V posledních letech jsem se rozhodl turistiku obohatit o Via Ferrata. Via Ferrata nebo německy Klettersteig má původ v Dolomitech (tedy jestli bylo dřív Via Ferrata nebo Klettersteig bude navždy předmětem lokálních hádek), kdy bylo nutné dostávat vojáky i s vybavením do bojů první světové války.

Dnes je to taková menší úroveň horolezectví, kdy stačí jen úvazek s brzdou, což brzdí případný pád, helma a rukavice a můžete jít. Ferrata je vedena ocelovým lanem a doplněna o různé pomocné stupínky a úchyty podle terénu.

Ferraty mohou mít čistě sportovní zaměření, tedy stěny různých obtížností a různého množství úchytů, nicméně obvyklejší je účel, abychom se dostali z jednoho místa na druhé jako např. vylezli velmi skalnatou horu, případně prošli nějakým fakt složitým terénem. Což rozhodně neznamená, že není nouze o adrenalin, ferraty jsou obvykle doplněny o zábavné prvky jako lanové a visuté mosty, žebříky, sítě, převisy apod. Ferraty se také klasifikují podle obtížnosti:

A: Velmi jednoduchá, mírný sklon, obvykle jde o chůzi po nějakém úzkém hřebeni, občasné přelézání kamenů

B: Mírné lezení, nějaký ten žebřík, hodně zajištěné.

Ferraty A a B často slouží buď jako spojnice těžších úseků nebo jako doplněk turistické cesty, mnoho lidí na ně chodí bez vybavení

C: velmi dobře zajištěné lezecké pasáže, už je pod vámi slušná hloubka, žebříky, madla, visuté mosty a podobné atrakce

D: silový úsek, často dost strmý, technický, někdy musíte udělat velký krok, přehoupnout se, použít čistě skálu, stěna je mnohdy kolmá a železných madel je jen nutné množství

E: velmi silová ferrata, obvyklou vlastností E jsou časté pasáže přímo v převisu nebo úplně kolmé. Madla buď nejsou nebo jich je velmi málo na odpočinek

F: nejvyšší obtížnost, kdy jste velmi často v převisu, na chycení máte jen ocelové lano a skálu, často potřebujete i odsedku na zavěšení se pro odpočinek, tato už bývá spíš ve sportovních ferratách

Ferrata, kterou jsem v tomto příspěvku popsal je v Rakousku, slouží k průchodu a prohlídce kaňonu a zároveň k troše adrenalinu. Je to kombinace turistické a sportovní ferraty. Obvyklá obtížnost je B/C

Postalmklamm klettersteig

Tak tohle byl pořádný fičák! Ferrata co nevede „nahoru“, ale „skrz“. Procházíte po stěnách hluboké kamenné soutěsky, přecházíte a přelézáte lanové mosty a většinu času jste přilepení na zdi a máte pro sebe jednu tyčku zabodnutou ve skále na které stojíte. Do toho podle ročního období na vás ze stěn stéká více či méně vody. Skoro se dá říct, že se nekocháte výhledy, ale ferratou samotnou. Na druhou stranu pravověrní lezci to mohou považovat za „prolejzačku“, protože je to prostě „hromada železa“ ve skále.  Je to „prolejzačka“, ale proklatě zábavná.

Postalm, ve kterém je soutěska Postalmklamm se nachází jižně od Wolfgangsee, potří ještě pod městečko Strobl na břehu jezera. Postalm je skupina hor, horských luk a chat, je to takové alpské chráněné území. Lze tam přespávat, chodit na turistiku a v zimě tam jsou i upravované běžecké trasy. Postalmem vede síť horských silnic, není tedy přístupný jen ze severu od Stroblu, byť je to nejlogičtější směr příjezdu. Každopádně to všechno znamená, že se platí vjezd 16 EUR za auto.

Parkování už dále zpoplatněné není, ferrata má vlastní vyhrazené parkoviště.

Přístup od parkoviště je dolů po pěšině do soutěsky. Je jednoduchý, relativně krátký, ale netvrdil bych, že úplně bezpečný, vyzkoušíte si minimálně jak to klouže. Na ferratě to bude mnohem horší. Hned na začátku důrazná varování, že máme mít kompletní vybavení a pak i pomníček někoho, kdo tam zahynul nejištěný.

Začátek je přes lanový most. Pěkně vás to zmate, říkáte si „haha, takže budeme chodit po pěšině a občas bude nějaká srandička“. Lanový most je jeden z těch nejprověšenějších, jaké jsem zažil, houpe to s vámi jak na horské dráze. Je to ale dokonalá předzvěst zbytku Ferraty.

Za mostem po krátkém uchlácholení pěšinou najednou nastupujete na stěnu, a soutěska se začne uzavírat do dvou kolmých stěn mezi kterými teče říčka. Kvalita stupů se mění, sem tam nějaký chybí, ale obecně se na ně dá spolehnout. Trochu se dostanete do převisu a celkem často bude lano prověšené a vy se za něj musíte víc zavěsit a věřit (přijde mi to jako trochu zbytečné přidávání obtížnosti). Co se rozhodně v průběhu mění je „kluzkost“ jednotlivých pasáží. To se bude měnit i v závislosti na počasí a roční době. V květnu jsme občas museli lézt s tím, že na nás teklo ze skály v několika místech.

Mezi další atrakce, při přelézání ze strany na stranu patří typická opičí dráha pro ferraty jedno lano dole na nohy, druhé nahoře na držení a „provazochodectví“ na druhou stranu. Tady je to okořeněno i visícími lany ve stylu liján pro zájemce o „tarzanův způsob“.

Pak ale přichází největší překvapení, a to je lano, které je jen v úrovni vaší hlavy a žádné jiné. Pod vámi propast a dostat se na druhou stranu. Tady jsem teda chvilku zaváhal s myšlenkami, zda mi ruce uklouznou. Ono to z dálky vypadá jako „porucha“, že se utrhlo to spodní lano, ale je to tak schválně. Někdo to prý řeší i ručkováním s nohama nahoře jak „eliminátor“ v Simpsnovské vojenské akademii.

Pak tam je ještě jeden mostek, který ani není moc prověšený a rozdvojka. My na ferratu vyšli pozdě, navíc po Attersee, a nevěděli jsme jak dlouhé to ještě bude, krom toho, že jsme tušili, že „někde tu je efko“, tak jsme raději odbočili ven. Nakonec z TOPO je známo, že odbočka vede oklikou kolem vodopádu, kde je ještě jeden mostek a pak stupačky nahoru z kaňonu.

My vylezli ze soutěsky rovnou, stoupali nahoru po špatně značené lesní cestě, jednou i zabloudili a až pak objevili stěnu, kde je „pokračování“ této Ferraty. Varianty D nebo F, vzhledem k celému dni, jsme tento úsek obešli. Češi co jsme se tam s nimi potkali, to vylezli, a to D prý nebylo nijak hrozné, šíleně vypadal jen začátek. F je dál a celé v převisu „Überhang“.

Od vrcholu této stěny, kam buď vylezete nebo vystoupáte po pěšině, buď pokračujete turistickou cestou dál do pohoří k horským chatám nahoru nebo se napojíte na silnici a po ní sejdete zpět k autu.

Oficiální čas jsou 3 hodiny, na mapě to vypadá neuvěřitelně, protože ta soutěska nemá víc než kilometr a půl. Ale skutečně nám to něco málo přes tři hodiny trvalo, a to jsme tu soutěsku šli celou sami, Češi nás došli až nahoře v lese. Při větší koncentraci lidí bude ten čas mnohem delší.

Obtížnost soutěsky se pohybuje od A do C, ale nelze to Ferratově příliš posoudit, protože je to úplně individuální záležitost. Nějak to klouže, něco je pod vámi, někdy visíte trochu v převisu, ale nešplháte někam nahoru po skále, tak to bude mít každý jinak. Ta skála na začátku vypadala dost drsně „D/E“, ale dle ostatních, i dle topo se to pak vyrovná.

Dede: Děkuju Číslu za skok z našich obvyklých cest přímo do dobrodružství! 🙂 Takže se ptám – znáte ferraty? Byli jste na nějaké? Případně… zaujalo by vás to, kdyby vám bylo znovu dvacet? 🙂

Přiznám se, že já bych váhala. Bavilo by mě to moc, ale můj vztah k hloubkám není nejlepší, i když s jištěním by se to asi překonat dalo. Mám dojem, že za ty výhledy by to stálo 🙂