Jdu s Ari pražským sídlištěm, ona spořádaně kráčí na vodítku, já ji spořádaně vedu, a obě vyhlížíme, jestli se nám poštěstí potkat nějaké pejska, kterému by pánečci dovolili se s ní aspoň očuchat. Co umřela Berry, má Ari na psí společnost smůlu.
Tady u nás, když chodíme takříkajíc psům vstříc ke dvorské nemocnici nebo do lesoparku u Trutnova, je to pořád stejné. Ať potkáme kohokoliv, vždy jsou psi pevně na vodítkách nebo ti malí v náručí svých pánečků. Když vidím přicházet lidi tímto způsobem, samozřejmě Ari uvážu také a doufám, že aspoň maličké počucháníčko by z kontaktu pro Ari mohlo vzejít. Zatím v naprosté většině případů bez úspěchu.
A to přesto, že se Ari chová velmi způsobně, a umí si hrát i s velmi malými pejsky. Viz její vytrvalý ctitel maltézáček, kterému pro touhu po společném… eh… partnerství stačí předpoklad, že jsou oba bílí. Ten se tu ale ukáže jen tehdy pokud zdrhne a obchází si vesnici po svém, v čemž se mu však jeho paní pochopitelně snaží aktivně bránit:)) Jak Ari sama sebe vidí jako malého bílého pejska, ostatní vidí bílého vlka a podle toho se chovají. Tedy lidé – psi by se občas i rádi seznámili…
Ari
No a takhle jsme šli minulou sobotu po Lužinách. V očích okolojdoucích lidí: dáma a vlkodlak. Zavolala jsem Markovi a naplánovali jsme si setkání u jejich domu – on s Aylinkou ve velmi, ale opravdu velmi růžovém kočárku, já s vlkodlakem. Maličké se ale vývoj událostí nelíbil. Chtěli jsme po ní, aby ležela v kočárku, kde nic nevidí, a ještě na ni tu a tam navzdory Markově snaze zasvítilo sluníčko. Tak to tedy ne.
Pustila se do křiku. Nejviditelnější na ní byla ta otevřená pusinka s vibrujícím jazykem, jak ladila svůj jekot do těch nejméně snesitelných oktáv. Otec brzy vyměkl a vzal si dcerku do náruče. Pěkně tak, aby měla rozhled – když jí tedy náhodou nepadal do očí její parádní, leč ještě maličko nadměrný, protisluneční klobouček. Takže po chodníku v zeleni sídliště šel Marek s holčičkou, vedle něho já s velice velmi růžovým kočárkem, a kolem si čuchal bílý vlkodlak.
Aylinka 🙂
Tedy… žádný vlkodlak! Najednou, jako zázrakem, se Ari v očích ostatních změnila z bílého vlkodlaka v bílého pejska. Nikdo před námi neutíkal, nepřitahoval si své psy k sobě, takže Ari měla konečně pár vytoužených psích kontaktů. Žádné hry, samozřejmě, ale aspoň to očuchání!
A já zase žasla nad tím, jak kontext čaruje. Vím o pokusu, kdy psychologové ukazovali lidem video, kde větší pes přibíhá k člověku, skáče na něj a pak odbíhá. Lidé neslyší zvuky, mají jen popsat, co vidí. Jednou jim řeknou, že se pes jmenuje nějak drsně – třeba Trhač, Tesák, Zabiják nebo tak, v druhém případě je to Bertík nebo Punťa (ta jména nejsou přesná, četla jsem to v angličtině, tak to překládám tak, aby bylo jasné vyznění).
V prvním případě lidé video vyhodnotili tak, že pes člověk napadl, a když ten zamával rukama, pes utekl. V druhém případě usoudili, že se pes vítá se svým pánem a odbíhá, aby ho dovedl domů. Vyznění podle kontextu, v tomto případě jména, je pak jasné. Podle mě si ale museli hledat lidi, kteří nemají žádnou zkušenost se psy, protože znalý člověk by si snadno přečetl řeč psího těla a video správně rozluštil i bez kontextu.
Opět Ari 🙂
No a tady to bylo to samé. Samotný vlčák – hrozba. Vlčák ve společnosti maličké holčičky a růžovo růžového kočárku – hodný pejsek 🙂 Nemusím mluvit o tom, jak snadno se kontext přečte špatně, to víte sami. Ale tady to bylo jak z učebnice:)) Tak si říkám, že až bude mít chudák Ari zase psabsťák, prostě si zajedeme do Prahy a půjčíme si Aylinku v kočárku. To by bylo, aby se to jednou nepovedlo až na přátelskou honičku! 🙂
Jak to vypadá u vás s bouřkami?
Nás teď minula jedna malá a hlavní fronta nás teprve čeká…
U nás jsme už po. Byla to síla, ale kam vidíme je vše ok 🙂
U nás byla taky včera bouřka. Vrátili jsme se se psem, šli jsme až večer, v tom vedru Darek odmítá opustit dlažbu v předsíni 😀 , a já si sedla na chvilku ještě na pergolu, že si budu číst, najednou poryv větru, setmělo se, na obloze černo. Šla jsem tedy domů, baterkou si tam svítit nebudu, docela jsem se bála, strašili i s kroupama. Nakonec vítr, blesky, liják a za hodinu bylo po všem. Všechno přežilo, dokonce ani proud nevypadl 😀
U nás to bylo podobné, proud vypadl jen na okamžik. Ale sejmulo to náš vesnický internet a pořád ještě nefunguje. Naštěstí v mobilu data mám 🙂
Dede, moc hezká princeznička „v růžovém“. U bratra vozili obě jejich malé děti v kočkáku s okýnkem, jistě víte jaký „retro“ mám na mysli. Ten se mi vždy líbil, přišla mi to skvělá vychytávka a možná se moderní verze stále prodává, nevím. Jak bratrovy děti, tak i jiné, v nich často spokojeně ležely na bříšku a rozhlížely se kolem. Takže mě nepřekvapuje, že Aylinka chtěla „také koukat“. A je mi také jasné, že tatínkova náruč bylo nejlepší řešení.
Jinak Trixie měla opačnou barvu, ale schválně jsem jí dávala tmavě růžový obojek, abych jí dodale „milého, dívčího vzhledu“. Myslím, že to fungovalo, kolemjdoucí se na ní převážně usmívali a dokonce svým dětem dovolili ji pohladit.
Možná jsem už tohle jednou psala. Manžel šel kdysi s bílou Sadie parkem a v protisměru šly dvě černošské děti – asi 10letá holčička s menším bratrem, kterého vedla za ruku. Když už byly hodně blízko, klučina se zastavil a vystrašeně schoval za sestru. A ona mu hlasitě, káravě povídá „Tyreen, přeci vidíš, že pes je na vodítku“. Jenže to kluka moc neuklidnilo a oponoval „no to vidím, ale koukej jak je velkej a navíc „je celej bílej!!!“ No manžel je sice ujistil, že Sadie, ač celá bílá je přátelská, ale pohladit je jí neodvážili. 🙂
Maričko, tak to je hodně zajímavé, s těmi dětmi! Ale svým způsobem je to logické, třeba dávají přednost černým psům:)) Hm, to by mě nenapadlo.
Dede, škoda, že bydlíš dál, mohly bychom chodit ve čtyřech na prochajdy. I na tahanice o balónek na šňůrce by došlo.
Jo, to mě už kolikrát napadlo… 🙂
A co pořídit Ari šátek na obojek? Ani nemusí byt růžový. Ari bude slušet jakákoli barva. Můj Kaštan měl a přesně v tom šátku byl rozdíl mezi hodný cerny – zlý černý pes
To je opravdu zvláštní, jak Ari na lidi působí, všimla jsem si toho už několikrát, když jsi o ní psala v tomto smyslu. Hm, na mě pokaždé z fotek kouká něžný pejsek! 🙂
Ovšem za pokus s růžovým šátečkem by to rozhodně stálo!
Zkusím to navrhnout:))
Já nevím, proč tak působí – mně přijde i roztomilá, ale jsem tak nějak v menšině 😛
Růžový model s Aylinkou mne úplně ohromil! To je hotový Haute couture, v kočárkové módě. 🙂 S těmi mozkovými kombinacemi o zlých a hodných psech souhlasím. A pokud dám mým černým pejsánkům veselé kšandičky,jsou to princezny. Pokud ale běží ,jakože jupííí, jdeme se podívat kdo to jde,je to horší, raději přivolám a připnu. Škoda, že nejsi blíž, určo bychom se vylítaly,teda ne my ale psice. 🙂 My tady máme přátelskou australačku,takže pokud na sebe natrefíme,tak je karneval, Tess a Conny dusají luční arénou a Jenka jim letí za zadkem a snaží se držet krok.
Jenny, naprosto chápu, že veselé kšírky pomáhají udělat z černých pejsků spíš ty pejsky než vyslance pekla 😛
Zajímavé bylo, že když jsem chodila s AriBerry, lidem připadala Berry milejší, byť byla velká, černá a chlupatá:)) Podle mě to bylo tím, že měla velmi milý pohled, občas šibalský, prostě moc hezky koukala.
Ari obvykle (pokud nejde o rodinu) prostě kouká jako vlk – podezíravě. No a její zvukové projevy, byť jsou neškodné, znějí neznalému taky děsivě. Prostě blbý PR, no 🙂
Ten velmi růžovorůžový kočárek s růžovorůžovou holčičkou mě rozesmál, v textu i na fotce. Rodiče jsou důslední 🙂 Já jsem svoji holčičku vozila v modrém kočárku s modrou peřinkou, dokud jsem rychle nenašila červené, jak jsem byla skálopevně přesvědčená, že budu mít chlapečka. Žádná chyba vyhodnocení ultrazvuku, jen těhotenské zatmění mysli 😉
Jak známo, nejsem psí, psů se spíš bojím. Nebojím se jen těch, které znám, křížence vlčáka od sousedů ráda drbu na břiše, které nadšeně nastavuje, a při přetahování o uzel už taky cvakly zuby nebezpečně blízko. Ale cizí pes, malý velký, to ne. Zkouška odvahy je turistický výlet přes vesnice, nebo ještě lépe kolem samot, kde zuřivě štěkají psi za chatrným plotem.
Na rozdíl od koní a koček si psa pořád přečíst neumím, u cizího vždycky převládne ten strach. A ano, posuzuji podle pána, pokud je někde poblíž.
Požádala jsem Marka o hodně růžovou fotku – obvykle to tak přerůžovělé není:)) Ale kočárek září, to je fakt – když přijedou k nám ne vesnici, každý mě s kočárkem na dálku pozná, jiný růžový tu není:))
A ano, chtěl ho hlavně Marek, věděl, že budou mít holčičku:))
Posuzovat psa podle pána, pokud nerozumíš psům, je rozumné – ono to opravdu do jisté míry funguje.
Aylinka je krásná růžová princezna a Arinka zase krásná bílá princezna – hezky k sobě pasují.
Možná bys měla popřemýšlet o růžovém obojku a vodítku 😉
P.s. ten kočárek mne fascinuje – nejenom že je růžový, on má i volánky (nebo to jsou kytičky?)! Zrovna nedávno jsem si říkala, jak jsou nyní ty kočárky sice sofistikované, ale nekonečně nudné ve své barevnosti. Většinou tmavě šedé a černé – a mnohé vypadají jako rakvičky na kolečkách (kór když na odlehčení mají bílou kraječku na boudičce) 😉 .
Eh, brácha má doma předškoláka. A když mu kupovali kočárek, už byla tahle mánie černých kočárků a přesně to o rakvičce říkali o tom okraječkovaném 🙂
Kdysi jsme Dede vnucovala šáteček pro pejsky. No, nechtěla- ale měla by se nad tím zamyslet- dneska by si ho ušila i sama! Na růžovém obojku s růžovým vodítkem by růžový šáteček budil dobrý dojem- naše psice jej nosí mimo jiné z těchto důvodů, protože jinak (jak je obecně známo) malí psi jsou zlí a kousaví!
Ehm ehm, už vidím to Martinovo i Ariino nadšení:))
A já teď musím (už jako fakt musím) ušít „na čisto“ tu kápi. A pořád nevím, jestli si komplikovat život dvoubarevností – pravda, dámy na obrázcích je dvoubarevné mají. Musí ji však mít dvoubarevnou i služebná Gertruda? 😛
Ne, a asi by ani neměla.
Díky, ulevilo se mi:))
Ach ano, rakvičky na kolečkách vídám velmi často a s tou krajkou je to přesné 😀 Když vezmu, že mi vadí i Martinovo služební auto, které je sice z venku bílé, ale vevnitř černé tak, že je černý i strop, pak si říkám – chudáci miminka:))
Jinak ten kočárek má na boudě (boudách – má ji i autosedačka a sporťák) plastové růžové kytičky. Když jsem viděla fotky, šly na mě mrákoty na téma – jak se tohle bude čistit? Ale je to fakt v pohodě. Navíc je to všechno dohromady velmi chytrá skládačka a autosedačka má báječnou vychytávku – do auta se dá jako nákupní košík (dítě čelem k dospělému) a až potom se otočí a zacvakne do cestovní polohy. Kdo se kdy pokoušel cokoliv dělat s malým dítětem v autosedačce (vůbec, pokud toho kohokoliv bolej záda:)) tuhle možnost opravdu ocení:))
Jo a růžové postroje by na Ari Martin asi neocenil! 😀
ale jo,když mu dáš růžovou kravatu 😀
😀
Do lesa kravatu nenosí – to spíš růžové tričko 😛
Vždyť je to jeho roztomilá pejska! No dobře, můžeš to mít v červené… nebo bleděmodré. U nás funguje i šáteček se světlezelnými kostičkami a jahodami 🙂
Na tvých pejskách musí fungovat cokoliv:)) Ty jsou ztělesněním roztomilosti samy o sobě a popravdě, lidé, kteří se jich bojí, musejí mít opravdu problém. 🙂
Dede – Martin může zůstat u klasiky, ale ty bys nad tou růžovou (nebo jinou pastelovou) mohla zauvažovat. I nad tím hezky barevným šátkem, však to nemusí být zrovna pionýrský 🙂 🙂 .
Je pastelově reflexní – to mi stačí:))
Když ty jsi táááák zatvrzelá a šáteček Ari nedopřeješ a nedopřeješ 🙂 🙂
Milá DEDE,
gratuluju ke čtvrtému vnoučátku.
Aylinka je krásná holčička.
Máte to teď fifty fifty 2 vnoučci a 2 vnučky.
Já se velkých psů také bojím, když nejsou na vodítku.
Vím, že je to vlastně můj ničím neodůvodněný strach, protože pokousat mě může i malý pejsek. Ale před těmi většími mám respekt.
Neumím číst řeč psího těla.
Já mám takhle rozklíčovanou řeč těla kočičího.
Míšo, já se strachem lidí počítám a vždy, když někoho máme potkat, si beru Ari (dříve psy) k noze. Ne každé dítě si chce hrát na Karkulku (já, jako malá, bych si klidně hrála, ale já jsem byla praštěná:)) a s vlčákem si tak trochu hledí z očí do očí, že jo.
Pokud jde o dospělé, znám všechny reakce a respektuju je – pokud se nesnaží svůj strach převést do útoku proti mně (ano, i to stává). To je potom o to těžší, že to vzbudí nelibost i u toho psa (psů), který si toho člověka doteď nevšímal, a situace může eskalovat.
k videu “ větší pes přibíhá, skáče, odbíhá“: to je jednoznačný Vítač přece 🙂 přeloženo: „Páníčku, ty jsi tady, tak jsem se na tebe těšil, koukej, hlídal jsem dobře, pojď se podívat!“
To ti tak přijde, protože jsi spokojená netraumatizovaná osoba, která je se zvířecím světem v míru 🙂 Ne každý to tak vidí:))
to mi tak přijde, protože všichni naši psi se takto vítali 😀 😀 😀 včetně poněkud těžkotonážních bassetů…uznávám, že bylo poněkud náročné, když se takto chtěl pozdravit kamarádčin Lerry, řečený salonní pes ( zdobil v jejím krejčovství), takto briard 🙂
tenhle přístup k věci je dar a klika, je to tak. a mají na tom zásluhu i rodiče, kteří mě i sestru od mala učili, jak se ke zvířátkům chovat a rozhodně se jich nebát 🙂 v podstatě tak, jak Ty vychováváš svoje vnoučata 🙂
Prošla jsem stejnou výchovou, takže chápu. Teprve mnohem později jsem pochopila, že to tak nemá každý:))
Salónní pes briard, to ve mě budí moc zajímavé představy:))
Tedy Dede, máš krásnou vnučku, v tom kočárku sedí jako carevna. 🙂
Jo, zkuste malému bílému pejskovi sáhnout do toho kočárku… 😀
Podle fotek ti z něj roste sebejistý vlkodlak. 🙂
JJ, opravdu jsi mě svým mnohovrstvým komentářem rozesmála 😀
Ano, na mimi by cizí sáhnout nesměl. „To“ bylo prozkoumáno, zkatalogizováno a zapsáno do databáze „naše, hlídat!“ 😀
Že z holčičky roste takový malý vlkodláček bych nerozporovala. Od mala má velmi jasné názory na to, co chce a nechce – a rozhodně se nechce nudit, když nespí. Chce vidět na svět, takže pokud ho nezkoumá v leže na bříšku, chce chovat! 🙂 A nejlépe u toho chodit, aby se výhled měnil:)))
No a protože naší princezně bude v neděli teprve pět měsíců, žádné sezení se nekoná. Takhle hezky se v kočárku usmívá jen občas, třeba po probuzení, když je se světem v míru i vleže:))
Au, já to fakt napsala tak, že se u vás zvyšuje počet malých vlkodlaků? 🙂 No nazdar. Nicméně vy mi všichni přijdete naprosto v pohodě i na výchovu sebevědomé dlakoholčičky. 😀
zdravím malou bílou pejsku….
Ari mává zpátky 🙂
Tohle je hodně zajímavý. Vyhodnocujeme podle dosavadních zkušeností a růžová přece vždy znamená něco něžného. 🙂
Že jo? Zajímala by mě míra tolerance vlkodlaka třeba u kočárku modrého nebo – považ – černého:))
u černého kočárku a bílého vlka by mne zaujal ten skvělý kontrast barev 😀
a ten se zjemní tou žůžovou 😀
Růžová je barva selečí 🙂
Samožřejmě žrtuji, u malých dětí/holčiček je OK.
Ano, chybí výchova, jak člověčí o chování ke psům a také výchova psů…
Humorný je pohled na dvě dámy středně vyššího věku , kterak spolu venčí psy. Jedna tahá jorkšíra na flexině a vedle druhé jde poměrně velký pes vlčákovitého vzhledu. Jde klidne řeší si své psí záležitsti a nikoho si nevšímá…
Větší psi bývají v zásadě vychovanější než malí (velmi volné pravidlo). Nepsí lidí si totiž myslí, že když mají pejska tak malého, že ho mohouna vodítku prakticky pouštět jako draka, ať dělá cokoliv, se málokdy unavují výchovou. Přitom znám několik velmi dobře vychovaných malých psů – dokonce i ze stopování. Oni na to jsou chytří dost, ale proč by se namáhali, když po nich jejich majitel nic nechce?