Objevil se u nás hned den poté, co ho náš táta potkal náhodou v ústecké pivnici Svět. Kdysi spolu pracovali v cukrovaru, nyní zastával funkci vedoucího výroby v chemičce v Lovosicích. Pan inženýr Hlaváček. Starý mládenec a velký bonviván. Muž v nejlepších letech.

Táta ho pozval poté, co spolu vypili několik plzní. Pozval ho bez stanovení konkrétního data tak, jak to bývá v hospodě zvykem. „Určitě se někdy stav, představím tě své rodině“. A pan Hlaváček se stavuje hned druhý den večer.

Sedíme tak jako vždy u stolu s neuklizeným nádobím od večeře a družně klábosíme o tom, co den přinesl. Máma se rozčiluje na ředitele školy, kterému dělá od minulého měsíce sekretářku. Pracuje na poloviční úvazek a ředitel si myslí, že ji sedře z kůže prací, která se nedá stihnout ani za osm hodin. Malý bratr Martin je plísněn za fakt, že dnes byl spatřen sousedkou, jak šel do školy v bačkorách. Ostatně, tak chodí často, ale naši to zjistili až dnes. Já a moje sestra jsme pověřeny na Martina od zítřka dohlížet.

Já se přiznávám, že mi hrozí ředitelská důtka, protože jsem zorganizovala útěk z autoopraven, kde se při studiu gymnázia učíme na automechaniky s cílem přiblížení se dělnické třídě. Táta na to reaguje vyprávěním o studentských recesích za jeho mladých let. Ovšem ty jejich recese měly vtip, na rozdíl od těch dnešních! Jen sestra Danda je nezvykle tichá a vážná. Její kamarádka a spolužačka ze třídy má rakovinu a dnes jí v místní nemocnici amputovali nohu.

A do toho najednou dlouze řinčí domovní zvonek. „No to nám ještě chybělo, kdo to může být?“ Diví se máma a neochotně vstává od rodinného stolu. Slyšíme mužský hlas a máma přivádí do kuchyně neznámého tmavovlasého muže. Táta překvapeně vstává a vítá příchozího. A tak poznáváme pana Hlaváčka. Je pozván ke stolu, máma se omlouvá za nepořádek s tím, že to jen dnes, jindy je vždy uklizeno. Panu Hlaváčkovi nepořádek očividně nevadí, sedá ke stolu, ze světlé vepřovicové aktovky vyndává velkou bonboniéru a láhev červeného vína.

Táta dospělým nalévá, trochu dostanu i já a mí mladší sourozenci se pouští bez pobízení do bonboniéry. Pan Hlaváček do rodiny dokonale zapadá a zapojuje se ihned do hovoru připomenutím svých zkušeností se studentskou recesí, s rakovinou u dětí i s vydřidušskými řediteli škol a jinými zaměstnavateli. Poslední vlak do Lovosic odjíždí ve dvě třicet ráno. Pan Hlaváček ho dobíhá v poslední minutě. Máma probouzí Martina, který zapomenut usnul na kuchyňském gauči. Odcházíme se alespoň na chvíli prospat a náladu máme dobrou. Pan Hlaváček je vynikající společník. Však ho také táta pozval, aby se určitě zase někdy stavil, vždyť z Lovosic do Ústí to není daleko!

Druhý den jsme všichni unaveni a chystáme se jít brzy spát. Scéna je po večeři stejná jako včera, předvčírem a ve všech předchozích dnech, špinavé nádobí je dosud na stole.  Máma má dnes silnou migrénu, ředitel ji zase naštval a tak už před večeří odešla spát. My ostatní se zabýváme velkým vlčákem, který se k Dandě přidal, když se vracela ze školy. Vlčák má hlavu rozštíplou sekerou. Nedávno byl stanoven poplatek za psy a mnozí lidé se svých věrných psích přátel koukají zbavit. Dandě bylo vlčáka líto, a tak ho přivedla domů.

Usuzujeme, že někdo v domnění, že pes už je mrtvý, ho vyhodil z auta. Táta psovi, kterého pojmenováváme Rek, vymývá krvácející ránu na hlavě kysličníkem. Psa to bolí a pálí, ale vděčně na nás pohlíží smutnýma očima. V tom zvoní zvonek a přichází, no hádejte kdo: Přece pan Hlaváček. Hned se s námi zapojuje do péče o nešťastné zvíře, hlavu mu zručně obvazuje, protože v chemičce nedávno prodělal školení Červeného kříže s vynikajícím prospěchem. Pes usíná, Martina vyháníme do dětského pokoje a my ostatní rozebíráme lidský nevděk. Táta vypráví o kolii, kterou měli jeho prarodiče ve Vídni a pan Hlaváček o věrném velšteriérovi Pepíkovi, který se dožil úctyhodného věku sedmnácti let, a který s ním absolvoval všechny jeho sportovní pokusy – lyžování, bruslení, plavání a dokonce i kanoistiku. Opět stihne vlak ve dvě třicet a slibuje, že se zítra přijde podívat na psího maroda.

Pan Hlaváček se samozřejmě dostaví, ale nás nachází v truchlivé náladě. Rek už totiž nežije, rána mu přes naši veškerou péči zhnisala, táta ho odpoledne odvezl ke zvěrolékaři, ale ten již konstatoval beznadějný stav. Reka musel uspat navždy. Všichni včetně pana Hlaváčka usedáme ke stolu, máma konstatuje, že jít se přese všechno musí a chystá se dát na pařák kynuté knedlíky s jahodami od včerejška. Ale co to? Dveře do špajzky jsou pootevřené, mísa leží spadlá na zemi. Po bližším průzkumu nacházíme ještě půlku knedlíku v kuchyni v pelíšku, který jsme včera Rekovi narychlo ze starých hadrů vytvořili. Je to jasné, Rek si ještě těsně před smrtí otevřel nedoléhající dveře do špíže a na knedlících si pochutnal. Konečně se nálada trochu vyjasnila, všichni to Rekovi přejeme.

Po této příhodě se pan Hlaváček stává opravdu blízkým přítelem rodiny. Někdy se máma sice při zazvonění vyděsí a běží ke dveřím s výkřikem: „No to přesahuje všechny meze, to je snad zase už Hlaváček“, ale jakmile se host usadí na svém místě v kuchyni, zapomene i máma na své předchozí rozladění. Pan Hlaváček se nikterak nepozastavuje nad nepořádkem panujícím v naší domácnosti, který máma vzhledem k velké rodině a ke svým úporným migrénám zásadně nestačí likvidovat. Naopak, náš přítel si pochvaluje bezprostřední kouzlo našeho domova, které on jako starý mládenec nezná.

Brzy pochopí, že kdo nemluví v naší rodině více než hlasitě, nemá šanci prosadit se v diskusích vedených pravidelně při večeři u kuchyňského stolu. A on se prosadit chce. Stejně jako my musí tedy v těchto okamžicích odložit veškerá pravidla společenského chování a stává se mistrem v halasnosti a v překřikování nás ostatních.  Náměty hovoru nikdy nevyschnou, pan Hlaváček prožívá s námi všechny významné okamžiky.

Nikdy nezapomene na kytku pro mámu, tátovi shání nedostatkové součástky do našeho starého tudora s motorem z pikoly. Je také velký gurmán a my díky němu prvně ochutnáváme tatarský biftek. Osobně zakoupenou svíčkovou škrábe velkým nožem, každému dá pěknou porci na talíř, jehož okraj zdobí kroužky cibule vyplněné solí, pepřem, paprikou a dalšími vhodnými ingrediencemi. Doprostřed bochánku ze syrového masa umisťuje do vyhloubeného důlku žloutek.

V létě vynášíme židle ven do zahrady a večeříme pod velkým keřem šeříku. Táta po večeři přináší housle, pan Hlaváček vytahuje z kapsy foukací harmoniku a hrají společně tátovu oblíbenou „Když jsem já šel tou putimskou branou“. Když se táta někde naučí francouzský text k tehdy módnímu šlágru „Na silnici do Prášil“, nemůže pan Hlaváček zůstat pozadu a příště pěje francouzsky několik písní od Gilberta Bécauda.

Naši navštěvují kurzy tance pro dospělé. Při večeři vyprávějí o tom, že se naučili pro ně doposud neznámý tanec blues. Pan Hlaváček při další návštěvě přiváží gramofonovou desku s bluesovými nahrávkami, rodiče tancují po kuchyni a pan Hlaváček vyzývá k tanci mne. Stydím se, ale za chvíli nám to jde dobře. Dodneška se mi vybavuje melodie i slova písně, kterou jsem měla z té gramodesky nejraději. „Vás mistr Blues, žádná ráda nemá, jste stále sám, smutný a zadumán, uprostřed nevlídných dnů…“

A pak jednoho dne táta připomněl: „Co je s Hlaváčkem? Už tu dlouho nebyl.“ Nikdy jsme ho už neviděli. Tak jak se objevil, tak také zmizel. Já i Danda jsme ostatně zanedlouho odešly studovat do Prahy, táta byl přeložen do cukrovaru v Čakovicích a naši s Martinem se přestěhovali do přiděleného bytu v Modřanech.

Na pana inženýra Hlaváčka se ale zapomenout nedá. Byl příliš pevně zakotven do života naší rodiny. Ještě dlouho po jeho poslední návštěvě se u nás při zazvonění domovního zvonku používalo úsloví „to bude asi pan Hlaváček“. Zpočátku jsme ještě věřili, že by to mohl skutečně být on, ale později jsme ono rčení používali již jen s nadsázkou a s mírnou nostalgií.

http://www.marcela-matejkova-story.estranky.cz/

Dede: Děkuju Marcele za půvabné povídání a ptám se – dotkli se nějakým způsobem pábitelé i vašeho života? 🙂