Budím se naráz z hlubokého spánku a marně přemýšlím proč. Po chvilce uslyším vzdálené dunění a je mi to jasné – jde sem bouřka! V polospánku se snažím ujistit sebe sama, že kromě okna v ložnici jsou všechna ostatní zavřená, když mě napadne – nezatáhla jsem markýzu nad terasou.

Moje zodpovědné já se snaží vykopat to ospalé z postele sérií katastrofických obrazů s podtitulkem: „Tohle se nemuselo stát!“ a nakonec se mu to daří. Jak jednou sejdu ze schodů jsem dostatečně vzhůru, abych si letní noc začala i užívat. Stáhnu markýzu a jdu před dům, Ari po mém boku.

Vždy je ráda v noci venku, ale ne za bouřky! Spolu se díváme, jak se jižně od vesnice krajina rozsvěcuje s každým dalším bleskem. Hromové dunění se i za tu chvilku významně přiblížilo. Jestlipak to přijde i k nám? Doufám, že v tom nebudou i kroupy!

Tudy šla bouřka… popadaly desítky stromů kolem silnic

Rychle přemýšlím, co můžu udělat pro dům a zahradu? Nic. Naprosto nic, co bych už neudělala. Fatalismus není mým obvyklým postojem, ale tváří v tvář silám přírody člověk musí sklonit hlavu. Zdvihá se prudký vítr, rozhoupe větvě starých stromů, pročísne bohaté květy muškátů a hladově mi připomíná – co to okno v ložnici?

Beru Ari do domu a šplhám zpátky do podkroví. Zavírám okno a sleduju, jak za prvními kapkami přichází dešťová smršť. Záblesk, bum, prásk! Bouřka je už přímo nad námi. Ari se zmítá mezi touhou zalézt mi pod deku a dědičně nastaveným nutkáním postavit se mezi mě a hrozící nebezpečí. Nakonec to řeší tak, že si lehne vedle mě a spolu čekáme, až to přejde.

Někde nejsou cesty průchozí ani po roce… likvidovaly se hlavně tyhle hromadné katastrofy, kde spadlo jen pět šest stromů, leží tam doteď

Uklidňuju ji. Tohle prostě musíme vydržet, má milá, tady velí příroda. Až to přejde, sečteme škody. A zjišťuju, že je to vlastně velmi jednoduché, protože chybí pochybnosti, zda jsem mohla věcem předejít, není koho obvinit.

Poslouchám slábnoucí vítr a vzdalující se hřmění. Za chvilku mohu okno opět otevřít. Je krásná, deštěm vonící letní noc…

PS:

Mám bouřkám velmi odtažitý vztah. Respektuju jejich ničivou sílu a vždy se před nimi radši schovám, venku se jich bojím. Zároveň musím uznat, že je to úchvatná podívaná – pokud jsem tedy v bezpečí a koukám na ni oknem 🙂 Obávám se, že ten respekt roste s tím, jak se častěji s bouřkami objevují ničivé vichry, v takových případech je to už o strach. Mám nacvičenou sérii zabezpečovacích úkonů, které se snažím před bouřkou vždy udělat. Možná je to jen paranoia, ale zase to omezuje škody kolem domu.

Od té doby padaly stromy ještě aspoň při dalších třech bouřkách, ale naštěstí už ne na tak rozsáhlých plochách

Pochybuju, že někdy zapomenu na ten podivný zvuk, jaký měl loni v červenci ta bouře, co tu kolem nás zničila rozsáhlé plochy lesů a odnesla několik střech. Trvalo to jen necelých deset minut, ale ten zvuk připomínal gigantický nekonečný vlak dunící za oknem. My jsme měli štěstí, ničivý pás nás minul asi o půl kilometru, takže byl dům akorát ze západní strany komplet pokrytá rozškubaným listím a zahrada byla plná ulámaných větviček, naštěstí ne velkých větví.

Přitom nikdo neovlivní, kudy bouře půjde… Je to jen otázka štěstí – a smůly.

Jak to máte s bouřkami vy?

A ano, padají i buky…