Zastupitelka za Zelené z Mníšku pod Brdy, paní Magdalena Davis, na Twitteru napsala něco v duchu, že kdyby Hitler a Putin byli ženy, že by se nestalo to zlé, co se stalo. Dostala za to na Twitteru po právu argumentační výprask, takže tweet smazala, ale diskuse šla dál.

Když to paní Davis tak nakousla, dovolte mi malé genderové a teologické zamyšlení. Stereotyp, kterého se dopustila („kdyby vládly ženy, nebyly by války“) je nejen hloupý, ale hlavně vůči ženám ve svém důsledku patronizující.

Kdykoliv se vyskytne něco jako Buča nebo Mariupol, ptají se lidé po Hospodinovi – kde je, když něco takového dopustí? Člověk byl právě proto stvořen se svobodnou vůlí, zní odpověď, aby mohl sám dokázat, že je dobrý tím, že dokáže sám odmítnout se stát zlým. Kdyby do toho přišel zásah vyšší moci, jak by mohl ten člověk prokázat dobro, kdyby k němu byl proti své vůli přinucen?

Tenhle předpoklad, že ženy jsou předurčené k harmonii a míru, zatímco muži ke konfliktu a násilí, je nespravedlivý k oběma pohlavím, když už rovnou pomineme fakt, že je to předpoklad mylný. Například v samotném Rusku vládly v 18. století většinou carevny a dobyvačných válek Rusko vedlo na své poměry nadstandardně mnoho.

Ten předpoklad totiž bere mužům motivaci k tomu, snažit se být dobří („boys will be boys“, čili „no jo, kluci jsou takoví“ jako univerzální omluva prasáctví), protože to z nich dělá už předem monstra. A takové monstrum si pak snadno řekne „už jsem takový, tak co ode mě čekáte“, a okolí si řekne totéž – „udělal to, protože je to jeho osud, už je holt takový“. Tím mu upírá zodpovědnost za své chování.

Nejinak je tomu u žen. Když automaticky postulujeme, že je žena z titulu svého pohlaví automaticky ctnostná, je to přesně jako hypotetický Hospodinův zásah, kterým by přinutil člověka se chovat dobře: sebralo by jí to právo na to, projít zkouškou, v níž buď obstojí nebo selže. Tedy ve které buď dokáže, že je dobrá a že její svobodná vůle způsobila, že je natolik silná, aby dobrá byla, nebo že se nechá ovládnout zlem a půjde lehčí cestou.

Člověk, který si vybral cestu dobra, navzdory tomu, že byla kolikrát těžší, dobrovolně, požívá právem větší úcty než někdo, kdo té zkoušce vystaven nebyl. Protože kdo se reálně neocitne v situaci, v níž by mezi dobrem a zlem jako ekvivalentními volbami volil, nemůže říct: „jsem dobrý“ – protože to neví. A čím extrémnější zkouška, tím je její úspěšné složení úctyhodnější, protože tím víc o charakteru daného člověka vypovídá.

Představa, že žena, která má pod palcem pět tisíc jaderných zbraní a vraždící hordu konající na její příkaz, téhle možnosti nevyužije jen proto, že se narodila s chromozomy XX, ji zbavuje volby vůbec ukázat, že je dobrá, a jako každá predestinace by to znamenalo, že je ve svém jednání a projevech své vůle těžce nesvobodná.

Jako někdo, kdo upřímně a hluboce věří na to, že svobodnou vůli mají lidé bez ohledu na pohlaví, považuji tvrzení paní Davis za urážlivé. Pro ženy i muže.