Věčné téma, které se rozebírá na sociálních sítích i v médiích poslední roky. Všude plno aut, proč lidi jezdí autem, proč nepoužijí veřejnou dopravu? Sám jsem býval hodně velký fanoušek veřejné dopravy, projeto mám skoro co se dalo, ale když přišlo auto a pak ještě Covid, začal jsem lépe vnímat i druhou stranu spektra. Být aktivním uživatelem veřejné dopravy není jen “vyznat se v jízdních řádech”, je to způsob myšlení, kdy se snažíme svůj den “vlajnovat” mezi jízdní řády toho, co zrovna jede.

Otázkou ale je, zda ti kdo zajišťují veřejnou dopravu dělají dost, aby přetáhli lidi i z “druhé strany barikády” nebo jim stačí udržovat ty věrné a ty co nemají na výběr. Tak si tu zkusíme rozebrat nejčastější důvody proč řidič veřejnou dopravu nepoužije, i když by to někdy bylo i možné. Pokusím se odlišovat varianty pro MHD a pro Vlaky+busy (Dálková doprava)

Složitost

Tohle bude asi klíčový problém veřejné dopravy. U auta sednu a jedu, to je prostě neoddiskutovatelný. Už plánování cest s elektromobilem se jeví jako dost velká obtíž pro běžné řidiče.

U veřejné dopravy řešíme jak koupit jízdenku, kudy to jede, kdy to jede a pak různé výluky a další nepříjemnosti, témata o kterých samozřejmě má větší přehled ten, kdo veřejnou dopravu aktivně využívá. Přístup ke složitosti se opět liší dle typu dopravy

MHD

V případě MHD velmi pomáhá, když se ve městech dá platit kartou ve voze, okamžitě odpadá problém “kde budu shánět jízdenku” (Shame on you Olomouc!) Možnosti jako SMS nebo aplikace se sice zabydlují ve veřejnosti, ale už to je ta aktivita navíc na kterou se musí myslet předem a dá se udělat chyba. Musí se vědět co kde naklikat. Karta je nejlepší, tu má každý! A ještě lépe, aby každá další jízda byla zvýhodněná až to s více jízdami přešlo v 24h jízdenku, pak jsme v ideálu. Takhle stačí řidiče vzít jednou, dvakrát na cestu MHD a hned bude přístup jiný. Ale důležitá je jistota, že opravdu v každém voze tu jízdenku půjde koupit.

Další bolestí MHD je časová platnost. Je to fakt potupné řešit, jestli mi tuhle utíká minutka a jestli mi ujede přestup a jízdenka nevyjde (reklamace platnosti u revizora, kvůli ujetému přípoji, který ujel, protože byl zpožděn předchozí spoj, prošlo by to?). Nejhorší je v tomhle metro. Cesta trvá 20 minut, cvaknu jízdenku, sjíždím do hluboké stanice a ujede mi metro, hned začíná stres u 30min jízdenky, být tam i přestup, kalkulace bude obtížná. Ve Vídni třeba jízdenka je přesně na jednu jízdu a je jedno kolik to je přestupů. S placením kartou by to šlo kalkulovat jednoduše, uplyne 30 minut mezi přestupy a už to nebude jedna jízda. Případně alespoň zvýhodňovat další jízdenky koupené ten den. Alespoň výpočet celodenní z projetých už umí třeba Ostrava.

No a poslední věcí v tomto výčtu je spojení. Jet do centra MHD je logické už i pro hodně řidičů. Parkování bývá drahé, mnohdy i nedostupné, všude kolony, úzké uličky a stejně v cíli je pěší zóna. Do centra bývá spojení dobré, tak to má šanci. V MHD prostě cestující neočekává, že bude koukat na jízdní řád, prostě jde na zastávku a do 5 minut musí něco přijet, ne že tam bude tvrdnout 15 minut. A navíc nejezdíme jen do centra a domů. Lidi bydlí na okrajích měst a mohou pracovat na okrajích měst, mohou mít kamarády z jiného sídliště, než bydlí, mohou si jet do krámku na okraji města apod.

A v tu chvíli veřejná doprava většinou úplně selže. Tangenciální linky buď neexistují nebo jejich jízdní řád připomíná noty na buben. Tuhle 2x za hodinu, pak 3h ne, pak každých 15 minut, ale jen do 18h, pak už 3x za hodinu a nakonec 2 spoje po deváté večer. A ještě k tomu autobus, co jezdí po městě jako myš, která hledá v bludišti kus sýra, takže když někde vystoupíte, přeběhnete, tak ho zase chytíte o 4 zastávky dál zatímco bus najede 3 kilometry a vy ujdete 600 metrů.

MHD skoro ve všech městech má ještě tu vlastnost, že neumí používat rychlé magistrály napříč městem. Takže se proplétá těmi uličkami a vedle ti šťastnější v autech a na motorkách frčí kilometry daleko. Města by mohla pilotně zkoušet zavádět rychlospoje, třeba mezi dvěma největšími sídlišti apod. Schválně jak by se to ujalo.

Dálková doprava

Složitost v dálkové dopravě dosahuje úplně nových dimenzí. Jednak se musíme dostat na nádraží nebo zastávku, složitost toho kterého je značně individuální, a už tento krok odradí značnou část zájemců. Ale to stále lze někdy řešit, že dojedete autem k nádraží/zastávce, jindy je to ten klíčový faktor rozhodující o použití auta.

Pak je tu fáze nákupu jízdenky. A tady už začne většina lidí panikařit. Naštěstí dnes už jde velká většina jízdenek koupit pomocí IDOS, což znají asi všichni. Ale IDOS taky neumí všechno a IDOS nenabídne vždy ideální kombinaci jízdenek. Motají se nám do toho také IDS jízdenky, kdy každý kraj má svůj zvláštní smysl pro komplikovanost a jiná pravidla. V momentě, kdy je navíc dostupných více možností (typicky tarif dopravce i tarif IDS), tak o nich musíte vědět nebo vám je nesmí zatajit na pokladně, jinak si budete připadat jako blbec, že platíte víc, než musíte.

Nakonec se i různými špeky můžete dostat “mimo zákon”. Příkladů je vícero. V Libereckém kraji při cestě nesmíte opustit tzv. “Nadzónu”, tedy třeba vlakem z Turnova do Jablonce přes Liberec/Tanvald nebo z Liberce na Jedlovou přes Českou Lípu na jednu jízdenku nejde (moc oklika). Při cestě s PID do Prahy musí cestující počítat s tím, že Praha se skládá ze zón B+0+P a to P se počítá za 2 pásma! A v IREDO dokonce IDS jízdenka na MHD v Hradci Králové a Pardubicích neplatí! Navíc v Pardubickém kraji je papírová jízdenka nepřestupná a v Kralovehradeckém přestupná a to je ten samý systém.

V Olomouckém kraji při nástupu do autobusu a cestě někam mimo linku musíte někdy umět vyjmenovat zóny, na které chcete jízdenku a v Jihomoravském to zas chce při koupi jízdenky znát počet zón, pokud chcete mít jízdenku v ruce a začínáte např. nějakou MHD. Na každý IDS je navíc jiná aplikace (pokud nějaká) nebo jiný prodejní kanál. Pokud se člověk sžije s “domácím IDS” může být nečekaně překvapen v IDS sousedním.

U mezikrajské dopravy to sice trochu řeší IDOS, ale kombinace více dopravců vzbuzuje značnou nejistotu. Moudří nám tu sice radí “kupujte oneTicket a nic neřešte”, ale i ten OneTicket platí pouze na vlaky, a ještě ne na Leo Express.

Nejpalčivější problém je v tomto cestování ve skupině nebo třeba s rodinou, o skupinových nabídkách IDS se moc neví a pak lidi platí jak mourovatí (nutno IDOSu přiznat, že skupinové nabídky ČD umí nabídnout).

Speciální disciplínou je navíc nákup jízdenky do zpožděného vlaku po čase jeho pravidelného odjezdu. To totiž u většiny dopravců prostě nejde online a někdy nemáte čas dojít na pokladnu. Prostě přijel nečekaně vlak, který už měl být pryč. Nákup ve vlaku bez přirážky by tedy měl být samozřejmostí nebo ještě lépe umožnit si tu jízdenku, sakra, koupit!

A pokud cesta dopadne dobře, někam dojedete a musíte se po místě přepravovat (auto máte doma nebo na “domácím nádraží”). Najednou přichází “maturita”. Jak se tu kupují jízdenky? Jde je koupit ve voze nebo ne? Platí to tady a tam? Jak daleko to je od nádraží a KDY MI TO JEDE DOMŮ? Tolik otázek, nejistot a stresu, které si lze rozebrat v dalších bodech.

Výluky, mimořádnosti a zpoždění

Spousta fanoušků veřejné dopravy říká, že “auto se taky někdy rozbije” a “i na dálnici jsou kolony”. Řidiči oponují, že to mají rádi “ve svých rukou”. Nicméně v koloně na dálnici toho v rukou moc nemáte, ale minimálně víte, co máte dělat. Auto se taky nerozbíjí moc často, zatímco výluky tu máme každý rok a mimořádností se děje hromada. A při výluce nebo mimořádnosti často i ti praštění kolejnicí nevědí, co si počít.

MHD

Výluky v MHD nebývají moc složité. Prostě se místo kolejového vozidla zavede autobus nebo nějaká linka jezdí jinudy. Občas se trochu změní jízdní řád. Nebývá to velká věda. Navíc výluka v MHD se děje kvůli něčemu velkému, čehož si všimneme i když tou MHD nejezdíme. Problém však je, že to postihuje dost velké množství lidí a ti lidé musí změnit své návyky a musí se přeorientovat na jiný způsob dopravy. Obvykle ze začátku dochází k chaosu a přeplněným spojům. Často tramvaj a už vůbec metro, autobusem nenahradíte jen tak. Navíc v rámci města jsme k jízdním dobám přece jen kritičtější. 10 minut už je věčnost, 15 minut znamená “už jsem tam mohl být”. Pokud výluka vkládá přestup do běžně přímé linky, je to ještě o to horší, přestup jsou další minuty, někdy ještě k tomu čekání na náhradní spoj.

MHD více považujeme za “naše rychlejší nohy” ne za něco, co by se složitě mělo plánovat a promýšlet. Tedy jdeme automaticky na zastávku, zjištění o výluce tak může být o to bolestivější (což pro řidiče zjištění o uzavírce může být taky samozřejmě). Většinou se potřebujeme pohybovat po městě a s MHD si 20 minut rezervy na každou lokaci nedáváme. Často si nedáme ani 10 minut, taková zpoždění mohou dopadat na náš program.

Nedejbože pokud bydlíme někde s MHD s intervalem 15 a více minut (v malých městech je běžný 30 minut interval). Pak přichází dilema “stačí mi rezerva 3 minuty nebo 18 minut?” A co tam budu 18 minut dělat? Mimořádnost je v tomhle také dvojsečná. Jasně, rozbije se tramvaj a můžu často i dojít pěšky, taky se často povede zajistit náhradu do 15 minut nebo se najde jiná linka, ale taky ne. A opět platí, že s MHD nemáme moc časové rezervy a chceme někde být. A to nemluvě o platnosti jízdenky, pokud nemáme předplacenku.

Netřeba samozřejmě dodávat, že pokud jsme v MHD v cizím městě, veškeré výluky a mimořádnosti míru stresu a nejistoty zvedají daleko výš.

Dálková doprava

Výluky a mimořádnosti v dálkové dopravě (zejména na železnici) jsou asi tím nejhorším, co se dá zažít. U výluky se dá říct “byli jste varováni”. U mimořádnosti jen “seďte a modlete se”. V MHD výluka znamená nové jízdní řády všech dotčených linek a relativně funkční “nový řád”, u dálkových autobusů se obvykle jedná o nějaký posun trasy, pokud neplánujeme vystoupit v místě výluky, velká tragédie to nebude. Ale na železnici, a hlavně na velkých frekventovaných tratích to je absolutní chaos.

Logistický, komunikační, s absencí jakýchkoliv standardů komfortu a většinou i naprostou rezignací na jízdní řád. Přitom pokud jde o výluku, tak jde o věc plánovanou, všichni vědí co a kdy se bude dít, vědí to mnohdy i rok dopředu. Přesto vznikne jízdní řád, který se nedodržuje, vyhledávače nabízí spojení s přestupy, které nelze dodržet a kdo za to může? Cestující. Může si za to sám, byl varován, neměl si tu jízdenku kupovat, neměl chtít přestupovat nebo něco stihnout. Je výluka! Zpoždění je přírodní jev.

Dochází tak v našem tarifstánu k několika nepříjemným jevům:
1) mám jízdenku na vlak dopravce A, je kvůli výluce brutálně zpožděný. Jede tu ale dopravce B, stejným směrem a já do něj NEMŮŽU nastoupit, protože jízdenku na dopravce A nemohu stornovat

2) jedu s dopravcem A, přestupuji na dopravce B, dopravce B mi ujede, protože dopravce A byl kvůli výluce brutálně zpožděný. Nemám nárok na nic, neměl jsem si jízdenku na dopravce B kupovat předem.

3) mám časově omezenou jízdenku IDS, kvůli výluce mi ujede přípoj a v časové platnosti nestíhám dojet. Co s tím?

4) ujel mi přípoj, mohu ho ale nahradit oklikou jinými spoji, na spojích je ale jiný dopravce nebo mi tarif IDS nedovoluje okliku použít, co s tím?

Bohužel komunikační entita dopravců toto neřeší. Dokud byly jedny ČD, mělo to hodně chyb, ale flexibilita v případě problémů byla vysoká, průvodčí i dispečink byli schopni lidem najít jinou trasu, dnes se dozvíte jen “to je jiný dopravce, to my neřešíme”. A o tom, že pokud ujede vlak, že podél jede autobusová linka, taky průvodčí taktně pomlčí.

Řešení je v případě výluk celkem jednoduché: Nemazat med kolem huby a ty grafikony kreslit realisticky!

Platí pro frekventované tratě, na lokálkách se výluky často zvládají docela v pohodě, protože prostě jede autobus s novým jízdním řádem, ale i ten mnohdy nerespektuje dopravní špičky ve městech, opravy silnic apod. Raději vím z jízdního řádu, že přijedu o půl hodiny později, že přípoj nemám, než když se to dozvím až při cestě. IDOS mi tuhle informaci neřekne.

Soukromí dopravci o výlukách mlčí takřka úplně, dohledávat výluky na jejich stránkách nebo sociálních sítích je detektivní práce, ČD v tomhle jsou na míle napřed (i světově). A Správa Železnic by mohla mít rozum a nedovolit stejný počet vlaků jako v normálním stavu, případně je spojovat když jde o zúžení ze dvou kolejí na jednu. Jak si často i flexibilně poradím sám, tak řidič, co po letech přesedne z auta na vlak, je prostě v háji. A naštvaní jsme všichni.

Vedení výluk je další kapitola sama pro sebe. Výluky, kde se přesedá na autobus, příliš nerespektují dálkové relace cestujících. Je opravdu opruz jet vlakem, přesednout na autobus, pak zase na vlak a pak třeba za chvíli zas přestupovat. Dopravci a objednatelé se štítí toho rozšířit při výluce spojení. Přitom co jiného by měli udělat, aby kvalita služby neklesla pod snesitelnou úroveň? Příkladem třeba současná výluka na trati Praha – České Budějovice. Místo pohodlného rychlého svezení Jižním expressem tu máme hop do vlaku, hop z vlaku, hop do busu, hop z busu, hop do vlaku, hop z vlaku.

Kdo jede jen Praha – Tábor musí být fakt zpruzený, pokud nejede v období 23-29.5. Výluka trvá do 1. července! Proč nemůže jet vlak i bus paralelně, aby cestující do Tábora měli aspoň ten malý zbytek komfortu? Proč nemůže NAD třeba zastavit v centru obce, ať z toho je nějaký přínos? A nemůže z Olbramovic jet přímý bus až do Budějovic po dálnici přímo pro ty, kdo jedou přímo a nemusí pořád přestupovat?

Tak by se dalo pokračovat. Podobně výluka HK-Pardubice, někdy jen do Rosic, někdy na Pardubice-hlavní. Co třeba rychlíky odklonit do Chocně, ať tranzitní cestující na Moravu mají pohodlný přestup? Pohodlí se ale na železnici nepovažuje za něco podstatného. Co je ještě horší, cena za jízdenku s výlukou je stejná jako bez výluky, přestože komfort je diametrálně horší.

Mimořádné události

A to byly výluky, co teprve MIMOŘÁDNOSTI NA ŽELEZNICI! Přejetý člověk, spadlé trolejové vedení, projetá návěst, ukradený kabel, ztracená lopatka na uhlí, cokoliv je možné.

Mimořádnosti samozřejmě naplánovat nejde, dějí se, byť někdy by kvalitní údržba mnohým předešla. Otázkou ale je, zda komunikace je dostatečná. Jak dojde k mimořádnosti, jste v pasti. Jsou jen dva stavy.

V tom prvním sedíte ve vlaku, někde v poli nebo lese, před vámi se něco stalo nebo přímo vašemu vlaku se něco stalo (něco srazil, něco shodil, něco projel, něco mu došlo, něco se rozbilo). Pak past sklapla dokonale. Nemůžete nic, nesmíte vlak ani opustit, byť u starých souprav to ještě fyzicky jde (loni jsem slézal most v Heršpicích, když vlak před námi přejel člověka).

Jste odkázání na ostatní složky, které to nějak musí vyřešit. A to, jak to řeší, jak dlouho to bude trvat, co se děje, kdo to šetří, jaké jsou možnosti řešení, to je PŘÍSNĚ TAJNÉ. Takže ani obsluha vlaku neví nebo to úspěšně tají. Můžete jen sedět (pokud máte kde), doufat, že máte signál a čekat. Jestli pak máte přípoje, tak se s nimi můžete rozloučit. Pokud je to přípoj jezdící v pravidelném intervalu, je tam šance na další spoj, pokud je to spoj s povinnou rezervací místa, tak včasně stornovat místenku s jízdenkou je taky nutné.

Pokud je váš přípoj spoj jiného dopravce, nikdo se s vám bavit nebude. Byť dispečink ČD občas dokáže zázraky na počkání, pokud jde o oběhy, odklony a zajištění dojezdů do cíle, tak komunikačně tyhle věci hodně trvají a často si nejlepší řešení stejně musíte najít sami. Najít, a často zaplatit, pokud spojení není na stejné jízdence. Samotné řešení mimořádnosti je taky úžasná věc. Někdy musí přijet policie, někdy hasiči a vždycky někdo od Správy Železnic / drážního úřadu, kdo odklepne, že to je už ok. Na toho se obvykle čeká nejdéle a cestující jen čekají a čekají.

Druhá možnost je, že jste v pasti na nádraží. Tohle má dvě podmožnosti: ještě jste nevyjeli, nebo jste na přestupu. Může a nemusí to být lepší než možnost první. Ale je tady nejvíce vidět rozdíl proti autu. Pokud jsem v Praze, jedu do Brna a vím, že na D1 je průšvih, tak to místo jednoduše objedu. Pokud se dozvím, že je průšvih u Chocně ve chvíli, kdy přijdu na hlavní nádraží v Praze, tak nemůžu nic, jen doufat, že to třeba uklidí nebo opraví, než tam přijedu. Nebo taky už kvůli tomu průšvihu nemám vlak, do kterého bych nastoupil.

Takže jste na nádraží, a ještě jste nevyjeli a vlak nepřijíždí. Teď vám to dává docela flexibilní možnosti. Pokud jste šťastlivci a víte to 15 minut před pravidelným odjezdem vlaku, můžete jízdenky stornovat a hledat alternativy. Pokud ne, tak jste v pasti dopravce a buď musíte na vlak čekat nebo se pokusit o reklamaci kvůli zpoždění. Také můžete ještě jít domů a na cestu se vykašlat úplně, nebo pro auto.

Pokud přestupujete někde na půl cesty, tak vám moc možností nezbývá. Podívat se po lokálních autobusech, zkusit cestu zpět a zbytek zrušit (což jde, byť to moc lidí neví), ale stále to vyžaduje nějakou schopnost orientace, vědět kde hledat a co hledat a umět dost kombinovat. Už jsem pár lidí při cestě “zachraňoval” navedl je na alternativní cesty a pomohl jim neskončit cestu v půli.

Při zkysnutí na nádraží se samozřejmě jako první nabízí nějaká hospoda nebo kavárna, kde přečkat čekání. Ale to není jen tak. Správa Železnic je fikaná a bojuje o vaši pozornost. Takže sic vlak stojí kdesi za nehodou na tabuli svítí zpoždění 15 minut, o 10 minut později už 30 minut, o 30 minut později už 50 minut a takhle to naskakuje jako na burze. Vzít mobil, sledovat vhodné mapy zpoždění a v kavárně si říct, že až vlak bude u….tak vyjdu, to už chce zkušenosti. A i toto vás může vypéct, když se nasadí náhradní souprava, takže sledovat i nádražní tabule online. Ale veřejná doprava má být ergonomická a přívětivá, nejen pro zkušené a otrlé.

V příštím dílu (zítra) se budeme věnovat nabídce spojů a ve třetím dílu (pozítří se podíváme na problém z druhé strany – proč veřejnou dopravu nezavrhovat 🙂

Diskutujme! 🙂 Co z toho se týká vás? Co by vám pomohlo, aby pro vás bylo použití hromadné dopravy schůdnější? 

Druhý díl najdete zde a třetí tady 🙂