HOST DEDENÍKU – Formička: Jak k nám přišly včely

Jednoho krásného dne nám CD poslala včely – během 2 let nám postupně přistálo na zahradě 8 rojů, to byla docela jasna výzva 🙂 Takže je od té doby s větším či menším úspěchem obstaráváme. Lidstvo chová včely již přes 5000 let, ovšem bez jakékoli známky domestikace nebo genetických změn – jsou sice druhy, které méně bodají, ale vyšlechtit se k tomu apis mellifera nedá.

 

Česko je vysoce zavčelené, každý snad zná osobně nějakého včelaře. Chov včel je celkem běžná věc a dostat žihadlo asi taky. Zde ve Vlámsku je to pořád něco docela zvláštního. Bohužel plno lidí ani včelu nepozná.

Třeba jednou soused přišel požádat, aby manžel zlikvidoval roj v jeho zahradní budce, a bylo to čmeláčí hnízdo, a naopak jedna Irka nazývala naše včely ‚bumblebees‘, tedy čmeláci. Místní mají trochu přehnaně environmentalistický přístup a chov včel odmítají, protože prý ujídají divokým opylovačům a snižují tak biodiverzitu (!) – a myslí to úplně vážně.

 

Úly

 

Měli jsme tu paní, která k nám chodila na apiterapii – vždy dostala krabičky s nachytanými včelkami, obvykle tak 20 kousků, pokoušela se je drapnout do pinzety a pokud neuletěly, přimáčknout na bolavé klouby, aby tam dostala svou dávku jedu. V roji bývají tisíce včel (30-60 tis.), a o pár méně jeho síle nijak neublíží.

Už jen to, co jich každý den sežerou ptáci: když sýkorky po ránu krmi mladé, posadí je nad úl, rodiče sbírají včely pod česnem, otřou je o větev, aby odstranili ty nejedlé kousky, pravděpodobně žihadlo, křidýlka, a šup do malých hladových zobáčků. Při tomhle krmeni, které trvá docela dlouho, tu před našima očima jednou mladou sýkorku zabila a odnesla sojka – asi taky svým mladým.

Jinak za ty roky, co jsme včely měli u domu, dostal nedobrovolně žihadlo sem tam jen manžel, když dělal hrdinu a šel otvírat úly bez klobouku a bundy; jinak ani děti nikdy žádné nedostaly.

 

Roj

 

Po stížnostech několika sousedů (kteří od nás také dostávali med), že naše včely (jak to asi poznají?) schválně posypaly pylem něčí auto a zahradní nábytek, nám úřad napsal, že máme 10 dní na odstranění našich úlů ze sadu někam úplně pryč, jinak je na naše náklady zlikvidují.

Naštěstí je přijala nedaleká permakulturní farma, a tak jsme je nemuseli nechat ‚adoptovat‘, jak nám nabídl jeden přelaskavý pán, bez kompenzace samozřejmě. Kvůli několika předchozím stěhováním úlů – také na žádost sousedů – jsme neměli ten rok vůbec žádný med.

Každé stěhování úlů totiž znamená mnoho mrtvých včel – ne všechny se totiž vracejí večer domů, někdy přečkají noc pod listem, a pokud úl další den nenajdou na svém místě, zahynou. Také škodí zdržení snůšky, než se na novém místě zorientují; plus se část z nich ještě další dny vrací na předchozí stanoviště, které najdou po čichu, pokud je v doletové vzdálenosti.

Med stáčíme podle situace 1x nebo 2x ročně, na jaře a na začátku léta. Často je v jarním medu ještě zbytek nespotřebovaných zimních zásob. Podruhé se stáčí na konci června, a všechno, co si včely nanosí potom, jim necháváme na zimu. Pokud chtějí včelaři co nejvyšší výnosy, vytočí vše a včely pak krmi cukrem nebo sirupem. My sami bychom ovšem med z cukru nechtěli, takže raději včelám necháváme dost jejich vlastních zásob.

 

Roj zblízka

 

A nás med tudíž nikdy necukernatí 🙂 Čistý totiž vydrží neuvěřitelně dlouho – pokud se do něj nedostanou cizí látky, tak i stovky let. Myslím, že dokonce našli i v pyramidách uzavřené nádoby s medem. Je totiž hydrofilní – proto se dává na mokvavé rány, vytáhne z nich vlhkost a různé enzymy snad i mohou pomoci hojení (nevyzkoušeno osobně).

Po stočení se med musí nechat odstát. Nikoli, jak tvrdí zlé jazyky, aby ho včelař naředil (čím by ho asi tak ředil?), ale proto, aby na povrch pomalinku, z té hustoty, vyplula drobná smítka, vosk a podobně, která se seberou, aby byl výsledek čistý. Podle hustoty medu a velikosti nádoby to trvá různě dlouho, většinou tak týden. Teprve potom se stáčí do sklenic, což je dost lepivá práce, zvlášť pokud se provádí v běžné kuchyni bez speciálního vybaveni 😉

Včely vyrábějí med buď z nektaru květů, nebo z výměšků mšic, tzv. medovice. Pokud je někdy, jako třeba letos, jaro hodně větrné, nektar v květech vysychá, a proto je možné nenajít na rozkvetlé louce plné pampelišek ani jednu včeličku. Na druhou stranu, pokud hodně prší, s medem je to taky bída, včelky nemůžou v dešti lítat.

 

Nejlepší na nektar je bílý jetelíček, kvítky totiž produkuji nektar ve velkém množství, takže z jednoho květu je možné jej sbírat několikrát za den. Mšice oproti tomu produkují spolehlivě. Jen to chce si nepřipouštět, z čeho vlastně ten med je. U nás jich bývá v keřích bobkovišní tolik, že to často vypadá, jako by se tam usídlil roj, což často lidi vyděsí.

 

Stává se to taky s břečťanovými porosty, které, protože kvetou pozdě na podzim, bývají včelami obalené, jako vydatný zdroj nektaru v době, kdy už toho moc nekvete. Včely se ovšem rojí pouze v květnu, maximálně v červnu, právě kvůli tomu, aby měly dost času si nanosit zásoby na zimu.

 

První med

 

Zajímavé je, že rojení neiniciuje královna, ale dělnice, které nějakou dobu před vyrojením královnu méně krmí, potom nasají co nejvíce zásob a donutí královnu úl opustit. Vyrojené včely vypadají děsivě, ale pokud nezasahujeme, jsou daleko méně nebezpečné než kdy jindy, pravé kvůli ‚plným bříškům‘ a přítomnosti královny.

Při chytání roje je vždy důležité do krabice nebo rojáčku smést královnu – bývá ve středu visícího roje – a ostatní včely kroužící okolo si za ní postupně vlezou. Včely zbylé v úlu si vychovají královnu novou. Jednotlivé včely nejsou předem určené na specifickou činnost, ale během života postupně vystřídají různá „zaměstnání“ (dopodrobna zde).

Muž již sbíral roje v blízkém i dalekem okolí ze zahrad, půdních trámů, komínů, plotu, vysokých stromu… I tak se stane, že se na místo, kde roj sídlí, nedostane, nebo, jako v případě jedné městské klientky, které dorážela na okno jediná osamocena včelka a paní telefonovala v hrůze, co s ní, ať ji přijedeme odchytit, výjezd odmítne – to může, neboť to dělá dobrovolně, jako většina včelařů.

Včelaření je krásný, sice nákladný, ale uspokojující a obohacující koníček. Zájemcům určitě doporučuji k přečtení knihy Dr Romana Linharta: Myslet jako včela, Včelařit jako včela.

 

Dede: Děkuju moc Formičce za skvělý článek. Ne, nejsem materiál na včelaře, ale velmi si cením lidí, kteří to dělají. Popravdě odmítání včel kvůli tomu, že „berou práci jiným opylovačům“ mi zní dost… no… divně. Ale u nás jsme obecně vychovávaní k úctě ke včelám, to může být tím.

A tak se vás dnes ptám: chováte, chovali jste, někdo poblíž vás choval včely? Co vám to dalo? Zajímá vás to? Jo a ještě něco – máte svého včelaře, od kterého si berete med? 🙂

Aktualizováno: 8.5.2022 — 19:21

18 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Krásné povídání! ♥
    Jinak ke včelám a všemu bodavému hmyzu mám velký respekt. Máme svého včelaře přímo v domě. Jednou jsme se šli projít na chatě na jaře kolem pole, kde jsou úly. Nevěděli jsme ale, že je někdo před námi poškodil, snad do nich kopal, nevím. Takže se včely zaměřily na nás a hrozivě nás doprovázely ještě dost daleko. Utíkat nemělo smysl, to je ještě víc rozčilovalo, ale rychlou chůzí jsme se vzdalovali. Mám ze žihadla obavy, protože jsem alergik.

    1. Med mě udržel pravděpodobně v lepším stavu při covidu. Já jsem medožrout. Denně snídám chleba s medem. Máme svého včelaře a med je zaručený.

  2. My si svého dvorního včelaře předcházíme a on z nás má taky radost 🙂 , patříme k velkoodběratelům – MLP je zvyklý sladit svůj oblíbený zelený čaj lžicí medu a popíjí jej ráno i během dne. Takže spotřeba je velká a stálá.
    Včelařství je užitečná a ušlechtilá činnost a já si každého včelaře velmi vážím. Jste dobří, že jste se nenechali odradit! Aktuálně máme auto hustě zasypané žlutým pylem, protože v okolí všechno kvete, ale že by na vině byly včely, to by mě nenapadlo! To bude – asi vítr, Máchale ! 😀

    1. Hančo, napadlo mě totéž- asi vítr, Máchale 🙂 Inu, městský člověk ví o zvířatech prt, tak si včely asi představuje jako práškovací letadlo.

  3. Díky za článek,který přináší osvětu! Včeličky jsou užitečné a kdo je nechrání zakládá si na budoucí problémy s tou biodiverzitou. Podle tohoto bychom si taky mohli dávat do ledničky jen to co ulovíme a nebudeme se obtěžovat s nějakými ty chovy čehokoliv a taky vykořisťovat půdu pěstováním plodin. Medaře máme v dědině asi 3 až čtyři a někteří další by chtěli na důchod taky se tomuto oboru věnovat, většina z nich má velké zahrady a sad. Dokonce kousek odtud je včelí farma a je možno ji navštívit. Taky jsem v Polsku ve městě Kluczbork,navštívila Muzeum Pátera J. Dzierżona,významného evropského včelaře.Ještě jednou dík!

    1. Jo Sharko! Mne tak nějak celoevropsky uklidňuje, že v každém tom národě se najde těch cca 30% užitečných šlechticů. Apropó, to si vymyslela dobrý termín,mohu prosím dále použít ? 🙂

    2. Jo Sharko! Mne tak nějak celoevropsky uklidňuje, že v každém tom národě se najde těch cca 30% užitečných šlechticů. Apropó, to si vymyslela dobrý termín,mohu prosím použít ? 🙂

  4. Jo a k těm revmatickým kloubům – když jsem byla malá a popálila se o kopřivu (velmi běžný jev), obvykle jsem se od babičky doslechla – „to nic není, je to dobré na revma!“
    Tak nevím – víte o tom někdo něco víc? 🙂

    1. K léčbě dlouhodobého kloubního revmatismu se ve středověku používalo šlehání postižených míst čerstvě natrhanými kopřivami.

      Tato procedura vedla k podpoře místní prokrvení a zvýšení látkové výměny v kloubu.

      Pro nepříjemné pálení přetrvávající ještě dlouho po výkonu, patří tato metoda již spíše minulosti.

  5. V úctě k včelám jsem vychovávána odmala (ono se na to koneckonců dbalo i ve škole) a vycvičena úly v zahradě sousedící s tou babiččinou a dědovou. Včely pijící na prkénku plujícím na hladině napuštěné zásobní vody, včely pijící na bělených utěrkách rozložených na trávě, včely v jetelíčku (nelítejte bosi, šlápnete na včelu:)), včely v chatě, včely v pití.
    Nemám ráda hmyz, jako dítě jsem měla prakticky fóbii, ale na ty včely jsme byli prostě naučení, stejně jako jsme byli naučení jim pomoct, pokud jsme si všimli, že je nějaká v nesnázích.
    Pravda, na jaře tady u nás venku prádlo už nevěším, i když na to mám místo – nenosím žlutou a na látkách jakékoliv jiné barvy jsou ty pylové flíčky (když si včela sedne na mokrou látku, aby se napila) prostě otravné. Hlavně na bílých prostěradlech a košilích. Ale nenapadlo by mě kvůli tomu vyžadovat, aby někdo rušil úly…
    Díky Formičko, za velmi zajímavý článek – jste skvělí, že se snažíte, i když moc podpory z okolí patrně nemáte.
    A med je skvělý.
    Mít svého mistra včelaře je důležité a je fajn, že my momentálně jednoho máme. Musíme jen doufat, že nám vydrží. 🙂

  6. Včely posypaly auto pylem 😀 …tak takhle to je. Můžu vlítnout na souseda 😀
    Já si až doteď myslela, že za to může vítr a okolní řepková pole 😀

    Včely se mi moc líbí … Ze dvaceti metrů, samozřejmě. Asi nikdy nenajdu odvahu prozkoumat to zblízka. Možná, někdy … Zatím aspoň pěstuju ve skleníku hodné vosy vosíky. Myslím, že loví mšice…asi 😉

    1. Hm, až zase pokvetou lesy (až to zvládnou naše vlastní stromy:)), bude všechno žluté – ale fakt žluté. To musí být nějakých včel, co tohle roznášejí! 😛 😀
      Sousedi jsou… no dobrá, nebudu to komentovat.

      1. Já parkuju pod hruškou. Starý vysoký aktuálně dokvétající strom. Auto je stejně žluté, jako když kvetou lesy. Což se, zdá se mi, letos chystá ve velkém:))
        Tak nějak přemýšlím, jestli mám opravdu umýt ta okna 😛

Napsat komentář: Marska Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN