„Det er dejligt at være norsk i Danmark“, čili „je fajn být Nor v Dánsku“, je úsloví, které nevím úplně odkud se vzalo, ale používá se už dlouho buď mile, ironicky nebo v kontextu, v jakém se hodí (třeba v reklamě na lodní společnost). Já ho občas poslouchám, když mluvím s Dány aniž bych nejprve vypil dostatečné množství alkoholu. Proč to?
Hodně Čechů se ostýchá učit slovensky ze stejného důvodu, z jakého se Norové ostýchají učit dánsky. I když nejsem Nor, z jazykového hlediska prakticky částečně jsem, protože norština je pro mě velmi přirozený způsob vyjadřování, mám v ní dost načteno, naposloucháno, namluveno a občas se mi v ní i zdají sny. Takže začít se učit dánsky bylo kdysi dost velké předsevzetí.
Když to vidíte napsané, tak se to liší asi jako čeština a slovenština s tím, že norština je jako slovenština (tedy rychle se rozvíjející a reformovaná, tedy jednodušší) a dánština jako čeština (tedy konzervativnější, o sebemenší reformu pravopisu je sváděn lítý boj, tedy složitější). Vyskytují se samozřejmě false friends, jsou tam záludné významové posuny modálních sloves (co je norsky må, musí, je dánsky skal, zatímco dánsky må znamená může, což je norsky kan, kdežto norsky skal znamená jedno z vyjádření budoucího času), dánské supersložité číslovky, jiná zájmena a tak dále a tak podobně. Ale co je nejzákeřnější, je používání slov, která znamenají v norštině i dánštině totéž, ale jejichž použití se kontextuálně liší. Prostě ten druhý tomu perfektně rozumí, ale nikdy by takhle větu dohromady s těmito slovy nedal, použil by synonyma, která jsou také v obou jazycích stejného významu.
A pak fonetika. Není náročnější fonetiky než je ta dánská. Je to naprostý masakr, kam se hrabe čínština se svými tóninami. Když pominu spoustu divných hlásek jako je třeba měkké d (bløde d), největší záludnost je v tom, že se v řeči mezery čtou úplně jinde než se píšou v textu, není k tomu žádné pravidlo, ale místní vědí, kde je říkat a když to řeknete jinak, tak prostě budete za cizince. Nevím, jak dlouho je potřeba žít v Dánsku, aby tuhle věc člověk vychytal.
Dánský přízvuk je věc sama o sobě; říká se, že je to jako se snažit mluvit s horkou bramborou v puse. Proslulý, už mnoho let starý článek ze švédského deníku Göteborgs Posten, byl ukázkovým příkladem: švédští policisté zastavili muže, o němž se domnívali, že je Dán (podle řeči), ale nebyl Dán, byl Švéd, jenom si sedl za volant s několika promile alkoholu v krvi.
Nedělám si srandu, když říkám, že moje cesta k dánštině vedla přes alkohol. Za střízliva jsem nebyl schopný mluvit dánsky, protože i když jsem věděl co říct, to, jak to mělo znít, mi přišlo tak podivné, že jsem nechtěl znít jakože ten jazyk paroduji. Takže jsem poprvé začal mluvit dánsky s kamarádem po pěti pivech, a protože nám to docela šlo, prostě stačila piva jen dvě a pak už klidně i bez alkoholu. Ale zlomit tohle prokletí bez dostatečného množství etanolu v krvi, to fakt nešlo.
Jakmile jsem začal dánsky mluvit (tou dobou jsem už slušně četl a psal), nastalo dlouhé období, kdy jsem byl schopen se verbálně vyjádřit, ale nerozuměl jsem ani ň, co mi Dánové odpovídali. Jestli je spisovná dánština těžká, ta hovorová je… sgu fanden i helvede, těžká neskutečně. Dodnes, kdykoliv mi někdo volá s předvolbou +45, mám chuť si hodit ve stresu (dánskou) korunou, jestli jim budu cokoliv rozumět.
Umět dánsky ale má spoustu výhod. Hned jedna za všechny: Dánové s vámi mluví otevřeně. O politice, o dění v zemi. Velmi přímo a velmi od srdce (a ano, umějí krásně mlít pantem). Anglicky s vámi takhle mluvit nebudou.
A co vy? Zkoušeli jste se učit polsky nebo slovensky? Jak vám to šlo? Případně nějaký jiný jazyk, který byl velmi blízký tomu, který už jste uměli?
Nejsou tímhle kontrastem pověstní Francouzi? Mnozí předstírají, že anglicky neumí, ale na lámalou francouzštinu reagují zcela jinak 🙂
se mi vybavilo: „Pan Mohamed Rasul Zade hovořil několika jazyky a všemi špatně. Pan rada si vybral špatnou francouzštinu a vedl výslech osobně“ 🙂
Slovensky bez problémů rozumím i čtu. Nemluvím, proč taky, to zase rozumí oni. Polsky s vypětím všech sil vcelku porozumím, dodnes ovšem vzpomínám, jak jsme jednou byli na dovolené na cesko-slovensko-polském pohraničí. Tam jsem těm lidem nerozuměla ani slovo.
Andy, zajímavý článek, máš jasně na jazyky velký talent, těch. které ovládáš je obdivuhodné číslo.
Myslím, že Slované se mezi sebou, dokáží v nouzi alespoň trochu domluvit (a gestukulace pomůže). Pravda, někdy jsou z toho komické situace záměnou „stejných slov“ (jak píšeš), ale určitý stejný základ tu je. Tedy ne si plynně popovídat, ale třeba jen minimálně něčemu porozumět, vzájemně se pochopit – něco se domyslet, něco hádat. Podobné to asi bude s germánskými, nebo latinskými jazyky. Do latinských myslím patří i francouzština, takže mi různě lidé tvrdili, že když jí umím (už dávno ne tak jako dřív), že italštinu či španělštinu už bych snadno pochytila – chyba lávky ! Ano při troše snahy pochopím o čem je řeč, „poznám“ několik slov, ale souvisle nerozumím nic.
S mojí slovenskou kamarádkou klidně hodinu klábosíme v tf – ona slovenky, já česky. Ona studovala vysokou v Praze, takže česky mluví dobře, ale já poslouchám její slovenštinu ráda a nikdy mě nenapadlo jí říci, aby přešla na češtinu (a NIKDY pro mně nebude cizinka!).
Anglicky (i po 50.letém manželství) stále mluvím s přízvukem, toho se už nezbavím a ani se o to nepokouším. Zdejší lidé netuší, odkud můj přízvuk je, jen vědí, že ho mám Ještě před r. 1990 jim ani většinou Praha a ČR nic neříkaly. Trochu pomohlo „východní Evropa“, nebo „vedle Německa“. Naopak dnes už se mi dost běžně stane (zrovna nedávno u dr.), že se tázající rozzáří „Á Praha, tam jsme byli, krásné město“. Myslím, že my Evropané mám na jazyky trochu více nastavené uši – umíme rozeznat přízvuk té které země, když dotyčný nemluví svojí mateřštinou. Já už téměř spolehlivě poznám (a baví mě to hádat), když anglicky mluví Čech (někdy se třefím i do měkčí slovenštiny), Rus, Francouz, Ital, Mexičan a pár dalších. Tedy pokud nemluví tak perfektně, že cizí přízvuk nemá vůbec – osobně znám i takové.
Jsem z generace,kdy slovenština byla součástí výuky a nemám s ní problém. Nesnažím se ale se s někým ze Slovenska,hovořit slovensky i když to velmi svádí a když tak se dotyčné osoby raději zeptám,zda se jí to nebude zdát přes čáru, většinou jsou potěšeni.Ráda se nechám opravovat. Polsky rozumím, díky dlouholeté přeshraniční spolupráci ale mluvit mi nejde. S angličtinou bojuji celoživotně, jediné čeho jsem dosáhla, donutit vnučku mluvit, teď angličtinu na výšce studuje. Rusky se domluvím a mohu i číst. Na stránkách „Ukrajinské pravdy“ nebyly české překlady, tak jsem si dávala do ruštiny.
Jsem z generace, která slovenštinu měla jen tak mimochodem. Odmala v televizi, na fakultě jsme měli skro polovinu Slováků, některé knížky vycházely jen ve slovenštině. Takže rozumím bez problémů, ale jednou mě dostali v ZOO u vídně, když slásili šou uškatcou. Naštěstí pak říkali Seelowe show, tomu jsme rozuměli. Ptala jsem se se sloveské kolegyne, zda se opravdu lachtan řelně uškatiec, a ani ona, rodilá Slovenka se střední školou na Slovensku (až VŠ v Česku) toto slovo neznala. Běžně používají lachtan. Takže to s těmi jazyky není tak jednoduché.
Je škoda, že už vedle sebe nežijí běžně lidé různých jazyků.
Dokoncčení myšlenky… Tchán vyrůstal na Slovensku a říkal, že v Bratislavě be 30. letech každý uličník uměl slovensky, maďarsky a německy. Děti to odposlouchají rychle.
Takže s němčinou bojuji na velmi základní úrovni, anglicky se domluvím slušně a běžně čtu, Ruštinu už hodně lámu, francouzštinu jsem hodně zaapomněla, ale něco málo rozumím napsaného. Slovenštinu pasivně umím, mluvím nerada, protože vím , že mluvím tvrdě. Ale když je potřeba, tak to zvládnu.
slovenština se od doby, kdy jsme ji měli zcela automaticky denně v rozhlase, TV atd. také dost změnila. tak jsem začala zase dívat na slovenské programy ( máme O2 TV), abych nasála současnou slovenštinu, ne jen tu knižní 🙂
Žili tu vedle sebe, za první republiky. Nějak to nevyšlo
Život mě zavál až téměř k Polsku, takže se s polštinou setkávám téměř denně (téměř jen proto, že skoro nikam nechodím). Vlastně s polštinou ne, mluví se tu hlavně „ponašimu“. Nejvíc času trávím se dvěma lidmi, kteří plynule přecházejí z třinecké polštiny do češtiny, vědí, že hodně rozumím, a když nerozumím, prostě se zeptám. Ale promluvit bych se neodvážila, vím, že bych neutrefila měkkou výslovnost.
Se svou Španělštinou mám fakt problém říct větu Portugalsky, Italsky. Vždycky když tam jsem, tak se pokusím ty slovíčka nějak pochytit a aspoň si objednat nebo se na něco zeptat, ale ta španělština tam vletí okamžitě. Ty jazyky jsou si hrozně podobné, akorát se velmi liší výslovnost, v případě Portugalštiny už to trochu jde do levelu Dánština
Mě dostává ukrajinština – mají hodně slov velmi podobných když ne češtině, tak slovenštině či polštině (no jo, to slovíčko „hledat“). Muž se v mládí učil rusky a tvrdí, že je ukrajinština víc podobná našim jazykům než ruštině. Až na tu azbuku, samozřejmě. Ale i tam mají některé znaky jinak.
Dělá mi větší problém sestavit větu správně anglicky než ukrajinsky – jedu duolingo, které umí ukrajinštinu učit jen z angličtiny. Angličtinu jsem nikdy moc neuměla, takže se teď vlastně učím obojí najednou. Začalo to jako fór a zatím mě to furt baví.
Má pravdu. Ukrajinština je polštině podobná asi tak, jako čeština polštině, jenom z jiné strany. A taky je od 19. století silně ovlivněná češtinou. S ruštinou toho, kromě cyrilice, která je i tak jiná, společného nemá, a to ani nemluvím o tom, že cyrilici jako první zavedli Bulhaři a ne Rusové. Rusové se k cyrilici dostali až pár století po Bulharech.
Což je mimochodem něco, co Bulhary hrozně točí, když se jich lidé ptají, proč používají ruské písmo.
No ona ta ruská vzdělanost nevznikla zas z historického pohledu až tak dávno (co je pár set let). Hodně si přivlastnili. Mám pocit, že jim to zůstalo nejen jazykově. Ony jazykové obraty se předávají skoro všude po světě (když někdo huláká, že je to supééér, tak mě může čert vzít), ale Rusové bohužel nezůstávají jen u těch jazykových obratů.
Rozumím slovensky, čtu slovensky a nemluvím jen proto, že jsem se dozvěděla, že podle Slováků mluví Češi slovensky směšně. No, mně to v opačném gardu směšné nepřipadá, spíš oceňuju snahu. S polštinou mám problém, rozumím špatně. Ale když mi hodili na krk polskou šéfku farmy, ať ji vezmu na oběd a nakupovat, dala jsem i to s jakous takous konverzací. Ona nemluvila anglicky ani jinak než polsky, tak co už… byla mladší než já. Rusky mluvím normálně, trápím se s obchodní ruštinou (ale chodím na hodiny k rodilé mluvčí), ovšem včera bych překlad výpisu z obchodního rejstříku a evidence skutečných majitelů bez dva roky staré verze nedala (samozřejmě je to celé úplně jinak a stáhnout v ruštině to nejde, jen v angličtině). Ukrajinská banka žádala překlad do ruštiny nebo ukrajinštiny a během jednoho dne. Zpocená jsem byla až… Angličtina je pro mě v podstatě běžný jazyk.
já mám úplně opačnou zkušenost – oni sami Slováci taky mluví jak kde a blaváčtina pro ně není slovenčina 😀 měli jsme paní asistentku Slovenku a ta nás sama pobízela, ať s ní mluvíme slovensky, pokud nás to těší, ať se pocvičíme 🙂
Mě na bratislavském dialektu hrozně dostává použití záporky „neni“ jako německé „nicht“, protože to i se slovosledem používají přesně takhle. „Ja som neni“ totiž není nic jiného, než „ich bin nicht“.
ano, to mi vadí hodně, protože to zní jako ze IV. cenové 🙂 manželův zákazník má pobočku v Košicích a to je Babylon! zaměstnanci jsou Češi, Východniari, Maďar, Ukrajinec…když je tam něco k vyřizování, domluva je anglo-slovensko-německo-kresleno.
Podobně jako u většiny ostatních nemám se slovenštinou větší problém. Dvojjazyčná televize udělala své a všichni rozuměli. To je fajn dodnes. Občas tedy kamarád Slovák pronesl nějaké slovo, nad kterým jsem se zamyslela (třeba korytnačka), ale dal jsem to. Horší pro mě bylo, kdy jsme na zemědělce měli učebnici morfologie (rozuměj anatomie a fyziologie dohromady s částí dalších oborů) ve slovenštině. To jsem moc nedávala, protože terminologie ve slovenštině je přece jen trochu jiná a například takové slovo „pečeň“ mi dalo docela zabrat. Ale zkoušku jsem nakonec udělala – jediná na 3. pokus.
Pokud jde o polštinu. Kdysi (někdy v roce 1990 nebo 1991) jsem byla se studenty na praxi v Polsku. Byl to jihovýchodní cíp, přesně 4 km od tehdejších sovětských, dnešních ukrajinských hranic. Dva týdny jsme byli v hřebčíně, potom týden v Lublinu na jejich univerzitě. Poláci na nás samozřejmě luvili polsky, my odpovídali, jak jsme mohli. Překvapilo mě, kolika slovům rozumím, prootže hodně z nich bylo stejných jako slovenských. A zbytek se člověk rychle učil. Pravda, jeden musí pochopit, co to znamená, když se chlapec chce pokochat s dívkou z naší skupiny nebo ,že zachod není náš záchod. Ale to jsou drobnosti. Po třech týdnech jsem mluvila takovou hatmatilkou. Tak napůl polsky s nějakými slovenskými a českými slovíčky. Myslím, že být tam déle, asi bych polsky mluvila docela slušně. Co mě zarazilo, že polština, jako řeč, je mnohem čistší než čeština, která je ovlivněná mnoha germanismy. Prostě je tak trochu jako z pohádek. Například jsem potřebovala kbelík, kýbl, abych dala koni vodu. Polka nerozuměla, nevěděla, co chci a já ještě netušila, kde ty kýble jsou. Když jsem konečně jeden uviděla a ukázala na něj, tak chápavě odpověděla :“Ach viadro!!“ Tedy netuším, zda se to tak polsky píše, ale i já umím říci vědro. Prostě takových slov, které ti Poláci vytahovali pro mě z 19. možná i 18. století, bylo hodně.
Naprosto rozdílný postoj Poláků jsem viděla, pokud šlo o Rusy. Na vyjížďce jsme se dostali k hranicím SSSR. No, Poláci tuto hranici samozřejmě neuznávali, já tehdy moc nechápala, proč nám říkají, že to je polská zem, že jim byla ukradena. Musela jsem se ještě trochu lépe vzdělat v historii, pak jsem pochopila. Když jsme byli párkrát na trhu, dostávala jsem občas otázku s takovým despektem „Ty Ruska? Já odpovídala, že ne, že jsem Češka, najednou jsem byla jejich sestřička. Vycházeli jsme navzájem dobře. Proto i dnes říkám mým italským kamarádům, že oni vůbec netuší, co Rusko v Polsku historicky napáchalo, nejen ve 20. století, a že Poláci to odnesli velmi krutě (bohužel ze všech stran), že mají důvod nenávidět Rusko a nic jim nevěřit.
Učit se slovensky je pro nás věkově pokročilé takové… divné. Vždyť přece já rozumím, on rozumí, tak proč se to speciálně učit? Naše generace díky knížkám (některé vycházely opravdu jen ve slovenštině) rozumí i takovým termínům, jako je olovrant, o čučoriedke nemluvě… A pořád nechápu, že mladší generace jsou v háji.
Kdysi spolu se švárou jsme se snažili naučit chorvatsky. On polyglot, to zvládl, já zůstala u računu a kolodvoru (:o)), protože nebyla motivace – chtěl-li Chorvat, abychom mu rozuměli a mluvil-li pomalu, tak bylo pro naše potřeby zbytečné se učit něco navíc 🙂 .
Polsky rozumím velice málo a je to pro mne cizí řeč, ale kamarádčina neteř (která je stejně stará jako my) a bydlící v Ostravě mluví polsky stejně jako česky, takže je to asi o setkávání se s tou řečí.
To je fakt s tou slovenštinou. Nejlepší na učení jazyků je pohybovat se od dětství ve společnosti, kde se mluví jinou, než rodnou řečí a učení jde samo. Na rozdíl od toho, kdy už mi mozkové závity tolik nefungují a nemám ani motivaci.
Jezdívali jsme jako oddíloví vedoucí na tábory do NDR a věřím, že kdyby to pokračovalo dál, tak bych se naučila obstojně i německy.
a tiež snoriť, čistinka, jako náhle…slovenčina je fajnová.
Záludnosti slovenštiny jsem začala luštit v sedmi letech, kdy jsem dostala Belu a Sebastiána slovensky a fakt to kvůli tomu psovi přečetla (konáre se hompálali… šiš!:)) Dnes není moc slov, která bych nezala, přece jen jsme dvojjazyčná domácnost.
Ovšem takový východňárština, to byla lahůdka! 😀 Ze začátku jsem se nechytala vůbec, ale jako obvykle jsem si zvykla stylem – rozumím, nemluvím 🙂
Mě se strašně líbí když Slovák mluví česky, měkká čeština 😉
jak kdo a jak kdy…mně třeba vadilo,jak mluvil Gustáv H.
No, jo, strašidla se nepočítaj.
😀
Včele take na 😛
Včele patří do řádu strašidel. Omyl – včele patří na hrad. Na Mírov.
ano! Marča, čo ty si hutorela, že ja som hutorela?!
Tak já vyrůstajíc v Liberci jsem poprvé Slovenštinu „na veřejnosti“ potkal až v Brně za studií.
No ano, geograficky jsme Slovensku daleko blíž než takové Chodsko, takže logicky nám ta slovenština jde daleko líp. Navíc moravské dialekty – kór ty na pomezí – mají hodně slovakismů. A na druhou stranu, potkám-li Záhoráka, tak až po více větách rozpoznám, že je Slovák, nikoli Moravák z Podluží.
Škoda, že stejně tak mi do krve nepřešla rakouská němčina… a to jsem měla pratetičku vídeňačku, akorát že byla jeptiška a tudíž k nám po jisté rodinné peripetii (naša mamka jeptiškou být nechtěla 🙂 ) přestala jezdit.
Já se takhle zkoušela naučit italštinu, domnívajíc se, že je to lehký jazyk. Ale ouha. Není to lehký jazyk.
Oni mají 5 minulých časů a v průběhu mluvení se rozhodnou, který použijí. To prostě nedám. Umím si objednat v restauraci, ale po 3 letech chození do kurzu, žádná sláva.
Já se vlastně za svůj život učila už 4 jazyky a bohužel žádný neumím dobře.
Není mi dáno.
kdybys nebyla v Plzni,ale ono by to šlo přes skypa nebo whats app..kámoška v Itálii pracovala a žila,mluví jako rodilý mluvčí a doučuje a konverzuje..třeba byste se domluvily..ty potřebuješ hlavně mluvit…. ona bydlí v Praze.
Tak předesílám – dánsky bych se nenaučila, ani kdyby ze mě měl být na to konto alkoholik 😛
Jinak se slovenštinou je to těžké. Umím ji odmala jako druhý jazyk, umím ji velmi dobře – nejenže jsem vždy slovensky četla, ale u nás doma se napůl slovensky mluví. Až sem dobrý.
Potíž byla, když jsme se po skončení mé vysoké odstěhovali na Slovensko a já si tam našla práci. Ukázalo se, že sice mám onu ojedinělou schopnost poslouchat slovenštinu, odpovídat česky a přitom oba jazyky nemíchat, ale mluvit mi přišlo nemožné. Jednak jsem si strašně blbě zněla a jednak jsem přece věděla, že mi každý rozumí, když mluvím česky, a s pokusy o slovenštinu jsem prostě trapná. Naštěstí to tehdy nikdo neřešil, já jsem rozhodně nepracovala na vedoucí pozici 😛 (Jk říkal ironicky můj šéf, Dášenka je jediný Čech, kdo sem nepřišel rovnou do funkce :P)
Jenže jsem logicky musela slovensky psát. A rovnou smlouvy! (pracovala jsem na právním) Pikantní bylo, že se tehdy čekalo, že to budu psát v ruce a po mně to přepíše písařka (pro mladší – fakt taková funkce byla!:D) Jenže jí to vadilo a demonstrovala to tím, že pečlivě přepsala každou chybu, které jsem se dopustila. Ok, nebylo jich moc, ale stejně si mě vychutnávala. Nicméně moje mentorka, starší a zkušená kolegyně byla taky Češka, a ze začátku mi texty kontrolovala nejen kvůli správnosti textu (přece jen to byly závazné smlouvy), ale i pravopisu. Jo jo, to byly doby, kdy bylo ještě kolo hranaté (poznámka pro mladší generace:))
A tak jsem se naučila i slovensky správně psát, ale nikdy ne mluvit…
Poslala jsem článek dceři, která žije už pátý rok v Dánsku. Říkala, že si jej musí uložit a dát přečíst každému, kdo se diví, že ještě neumí dánsky. Psaná dánština ja OK, ale mluvená je horor. . A to má dánského manžela .
Autor – Andy – je extrémně nadaný na jazyky a jak se zdá, dánština ho skoro dostala 🙂 Takže vaši dceru naprosto chápu.
Mně stačilo se pokoušet o norštinu 🙂
Slovenština je pro nás starší přirozená, rozumíme, nemluvíme. S polštinou je to trochu jinak, pro středního Čecha a Pražáka k tomu není tak srozumitelná jako pro Slezana. Ale před lety jsem byla na auditu dodavatele obalů a zvládli jsme to bez problémů česko-polsky. Ale mladší kolegyně, když jim přišel Slovák jako šéf, mu nerozuměly a nechápali, že my starší s tím problém nemáme
Slovensky rozumím, někdy i mluvím, hlavně ve slovenštině čtu..Hailey za totáče byl v tomto jazyku mnohem čtenější..stejně tak i dneska Dominik Dán..a Elán,Modus,Tublatanka…ruštinu mi osvěžovali Vysockij a Okudžava..moji ruští kamarádi a Jen počkej … polštinu Čtyři z tanku a pes a kapitán Kloss. No a nezapomenutelný seriál Návrat do ráje – Povrut do Edena, když ho později vysílala naše televize, už to nebylo ono ;-), ten polskej dabing tam chyběl….jen Rodinu Smolíkovu a Pištu Hufnágela jsem v ugrofinštině nedala a německý kanály u nás chytit nešly…v práci je to podobné,jako u Inky…
Mluvenou polštinu odhaduju, někdy rozumím, jindy ne. Rozhodně bych v ní nechtěla vést cokoliv jiného než velmi nezávaznou konverzaci. 🙂
Čtu ji těžko, i když se na to dá zvyknout. Rozhodně mi ale nepřijde jako blízký jazyk 🙂
já Dede, podle toho,kde jsme, oni mají to nářečí taky odlišné..ale ve finále rucenohyhlava a domluvíme se… jako onehdá s doktorem od nich,co si přijel koupit přístrou na odstraňování hemoroidů…pot nám tekl po zádech, ale dali jsme to.. 😉
Polsky rozumim všechno, mužů v polštině cist, ale nemluvím. Mam ve Vancouveru kamarádku Polku, která na me mluví polsky a ja na ni česky. Když se nas anglicky mluvící lidi ptají, jakým jazykem spolu mluvíme, po odpovědí se tvari rozpačite. Moje nejstarší dcera byla do tri let hodne obklopena polskou komunitou a mluvila polsky plynne, ale znalost se postupně vytratila.
Canivo, takhle na sebe mluvíme s Martinem – já česky, on slovensky. Jinak mluví v Čechách česky. Ono to jde i bez toho, že by člověk jazyky proplétal, jen to chce se na to trochu soustředit, protože to proplétání láká. Hlavně s vyšším věkem, kdy člověk občas bojuje s hledáním slov a jako na potvoru mu je mozek nabízí v tom druhém jazyce:))