„Hmmm, tyhle bych ale vážně potřebovala,“ zahleděla jsem se na šaty na webu, kam jsem „náhodou“ zabloudila, protože přece musím vědět, co je ve světě nového, ne? Kromě válek, sucha, uprchlických vln a jiných zajímavostí, kterými nás média denně krmí.
Tak moment. Potřebovala? To si neumím prostě říct, že bych je chtěla? No ale jen tak prostě něco chtít je dneska hříšné. Vždyť všichni trpí, mají problémy, ceny letí nahoru, inflační spirálablablabla… Proč už si nedokážu říct, že něco prostě jen chci? V práci jsem od nevidím do nevidím a pak si tu zaslouženou výplatu snad ani nedokážu užít…
Za poslední dva roky jsem toho moc neměla – tedy z toho, co bych chtěla. Chtěla jsem divadlo, výlety, wellness, jógu, ale každou chvíli mi někdo rázně vysvětlil, že tohle teda ne. K životu potřebujeme jen málo a na zbytek si musíme počkat. Až bude málo nakažených, hodně naočkovaných, čísla taková a maková… až jsem si na to zvykla.
Vlastně toho moc nepotřebuju. Myslela jsem si, že po skončení covidového tyjátru radostně vyrazím za kulturou a jinými požitky, ale rozjíždím to hodně pomalu. Navíc s děsem v oku, co zas někdo vymyslí na podzim, až všichni začnou soplit a kašlat. Přece si nebudu kupovat permanentku, když bude kdovíco!
A tak se vlastně musím nutit do toho, co chci. Zapracovala jsem a chodím zase cvičit, vyrazili jsme na Muzejní noc (a děsně mi tam vadili lidi!), snad jen wellness pobyt jsem přijala s radostí a těšila se na něj. A raduju se, že můžeme do sauny. Snažím se ze šedivého života „do práce, z práce a nikam“ vykročit usilovně jinam.
No ale ty šaty fakt pot… chci. Moc chci.
Já jsem si koupila něco úplně nepotřebného, ale už jsem dlouho takovou radost z koupi neměla. V Praze u Týna jsem před pandemií viděla v jednom, no vetešnictví, malou, porcelánovou figurku koho, no zlatého retrívra! Kouknu na cenu, ha! 3000, tak to opravdu nemusím. S pánem jsem se dala do řeči, nabídl mi výborné kafe s kardamomem a s pozdravem jsem opustila krám. Teď, po těch dvou letech, jsem tam zabloudila znovu. Retríver tam stále postával. I povídám ‚Pane, ten pes tu stojí co já vím, už dva roky, sám, opuštěný a ještě jste ho neprodal! Čeká na mě! Tak který to je,‘ zajímal se pán. ‚ Tenhle krásnej‘ povídám. ‚Ukažte mi ho‘, říká. Obrátil figurku, podíval se na mě a řekl ‚ Za 1000? Beru!!‘ vyjekla jsem. A mám ho a mám radost!
Byla to první věc v životě, kterou jsem nezaplatila hned na první dobrou a asi i to byl důvod, že jsem odcházela sice s nepotřebnou věcí, ale s pusou od ucha k uchu 🙂 !
Prostě tam na tebe čekal! Na nás takhle čekal v autobazaru nepovšimnutý náš veterán…
Jano, ten na tebe prostě čekal 🙂 Byl to osud, no!
Tak to ti naprosto upřímně přávidím ! A jsem ráda, že nejsem cvok (promineš, že?) jen já sama. Mám totiž „sbírku“ porcelánových psů od malinkých po velikost cca jezevčíka. Nejsou to žádné starožitnosti, jen tak když jsem někde na nějakého narazila…:D . A dárky pro mě? Tady platí – porcelánovým psem neurazíš, naopak. Je teda děs je čas od času mýt, protože prach je všude, ale zas na druhou stranu nejsem blázen, abych je pulírovala co týden, že. Nejstarší pes je vlčák, co jsem dostala od našich co by dítě, místo vysněného živého psa, ale stejně ho mám ráda, nejmilejší je zelenožlutý pes z moduritu, kterého mi vyrobil syn ve školce, to mu bylo asi 5 – a je to pes, asi jezevčík. cca 10 cm (asi míň) a drží kost! 🙂 Retrívra nemám, jen štěně labradora 🙂
Hlásím se do spolku se svou smečkou skleněných pejsků – vánočních ozdob. 🙂 Mám pudlíky, kavalíra, dalmatina, s trochou fantazie i strakáč by se našel..
Ty jo, tak bych řekla, že bych chtěla obě vaše sbírky vidět 🙂
A právě mě napadlo, že mi Hanča může být inspirací. Loni jsem prvně dětem koupila k Mikuláši každému dvě ozdůbky na stromeček – podle jejich výběru. Pokračovat bych mohla tím, že jim tam přidám vždycky nějaké zvířátko 🙂 Až budou dospělí, budou mít zajímavý základ rodinných vánočních ozdob 😀
Mám od Bedy, jak jinak – dvě vánoční ozdoby kočičí – bílou a černou kočičku….
Z těch šatiček u článku bych si v mládí asi koupila ty uprostřed druhé řady – ty puntíkaté. Vždy jsem měla a stále mám ráda puntíky. Ty v odkaze Matyldy jsou také moc hezké. Jenže já na sobě šaty naposledy měla snad před patnáci, možná více roky. Dokonce jsem došla tak daleko, že jsme s těžkým srdcem dala do charity troje svoje nejoblíbenější šaty. Ve všech jsem se citila fajn, z okolí jsem věděla, že mi sluší a jedny jsem si i sama ušila (černé s bílými puntíky). Jenže jsem věděla, že už je nikdy nosit nebudu. Lpěla jsem na nich spíše vzpomínkově jako na věcech, které patří do vzpomínek a neradi se s nimi loučíte. Kdybych žila ve městě a užívala si více toho, co město nabízí, možná by se našly věci „co potřebuji“. Ale jak si spokojeně užíváme života tady podobné potřeby se scvrkly na opravdu minimum. Žádná velká přání „něco mít“ už opravdu nemám. Ale zrovna včera mi přišel poslední ze tři druhů objednaných skvělých olejíčků od německé firmy Weleda (po koupeli dávám na obličej). Jejich bylinný čaj (už ho nevyrábí) mi vyléčit děsný hlenivý kašel, který mě trápil dva roky před a ještě rok po svatbě, dokud jsem se nedozvěděla o tomhle čaji. Tenkhle olejíček jsem pak také používala, než jsem na něj zapomněla. A teď se k němu vrátila, když jsme zjistila, že ho stále prodávají. Tak z toho mám radost, i když mladou tvář už mi ani ten nevykouzlí.
A jedno OT. Se zpožděním jsem přečetla krásný článek od Klokanice a vzpomněla si na letošní Kentucky derby. Já ho normálně nesleduji, ale když se tam něco nečekaného stane, tak mě to pak zajímá. No a letos vyhrál kůň „Rich Strike“, který se pomalu do výběru ani nedostal (prý to nemá cenu) a nakonec běžel se sázkou 80:1. A všechny šokoval, protože vyhrál !!! Doslova poslední byl první. Jestli jste neviděli, tady je odkaz na závod, fakt stojí za to si ho pustit. Všimněte si, že kůň je nejprve opravdu poslední (vyrazil zcela zleva č. 21 – jockey červené jersey s bílým pruhem), dokonce ho kamera ani nezabírá, proč taky, že. A ještě v minutě 2.38 je spíše v zadním chumlu. A pak vyhraje ne pouze o fous, ale o víc, než délku koně – fakt neuvěřitelné.
https://www.youtube.com/watch?v=wIYD42DV3Ro
A tady ještě jednou už ten úžasný konec a šok jak pro diváky, tak reportéry. Nad favoritem a výtězem jsou „praporky“, které sledují ten úžasný běh Rich Strike (u prvního odkazu je samozřejmě ve jméně překlep, pardon).
https://www.youtube.com/watch?v=IFc6lbRLdgw
Maričko, to je úžasné! Díky, za to video. Dostihy moc nesleduji, tak akorát Velkou pardubickou 🙂 ale tohle byla fakt nádhera, jak se tam zezadu propletli mezi ostatními koňmi. No jo, sama to dobře znám, když se kůň nechá strhnout atmosférou závodů :-*
Maričko, díky moc! Je to úchvatný závod, opravdu jsem si ten pohled užila 🙂
Jsem ráda, že se odkazy líbily. Já se zasmála u toho druhého odkazu, kde se píše, že kůň se proplétal jakoby se vyhýbal soškám v parku 🙂 A sokované jásání komentátora také stojí za poslech 🙂
My kdysi (v polovině 80.let) při návštěvě Louisvillu samozřejmě také zašli kouknout na Churchil Downs (jméno závodiště) – tedy bylo to zcela mimo sezónu a jelikož jsem zašli do muzea, mohli jsme se chvilku projít i kolem závodiště. Já tam našla „závodní“ podkovu, kterou mám někde dodnes. Asi víte, že závod se jmenuje „Run for the Roses“, kdy vítězný kůň dostane na krk místo věnce obrovskou dlouhou „šálu“ ze spousty čerstvých rudých růží na saténovém podkladě (majitel koně pak velký pohár z čistého zlata.). V muzeu jsem si koupila sadu 4 sklenic na vodu, každá s otiskem seznamu koní (jmen a pořadí), kteří předešlé 4 roky derby běželi. Kupodivu i tyhle 4 sklenice stále máme a používáme, žádná se zázrakem zatím nerozbila.
Tak hlásím, že jsem si udělala radost. Teda mě by stačilo tričko, plátěný tříčtvrťáky a pohodlný kecky, ale v tom, jak jistě chápete, na synovu svatbu nemůžu. Tak jsem si na první dobrou !!! v butiku v Kralovicích koupila letní šatičky s krátkým rukávkem, barevně světlé nahoře s decentními kytičkami, dolů světlounce šedo fialkové, k tomu světle lila bolerko s rukávem k lokti. Botky balerinky světlé běžovorůžovošedé (je to barva, kterou prostě neumím identifikovat) a v téže barvě kabelka ( na mé gusto kabelčička) psaníčko. Svatba bude v červenci 23., tak snad nebudu potřebovat kožich 😀 Šaty jsou tak do půli lýtek. Balerinky proto, že bych se na podpatcích přizabila a hostina bude na trávě.
Dokonce jsem si koupila i odpovídající lak na nehty. Vypadá to úžasně (na ramínku 😀 ), sedí mi dobře, jen by to holt chtělo alespoň o 15, no 10, nebuď neskromná sákryš !, let mladší babu :D.
Tak a teď budu muset po svatbě začít jezdit na návštěvy muzeí a výstav a pod. , protože už se vidím – zvlášť s tou kabelčičkou – na procházce kolem vsi se psem 😀 😀 :D, případně v místním COOPu, kam to mám cca 50 m 😀
Alimo, blahopřeju ti k úžasnému nákupu! A ještě na první dobrou, ty jo… Tak to po tom slavném dni na ty koncerty a do divadla fakt budeš muset chodit:))
Já to řešila loni a ač jsem měla dojem, že je to z nouze cnost (ještě jsem měla po operaci šeredné koleno!), nakonec to nedopadlo zle.
Je fajn, že sis koupila něco,, co ti nakonec udělalo radost!
No jo, pořád mám s divadlem trošku problém (když ono je tam kolem mne tolik lidí :P). Výstavy jsou lepší.
A s kupováním věcí na sebe to mám dost podobně jako Dede. Ale máte pravdu, měla bych se polepšit 🙂
Zano, s těmi lidmi tě tak chápu! Já si už říkám, jestli poznám, kdy jsem ještě introvert a když už na psychiatra 😛
Tady u nás je teď spousta všelijakých akcí, muzeum je aktivní až kam, a já na to vždycky kouknu, řeknu si, že je to zajímavé a skončím v lese 😛
Potřebuju, aby v neděli nepršelo na dyzajnovém trhu DESIGN LOCK na zámku v Roztokách. 🙂
Potřebovala jsem nové červené kožené tenisky a koupila jsem si je a mám z nich radost. 🙂
Těšila jsem se, že po operaci budu zase křepčit a zatím moc nekřepčím.
záda mají na rychlost regenerace asi svůj názor…není nikam spěch přece, zatím si pilně dělej radost 🙂 ukaž fotečku tenisek, zvědavá jsem 🙂
Buď trpělivější- i můj kotník potřeboval na jaře dávku trpělivosti (a masérku s Dornovkou, ale i tak to trvalo). A to nebyl sešroubovanej, jen natrženej!
Abych byla přesná, fotka je jen ilustrační- Dede odhadla, co bych chtěla 🙂 Ale moje touha jsou tyhle: https://www.collectiflondon.com/en/Collectif-Mainline-Lorena-Vintage-Hortensia-Pencil-Dress/m-6749.aspx
Samozřejmě taky ty modré s širokou sukní- flared dress- s těma broskvema, že…
Přítomné bych ráda navnadila, že tyhle šaty nosí i starší dámy, neb v té sukni se schová kde co a střih Catherine jsem viděla na kdekom…
Hi Gorgeous – Welcome to Collectif! podepisuji 🙂
Úžasné, jsou prostě úžasné!!!!
Nad šatičkami v článku jsem si jen povzdechla, protože z takových jsem už …vyrostla. Ale tady bych si vybrala a ne jedny! Jen teda škoda, že EU ještě nenapnula pozornost na sjednocení velikostí, poněvadž co já vím, jestli kupuji podle německého, francouzského nebo italského číslování.
Matyldo, rozhodně neváhej a kupuj!
Anglického. A tabulka mír odpovídá. Změř se a nakupuj. Já mám velikost 18,což je evropská 46 a tu reálně v obchodě mám (no, 44-46, ale kvůli hrudníčku musím tu větší).
Včera jsem si zaplatila předplatné do našeho Divadla J.K.Tyla, které si naše rodina předplácí už 40 let. Vloni vůbec nebylo a rok před tím se nehrálo.
A je pravdou, že se zase musíme naučit chodit pravidelně do divadla. A u nás v Plzni je to divadlo fakt skvělé.
Na sezonu 22/23 tam máme My fair lady, Postřižiny, balet Šípková Růženka a další zajímavé tituly.
A my s manželem potřebujeme a chceme zajít si občas do italské pizzerie nebo restaurace na dobré jídlo a víno.
Bez toho by byl ten život černobílý.
Začneme zase jezdit na výlet. V červnu chci jet do OD Kotva v Praze na tu retro výstavu.
Musíme žít a jak říkala moje babička Marie “ I za války se rodily děti. „
Míšo, my se takhle snažíme oživit naše divadlo… ale řeknu ti, takové množství průšvihů, jaké nás letos pronásleduje (a ledacos z toho mám na krku já), jsme ještě nezažily. Až bude premiéra, bude to hlavně vítězství nad osudem, jak se mi to teď jeví… Tak doufám, že diváci přijdou:))
a vůbec: když si na něco vydělám/ušetřím, všechny povinné platby jsou uhrazeny, pro zvěř nakoupeny zásoby, tak jaképak výčitky. nalevo rakety, napravo rakety… život máme jen jeden a má se prožít s elánem a radostně 🙂
Evo, tohle ti radostně podepíšu 🙂
tak cupitej pro ty botky 😀
Už jsem odcupitala 😛 Leč v té chvíli se ochladilo a začalo pršet!!! 😀
Na tebe je fakt spolehnutí! :-))
Právě- jen mě rozčiluje, jak se opět média snaží vzbuzovat v lidech blbej pocit 🙂
No, že jo.
A jak jim to jde. Není nad to, když se takové věci ujmou profesionálové :/
„Potřebuju to, naval.“ svého času ne-humorně učil všechny caparty v rodině a okolí náš švagřík. Vydrželo mu to, než tuhle hlášku na něj použila jeho vlastní dcerka.
Já si to krásně rozlišuji :
– potřebuji si odpočinout, do lesa, s holkama na kafe…
– chci (chtěla bych) ty krásný červený sandálky, šaty, bundu…
Včera to schytal manžel – dělají nám novou střechu a kdo uklízí ten shozený hnus? Já! Muž je psychicky unaven z práce a pomáhal jim nosit latě!
Takže jsem razantně prohlásila, že za tu děsnou dřinu „chci odměnu“ a že JÁ si vyberu co.
A ON teď „potřebuje korunky“ do portmonky, protože tohle bude drahý, dámy. Však my si rozmazlování zasloužíme
pravdu díš, Mamutku!
😀 Poslouchej, viděla jsem na FB fotku toho bordelu, který jsi musela uklízet. To je na sandálky a ještě nové brejle! 😀
Za pár tun štěrku do jezírka jsem si vybrala krásnej prstýnek 🙂
ještě je tu jeden úhel, a to účeloslovný 🙂 pro mne „potřebuji“ v sobě zahrnuje jak “ potřebuji opravit ucho na aktovce“ tak i “ chtěla bych keramické truhlíky na zahradu “ 🙂 takže v hovoru používám oboje a zpravidla mi „mí Pražané“ rozumějí 🙂
parrrádní jsou šatičky! a když je chceš, je jisté, že je potřebuješ. takže si je s radostí objednej a užij si je 🙂
Jsem „pro“ ! Matyldo směle do toho! Puntík ti sluší! 🙂
já četla ušij 😀
no to by byl pokyn pro nějakou přítomnou švadlenu “ Puntík jí ušij!“
Nebo „Puntíku (Dalmi:)) ušij!“ 😀
😀 😀 😀
My tu kovidí bídu využili naplno. Když se podařil nějaký závod či koncert, byli jsme tam. Když ne, byli jsme v lese. Krutý byl jen ten měsíc v okresech, Prahu docela hlídali, ale zas Praha je veliká. Teď jedou závody i koncerty naplno, ale kultura obecně má velký problém. Tak, jako ty, to totiž má dost lidí – odvykli si a nechoděj. Kde jsme jindy museli kupovat lístky dlouho dopředu, tam dnes přijde půlka sálu. Lidé si zvykli kulturu oželet, někteří si možná našli nějaké zástupné řešení, prostě jich chodí míň. Takže kdo s nouzí a záplatováním nějak přečkal kovid, ten teď často dostává na frak zas. Takže nebuďme líní a vyžívejme se kulturně, ona ta kultura bez diváků prostě nefunguje.
A že se ti líbí šaty? A proč ne, i švadleny chtějí jíst 😉
Sedět na penězích a obracet každý halíř nemá smysl. Když mi něco padne do oka, koupím si to. Když si myslím, že tím udělám radost někomu jinému, koupím mu to. Žijeme teď a tady a je třeba žít, ne přežívat.
Petro, to jsi napsala moc hezky – vlastně všechno.
Díky 🙂
Máš samozřejmě pravdu. Jen to přešaltrovat v hlavě jde hůř 🙂
Matyldo, moc ti děkuju za tento článek!
Uvažuju nad ním už od včera, protože to mám hodně podobné.
Opravdu už potřebuju nové boty do lesa, v klasických horských je mi teplo a v sandálech mám imrvére jehličí 😛 si pilně říkám, když koukám na fotky „děravých“ botasek. A taky se tam dají dát ortopedické vložky! dodám si pilně, když původní argument jako by nefungoval.
Přitom ten nákup opravdu nemusím nikomu zdůvodňovat – proč to tedy v duchu dělám? Jsme až tam naučeni, že něco chtít je špatné a hříšné?
Napadlo mě, si necháváme utíkat sny jen proto, že cosi prostě jen chceme a to se přece nesluší. Vůbec, když ten sen není praktický 😛
Vypadá to, jako „chtění“ bylo oficiálně vyhrazeno malým dětem a nezodpovědným dospělým 😛
Dede, tak tady už není vůbec o čem uvažovat. dobré botky do lesa jsou pro podhoralku nezbytnost. a jestli si je nekoupíš, sborově navedeme Ari, aby tě do obchodu odtáhla 😀
Boty mít prostě musíš.
Šatičky jsou krásné, ale s mou váhou a věkem pouze na obdivování v nabídce….. škoda:-)
Tyhle ne, vyber si prostě jiné! V dobře vybraných šatech je každá kočka 🙂