Jsou dny, které přinesou novinky, jaké nechceme slyšet. Včerejšek byl jedním z nich. Ráno jsem si na FB přečetla Radčinu (Tořinu) zprávu a pokleslo ve mně srdce. Ach Katty…
„Dnes ráno dotlouklo srdce naší milované Katty, Kateřiny Vágnerové. Skvělé kamarádky a spoluautorky, úžasné ženy. Přes dva roky statečně bojovala s těžkou nemocí, bohužel se zázrak nekonal. Kdo jste ji znal, věnujte jí tichou vzpomínku, Katty si ji zaslouží.“
Katty napsala spoustu pěkných věcí a hodně z nich vyšlo i zde, na Dedeníku. Předpokládám, že si snadno vzpomenete na její loňskou sérii drabblat nazvanou „Hovory s Karlem“ – chytrou a vtipnou sérii, kde Katty představovala Karlovi IV. naši současnost.
Kattyina tvorba mě oslovovala, dívala se na svět po úhlem, který mi byl blízký. I proto jsem moc ráda, že se mi poštěstilo ji poznat i osobně.
Dnes na ni zde vzpomínají hlavně její sestry v psaní – znáte je pod nicky Tora, Regi a JJ.
Jak si připustit, že člověk, který s námi toho tolik prožil, už není? Jak se smířit s tím, že naše kamarádka už nikdy na dovolené neotevře dveře pokoje s novým nápadem?
Těžko.
Před dvěma lety by nás nikoho nenapadlo, že napíšeme společně knížku.
Napsaly jsme dvě.
Před dvěma lety by nás nikoho nenapadlo, že krátce po dokončení té druhé naše čtveřice osiří a změní se na trojici.
Vzpomínáme na Katty s láskou. Byla úžasná, stále dobře naladěná, plná nápadů, elánu. Nezdolná optimistka.
Někdy nás rozčilovala tím, jak chtěla přesně vědět, kde vlastně ten náš statek je. Jak se k němu dostaneme? Jak daleko je k vlaku? A do krajského města? A když nám třem to bylo víceméně jedno, sedla k mapě a po několika hodinách nám vítězoslavně ukázala na místo, které pro něj našla. Musely jsme všechny uznat, že má pravdu. Hned se nám pracovalo lépe.
A taky kreslila plánky. Tady je dvůr, tady stodola, tady cesta do pastvin, tady budou sluneční hodiny. Prostě měla ráda v těchto věcech jasno.
Ach Katty. Budeš nám tak strašně moc chybět…
Věříme ale, že nás nenecháš ve štychu. Že na nás budeš dohlížet a podsouvat nám ty nejlepší nápady, tak, jako jsi to dělala, když jsi byla s námi.
A ten slib, co jsme ti daly, splníme. Nebude to hned. Nebude to možná ani příští rok, ale bude to. Tvoje Halda určitě jednou vyjde a na obálce bude tvoje jméno – Kateřina Vágnerová.
Nikdy nezapomeneme.
Darka, Jana, Radka.
Katty byla autorka. Jak jinak na ni vzpomínat než s jejím textem? Vybrala jsem povídku, které soukromě říkám „ještěrka“, byť její oficiální název zní „Třpyt odpoledního slunce“.
***
Třpyt odpoledního slunce
KattyV
U malé sklářské dílny zastavuje autobus s pražskou poznávací značkou. Mladý sklář se na dav turistů, kteří se hrnou dovnitř, dívá trochu otráveně. Pražáci. Vrchol arogance. Mistři světa, co si myslí, že před nimi všichni padnou na zadek. Tak je kluk z vesnice, no a?
Navenek se ale chová jako profík. Navyklým pohybem nabere na píšťalu trochu roztaveného skla, roztočí ji a pod rukama se mu narodí modrý ptáček. Obratně mu zastřihne zobáček, usadí ho na podstavec a rychle vloží do tamprovny, aby se pomalu vychladil.
„Kdybych to neudělal, vzniklo by v něm pnutí, které by ho roztrhalo na kusy,“ vysvětluje.
Napodruhé vytvoří motýla s duhovými křídly, pak rybku s kulatým bříškem, veselého delfína.
Turisté obdivně vzdychají, někteří se odhodlají si to zkusit.
Ne, zdaleka to není tak snadné. Smějí se sami sobě při marných pokusech vyfouknout něco alespoň nepatrně podobného kouli. Zbytečná snaha. Šišatost na šišatost.
Mladík omluvně pokrčí rameny: „Léta praxe.“
Neúspěch jim příliš nevadí, dobře se baví. Vlastně jsou fajn.
Skupina se rozptýlí po dílně a prohlíží si hotové výrobky ve vitrínách. Pestří papoušci posedávají na křišťálovém stromku, vzpínající se kůň s pozlacenou hřívou hrabe kopyty ve vzduchu, rudá ještěrka se plazí po průhledné kouli s drobnými bublinkami…
Uznalé poznámky mu dělají dobře… dokud mu náladu nezkazí blahobytně vypadající dáma s dokonale upraveným účesem.
„Nezdají se vám ty ceny poněkud přehnané, mladý muži?
Znovu pokrčí rameny, tentokrát naštvaně. Ramena mohou být velmi výmluvná.
„Není snadné něco podobného vyrobit…“
Pak hodí nevrlost za hlavu a pustí se do debaty s ostatními, daleko příjemnějšími návštěvníky.
Dílna se konečně vyprázdnila. Unaveně si otře zpocené čelo, přes bílé tílko natáhne kostkovanou košili a začne uklízet. Najednou dovnitř nakoukne drobná dívka v proužkovaných šortkách.
„Mohu?“
Pokrčení ramen do třetice. Tentokrát potěšené. Líbí se mu.
„Víte, chtěla bych si to zkusit. Předtím jsem to nestihla.“
Zvláštní, jak ji mohl přehlídnout? Zdálo se mu, že právě zmizelá skupina se skládala z lidí spíše postarších…
Rychle všechno znovu připraví a vloží jí do ruky píšťalu. Začne vysvětlovat co a jak, ona se jen zlehka usměje, roztočí v dlaních dřevěnou násadu, foukne a na konci vykvete průsvitná krása. Než se sklář stačí nadechnout, koule se odlepí a volně se vznese do vzduchu. A hned za ní další a ještě jedna… dokud není celá dílna zaplněná volně poletujícími bublinami, které se duhově třpytí v paprscích odpoledního slunce.
Chtěl by něco říct, ale nedokáže to. Jen se zatajeným dechem čeká… sám neví na co. Pak pochopí. Na průsvitných větvičkách zaštěbetají barevní ptáčci, ještěrka mrskne ocáskem, rybka vypoulí tlamičku.
„Jak jste to…?“ vydechne. Najednou strne. Hejno vznášejících se bublinek se přiblížilo ke stropu. Pokud na něj narazí, rozprsknou se na tisíce ostrých střepů. A on dobře ví, jak zranění sklem bolí. Skočí před dívku, aby ji ochránil, hřbetem ruky si zakryje oči a čeká na tříštivý zvuk…
Nic. Ticho. Po několika nekonečných vteřinách opatrně otevře oči a rozhlédne se po prázdné dílně. Paprsky slunce se lesknou na pomalu padajících zrnkách prachu. Dívka nikde.
Promne si obličej. To snad není možné. Přece nemohl usnout vestoje, uprostřed dne. Zavrtí nad sebou hlavou.
Pak mu pohled padne na opuštěnou průzračnou kouli… Červenou ještěrku vidí o kousek dál, přilepenou ke křišťálovému kmeni. Zdá se mu, že na něho mrkla lesklým očkem…
***
Hledala jsem v Kattyiných textech něco, čím bych mohla dnešní rozloučení uzavřít. Vlastně jsem nevěděla, co hledám, dokud to na mě nevykouklo. Poslední věty z Hovorů s Karlem.
„Zavřela jsem oči. Věděla jsem, že si nebude pamatovat nic a že to tak má být. Ale v skrytu duše jsem doufala, že alespoň jméno Kateřina mu v paměti zůstane.“
Nevím, jak dopadl po návratu do své doby Karel IV. Já si jsem jistá, že si Kateřinu – Katty pamatovat budu.
Odpočívej v pokoji, milá Katty.
Dede
Prý je spravedlivá..a chce se mi tak křičet,že není..že si bere ty, co by tu měli ještě být..a ta, co jí teď křivdí,jsem já..Ona je spravedlivá, po mostě z Duhy se jde jen do vyššího levelu a Ona nás tam doprovodí…
Odpočívej v pokoji milá Katty.
Je mi moc líto, že už si nepřečtu žádnou novou povídku, žádná nová drablatta od skvělé spisovatelky.
Katty, pořád budeš díky své tvorbě mezi námi čtenáři, nezapomeneme. Upřímnou soustrast rodině a blízkým.
Ach jo…. držte se
Ach 🙁
Moc ráda jsem Katty četla…
Tohle velice smutná zpráva. Jako mnozí zde, také jsem KattyV znala jen z jejich povídek, které se moc hezky četly. Je mi líto „osiřelé trojice“, taková ztráta nadané spoluoutorky knížek je nenahraditelná, pro vás nezapomenutelná. Další člověk, který odešel příliš brzy.
Dede, vybrala jsi moc hezká slova na zakončení a YGA je krásně „rozvedla a doplnila“ !!!
Společná fotka čtyř autorek jedné knihy, o psu nemluvě, je tak milá, pohodová – a Katty vypadá tak mladě! Moc mladě na to, aby opustila tento svět! Díky za všechny krásné texty, milá Katty!
R.I.P.
Jsou věci, které mi dokáží vehnat do očí slzy z radosti – to byly povídky Katty, o Karlovi i ty další, krásné, něžné, hladící.
Jsou věci, které mi dokáží vehnat do očí slzy smutku. To je včerejší zpráva od Radky. Sice jsem Katty osobně neznala, ale čtením jejich vyprávění jsem měla pocit, že sedím vedle ní.
Už nebudou hovory, už nebudou snové příběhy.
Zbyde vzpomínka na úžasnou ženu, která dokázala rozsvítit svět tisícem střípků kouzelných slov.
Děkuji, Katty, a šťastný svět tam, za duhou.
Katty byla skvělá ženská, stačilo jedno setkání a získala si vás. (mě jako rodilou Ostravačku i seriálem drabblat Pod haldou).
Tahle vtipná bezprostřední ženská bude všem chybět, zvlástě rodině a kamarádkám spoluautorkám.
Je mi to líto. Ale na takové lidi se nezapomíná.
Pamatuju si tuhle povídku, pamatuju si drabblíky Hovory s Karlem a dokonce si pamatuju i to zakončení!
Milá Katty, vsadím botky, že jsi se už s Karlem potkala – určitě se na tebe dlouze zahleděl, svraštil obočí a pak s udiveným zakolísáním v hlase pronesl „Kateřina? TA Kateřina?!“ Neboť na takové lidi se nezapomíná…
Upřímnou soustrast!
Ygo, tos napsala moc krásně (srdíčko)
Je mi líto, že odešla vzácná a milá Katty. Sice jsem ji osobně neznala, ale její texty jsou krásné. Odpočívej v pokoji. Upřímnou soustrast celé rodině a přátelům.
Krásný vzpomínka. Je mi to moc líto.
Ani jsem dnes neměla Dedeník otevírat. Je mi to líto, i když jsem ji osobně neznala. Je mi líto každého dobrého člověka.
Lehké odpočinutí Katty.
Už žádné nové čtení od Katty? Je mi to moc líto, neznala jsem ji a přece znala.
R.I.P.
Je mi strašně líto, že jsem tohle vydání musela udělat, ale je to vlastně to jediné, co pro Katty momentálně můžeme udělat. Díky jejímu psaní nebude nikdy úplně pryč…
Haló, Katty, ať tě tam na druhé straně čeká něco moc krásného a už tě nic netrápí (srdíčko)
Ach, neznala jsem ji osobně, ale její texty byly skvostné. Zmíněné hovory s Karlem jsem si při DMD velmi vychutnávala a mrzelo mne, že letos nepokračují. Tak proto… 🙁
Díky moc, Dede. I když bych byla tisíckrát raději, kdybych takový text číst nemusela a Katty byla s námi živá a zdravá.
Nikdy nezapomeneme.
Dede, moc děkujeme. Tohle je krásné literární rozloučení s naší Katty.
Odchod dobrého člověka bolí. Upřímnou soustrast!
Dede, děkujeme ti za krásnou vzpomínku. Katty, nikdy nezapomeneme. (h)