Olivový olej rozhodně nebyla láska na první pohled. Než jsem se k olivovému oleji propracoval, tak to trvalo. Dneska na něj nedám dopustit.
Všechno je jednou poprvé
Máme to asi každý s něčím jiným. Jídlo či nápoj, který vám nechutná, ale postupem času se stane oblíbeným. U mě je to třeba olivový olej a tlačenka. Samozřejmě, že ne dohromady. Moje první setkání s olivovým olejem bylo v Sýrii. Humus. Vlastně hummus. Chtěl jsem ochutnat jídlo, jehož název nezní zrovna jako delikatesa. První ochutnání bylo sice trochu váhavé, ale postupem času se jemná cizrnová pasta politá olivovým oleje a doplněná kouskem rajčete a cibulí stala mým oblíbeným jídlem. Věděl jsem, že olivový olej je považován za hodně zdravý, ale že bych ho okamžitě začal vyhledávat, to ne.
Bizarní kmeny dělají ze starších jedinců krásné fotomodely
Stačí přidat k oleji jen trochu vína, sýru a chleba, a je skvělá večeře
Historické okénko 1.
Všechno, co je dobré, prý pochází od boha či bohů. Zatímco římští či řečtí bohové se klidně přihlásí i k nějakému tomu plenění, křesťanský Bůh ve své všemohoucnosti přiznává maximálně Sodomu a Gomoru. Holokaust už nechal na lidech, byť na něj coby všemohoucí a vševědoucí dohlížel. Aristaneus nebyl příliš mocný řecký bůh. Nicméně je považován za „vynálezce“ olivového lisu, takže i olivového oleje. Bez lisu to nejde.
Prý se postaral, aby se tahle dobrota rozšířila po celém Balkánu, na Sardinií i Sicílii. Panenský olej byl ve starověku nazýván tekutým zlatem a bezesporu to nebylo jen nazlátlou barvou. Používal se nejen ke konzumaci, ale i jako nosič vůně ve „voňavkovém“ průmyslu, omytí či „pomazání“ zemřelých či ke svícení. Dokonce se z něj vyrábělo mýdlo. Mýdelná hmota jejíž základem byl olivový olej se vylila na podlahu mýdlárny a nechala utuhnout. Následně se z něj hráběmi s ostrými hroty nařezaly jednotlivé kousky a raznicí do každé z nich vyrazilo logo výrobce.
Historická vesnice Dana v Jordánsku – každý olivovník má vlastní zavlažovací stružku
Extrémní šetření vodou a zalévání jednotlivých stromů musí být řízeno centrálně. Ti výše po toku musí nechat vodu i těm dole
Podruhé pod Etnou
S opravdu kvalitním olivovým olejem jsem se potkal na svazích Etny v malé biofarmě. Lisovali si vlastní. Stejně tak měli své víno a kozí sýr. Historka už je promlčená, takže se klidně přiznám, jak jsem byl za blbce snadno a rychle. Olej i bílé víno mělo v nazelenalých sklenicích bez popisky (proč taky, domácí věděli, v které co je) stejnou barvu, takže v domnění, že si pochutnám na víně jsem si nalil decku oleje. Takže nezbylo, než si nacpat pusu skvělým bílým chlebem a zapít „vínem“. Dodnes nevím, zdali to místní zaznamenali a dobře se bavili. Nicméně mi to olivový olej nezprotivilo, byl vážně skvělý.
Nabídka oliv na pátečním trhu v jordánském Ammanu
Nabídka oliv v Londýně
Historické okénko 2.
V téhle odbočce ještě chvíli zůstaňme u bohů. Byť olivovník evropský (Olea europea) vznikl díky evoluci, v řecké mytologii ho stvořila ta nejchytřejší z bohyň, Athéna. Jedny z nejstarších žijících olivovníkových jedinců lze obdivovat v sadu kolem chorvatské vesnice Lun na ostrově Pag. Samotný sad je starý 2000 let a stáří některých stromů je odhadováno na víc jak 1000 let. To zní uvěřitelně. Zato Libanonci tvrdí, že u vesnice Bechealeh jsou olivovníky staré 6000 let. Má jich být šestnáct a jejich věk by o jedno tisíciletí převyšovat chilskou fitzroyu cypřišovitou (Fitzroya cupressoides), která je aktuálně považována za nejstarší strom světa. To zní uvěřitelně o poznání méně.
Starý háj olivovníků v Černé hoře
Je pravda, že olivovníky mohou žít tisíce let, ale někdo se o ně musí starat. A taky o budoucí sady
Garganské vítězství
Ne, nejedná se o překlep. Šlo o vítězství nikoliv velké, gargantuánské, ale garganské, neboť se finální bitva o lásku k olivovému oleji odehrála na jihoitalském poloostrovu Gargáno. Životní parťáci Petr a Lucie Žáčkovi tam provozují kemp a mě pozvali za účelem focení. Úžasné ubytování ve stanu známého ze seriálu MASH a pro mě nové druhy orchidejí všude kolem. Z cesty následně vznikla celá řada článků, třeba o nacistické hydroplánové základně.
Místní sýr a vlastní olivový olej byla jen taková gurmánská třešnička na dortu. Když Lucka s Petrem začali italské pochutiny dovážet do Česka, bylo jasné, že nikde jinde odebírat nebudu. Je výraznější než ty, co jsem znal běžně z obchodů. Teprve později jsem se dočetl, jaký je to klad. Běžná obchodní produkce je chemicky doupravována, to co jsem ochutnal v Garganu byla extra panenská lahoda.
Aby bylo jasno. Na cestách sním skoro všechno, ale když si můžu vybírat, vybírám si. V případě olivového oleje ze mě Gargano udělalo rozmazleného fracka. V poslední várce totiž udělali pokus, který olivový olej posunul na naprosto hvězdnou úroveň. Při výrobě do lisu spolu s olivami naházeli citrony v biokvalitě, takže získali skvělý olej s příchutí citronů. Cena je téměř srovnatelná s whisky a taky se tak do jídla tak dávkuje. Po panácích.
Extra panenský olej z Gargana
Nedělní biotrh v Londýně. Není oliva jako oliva
Historické okénko 3.
Hippokrates nazýval olivový olej „velkým léčitelem“ a je fakt, že na suchou pleť má opravdu úžasný regenerační účinek. Už 3 000 let před Kristem byl na Krétě rozvinutý obchod s olivovým olejem, což znamenalo existenci olivovníkových sadů a lidí, kteří znali tajemství výroby. Někteří z historiků se domnívají, že právě obchod s olivovým olejem byl zdrojem financí pro minojskou kulturu.
Féničané, Řekové i Římané následně rozšířili pěstování do svých zemí i jimi spravovaných kolonií. Po objevení Ameriky se ze španělské Sevilly dostaly olivovníky do Západní Indie a později na americký kontinent. V roce 1560 se olivové háje pěstovaly v Mexiku, nicméně světově největším producentem je Španělsko. Proto není divu, že právě španělské olivy a olivový olej jsou v českých supermarketech nejčastější.
Sportování na Malorce. Španělsko má vynikající olivový olej
Dede: Děkuju Topimu za zajímavé článek a opravdu nádherné fotky! A dnes se ptám: Máte rádi olivový olej? Pokud ano, měli jste ho rádi hned nebo jste si na něj museli zvykat? (Můj případ:)) V jakém jídle ho máte nejradši? A ještě malá nakonec – máte rádi samotné olivy? A co hummus? 🙂
Já vím , akorát to jsou směry, kterými prostě nejezdím – musela bych si říct: Už jsem dávno nebyla v Hořicích, co kdybych jela na opačnou stranu než jsem zvyklá? 😀
No… možná bych i mohla, co?
Ba že mohla 🙂
S olivovým olejem jsem se poprvé setkala kde jinde než v Itálii. Na počátku 90tých let to v bývalém Československu byla totiž pořád ještě rarita. Člověk si na něj musí trochu zvyknout, ostatně asi podobně jako Topi Pigula. Ale do salátů se tam nic jiného ani nedává. Tady se moc často nevidí olivový olej, kde je na dně usazenina, je přefiltrovaný a často stáčený a extrahovaný za tepla. Ale ten pravý se lisuje za studena, a pak tam můžou zbýt i nějaké ty zbytky, které vypadají jako kal. Tady není úplně jednoduché koupit dobrý olivový olej, stává se, že je příliš nahořklý a někdy až žluklý. Prostě prodejci se snaží prodat všechno, co jde. Ale pokud koupím dobrý, je prima. A ten z Gargana, ten bych koupila.
Vyprávěla mi kamarádka, že se olivovníky bohužel kradou. V Gradu jsme totiž jednou viděly menší olivovníky v nádobách před nějakým hotelem. Tak mi vyprávěla, že jejich rodina na jihu Itálie měla vlastní olivovník. Byl starý, rozložitý. Prý po něm jako malá často lezla. Jednoho zbyla místo olivovníku jen díra. Bohužel se prodávají na sever, kde jsou pro ně horší podmínky, navíc utrpí strašný stres, protože i když je vezmou s kořenovým balem, stejně značná část kořenů zůstane v zemi. Následkem toho olivovník za nějakou dobu často uhyne. Prostě urazit pracky těm zlodějům a jejich egoistickým zákazníkům.
Apino, já tak nějak vím, že se krade. Všude. Někde víc, jinde méně… Ale že se kradou celé stromy, to jsem netušila. 🙁
Dede, kradou se i celé lesy…přijedeš a máš vykáceno a odvezeno…
No to je téma ! tak : hummus může MLP ve velkém, já ještě nenašla odvahu ochutnat 😀 . Olivy zelené i černé vždy a v jakémkoliv množství. Oliváči jsem přišla na chuť, když jsem začala dělat domácí pesto – to asi bez olol nejde 🙂 a mám ho ráda ( bazalkové, petrželkové, ze směsi čerstvých bylinek) a když jsem začala vyrábět domácí pizzu, nevím, jak ji dělají v Itálii 😀 , ale podle mého receptu se to těsta dává olol. A už jsem schopná si oliváčem zakápnout i rajčatový salát a pod. Ale fakt jen zakápnout.
Na smažení zásadně olej řepkový (má vyšší bod zakouření) nebo sádlo, případně, pokud mám, tak kuřízky na ghí.
Dokácí pizzu jsem šťastně dělala doma kdysi dávno, než jsem vyjela do světa a zjistila, jak má pizza vypadat. Pak jsem s tím přestala, protože jsem si už v podstatě netroufla. Vím, že ta moje domácí pizza nebyla moc pizza, ale pamatuju si, že mi kdysi moc chutnala 🙂
A pozor, v dobách velmi dávných jsem na i dokázala dát – když nebyl eidam – i nakrájené taveňáky (smetanové! Bez příchutě:)) Ne, nebyla to pizza (absence olol by byl ten nejmenší problém, řekla bych:)), ale bylo to moc dobré, svým způsobem 🙂
tak něco na způsob kische..proč ne….
Olivový olej… no, napřed to bylo rozpačité setkávání, ale okolnosti mě donutily.
Totiž, mnoho národů okolo Středozemního moře (teda nemyslím Itálii, ale třeba Turecko nebo Maroko… ale koneckonců i Řecko) komplikuje nebohému cestovateli možnost „k obědu si dáme něco na cheba“. Problém není samozřejmě s chlebem (pokud netrváme na českém tmavém) – čerstvé chlebové placky se dostanou denně i v malých vískách. Problém je s tím něčím nahoru. Sýr, salám, paštika? Tak to se tu opravdu nepěstuje a pokud už se něco najde, tak za strašné peníze a chuť jak umělá hmota. Máslo? Nevydrží vedro. Jogurt, zelenina? Dost těžké a pokud se tahá v batohu, bývá i tady problém s trvanlivostí. Takže jsme nakonec skončili u olivového oleje – koupí se půllitrovka se šroubovacím víčkem (preferenčně plechovka, aby se nerozbila nárazem), nalije se trocha do mističky a chleba se namáčí. No a přikusují se olivy. A tak jsem si zvykla. Na olej rychle, na samotné olivy postupně. (Další možnost jsou mimochodem konzervy sardinek, takový známý prvek v moři nezvyklého jídla.)
Hummus taky není špatný, ale pro mě patří mezi geograficky omezená jídla. Chutná mi, když jsem tam, kam patří, stejně jako třeba baklava. Když si něco takového dám tady, tak to není ono, i když je to od profíka a kvalitní a všechno. Slunce je jiné a vzduch je jiný a okolnosti a tak… Prostě tady jím jídlo, jaké patří sem 🙂
Geograficky omezené jídlo! Tak to je naprosto přesné, díky Kaa 🙂 Já to tak mám v podstatě s rybami, zcela určitě s rybími polévkami:))
Olivový olej mám ráda,měli jsme ho doma už kolem roku 1966, kdy nám ho vozili rodinní přátelé z Jugoslávie. Pak nám i posílali ale přes celnici přešel k nám většinou rozbitý a rozlitý v balíku. Olivy mám ráda oboje,sýr,víno a olol, je fakt lahůdka. Grilujeme sýr,lilky i rajčata,to je báseň + vínečko, no, mňam! Humus nevím, nechutnala jsem,musel by mi ho napřed někdo představit upravený a pak bych to okopírovala,kdyby chutnalo. 🙂
Na tyhle italské choutky mi tu chybí jejich chleba – víno, sýry, rajčata, to všechno tu mohu sehnat, ale ne něco jako italský chleba. Jak obvykle nechodím do supermarketů (kde se občas dá na něco ala italského narazit), musela bych to jíst s houskou a to je prostě něco jiného, no 🙂
počkej si na italskej tejden v Lidlu a kup si do zásoby..mají to dobře balené,v pohodě měsíc vydrží…
No jo, kde je Lidl a kde jsem já 😛 Ale díky za info, zkusím to nějak sledovat
Lidl je všude, namátkou v Hořicích, Nové Pace, Jaroměři, Hradci Králové několik… 🙂
Zpočátku jsem si na olivový olej musela zvyknout. Nyní ho miluju nejen k jídlu, ale placám si ho na
gesicht v podobě pleťových a tělových krémů. D’Olive z lékárny. Ne všude ho vedou. A ještě jednu vlastnost jsem využila na radu svého lékaře. Když mně nedávno tak strašné bolelo v krku a kašlala jsem, pomohla lžička oleje. Používám na vaření i slunečnicový olej, sójový nikdy, někdy i řepkový.
Olivový olej na kašel? Asi aby zklidnil sliznice… a pokud to byla jen lžička, tak to nemělo ani jiné následky, že jo:))
Olivový olej ano, olivy mnohem radši černé, ze zelených jsem jaksi vyrostla (dřív jsme jedla jen zelené). Musela jsem si na olol trochu zvyknout, ale mám ho moc ráda. Hummus jsem jedla jednou a nechutnal mi.
můj komentář bude jednoduchý: olivy, olivový olej, hummus MŃAM 😀
A ještě jsem chtěla říct – jedny z nejkrásnějších stromů jsou právě staré olivy. Navíc výrobky z olivového dřeva jsou taky krásné, má úžasnou barvu. Je neskonalé barbarství ničit jakékoli stromy, nejenom olivy. Ale viděla jsem, jak se v Chorvatsku sází – už jenom dostat do země útlý stromek je neskutečně těžké, o udržení při životě ani nemluvím.
Ygo, to je moje touha, mít něco za starého olivového dřeva. Zatím jsem ale na cestách nenarazila na nic, co by mě chytilo za srdce 🙂
Jo olivový olej, tak to mám několik ministorek.
Poprve se k nám domů dostal kdysi v šeru dávnověku – krásná hranatá plechovka a v ní takový hnus 🙂 – zvyklí maximálně na řepkáč (jinak sádlo) jsme ho nakonec zkrmili prasatům.
Další setkání bylo některý z prvních let v Chorvatsku – když u chajdy domácího hořelo, tak nás nad ránem sbalil a odlifroval do bytu ve Splitu, kde byl vyslán do trčníce a donesl pro každého nádhernou orádu (až další roky jsme zjitily, že ten oběd ho stál pomalu víc než pronájem vilky), kterou Slavěnka rychle uvařila na páře, posypala petrželkou a zalila oliváčem. No to bylo teda něco… hmm… hrozného (to víte, tenkrát jsme byli zvyklí tak maximálně na smaženého kapra o Vánocích). Nesníst to by byla urážka kapitánova majestátu – navíc vyznával „dlouhý stůl“, takže jsme u té ryby mohli klidně sedět až do večera. Takže jsme opatrně ohrnuli olej, snědli rybu (byla výborná) a nakonec nás zachránila nejstarší neteř, která ten olej a zbytky ryb povytírala kruhem 🙂 🙂 .
A třetí podivuhodné setkání s oliváčem bylo též v Chorvatsku – to už jsme si všeobecně na olivový olej zvykli a používali ho. I jednoho dne švagr Libor při obědě chtěl si přidat kapku do salátu, avšak láhev (plná) mu vyklouzla z ruky a dobrá polovina se vylila na stůl. Duchaplně popadl první prázdnou (a naštěstí) čistou misku a tu dobrotu do ní shrnul. No a co teď s tím? „To by byla věčná škoda vyhodit – když jsem jako malý jezdil s našíma do Jugošky, tak jsme se natírali jenom olejem a nikdy jsme se nespálili a jak jsme byli krásně hnědí. Tak se teď taky budeme natírat!“ přikázal Libča. Asi takhle – naštěstí jsme měli soukromou plážičku, ale i tak, když jsme večer vyrazili do konoby, všichni se ohlíželi, jestli nedorazili olejáři 🙂 .
Miluju zelené olivy, mám ráda olivový olej v přijatelné míře a nesnáším hummus.
Ygo, švagr Libor měl pravdu a tys to navíc neodolatelně napsala, jako vždycky 😀 😀
miluju černé olivy, hummus taky, babaghanouge ještě víc a olol mi nevadí, někdy koupím toskánskou veku a nakrájím ji na špalíky a dám k nim misku oliv a olol s postrouhanou limetovou kůrou..máčíme si špalíky v oliváči,zajídáme olivami a popíjíme vínečko…a koukáme na západ slunce..lidi,to je pohoda..
Sharko, co je to babaghanouge? 🙂 Opět jsi překvapila, takže pokud jde o jídlo, jsi nepřekvapila 😛
se mi to Dede slilo.. to bys musela do Libanonu..já to znám z Tunisu a dobrej dělaj i v Pardubicích v Dobré čajovně kousek za Pernštejnským náměstím…já to napsala tak,jak jsem to vždycky míjela napsané na ceduli na Súku v Tunisu (město)…je to z pečených lilků..správně se to píše Baba Ganoush a chutná to no, nebe v hústech 😉
„Česky“ se tomu říká i babaganuš – upečou se lilky na ohni (nebo v troubě) do zčernání kůrky, pak se dužina vyloupne, rozmělní vidličkou, osolí se, opepří, přidá se olol a tahina, kdo chce, přidá si i česnek nebo citronovou šťávu podle chuti. V podstatě totožný recept s humusem, jen je jiná výchozí surovina (u humusu je to vařená cizrna, ale to jistě všechny víte).
Tahleta levantská jídla mám moc ráda, humus doma děláme pravidelně aspoň jednou za měsíc, babaganuš většinou přes léto, když se griluje. (A když vaříme s Hugem, říká tomu „babáč“ a „humáč“, jsou to základní prvky jeho menu.)
Aido, díky za upřesnění 🙂 Musím si lilek koupit, ale až nebude Martin doma. Lilek a cuketu považuje za nejedlé 😛
Olivy i hummus miluji, olivový olej mi je přímo nepříjemný. Takže i caprese se u nás dělá s jiným. I do salátů používám nejčastěji arašídový. Prostě olivový olej a balzamicový ocet nejsou moji favorité. Před lety bych to nahlas neřekla – tedy že nahrazuji olivový olej jiným – ale teď už klidně. Dostala jsem se do stavu mysli takového, že každému chutná něco jiného a za své chutě se člověk nemá stydět. Takže steak prostě umučím, protože mi ta krev na talíři nedělá dobře. Bramborovou kaši klidně šlehám, byť i vymíchat ji umím. Prostě mi ta hedvábná víc chutná.
Takže olivy ano v jakémkoli množství, olej z nich ne
Inko, to je svoboda, když k tomu člověk dojde, co? Já třeba umím nahlas říct, že miluju smažený sýr a vůbec se nestydím 😛
Prý bych měla, protože a) smažák je prasárna b) se po něm tloustne
No dobrá, pokud ho mám jednou za čtvrt roku, přežiju:))
Jinak doma bych biftek taky umořila (elektrický sporák prostě není ono), ale jinak jsem vlastně moderní – já ten rare fakt můžu 🙂 A chutnal by mi, i kdyby si moderní mínění myslelo, že bych ho vůbec jíst neměla:))
Víš, jak to bylo těžké, pracovat v potravinářství, kolem pár opravdu dobrých šéfkuchařů a já s takovými názory? To už nemluvím o vánočních večírcích, tam jsem mívala fakt problém
já bych to dala i jen narychlo ožehnuté..aby spolustolovníci neměli ujímání,že jsem schopná ten steak sníst syrovej..takže oni steak a já carpacio 😀
smaženej sejra – já teda preferuju smažený syrečky nebo syrečky v bramborákovým těstě.. a taky se za to nestydím… na eletrickým sporáku bych steak nedělala, ta teplota plotýnky a tím i pánve,nikdy nebude taková,jakou má steakový maso mít..
sto lidí, sto chutí…chápu nabádání k tomu, bychom vařili a jedli z kvalitních surovin, jednoduše a lahodně. nepobrala jsem, proč má kdokoliv tendence druhým podsouvat, že jsou nevzdělanci a čuňata, pokud jim chutná/nechutná … dosaď si cokoliv 😀 smažený sýr mám taky ráda a steaky nejím, protože nemám ráda krvavé. tudíž jedině krůtí nebo kuřecí, protože to se propéct zkrátka musí. tatarský biftek v žádném případě, ale nikterak mi nevadí, když si pochutnávají spolustolovníci 🙂 a třeba bramborovou kaši mačkám ručně do konzistence na pomezí mezi šťouchačkami a kaší…ono se potom ze zbytku skvěle dělají bramborové placky 🙂
placky jdou i z našlehané kaše 😀
Ještě k tomu smažáku – proč by měl být nezdravý, pokud ho udělám z 30% Eidamu a v horkovzdušné fritéze? Právě ho obědváme
já nic syrového od masa nesním, musí to být pěkně umučené /když si si náhodou maso dám/ Olivy nejím a ololej používám běžně na to na co se hodí.
Já vám vůbec nevím – byl tu za komunistů olivový olej normálně k dostání? U nás doma se totiž nepoužíval, takže jsem na něj neměla jaksi vypěstovanou chuťovou paměť.
Nicméně jakmile se kolem mě začal používat, začala jsem ho zkoušet – a šlo to ztuha, nechutnal mi. Eh, třeba můj tatínek si na něj nezvykl doteď:)) Já si tedy zvykla rychle! 🙂
Olivy můžu, ale spíš ty zelené než ty tmavé. Ale fakt jich nemusí být moc. Hummus jsem objevila v Anglii a moc mi chutnal. Pak jsme se vrátili domů a tady v okolí se dlouho nedal sehnat – a já si zase odvykla 😛 Teď se dá koupit v supermarketech, ale tam jsem nedůvěřivá (nevím, jestli právem, možná ze zvyku – Globus tu není:))
S dobrým oliváčem mám nejradši caprese a je to jídlo, na kterém žiju od chvíle, kdy se objeví opravdu chutná rajčata až do chvíle, kdy zase zmizí.
nevim, jestli v Tuzexu, ale nám ho vozil sestřenky manžel ,protože byl šífák a jezdil do západního Německa …
Neměli jsme nikdy bony ani známé jezdící na západ. Takže nebyl, no 🙂
a tak nebýt z Děčína, taky bychom neměli… ale nemysli si,že bychom se v něm koupali, to ne, litřík na rok…a mámě nechutnal a nechutná,takže k němu podle toho přistupovala…ale pomáhal jí na rozpraskaný paty, takže ho na milost vzala…
možná ano, v Jednotě a v Domě potravin.
Mám olivový olej, který dováží Lucka Žáček přímo z Gargana. Naprosto úžasný. Zato na hummus jsem si musel zvykat. Dneska patří k oblíbeným jídlům. Samozřejmě s olejem z oliv.
My teď máme doma nějaký italský – z naší letošní dubnové cesty. Loni jsme si taky přinesli. Nějak mám dojem, že poslední tři roky jezdíme akoprát do Itálie – a neopakujeme se:))
Olivovnikum trva mnoho let nez zacnou plodit a proto se niceni olivovniku provadi jako pomsta na Blizkem Vychode mezi znepratelenymi stranami.
Olivovy olej používám snad denne, hlavně do salatu jako zalivku. Neumím si představit, ze by mi v kuchyni chybel. Nejlepší olivový olej jsme ochutnali loni v lete na vinici v Provence, kde jsme byli vyzvednout bile vino na svatbu. Olivy mam rada zelene, černé snim, ale pochoutkou pro me nejsou. Hummus miluju, bud si ho připravujeme doma sami nebo ho kupuju. A i rada si ho objednam v restauraci jako predkrm.
Úmyslné ničení olivových hájů, stejně jako zdrojů vody je něco, co mi přijde jako oboustranná debilita.