Brzdím před železničním přejezdem a využívám zpomalení, abych se pozorně rozhlédla – bude tu nebo ne? Jakmile jsem za kolejemi, už ho vidím. Po krajnici silnice jde starší muž doprovázený černým pejskem. Předem se usměju a čekám, kdy se otočí.
Nečekám dlouho. Muž se otáčí, usměje se a vehementně mi zamává. Já mu zamávám taky, pomalu dvojici předjedu a s úsměvem zrychlím. Všechno je, jak má být. Ne, neznám ho. Nevím, jak se jmenuje on nebo jeho pes, ale potkávám je skoro pokaždé, když projíždím kolem. Vzhledem k tomu že je to pro mě hlavní cesta do Hradce Králové nebo do Prahy, projíždím tu často.
A pak jednoho dne vidím pána bez pejska. Jeho mávání postrádá elán, smutek mu hrbí ramena. Mám chuť zastavit a zeptat se… ale jedu dál, ostatně jako vždy. Zastavování není součástí kodexu mávačů. Ještě nějakou chvíli ho vídám, ale pak od silnice definitivně zmizí. Mrzí mě to, přestože vlastně nemám tušení, kdo to byl. Ale vzpomenu si pokaždé, když jedu kolem – a že je to už spousta let.
Mávači. Jev specificky venkovský, řekla bych. Podle mých zkušeností vždy muži, často starší. Přemýšlela jsem nad tím, proč to dělají. Baví se? Cítí se osamělí a odmávnutí řidičů je potěší, protože to znamená, že je někdo eviduje? Mají radost ze života a chtějí ji předat dál? Dělají sociologický průzkum? 🙂
Nevím. Co bydlím na venkově jsem jich zažila několik. Obvykle se na ně těším a nikdy nezapomenu zamávat zpátky. Tak mě napadá, co to asi svědčí o mě 😛
Dnes se ptám jednoduše – zažili jste mávače? Pokud ano, máváte jim také? 🙂
K mávání nemám příležitost, ale vždycky, když před přechodem zastaví auto, případně na mě blikne, že mohu přejít, tak rukou poděkuju a na řidiče se usměju. Dnes se mi stalo, že mě na přechodu v rozmezí dvou hodin pustilo stejné auto. Všimla jsem si ho už poprvé, byl to takový tyrkysový trpaslík na elektřinu (poznám podle SPZ). A když jsem se vracela z pochůzky, tak mě fakt pustil ten stejný elektrický tyrkysový trpaslík, akorát jel opačným směrem 🙂
Když jedu autem já, tak před přechodem také vždycky bliknu na chodce, že zastavím – a většina mi také podobným způsobem poděkuje. Je to milé a přispívá to k pocitu bezpečnosti.
Jo, dělám to stejně 🙂 Ovšem fascinují mě chodci fatalisté (většinou ženy, musím říct), kteří jdou k přechodu, zásadně se nikam nepodívají než sobě pod nohy a bez čekání a zaváhání prostě vkročí do silnice. Zřejmě jsou přesvědčené, že auto, které nevidí, neexistuje. Že je to na hlavu, nemusím říkat. Popravdě někoho takového potkám skoro vždy, když jedu nahoru Dvorem, od lva a supů k surikatám (dvorské kruhové objezdy:))
Tady to není přímo mávání na řidiče, ale když jedu po silnici v domkové čtvrti a míjím chodce, on buď zvedne ruku, kývne hlavou, nebo se alespoň usměje (vlastně pokud s dospělým chodcem jde i malé dítě, tak to skutečně zamává). A já takové pozdravy samozřejmě opětuji. Musí to být jižanský zvyk, nepamatuji se, že by to bylo tak běžné v jiných státech. Běžně se tu zdraví míjející se řidiči. Prostě levou rukou na sebe vzájemně mávnete, nebo jen zvednete prsty. A samozřejmě se usmějete. Tedy neděje se to na rušných silnicích plných aut, ale na těch vedlejších, kde se dvě auta často minou tak jednou za pět minut. Tam je to skoro povinnost. Nebo, když se vedle sebe „sejdou“ dvě auta na křižovatce na červené, a řidiči se jen tak rozhlédnou, automaticky se na sebe vzájemně usmění nebo kývnou hlavou na pozdrav. Je to jedna z kostiček mozaiky, proč se mi tady na Jihu líbí žít.
Myslím, milá Maričko, že na takovou míru zdravení si člověk z Čech (pokud není z malé vesnice) musí zvyknout. Ale věřím, že se dá si zvyknout rychle a s potěšením:))
Teď jsem si vzpomněla – můj nebohý švagr Libor měl s holkama (dcerama) poněkud škodolibý zvyk – když jel přes dědinu, tak v okamžiku, kdy míjel nějakého chodce, rychle zvedl ruku na pozdrav – a pak s děckama měl dětinskou radost z jeho reakce. Oběť většinou se snažila nemotorně pozdravit a pak dlouze hleděla v zamyšlení na odjíždějící vozidlo a určitě ještě před spaním dumala, „kdo to byl?… cigán černý cigán“ (poznámka – švagr byl fakt hodně, ale hodně snědý 😉 ).
😀 Jo, takové miluju:)) Jak nejsem s to si přiřazovat tváře ke jménům (nebo když potkám oblíbenou prodavačku mimo její obchod!:)), byla bych přesně ten, kdo by na ně zřel pln pochybností. Ale odmávla bych! Pozdravit se má 😛
U nás jsou spíš kývači – ráno chodím na rychlou psí obchůzku po místní čtvrti obytných domků (takové paneláky naležato), kde jsou silničky tak maximálně na jedno auto. Jak jsme už dost širocí (já a z každé strany pes), tak musím uhýbat na příjezdové plošky (cesty se jim teda při nejlepší vůli nedá), když slyším či vidím auto – a většina řidičů na mne uznale kývne, jakože jsem jim dala přednost. Taky vracím… Vlastně to samé děláme na přechodu pro chodce – kývnutí jako poděkování.
Řidič ještě občas zdvořilost ocení. Jiné je to s cyklisty. Když jsem chodila se psima (dnes se psem), vždy, když jsem viděla kolo, volala jsem si holky k noze, i když vím, že jim byly kola jedno, rozhodně cyklisty nehonily ani nelovily. Prakticky nikdy, za poslední roky snad se dvěma výjimkami potvrzujícími pravidlo, mi nepoděkovali ani tím kývnutím. Upozorňuju, že chodím po obyčejných lesních cestách, žádné cyklostezky, žádné malé silničky. Naprosto nemají přednost, přesto se tak zjevně chovají. Párkrát jsem to už nevydržela a zavolala za nimi cosi o tom, že i ta kráva zabučí 😛
V mnoha zemích je běžné usmát se na neznámé lidi, pokynout hlavou, říct I am sorry na obou stranách, když do člověka někdo neúmyslně drcne,… Je to jakési lepidlo mezi lidmi. Česko na toto moc není, jsme uzavřenější a trochu přiopatrní nezadat si (mimochodem, slovo nezadat si je nepřeložitelné do mnoha jiných jazyků – proč asi?). Tím víc je u nás potřeba chránit situace, kdy na nás někdo mávne a nic od nás nechce. A přitom mu můžeme mnoho dát a nic to nestojí – stačí se usmát nebo bliknout a možná rozsvítíme někomu zbytek dne.
Jo, to bylo úžasný v Anglii… člověk do někoho nechtěně v davu drcnul a výsledkem bylo, že jsme se omluvili sobě navzájem 😀 V těchto případech taková univerzální omluvnost pomáhá zvládat davy bez výbuchů agrese. Je fakt, že jsme nežili na… eh… dramatičtějších předměstích. Tam to možná úplně nefungovalo.
Na FB je dnes větší diskuze než tady, protože se téma posunulo směrem k tomu, na koho lidé rádi mávají – na vlaky (speciálně parní lokomotivy:)), na motorky, veterány… je to různé a je zajímavé sledovat, jak lidi dokáže přátelský pozdrav pozitivně naladit. 🙂
Jo ještě něco, lidé umějí zdravit i neživé věci 🙂
U silnice mezi Dvorem Králové a Trutnovem (č. 37) stával plechový slon – poutač na safari ve Dvoře. Lidé si zvykli ho zdravit krátkým zatroubením. To bylo nářku, když slona odstranili! Ještě dnes tady v okolí potkáte auta s poněkud kryptickou cedulkou „troubím na slona“ 😛 Tak teď už víte i vy přespolní, co to znamená! 😀
https://safaripark.cz/cz/o-zoo/novinky/reklamni-slon-musel-pryc
Jo, to je on. Ne, že bych troubila, ale usmála jsem se na něj vždycky:))
Když jedeme veteránem, tak na nás mávají 🙂 a na mostě přes železnici lidi chodí mávat na vlaky a mašinfíra zatroubí.
Jinak často mávnu na lidi, které znám z ulice jen od vidění a oni mi to oplatí. I když to je pán, který má fenu, co na sebe s našimi psicemi ječí.
ad „I když to je pán, který má fenu, co na sebe s našimi psicemi ječí.“
Když jsme žili v Praze s Maxem, nesnášeli se s polským nížinným ovčákem, jehož jméno jsem už zapomněla. Ale my s ovčákovým pánečkem jsme proti sobě nic neměli… Ovšem kolikrát jsme se zdravili na dálku a rukama se dohadovali, kudy kdo půjde, aby se ti naši prchlivci nepotkali 😛 (ovčák jako štěně Maxe otravoval a Max mu to jako štěněti trpěl. Ovšem když ovčák vyrostl a s otravováním nepřestal, Max se ohradil – konec konců to byl jezevčík, že jo. No a to byl začátek celoživotního nepřátelství. Musím dodat, že ten ovčák měl problémy s mnoha jinými psy, nejen s Maxem… Ovšem páneček byl milej, tak jsme aspoň gestikulovali, když už nám ti dva nadali si promluvit:))
Na jednoho mávače v blízkém městečku jsem se rozvzpomněla, stával u hlavní silnice a mával usilovně, měl to jako svoji zábavu a ta radost, když jsme zaparkovali před místní prodejnou a šli si koupit svačinu, hned nás běžel pozdravit. 🙂 Byla to taková místní figurka, trochu jednodušší, ale moc milej pán! 🙂
Tak na osobní pozdrav zatím u mě nikdy nedošlo:))
ráno v 5h mávači nechoděj a odpoledne, když jedu z práce, tak taky ne…ale míjíme se se stejnejma autama a tak na sebe mrkáme 😀
V pět ráno bych byla ráda, že se trefím na silnici:))
Ale je fakt, že pokud máte, vy, ranní ptáčata, aspoň mírně poznatelná auta, je mrknutí celkem logická věc – jste spojenci v pekelném vstávání 🙂
Ano, občas, je zajímavé, že to bývají starší muži i bez pejska. Jdou na procházku a zamávají. Myslela jsem si, že když vidí často stejné auto tak jim za čas připadá, že nás znají osobně.
Taky jsem si myslela, že poznávají auto – u mě to dokonce je dost snadné, nebesky bleděmodrých SUV s průduchem na kapotě zase tak moc nejezdí. Ale on mávl i když jsem jela v Martinově autě, a to bylo (a je) běžný typ. Ať mávají z jakéhokoliv důvodu, odmávnu – přijde mi to minimálně zdvořilé:))
Já jsem jezdila se psy s dvacet let starým vínovým Peugeotem 405 tak jsem byla dost poznatelná. Když jedu 308 bílou tak už mne pozná málokdo.
Jo, na vsi je auto poznávací znamení. 🙂 Já taky prakticky zmizím, když sednu do Martinova! 😀