Jdu pěknou lesní cestou, je krátce po dešti, vzduch voní a ptáci štěbetají. Jdu jen proto, abych šla. Není to vycházka s nějakým cílem, neprocházím se se psem. Říkám tomu, že jdu chodit.
Cílem je protáhnout si tělo a pustit myšlenky na volnoběh. Teoreticky by bylo nejlepší nemyslet vůbec na nic, ale znáte to – zkuste se soustředit na „nic“ a skončíte s růžovým nosorožcem. Nebo to byl slon? 🙂
Když jdu, nechávám smysly otevřené a mozek lenivý. Už jen proto, že to je stav, kdy dokáže uzrát řešení problémů, se kterými si v aktivním módu nevím rady. Ať už je to zápletka v knize, jídelníček na víkend nebo rekvizity pro novou divadelní hru.
Nedávno jsem se v rámci stálého sebevzdělávání rozhodla prozkoumat taje mindfulness. Do češtiny se to překládá špatně, snad jako plné uvědomění. Zkrátka jde o to, plně vnímat přítomný okamžik, ale bez hodnocení toho, co je kolem nás. Cílem je klid, nebýt štvancem nutkavých myšlenek, otupit hrany napětí a trápení.
Má se to zkoušet v klidu, v pohodlí se pomalu soustředit na své tělo. Ukázalo se, že tato cesta pro mě není – v klidu mám tendenci usínat:)) Rozhodla jsem se to zkusit za uvolněné chůze čili na svém chození. Výsledky byly… rozporuplné. Byly chvíle, kdy se mi to dařilo. Podmínkou však bylo, nemyslet na mindfulness!
Protože jakmile jsem se rozhodla podle návodu uvolnit… ožila ta zlomyslnější část mého mozku a už to jelo. Seznam nákupů na příští týden. Co mě to tlačí v botě? Něco po mě leze! Hele, pořád ještě kvete bez. Jednu dávku sirupu už mám hotovou, co takhle udělat ještě jednu, pro změnu s mátou?
Co vám mám říkat. Vycházku jsem skončila duševně občerstvena, leč bez mindfulness. Zato s mnoha hotovými plány a mentální poznámkou – zjistit, jestli mám dostatek máty! *
Ne, svoji snahu nevzdávám. Však to znáte, teprve trénink dělá mistra:))
*Mám 😀
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Dnes mám vlastně dva okruhy otázek. První je na chůzi – chodíte rádi? Chodíte dost? 🙂
Druhá se týká různých meditací – zkoušeli jste je? Praktikujete je? V čem vám to pomáhá?
PS: Fotky jsou z nedělního chození. Vlčí máky jsou u nás – na rozdíl od chrp – relativně vzácným zbožím 🙂 Jsou, to ano, ale nikdy to nejsou ty úchvatné červené koberce. Na ty si musím zajet dolů „do kraje“, přestože my sami jsme pro horaly kraj 🙂 Kdykoliv jedu do Hradce Králové, případně pak směrem na Jaroměř, kochám se, tam jsou…
Na rozdíl od ostatních nechodím se psem, ale na koni a už mnohokrát se mi stalo, při tréninku na jízdárně i při vyjížďce do přírody, že se mi mozek přepnul do jakéhosi spánkového módu nebo jak to nazvat, jakoby se mi tam samy od sebe mlely nějaké sny a obrazy. Je to zvláštní, o něčem podobném mluví kolegové běžci.
Ten vlčí mák mezi chrpami, ó!
Ty jo, jestli si něco takového můžeš dovolit na koni, máš skvělého koně! 🙂
Děkuju – ten mák tam byl děsně fotogenickej (ještě kdybych měla opravdu foťák a ne mobil, že jo:))
Tak když skáču, tak se to neděje 🙂 To při té monotónní jizdárenské práci.
Medituji než usínám a to tak,že po svým. Především se snažím uvolnit a když se uvolňuji a uvědomuji si každý sval na těle, zjišťuji v jaké jsem tenzi. Ramena vytažená až k uším,napjaté svalstvo kolem páteře a pod., pak až to jedno po druhém vědomě uvolním domedituji tím, že usnu, abych se ráno probudila opět totálně vytuhlá. Když chodím, snažím se vypnout a vnímat přírodu, což se mi zrovna dnes krásně podařilo, než přišel déšť bylo nádherně,naprosto božsky. 🙂 Teď kolem úplňku je spaní horší,včera ta oranžová koule svítila jak o život,což kočkám nevadí a čumí celou noc v okně.
Jenny, s tím úplňkem je to zvláštní. Nikdy jsem nechápala, co s ním lidé mají – měla jsem ho ráda a ve spaní mě nerušil.
Je to nedávno, co jsem začala chápat, co s ním všichni mají 😛 Nevím, kdy teď bude úplněk, ale už včera večer mi měsíc doslova odhrnoval závěsy, aby mi mohl svítit rovnou do obličeje! 😀
Zítra 14.6.2022 waůůůůůů ! 🙂
Asi budu taky výt! 😀
Chodím ráda a hodně, téměř výhradně se psem. Samotnou by mě to nebavilo, dokonce bych si připadala divně, ale se psem – to je jiná! Chodíme pořád celkem svižně a dlouho, takže pohyb mám dostatečný, stíhám si promyslet spoustu věcí – mně k duševnímu i fyzickému osvěžení fakt stačí ta psí procházka! Po meditacích netoužím – vzpomínám si, když jsem chodila na jógu a součástí hodiny byly cviky na uvolnění těla i mysli, vleže. Některé cvičenky byly schopny i usnout, já jsem se fakt snažila, ale jakmile jsem měla pocit, že mě něco tlačí, studí, šimrá, byl konec s uvolněním! 🙂
Jé, Hančo, tys taky zkoušela meditaci na józe? Já kdysi, jenže jsem byla nenapravitelná. Když se všichni kolem hluboce soustředili (nebo to tak aspoň zvenčí vypadalo) a já se o to poctivě snažila, jsem měla zároveň pocit, že se půlka mého mozku vznáší někde nahoře v té tělocvičně, kouká na všechny cvičence a děsně se směje 😛
No, jo, to jsou Ti Střelci,sangvinici, co je rozptýlí i vrabec na střeše. 🙂
😀
Nevěděla jsem, že se tomu říká mindfulness, ale mně takhle fungovalo, když jsem chodívala běhat. Jediné, na co jsem přitom myslela, bylo, že musím dýchat. Dus-dus, nádech výdech. A znova. To se panečku vyprázdnila mysl! No… teď už to nedám.
Procházky mi na to nefungují, tam to mám přesně, jak Dede popisuje: musela jsem se smát, jak je to trefné.
Věřím, že za běhu to může fungovat. V chůzi má člověk na blbosti prostě čas:))
Jo, moc ráda bych meditovala při chůzi. Ale stejně jako většina zde chodím se psem (psy) a meditace, či v mém případě zahledění do blba, se mi často vymstí 🙂 . A pokusy o meditaci v klidu mne nejrychleji zaženou do náruče Morfeovi – no, taky řešení.
A máš nádherné fotky! Ty chrpy s jednou červenou tečkou nemají chybu!
Díky – a to ještě, kdybych měla foťák! 🙂
Chodím velice ráda, ale se psem. Pes má teď problém s nohou, takže kratší procházky, ale zvyk je zvyk, mysl i tělo chce ráznou chůzi. I zkusila jsem jeden psí okruh bez psa, děsná dlouhá nuda bez uspokojení, pocit ze špacíru jen pro mne samu, jalový! No.
Jano, to mě mrzí, že se Scottovi špatně chodí. Moc doufám, že je to jen dočasné.
Jinak já mám psí procházku a chození oddělené právě proto, že psí procházka je primárně věnovaná psu – tedy jdu tempem, které si zvolí (jinými slovy, trpělivě čekám, pokud se začuchá:)), hrajeme si, trasa vždy vede mimo silnice a vesnice nebo města (měkko pod tlapkami).
Na své chození mám jiné nároky. Je fakt, že když umřela Berry, začala jsem s sebou na svou trasu brát Ari, aby jí to nebylo líto. Moc to nefungovalo, už proto, že část té trasy vede po silnici. Ne moc frekventované, ale přesto silnici…
Cílené meditace neužívám, zavání mě to takovým tím brumlavym óóhm a oranžovým lajntuchem. A já na to nemám a nejsem mnich. Ale klidně kráčím s Ajvinkou každý den obklopena zbytky lesa, nebo hladím dřímajícího kocoura na mých prsou….. A momentálně, ach, sedíme s MLP a zvěří pod pergolou do které šustí déšť a to je panečku meditace.Čauky jdu pokračovat .
Vzpomněla jsem si na tebe, když jsem v noci a ráno slyšela, déšť buší do oken. I pár bouřek bylo!
O meditacích vím ledacos, snažím se nemít předsudky. Speciálně mindfulness je zajímavá. Ale zatím se zdá, že na to nemám potřebnou trpělivost 🙂
Chodím spíš se psy, tolik volného času nemám, abych stihla obojí- chodit se psy i bez psů. Takže nemedituji, se psy to nejde (zkuste meditovat, když stojíte na okraji kukuřičného pole, kam vám ty dvě bestie zdrhly za zajícem, lákavě volat jména, občas z plic zařvat něco o té zk….né kukuřici a ještě meditovat). A jindy taky nemedituju, dovedu pak rozčilit samu sebe, ovšem množství energie je pak omezené a v devět večer padám na… obličej. Kdybych meditovala, třeba by to bylo lepší 🙂
😀 Snažím se představit, jak medituju, když hlídám každý pohyb ve smrčí, abych odhalila případné srny a laně dřív než Ari 😛 Nebo když házím klacky… 🙂
Odpověď na první otázku :
I když mám v obou kolenech artrózu III. stupně, tak se snažím chodit, pokud bolest dovolí. Vím, že nesmím usednout a ulehnout, protože bych pak už nechodila.
Nyní prodělávám rehabilitace u nás ve FN a je to lepší.
Odpověď na druhou otázku :
Nevím jestli je to meditace, ale já se před spaním modlím za svoji rodinu. Není to církevní modlitba, ale moje vlastní. Doufám, že on to slyší. Zklidní se mi mysl a já se s důvěrou vložím do jeho rukou.
a o hyalurunových inijekcích do kolen neuvažuješ?
Míšo, s chůzí to mám stejně, vím, že chodit musím a nesmím zpohodlnět s výmluvou na bolesti. To bych už nevstala. Už chodím jenom s holemi, nebo, zatím to jde, jezdím na elektrickém kole kvůli Ajvince tou nejpomalejší jízdou, aby si princezna mohla všechno okolo očmuchat a označit. Také chodím jednou týdně do cvičení na rehabilitaci, kde nám dávají do těla rehabilitační, ke kterým chodím dvakrát do roka na normální rehabilitaci napsanou ortoprdem. Prostě, hýbat se dokud to jde!
Ty hyaluronové injekce do kolene jsem absolvovala dvakrát (vždycky tři injekce po týdnu jako jedno léčení) a mohu jen doporučit. Když mě koleno chytilo poprvé, sotva jsem se pajdala a do práce jsem chodila s holí. Injekce výborně zabraly a účinek vydržel několik let. Pak jsem šla znovu a zatím se asi pět let držím. No neklekám si na nic tvrdého, ale hlavně že mohu bez bolesti chodit.
Míšo, taky zatím chodím velmi často se zaťatými zuby, abych to dala, ale stejně jako ty vím, že musím vydržet. Pořád doufám, že se časem prochodím k tomu, že bolest přejde 🙂
Pokud jde o modlitby… také večer děkuju. Sem tam i prosím, ale většinou děkuju.
pokud máš omletý chrupavky a artrozu, tak nepřejde…
Já už koleno skoro ochočila (na 100 procent to nepůjde, protože po vybroušení menisku po novém úrazu se ukázala poškozená chrupavka po úrazu z doby, kdy mi bylo 16!), ale rozhodily se mi tím dlouhodobým kulháním záda a SI skloubení. Pořád doufám, že něco půjde, abych já mohla chodit 😛
Ešte som v živote nezaspala bez toho,aby som sa nepoorozprávala s Ním./Je to meditácia?,je to ukľudnenie z celodennej štrapácie a odovzdanie svojich starostí.
Teray mám veľké problémy-mám radik.dráždenie,som v liečbe,v stredu mám magnet-možno bude potrebná OP.Neviem chodiť,mám strašné bolesti,celé noci som hore.A viete čo,O polnoci ako pubiška sledujem,ked naskočí nový članok.Býva to až pár min.po polnoci.Myslela som,že to bude presne o polnoci!!.
Sharka k injekciám do kolena:starí chirurgovia hovoria,že do brucha možeš aj napľuť,na kolenom sa nesmieš ani škarede pozrieť.!!!
Ó Verenko – držím palce, abys OP nepotřebovala (chápu dobře, že se jedná o operaci?) a nic tě nebolelo.
Milá Verenko, to je mi moc líto! Mám s bolestí svoje zkušenosti, ale tohle zní fakt hrozně. Moc doufám, že ti pomohou, ideálně bez operace. (srdíčko)
A ty rozhovory znám. Když jsem na cestách, obvykle zaběhnu do různých kostelů a katedrál a pozdravím 🙂 Já vím, že slyší všude, ale v tom kostele je to takové slavnostnější 🙂
verenko,znám kolem sebe 5 lidí, kterým fakt pomohly..jednou z nich je kámoška volejbalistka,co měří 190cm, zbytek jsou chlapi od 40 do 70. A všichni se shodují na tom, že kdyby nečekali a šli do toho rovnou,že by jim bylo líp dřív…holt jsou doktoři,co to píchnout umí a vědí,co dělají…