Sedím před domem na terase a prsty poklepávám na lehkou zahradní stoličku. Proti mně stojí Ari, napjatá a zmítaná v pochybnostech. Má nebo nemá? To je strašně těžká otázka, když chce v jednom okamžiku mít a zároveň dát, protože miluje ty následky! 🙂

Někdo by tomu řekl, že je to nevhodná anarchie. Další by se divil, jak mohu strpět neposlušnost. Jiný by se mohl obávat, že si zakládám na průšvih – co když mi bude ten pes chtít jednou velet a skončím pokousaná? No, a pravověrné výcvikáře by ze mě asi kleplo.

Co to tedy vlastně dělám?

Paničko, tady je!

Inu… házím Ari míček, pokud mi ho tedy dá. Zvláštní na tom je, že jí v podstatě vůbec nevelím, jen jí ukazuju příležitost. Poklepání na stoličku má jasný obsah: Dej mi míček a já ti ho hodím, ty pro něj poběžíš a budeš mít radost! Ari mi samozřejmě dobře rozumí a ví, co by měla dělat.

Jenže je tu zásadní problém. Abych jí mohla míček hodit, musí mi ho dát. Ale to nechce! Je to její míček! A psisko se doslova svíjí ve vnitřním boji – dát a užít si běh za míčkem, nebo radši nedat, mít jistotu, že o něj nepřijde, ale oželet velmi žádoucí legraci?

Chystám se pro míček sáhnout a hlava se přiblíží…

Chápete, že povel by takovou hru úplně zrušil. Protože když řeknu pusť, ona pustí – tím jí vyřeším problém, protože musí poslechnout. A poslouchat je snazší, než se sama rozhodnout! Zvlášť, když musí nejdřív připustit ztrátu, aby něco získala. A protože naše Aryška je velice velmi kořistnický pes, rozhodně ztrácet nechce. Ale nosit míček touží…

Občas jsem natolik zlomyslná, že když konečně míček na stoličku pustí, sahám po něm… kradmým pohybem. Jako po kořisti! To Ari duševně zvládne jen málokdy – obvykle v takovém případě chňapne po míčku dřív, než se k němu moje ruka šátralka dostane. A kdo pak vyhrál? Inu… Ari ne, míček není hozen a ona má smůlu.

Naznačím ruku šátralku a Ari ztrácí nervy a bere si míček zpátky

Uznávám, že asi není dobrý nápad si takhle hrát s nevychovaným psem – mohl by opravdu dostat nevhodné nápady. Jako třeba, že je to on, kdo řídí hru. Ač opravdu nemám ráda dril, samozřejmě je součástí výchovy plnění základních povelů, jako je třeba naprosto zásadní „ke mně“, dále tam patří „sedni, lehni, vstaň, stůj, bác (známé také jako play dead, neboli plácni s sebou na bok a polož hlavu – hodí se u veterináře:)), podej, nech, pusť, tudy jdeme“ a univerzální povel zastavující nevhodnou činnost – tedy hlasité a striktní „ne“. Tohle podle mě není výcvik, ale výchova a dá se zvládnout a pilovat i doma.

Dát nebo nedat, to je TA otázka!

To, co dělám s Ari (a dělala se všemi ostatními psy, kromě jezevčíka, kterého míčky nezajímaly) tedy není „aport“. Tento termín svým psům tajím, protože… co kdybych ho po nich někdy doopravdy chtěla, že jo. Pak bych je to musela učit pořádně. Tohle je prostě hra posilující sebeovládání. Psí. Právě proto při ní nevelím. Je na Ari, jestli mi dá míček nebo ne. A podle toho se jí dostane hodu, po kterém touží… nebo taky ne.

Tak jo, dát

Je to pro ni svým způsobem vysilující, ale sama o tu hru opakovaně žádá. A já jí někdy vyhovím, a někdy ne. Dobře ví, co znamená, když řeknu „to stačí“. Pak s sebou jde uraženě plácnout někam mírně stranou a dělá, že je jí to jedno.

Aby se po chvilce zvedla, zatvářila se nonšalantně, bleskla po mně vítězným pohledem a šla vyplivnout míček na klín pánečkovi. Na něj totiž je – na rozdíl ode mě – házecí spolehnutí! 😀

A já se ptám – jaké jsou oblíbené hry vašich mazlíčků? 🙂

Když už ho máš, tak házej!

A můžeme začít další kolo… 🙂