Sedím na židli, levou rukou objímám Ari kolem krku, čímž eliminuju možná chňapnutí, druhou držím její pravou přední packu v žádoucí poloze, zatímco pravou nohu mám zasunutou za jejím zadkem. Fixace psa při veterinárním zákroku funguje – zatím.  Protože vzápětí Ari použije mazaný trik pasivní rezistence a… ztratí kosti:))

Je to tak. Ari je devět a půl, a už čtvrt roku musí čelit životu bez Berryiny podpory. Není to pro ni snadné, ale vede si velmi dobře. Mentálně konečně dospěla a prakticky se zbavila té své občas se vyskytující nejistoty. Je poslušnější, mazlivější, ale bez konkurence už nedává do her ani případných lumpáren srdce. Na jednu stranu mě to mrzí, ale co nadělám, že jo. Na druhou stranu si ve mně něco trochu oddechlo, protože věčně tryskající Ari byla pořád na pokraji nějakého průšvihu – není pěkné, že se už o ni nemusím tak často bát?

Vždy pookřeju, když vidím Ari v divokém pohybu. A pak se mi uleví, že to už není pořád…

Jenže potom, co Berry umřela, jsme si všimli, že se Ari nechce naskakovat do auta, hlavně doma, když na vycházku teprve jedeme (rampu teď nepoužíváme). Když se vracíme, skáče bez váhání. Nebo po návratu z delší a namáhavější vycházky se stávalo, že večer se z pelechu zdvihala tak trochu ztuha… A někdy ta ztuhlost vydržela i do dalšího dne. Došlo mi, že tohle nemá žádnou spojitost se samotou po Berryině smrti, prostě ji něco trochu bolí. Nikdy však nešlo o nějaké zřetelné kulhání, je to mnohem subtilnější. Kdo ji nevidí pořád, nic nepozná.

Rozhodnutí bylo nasnadě. Jediné, co kdy Berry s pokročilou spondylózou pomohlo a nebylo to jen tlumení bolesti, byla série injekcí kyseliny hyaluronové do žíly. Takže teď přišla řada na Ari. Zavolala jsem na veterinu a objednala nás. Bude to sedmkrát za sebou, ideálně přesně po týdnu. Když jsem s Ari přišla do čekárny a sledovala, jak se jí postupně zmocňuje nervozita, došlo mi, že je to vlastně poprvé, co tam jde bez Berryiny podpory. A to se jí v životě nestalo nic horšího, než že dostala injekci!

S Patrickem si hraje vytrvale a venku ho prakticky neopouští (aby o něco nepřišla:))

Mladý doktor, syn našeho dvorního veterináře, nás znal, takže si nedělal starosti. Dokonce mi vyhověl a Ari tlapku neholil – na rozdíl od Berry, které za těch sedm týdnů museli holit tlapku dvakrát, jak rychle zarůstala, Ari je pravý opak a srst jí dorůstá velmi pomalu. Všechno si nachystal na stůl, aby ze země dobře dosáhl – stejně jako jeho otec se snaží velké psy ošetřovat na podlaze, aby jim ušetřil stres z pobytu na vyšetřovacím stole; pokud je to tedy jen trochu možné.

Takže já jsem chytila Ari a on začal. Nejdřív kanylu, potom pomaloučku aplikovat KH, potom propláchnutí, vyndat kanylu, přitisknout tampon a tlapku převázat tím rychloobvazem. Plán byl skvělý, Ari vyjukaná, ale nesnažila se s námi bojovat. Žádný aktivní odpor, vyceněné tuby, vrčení, nebo snaha chňapnout. Jen ve chvíli, kdy doktor měnil injekční stříkačky, ztratila kosti. Prostě se nám začala pod rukama rozplývat, asi jako chlupatý polštář naplněný teplou vodou.

Na poslední injekci s námi byl Patrick – velice Ari povzbuzoval (a po výkonu uplácel:))

Nevěřili byste, jak je to účinné! Moje noha za jejím zadkem přestala stačit, Ari se dál roztékala na podlahu. Doktor držel aspoň tu tlapu s kanylou, zatímco já si levou rukou musela přehmátnout pod její hrudník (přestala jsem tedy jistit ten zubatej konec:)) a pravou jsem ji musela drapnout za kožich na zadku, vytáhnout ji zpět do aspoň trochu neplacaté polohy a opět zajistit nohou. Než jsme s doktorem skončili, tekl z nás obou pot, zatímco Ari vypadala se sebou náramně spokojená. Jasně nám dala najevo, co si myslí o naší snaze do ní něco pumpovat!

Podívali jsme se s veterinářem na sebe s jedinou myšlenkou – a tohle musíme zvládnout ještě šestkrát! Ari už tou dobou jazyk vesele plandal z tlamy a loudila mlsky. Snažila jsem se najít optimističtější úhel pohledu, takže jsem společensky poznamenala: „Ale všiml jste si, že se ani jednou nesnažila ohnat? Byla vlastně moc hodná!“ Mládenec se ušklíbl a pravil: „Vsadil jsem na to, že jste to vy – to ucho, co měla Ari hned u tlamy, mi už jednou kvůli psímu rafnutí šili!“ 🙂

Ari v Beskydech – teď jen se mnou, s pánečkem šla později 🙂

Ale dnes vám mohu prozradit, že Ari byla každou návštěvu lepší. Minulý čtvrtek to byla čtvrtá injekce a držela úplně vzorně – klidně mohla být dřevěná. Ne, samozřejmě se do ordinace netěší, a na váhu se pořád ještě dívá jako na nástroj práva útrpného (fakt nechápu proč:)), ale pomalu si osvojuje postoj, který byl vlastní Kazanovi a Berry: „Věřím ti, paničko, že to tak má být. Vydržím to. Ale moc se s tím necourej!“

Ale nejlepší je, že po té čtvrté injekci už mohu potvrdit, že do auta rozhodně skáče ochotněji než před měsícem. A po poněkud šílené beskydské procházce z minulého týdnu, kdy bylo horko, a s pánečkem zkusili jakousi neznámou zkratku, takže ušli spoustu kilometrů cestou necestou, neměla žádné potíže s pohybem. Pravda, vrátila se polomáčená – tedy bílý pes s černýma nohama, a to bahno vůbec nešlo dolů. Ale to je už zase jiný příběh:))

V kopcích nad Rožnovem (směrem na Dolní Bečvu)

A tak se dnes ptám – jak snášejí vaše zvířata návštěvy na veterině? Jak řešíte jejich případný odpor? Ostatně, u koček to bývá jejich mistrovská disciplína:))