Předminulou neděli se sešly dva svátky naráz – Den vítězství a Den matek. A mě se vám to v hlavě tak nějak spojilo a začala jsem přemýšlet nad vítězstvími, kterých mohou dosáhnout právě matky.
Jako první mě okamžitě napadl vítězoslavný pocit matky malých dětí, které se podařilo uložit je ke spánku natolik včas, aby měli rodiče šanci na… eh… dospělý večer. Tedy, pokud nakonec ti rodiče neusnuli dřív, než na nějaké dospělé události vůbec došlo. Ale i to by bylo svým způsobem vítězství, protože pořádně se vyspat… to je něco, co se s malými dětmi opravdu nepovede často.
Druhá myšlenka byla stejně zjevná, jako ta první – tedy pocit vítězství, když se podařilo bez většího křiku a jen s minimálním výhružným odpočítáváním donutit děti, aby si uklidily svůj pokoj. Pokud se u toho dokonce ani neporvaly, byl důvod k oslavě dvojnásobný.
Potom mi na mysl přišla škola… a moje myšlenky se zarazily. Ono to totiž s vítězstvím není jen tak – aby ho mohlo být dosaženo, musí před tím existovat boj. Tady však už člověk musí našlapovat opatrněji.
Takže… může to být boj, ve kterém matka stojí po boku svého dítěte, stejně jako může bojovat s ním. Cítíte ten rozdíl? Vyhrát boj svého dítěte – třeba právě s tou školou, nebo vyhrát nad ním? Nemohu si pomoct, ale se svými současnými zkušenostmi si myslím, že příliš časté vítězství matky nad dítětem je z dlouhodobého hlediska spíš její prohrou.
Rodičovství je drsná záležitost, kde člověk i s těmi nejlepšími úmysly občas klopýtne nebo selže, navzdory tomu, že své děti opravdu miluje. Pokud se však k lásce přidá i respekt, pečlivě obousměrně pěstovaný, neměly by mít ani občasné rodičovské přešlapy zásadnější důsledky.
V takovém případě totiž vzájemný boj nenechává jizvy a vítězství může být střídavě na obou stranách. I když… pak jde už spíš o diplomacii, případně vzájemné pošťuchování:)) A s tím už se dá v pohodě žít.
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Dede, hezký článek s důrazem na respekt. Moje matka stále usiluje o své vítězství a i teď mě za mé nepodřízení se jí trestá svými rozhodnutími. Některé matky pochopí svou roli hned, jiné nepochopí za celý život. 😉
Ano, Blážo, dokonale jsi vystihla podstatu článku. Leč, v rádiu mám dvě minuty a posluchači si chtějí přijít na své:)) Koneckonců, i já jsem si užila ta dva první příklady mateřských vítězství 😛 Děti mám už dávno z domu, ale ten pocit se zatím nevytratil:))
ty jsi naštěstí přetrhla tuhle zaknocenou nit a máš bezva rodinu, co mohu soudit ze Tvého vyprávění o manželovi a synovi 🙂 Tvoje paní matka je asi poněkud zvláštní, ale už Ti nemá do života co mluvit, díky Bohu…a jestli provádí hlouposti, jsou jen její.
Největším vítězství matky je, když dítě láskyplně vyšťouchá z domu do života a téměř jistě ví, že se to dítě v tom širém světě (třebas jen o jednu ulici dál) neztratí a že vždycky najde cestu domů(na návštěvu 🙂 nebo zavolá, aniž by šlo o život, ale jen tak pokecat). Takhle to momentálně cítím…
Tak u nás o šťouchání z domu ještě pár let nebude řeč, ale vychovat z dětí slušné lidi, kteří se dokáží přiměřeně prosadit, to už bych si nemohla přát víc. 🙂
Takže ty jsi ještě pořád na frontě 🙂 🙂 I když v tvém případě to vypadá, že se jedná spíš o záškodnické bojůvky 😉
P.s. Prosím, nebrat mne za slovo, opravdu si nemyslím, že výchova dětí je boj s výhledem na výhru, prohru nebo remízu… většinou 😉
Jo jo, ty v tom teď lítáš až po uši a my se můžeme tvářit jako ty zkušené 🙂
Nepochybuju, že za nějakých x let se budeš tvářit stejně – kluci jsou moc prima:))
jsou to šikovní a nadaní kluci…tohle dílo se Ti podaří, o tom nemám pochyb 🙂
♥
Jo, to je ten cíl 🙂 Navíc bych řekla, že mládě se vrací domů ochotněji, pokud ho matka nechala svobodně vyletět 🙂 Samozřejmě za předpokladu, že se k němu před tím chovala láskyplně a respektem – a ono k ní 🙂
Ten respekt je prostě strašně důležitej a vůbec to neznamená nechat děti růst jak dříví v lese, aby si dělaly co chtějí – to není respekt k jejich osobnostem, to je rodičovská lenost, která se jim vymstí (bohužel potomkovi taky)
Souhlas, Ygo. Postavit dítě na vlastní nohy a nechat mu dveře a náruč otevřené pro případ potřeby. A víc už nic neřešit a pouze tehdy, když se už dospělé dítě zeptá, zkusit poradit. A ne vnucovat, jak jsme to dělali my. Doba je jinde. Jsem ráda, že obě mé děti na svých nohách stojí, ráda je vidím a když potřebují, pomůžu. Ale nos jim do soukromí nestrkám, na to už nemám právo. Mají svůj život.
Víš co, Toro? Vůbec nechápu matky, které svým dětem do života ten nos strkají – to nejsou rády, že děti jsou samostatné a ony mají konečně čas na sebe? 🙂
měly bychom děti vychovávat tak, jak to dělají mámy kočky…všechno ho naučí, chrání ho a ošetřuje, dokud je malé a nezkušené…a pak, když z něj vyroste velké, chytré a sebevědomé kotě, pošle ho samostatně do světa. to máme za úkol – postavit mládě do života a vybavit ho vědomostmi. naučit ho, jak se k sobě mají lidé chovat. být tu pro něj, když se potřebuje opřít, poradit nebo prostě s námi být ( u mamky je přece vždycky něco dobrého v lednici a pohoda, že jo). radovat se z jeho úspěchů a pomáhat mu, když se nedaří, pokud to potřebuje a stojí o to. respektovat ho jako samostatného člověka. stejně se o to svoje mládě bojíme, když vylétne z hnízda, stejně jako když bylo malé..ale tak to je a jinak to nebude 🙂
Taky to tak vidím, Ygo.