samozřejmě nemůžu opominout ani Mikiho, nalezeného kocourka, kterého jsme přichýlili k babičce. Nedávno jsme ho přesídlili k jedné z mých kamarádek. Té zemřela kočička a ona se Mikiho ráda ujala. Má se tam jak v ráji, má svou paničku, svůj prostor a péči, kterou mu už babička nemohla v plné míře poskytovat. Občas tam za ním zaskočím – vypadá nadmíru spokojeně.
Miki v novém domově
Miki
Jak vidíte, naše kočky si léto užívají v plné parádě. To samé bych přála i vám. Buďte aspoň občas jako ty kočky – hoďte starosti za hlavu a užívejte si přítomnost, sluníčko, teplo, stín, vodu… prostě to, co máte rádi. Žádný den se nám už nevrátí…
Za Hotel U Devíti koček se loučí Sára: Ahój!
PS: Že já něco psala!
Když jsem tenhle elaborát dopisovala, přiběhla Zuzi. Než zaběhla pod mou postel, zahlédla jsem, že vleče něco černého a velkého. Polštářek s šantou, zadoufala jsem. Pak se ale za ní připlížil i Goliáš a Sára. Zuzi obratem i s polštářkem vystřelila ven z ložnice. Na schodech polštářek zapištěl a mně se udělalo mdlo. Myš!
Vyletěla jsem z postele, Goliáše a Sáru stihla zavřít do ložnice. Na schodech stála Zuzana a na jednom vyšším schodu pištěl a syčel rozzuřený krtek zvíci deseti dvanácti centimetrů. Michal nikde (a že jsem ječela jak zběsilá!) a krtek se začal schod po schodu hrabat dolů. Zahnala jsem Zuzanu, popadla víko od jedné krabice s hrami, kterou jsem měla po ruce, desku z další hry a krtka shrábla do víka.
Desku jsem na něj přiklopila a doufala, že ho pod ní udržím. Sykot po chvíli ustal, krtek se zklidnil. S víkem v napřažené ruce jsem sešla schody, vyšla ven před domek a konečně se dovolala Michala. Vyšel z dílny, tam můj jekot fakt slyšet nemohl (ale nevím, jestli ho to teda omlouvá!). Vrazila jsem mu krabici a poslala ho krtka odnést někam daleko.
Uf.
Ještě teď mi buší srdce.
Naštěstí už je krtek pryč, zbyla po něm jen potentočkovaná krabice.
Uf.
Ne, Zuzi, už nikdy nikam nenapíšu, že jsi málo akční. Slibuju.
Uražená Zuzi
Miki v trávě je parádní fotka!
To je milé povídání a krásné fotky. Konečně vím, jak vypadají ti hrdinové drabblat z DMD 🙂
Goliáš, to je můj favorit! Třeba mi CD taky jednou nadělí velkého zrzavého kocoura.
Fotky i povídání překrásné.
Děkuju!
Já si nedokážu představit, jak slepice vraždí naši psi, natož kočky- i když Oriáš by to asi zvládl líp než Karamelka s Vanilkou. A to Karamel byla ze slepicovraždy obviněna (bez důkazů), čistě jen proto, že do houfu slepic jednou vběhla a byla viděna, jak má z toho plácání křídel plezír. Goliáš je holt kousek 🙂
Díky. Ono kdyby šla přímo proti němu, tak by možná takový hrdina nebyl, kdo ví 🙂
Víte, milí čtenáři, já se budu chlubit 😀
Protože tak nějak náhodou jsme si s mužem vybírali svou mini dovolenou v Moravském krasu a jeskyně a kopce a tak.
Tak nějak najednou z toho vyšlo, že to je vlastně Tory bydliště a útočiště Světlušek a hle – návštěva.
Vpadli jsme na chvilku do jejich životů, seznámili se s Tory mužem a hlavně jsme byli představeni jejich výsostem Rozárce, Zuzce, Sáře a Goliášovi.
Nádherné, milé, (nejen pro návštěvy) slušně vychované kočičky. Za odměnu, že na nás shlédly a nechaly si pohladit kožíšky, jsme jim my přenechali k počtení z našich batůžků vzkazy od našich kočiček a hafanů.
Tímto Toře i Michalovi ještě jednou velice děkujeme za přijetí.
A ještě teď, když čtu tohle povídání, cítím pod prsty ty jemné heboučké kožíšky.
Těším se na další jejich nejen krtčí dobrodružství 😉
Bylo to fajn setkání a doufám, že se bude opakovat, někdy příště.
Toro! Krásné fotky,jsi čím dál lepší, kočenky jsou nádherně vybarvené. Krtek se sice nevydařil ale ono to přijde! Před tím drátěným plotem vypadá kočičí komando jako rytíři před ztečí hradu.Je fajn, že nezdrhnou. :-)) dnes v noci jsem se zavřela s psovými do mého vigvamu a pečlivě zkontrolovala zda jsou kočky v bezpečí před útěkem oknem,dole mám sítě,nahoře šikminy bez sítě. Pořád jsem se nějak vrtěla a nemohla usnout,okno jsem měla teda dokořán a fajn vzdoušek. Najednou vidím na zemi velký bílý flek a on to nebyl flek ale Lidunka. Vůbec ji nenapadlo fouknout oknem ven, naštěstí. Tak jsem se lekla,že bylo po spaní.Uf.
Děkuji, Jenny. Nedivím se ti, že ses lekla 🙂
jenny, to mi nedělej..jsem se málem polila kafem, jak jsem se dodatečně lekla…
Všem díky za komentáře. Černého zkusím nafotit víc, když tu má takový fanklub. Jinak se omlouvám, nestíhám komentovat, po týdnu nemoci mám pocit, že na mě v práci spadla skříň nebo co, nestíhám nic.
Drž se, Toro, a vydrž, večer tě budou litovat a léčit muž a kočičky.
P.S.: Asi je to zbytečné psát, ale fotíš čím dál líp. I toho krtka bys dala, u tebe neplatí, že černou zvěř neumíš. 😀
Díky. Snažím se a učím se 🙂
Eh, Toro, mám velkou radost, že jsem nepotřebovala ani nucení třetího stupně, abys poslala povídání a fotky 🙂
Copak povídání se čte skvěle, jako vždy, ale ty fotky máš opravdu úžasné! Ten Goliášův portrét, co jsem ho vybrala i na hlavní stranu, je úchvatný – stejně jako portrét černého Montyho (miluju černá zvířata:))
Chápu, co je, když je některá kočka „tvoje“ a jiné tvého muže – přestože jsou zároveň všichni vaši.
Jo a Sářina fotka v trávě je taky echt povedená:))
Ad příhoda s krtkem: na tom mě udivuje jediné – že to ten krtek v kočičím zajetí přežil.
Díky za bezvadné povídání – však jsem ti říkala, že si to tu užijem 🙂
Ona si ho totiž Zuzi přinesla na hrani a potřebovala ho živého. Jenže panička jí hru překazila 🙂
Zuzi je šikovná kočička (nezabije omylem:)) a panička nic nechápe! 😛
On byl fakt velký. A docela se bránil.
Toto, díky za článek. I když dění u vás sleduji na FB Dedeníku takové radostné shrnutí o trojčatech stojí za všechny fejsbůky .
Díky!
Ráda jsem zase nahlédla do kočičího společenství, jsem ráda, že se daří! A fotky – ty jsou móóc hezké! Když je krásný objekt, jde to samo. Hm, ne vždycky. U mé osoby to nějak naplatí. Fotky mám hrozné! 🙂
Tak hlavně, že jsi ve skutečnosti krásná 🙂
No právě! Nejsem si tím nějak jistá. 🙂
Díky moc, Jani
Kouzelné a poklidné povídání, jako když kočky předou. Ale ta černá tečka je teda boží! Co mne teda udivuje – jak to, že tady není fotka krtka?! To já bych asi po odlovení do krabice letěla pro foťák… taková příležitost se nesmí promarnit, kdo ví, jestli ještě nějakého přinesou! 😉
že jo…kdy se ti jindy poštěstí..a Tora zahodila takovou šanci… 😉
to byl takový fofr, že mi fotit vůbec nenapadlo, bylo mi ještě docela blbě, tak jsem byla ráda, že jsem vůbec přežila 😀
Goliáš je nádherný kus kocoura, ale mé srdce zaplanulo pro Montyho. Černá zvířata jsou prostě nádherná.
Díky za zprávy, těší mne, že se všem v hotelu tak daří. Nakonec i ten krtek dopadnul dobře.
Díky moc. Monty je krásný, teď jsem ho fotila na zahradě 🙂
Přidávám se k Míše, prima počteníčko. Jo, jo ani klidné kočičky se nemají podceňovat. Svého krtka si najít umí 🙂
U nás po skoro čtyřech letech asi nastává určité smíření Amálky s Mourečkem a možná i se mnou. Prostě Mourečka fakt nemohla vydýchat a já asi byla ta zrádkyně. Tedy, už dříve jsem po návratu domů občas nějakou tu čumákovku viděla, aby vzápětí Moureček dostal od Amálky facku….
Ale před několika týdny Amálka po letech začala občas chodit ke mně na gauč. Ona byla vždycky trochu odtažitá a zásadně si lehala přesně na délku paže, aby ji člověk moc nemuchlal a jen tak na ni dosáhl konečky prstů. Od té doby, co jsem přinesla Mourečka, i toto ustalo. Takže už jen fakt, že přijde a lehne si v dosažitelné vzdálenosti je úžasný. Občas ani nevadí kocour, který je nedaleko. Včera to vyvrcholilo tak, že si lehla hned u mě (ano, měla jsem ji hned u boku!!) a Moureček byl na stejném gauči. To jsem úplně zírala. Amálka totiž kolikrát vztekle odejde, jen co ho vidí. A to jsem jí dopoledne stříhala dredy, což nesnáší.
Moureček je mazel, tedy nemusím mít ve 4 ráno na nose jeho mokrý nos a lechtání fousky, ale on to myslí dobře. Dodnes také má mléčný krok, což po pravdě řečeno, zase tak prima není, zvláště, když si někdy v noci usmyslí, že si pošlape na mně. Prý mléčný krok mají často kočky, které přišly brzy o mámu kočku a byly tak předčasně odstaveny. Já o Mourečkovi toho zase tolik nevím, holt když někdo sebere kočku na ulici, tak prostě nemá celý její rodokmen a neví, co zažila. Něčeho jsem se sice dopátrala, ale není to zdaleka všechno.
Jak je to s mléčným krokem nevím, ale naše 9ti letá Čerťa ho používá pořád a dupe a dupe. Ale taky nevím, jak to bylo s ní a mámou, k nám přišla jako odrostlé kotě už se svými koťaty….
mléčný krok – já tomu říkám plašení hadů…no,ono jim to vydrží..Pitině už 16 let a těm ostatním vlastně taky…a ještě když občas do toho slastně zatnou drápky..to je akupunktura! Tak gratuluju…
Akupunktury mám dost a dost, asi malej chce, abych byla hodně zdravá 🙂
Apino, někteří opravdu potřebují hodně času. A je to škoda… jak pro ně, tak pro nás.
Apino, tvrdohlavost koček je zjevně pevnější než skála… ale nakonec se taky začne drolit 🙂 Moc ti přeju – a Amálce vlastně taky – aby dokázala překonat svoji paličatost a mohla se tak tobě tulit pravidelně 🙂
letí to…strašně..jsou nádherní….díky za pohlazení….
Díky moc.
Jo, letí to, letí. Nedávno jsem vypočítala, že máme Čerťu 9 let. A vaše trojčata jako by z oka vypadla sourozencům Růženky, která jediná má fleky mourovaté, ocásek proužkatý s bílou špičkou a růžový čumáček a polštářky tlapek. Nenudíte se, my s Růženou taky ne 😀 Pomalu se sáčkuje do domu, s Čerťou uzavřely váhavé příměří, Darek se nevzrušuje. Včera tady řádila po obyváku, lítala jak torpédo, hrála si s vlastním ocasem na honěnou. Čerťa seděla na parapetu a jen jsem čekala, kdy si zaklepe tlapkou na čelo 😀 , výraz „co proboha blbneš?“ byl jasně čitelný 😀 . Růža je prostě ještě puberťák. Večer, tedy spíš v noci, bylo po 23 hodině, když jsme se vraceli z malé miniprocházky s Darkem, kráčela nám naproti Čerťa a že půjde domů spát, v patách za ní Růžena. Nakráčely obě, teda nakráčela ta černá, to torpédo vlítlo. Lítala tady, něco malého sezobla, mňoukala, a že vrrrauu, mňauuu, je to strašně ukecaná kočka 😀 a pak, že chce ven. No tak šla spát na pergolu, je teplo, myslím, že ji to na zimu přejde 🙂
Alimo, to je kouzelný příběh – tou vaší Růženkou! Díky, žes napsala 🙂
Tak jsem si krásně po ránu početla.
Zrovna nedávno Toro, jsem si říkala, jak se trojčata mají.
A mají se krásně a jsou krásní.
A vy se s nimi opravdu nenudíte.
Děkuji, Míšo