Twitterem už zase hýbe klasické téma „dnes už se nedá nic napsat, protože cenzura a cancel culture“. Markétka Lukášková v diskusi o kontroverzních názorech napsala, že ten její kontroverzní je, že by páry, co potřebují IVF, měly být radši bezdětné, protože to „příroda“ tak chce a doporučila lidem, kteří nemohou počít dítě, aby si našli jiného partnera místo spoléhání na umělé oplodnění.

Strhla se samozřejmě bouře jako hrom, na konci které byl status paní Lukáškové na Facebooku ve smyslu, že se dnes už nedá o ničem psát, protože se do vás hned pustí. Pokud jde o tenhle princip, u nás v tom exceluje poslední dobou zejména kandidátka do Senátu Daniela Kovářová, ale není zdaleka sama.

Je to vděčné téma různých podivných bojovníků „proti cenzuře“, což pak třeba dělají ve videu na DVTV, a nepřijde jim vůbec divné říkat, jak jsou cenzurovaní, v jednom z nejviditelnějších internetových médií u nás. Potíž je, že oni nejsou cenzurovaní, jen nesnesou oponenturu.

Pojďme si udělat hypotetickou případovou studii:

Jste majitelem nebo šéfredaktorem časopisu/magazínu, který se zabývá bezpečnostními otázkami. Máte autora, který jednoho dne na Twitter napíše, že je Putin frajer, že Rusko bylo vyprovokováno a má nárok na svou sféru vlivu. Ujistíte se, že to myslel vážně, nikdo mu nehacknul účet. Co s tím dál? Budete mu dál poskytovat prostor? Asi ne, že? Reputace vašeho časopisu by šla hodně dolů, a vy jste přece řádný hospodář.

Váš známý pořádá konference, na kterých ten člověk dřív vystupoval. Přečte si ty tweety o Putinovi a řekne si „no tohle tady nemůže být, jeho účast by poškodila reputaci akce i moji jako pořadatele, to si nemůžu dovolit „. A protože je k dispozici plno jiných kvalitních řečníků, prostě už ho nepozve.

A tohle se bude dít napříč celým prostředím, kde dotyčný předtím publikoval nebo vystupoval. A tak bude brečet na Twitteru, že je obětí cancel culture a cenzury a že tady se už nedá nic říct a že tohle je jeho názor.

Ani náhodou; jenom některé názory jsou zkrátka hloupé nebo jenom kontroverzní a pokud je někdo projevuje, zcela spontánně se s ním podle toho zachází.

Cancel culture je něco jiného: je to aktivní a hlasitá snaha nátlakové skupiny o znemožnění vystupování „rušené“ osoby na různých místech kvůli tomu, co ta osoba někde řekla. Je to o dost jiné, než když se jen spontánně různí lidé rozhodnou, že kvůli tomu, co dotyčný říká, s ním ukončí spolupráci.

Na cancel culture je totiž zapotřebí organizované podhoubí v podobě silných nátlakových skupin jdoucích napříč celou společností a nic takového tady není, a rozhodně v dohledné době nebude.