BTW: Cinque Terre aneb na skok na jihu (2) – Plavíme se!

„Ráno musíme vstát brzy, abychom z toho dne něco měli!“ zavelel Martin. V duchu jsem si vzdychla. Jestli něco o dovolené nemusím, je to časné vstávání. Jenže aby náš výlet vůbec začal, museli jsme nejdřív dojet autem do výchozího přístavu v La Spezia a tam jsme to měli z Vlaštovčího hnízda určitě hodinu cesty.

 

Když posléze vrchní velitel usoudil, že půl sedmá stačí, oddechla jsem si, s tím jsem byla schopná žít. Dny jsou na jaře dlouhé a rána chladná – dokonce i v Itálii. Nebylo kam spěchat. Debata o čase vstávání však byla až závěrem přípravného plánování. Bylo o čem diskutovat.

 

 

Cinque Terre je označení pro pět městeček (Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare) vyrůstajících na strmých útesech lemujících jižní část Janovského zálivu mezi Levantem a Porto Venere. Všechny průvodce se shodují na tom, že se tam nemá jezdit autem, už proto, že tam prostě není kde parkovat. Stačí kouknout na mapu, aby o tom člověk nepochyboval.

Nejčastější způsob cestování – a nejvíc doporučovaný – je vlakem. Vlak jede tunely vytesanými ve skalách, je rychlý, spolehlivý, neovlivňuje ho počasí a z městečka do městečka přeskakuje v řádu minut. Samé výhody… až na jednu: dokud nevystoupíte na nádraží, nic neuvidíte (viz tunely), a v městečku sice uvidíte na moře, ale ne na městečko:))

 

La Spezia, promenáda

 

Uvažovali jsme. Italská města a městečka už známe poměrně dobře – do Itálie jezdíme často a rádi, velkým městům se většinou úspěšně vyhýbáme. Městečka patřící do Cinque Terre se od nich liší hlavně tím, že jsou na útesech nad mořem. Jinými slovy – jejich unikátnost se pozná hlavně z moře, ne? To je ten správný úhel pohledu!

Nevýhodou byla vyšší cena a fakt, že tuto službu ovlivňuje počasí. Když kapitán usoudí, že jsou vlny příliš velké nebo hrozí jiný problém, nemusí vyplout. Což – jak jsme zjistili na místě – je pochopitelné. Nikde nejsou velká mola, u kterých by loď bezpečně zastavila bokem, vždy najede k maličkému molu jen přídí a na molo vede úzký můstek. Loď vlastně není na pevno vyvázaná u břehu, kapitán ji udržuje v pozici pomocí bočních motorů. Je tedy jasné, že za špatného počasí je poměrně zranitelná.

 

Vzadu naše loď – koukněte na ten můstek 🙂

 

Cestu lodí jsme si tedy odsouhlasili, předpověď počasí byla dobrá. Zjišťovali jsme, co se chce při cestování se psem, a nakonec našli jen zmínku, že bychom s sebou měli mít jeho cestovní pas nebo očkovací průkaz. Rovnou předešlu – Ariiny doklady jsme úspěšně zapomněli v autě a nikomu naštěstí nechyběly:)) Iniciativně jsme do baťůžku přibalili i její náhubek a osvědčil se jako obvykle – ani jsme ho nevyndali 😛

Uvažovali jsme nad oblečením. Máme dost zkušeností abychom věděli, že na lodi bude foukat. Určitě jsme chtěli sedět venku, pokud to jen trochu půjde. Jenže jsme zároveň věděli, že na pevnině, v městečkách, bude horko a my budeme muset přebytečné oděvy nějak nosit s sebou. Náš příruční baťůžek by větrovky nepobral. Rozhodli jsme se tedy, že mikiny stačí.

Něco vám řeknu. Pokud půjdete v dubnu v Itálii v Janovském zálivu na loď, i kdyby slunce svítilo jak divé, tak pokud nejste otužilci, vezměte si větrovku. Vyplatí se to! 😀 Možná si pamatujete, jak jsem vám kdysi v Anglii psala o svém překvapení, když jsem zjistila, že Verneova oblíbená „lehká bríza“ je vlastně vichr. Tak vězte, že kolem Porto Venere vane nejen lehká bríza, ale mezi ostrovem Isola Palmaria a pevninou je i šílený průvan!:))

 

Porto Venere

 

Do La Spezie jsme dojeli po takřka prázdných cestách (Velikonoční neděle ráno), což bylo nadějné a osvěžující. Podařilo se nám dokonce zaparkovat na dohled od přístavu – další zázrak. Našli jsme naši loď, koupili si lístky a chvíli čekali na půvabné přístavní promenádě lemované palmami (nebo cykasy… prostě něčím střapatým).

Tam jsem si poprvé uvědomila, že Itálie je i zemí psů – byli všude. Všech tvarů, velikostí a ras. Jen na té promenádě jsem zahlédla určitě víc než deset známých plemen, od leonbergera, přes anglického buldoka až k čivavám. Ari tak vhodně doplnila místní přehlídku a bylo na ni hleděno se zjevným zalíbením, což mě mělo varovat.

 

Mys s kostelíkem sv. Petra – tady fičelo snad nejvíc!

 

Na lodi byl nával. Měli jsme kliku, že jsme nastupovali mezi prvními, takže se Ariina premiéra na úzkém houpajícím se můstku poměrně vysoko nad vodou odehrála v relativním klidu. Chudák psina byla kapku vyvedená z míry – tohle jsme po ní ještě nikdy nechtěli! Jenže páneček šel první, jakou měla jinou možnost? Takže přešla… a od té doby jsem ji nepřestala obdivovat. Zvládla všechno. Davy, můstky, strmé schody – některé z těch kovových mřížek, i ten opravdu nepříjemný zvuk bočních motorů, který rozechvěl loď v každém přístavu.

Navíc ty davy nebyly… bezdotykové:)) Měla jsem dojem, že ji chtěla hladit aspoň čtvrtina lidí v našem okolí. Někdy se lidé zeptali, jindy se na ni vrhli rovnou. Stalo se, že zatímco jsme hlídali fenčin předek, neznámé děti nadšeně hladili za našimi zády její zadek. Ari! Našeho domácího doteď skoro… no… sociopata!

 

Kapitánský můstek

 

Ukázalo se, že pokud nehlídá (něco nebo někoho), je schopná lidstvo tolerovat líp než já. Je to chytré děvče:)) Navíc dokázala svému okolí, že takový vlčák je opravdu skladný pes, pokud se snaží. Nakonec se vešla pod každý stůl, pod který jsme ji strčili – včetně těch malých kulatých v kavárnách! 🙂

Tak dobrá, zpátky k věci. Nalodili jsme se, našli si místo na horní palubě a pak si už jen užívali. Tedy dokud loď nevplula do průlivu mezi pevninou a ostrovem Isola Palmaria. Víte co, já už jsem se plavila na mnoha různých lodích a na různých mořích. Ale ten vichr, jaký fičel kolem Porto Venere, by se mohl postavit po bok vichrům řádícím nad Skagerakem:))

 

Ari

 

Byl naráz tak silný, že protestovala i Ari ležící na podlaze pod našima nohama. Když zjistila, že nemůže utéct, aspoň se nastavila větru zadkem, jak indiánský poník v bouři:)) Přestože jsem měla velmi dobrou mikinu, která úplně neprofoukla, byla mi okamžitě zima. Ale měli jsme tak dobré místo s výhledem na pobřeží, že jsme se nechtěli jít schovat. Naštěstí jak loď obeplula mys s kostelíkem a opět se přiblížila k pobřeží, vichr ustal a opět jen foukalo. Takže jsme se mohli kochat výhledy.

A že byly nádherné! Pobřeží je tu strmé, divoké, skalnaté – těžká romantika, leč na spoustě míst prostě neschůdná. Bavila jsem se představou, že jsem u pobřeží ztroskotala a potřebuju se dostat k lidem (a nejsem horolezec:)). Poctivě jsem hledala místa, kde by se dalo vylézt od vody na kopec, a přitom se nezabít. Ze začátku (směr od Porto Venere k Riomaggiore) těch míst bylo opravdu minimum, později už bylo pobřeží trochu snesitelnější. Pravda, o nějakém rozumném přístupu k moři nemohla být řeč mimo městečka prakticky nikde.

 

Tak co, kudy nahoru? 🙂

 

Lidé však přežijí leckde, a tak i tady vznikala městečka, kolem kterých se na prudkých svazích lidé snažili pěstovat užitečné plodiny – na dálku jsme poznali hlavně vinice. To, co je dnes tak romantické, muselo dřív znamenat hodně drsný život. V létě s klidným mořem nejspíš nebylo spojení s civilizací nijak obtížné, ale v zimě bych odtud k doktorovi spěchala jen velmi nerada (to ta moje nevypnutelná racionalita:)) Městečka byla od vody půvabná, celé pobřeží i s přilehlým národním parkem bralo dech. (Podrobnější informace si snadno vygoolíte – začít můžete třeba na Wikipedii:))

Pokračování příště 🙂

První díl najdete zde

 

Trochu z úžasného tyrkysu… 🙂

Aktualizováno: 27.4.2022 — 22:52

24 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Děvčata, odpoledne jsem byla s Ari v našem lese, seděla na mechu a těšila se z pohledu na čerstvé lístky borůvčí, kterého jsou u nás lesy plné. A uvědomila jsem si, že dokud mám tohle, jsem šťastná. Ty cesty jsou takový bonbónek navíc. Je dobré ho mít, ale žít se bez něj dá.
    Navíc, po celé Itálii jsem viděla moc krásná místa, hory jsou ohromující a moře prostě miluju. Jenže pokud jde o vycházky se psem, u nás je to jednoznačně lepší – milejší, schůdnější (na strmé vysoké hory se hezky kouká, ale hůř se po nich chodí:)) a rozhodně méně trnité 😛

  2. Dede, to je krása a souhlasím, že přímořská městečka (ale i „při-jezerní“) jsou nejpůsobivější při pohledu z lodi. A u těhle doslova nelepených na útesech teprve ! Jak ty domy proboha stavěli – a kdo? Nebo ten krásný kostelík sv. Petra !!! Odkud a jak tam nanosili materiál. Z okolních hor ho asi nevkusali, nebo ano? Na pohled kouzelná romantika, jak turistce by se mi to určitě líbilo. Ale žít bych v tohle těsném seskupení, více méně nalepeném na skále,nechtěla. Asi klamý pohled, ale dělá dojem klastrofobie, jakoby tam nebyla možnost se někam rozběhnout (kromě vody). Nebo tam někam vtěsnali třeba parky, či lidé mají místo na nějaké zahrádky apod? Už to vybudování vinic na tak strmých úpatí musela být neuvěřitelná fuška. Ale zase na vinici paří slunce, možský vzduch a je známo, že vinice mají rády drsný, kamenitý podklad. Věřím ale, že jako všechna podobná, na pohled „drsná“ místa.. když se člověk do toho narodí je to jeho „rodná hrouda“ (hm tady asi rodný kámen), nerad, nebo těžce mění. Jsou ty městečka opravdu tak blízko pobřeží, jak to na foce vypadá? Jestli ano, jak se chrání proti mořské bouři a vysokému vlnobití? Jak vypadají ulice? Jsou dostatečně široké třeba na kavárničku s předzahrádkou?

    Ari je pašanda, jsem ráda, že si to s vámi užívala a vlastně vám dělala i bodygarda (nejen třeba před případnými kapsáři atd, čímž je bohužel Italie nechvalně slavná).

    Kdykoliv jsem byla na návštěvě Prahy, pokud jsem nespěchala, jezdila jsem všude tramvají, Právě proto, abych viděla, co a jak se v mém městě změnilo, mění. Tedy ze stejného důvodu proč vy jste jeli lodí – v tunelech (metru), člověk vidí jen tmu 🙂

    Moc hezký seriál Dede, těším se na další a Ari posílám pohlazení.

    1. Maričko, ta klaustrofobie tam trochu je, hlavně, pokud nejsi kamzík 🙂 Ulice jsou relativně normální (v Itálii jsou všude v historických centrech úzké), ale kraťoučké – ta sídla (vesnice? městečka?:)) jsou opravdu malá. Zahrady jsou v kopcích za domy – příště k tomu přijdeme 🙂
      Taky mám radši tramvaje, pokud nespěchám 🙂

    2. Tramvaje a lodě jsou velice pužitelné. Nic moc rychlé, ale někam tě dovezou a pokud je co vidět, vidíš to.
      Nevím, jestli jsem to už tady psala, ale když jsem před operací achilovky kulhala bolestivě po Praze, radši jsem si vždycky vybrala tramvaj a jela s ní až na konečnou. Porozhlédla se a pokulhala jsem si tam a jela zase zpátky. No, jednou jsem se překvapivě ocitla až ve Zbraslavi. To když jsem místo tramvaje vlítla do autobusu, který se tam nachomýtl a plná očekávání jsem se nechala někam odvézt. Musím říct, že jsem takhle poznala i Prahu okrajovou (jinak bydliště na Starém Městě) a jsem za celý ten můj projekt ráda. Teď se mi zdá, že už na to čas nemám, což je blbost, ale dělám ji 🙂 .

  3. Krásný výlet! Mám ráda vyjížďky lodí. Ari je šikovná, že to zvládla a nakonec vy taky! 🙂

  4. Krásné, duši lahodící vyprávění o Itálii -hmmm, tam jsem taky nebyla 🙂 … Ale fotky jsou moc hezké, pohled z vody na městečka je prostě úplně jiný než z pevniny. Je dobře, že jste se na jih vydali, z tvého cestopisu čiší, jak jste si užívali. Těším se na pokračování…

    1. Děkuju, Ygo – každý jsme asi na víc místech nebyl než byl 🙂 A nás Itálie láká 🙂

  5. Také vzpomínám, jak v Cinque Terre bylo to krásné tyrkysové moře.

    A paní průvodkyně z Čedoku nám vyprávěla, že obyvatelé této oblasti geneticky patří spíše k Etruskům než k Italům. Byli hodně izolovaní.

    1. Míšo, tohle jsem nevěděla. A máš pravdu, izolované to tam určitě bylo – než postavili tu trať. Ta musela místním ohromně pomoct 🙂

  6. Hned po prvním reportu jsem si všechno obhlédla na mapách a wiki, teď jsem tedy s Vámi obeplouvala, bohapustě závidím ale moc Vám to přeji. Bohužel už nemám nikoho, kdo by se mnou jel,to je tím věkem,nějak mne všechny spřízněné duše opouštějí a moje sousedka spolucestovatelka není na takovéto štrapáce zařízená. Vnučka už má své vysokoškolské starosti,povinnosti a radosti, takže aspoň díky za to, co jsme pocestovaly spolu. Itálie, má láska,která je docela blízko se mi nějak vzdaluje, achjo!

    1. Jenny jak já Ti rozumím! Také jsem se už rozloučila s mnoha aktivitami, na které jsem byla zvyklá. Tak to máme my, co jsme byli v životě „pohybliví“. Vždy si povzdechnu, proč já neprožívala hru na klavír, nebo ruční práce atd. V tomhle mne vždy usadí Evi. Buď ráda, že jsi taková jaká jsi, některé Tvoje vrstevnice jsou na tom mnohem hůř. A má pravdu, jsem ji vděčná, že mne dovede tak laskavě, ale nekompromisně usadit .

      1. Takhle mě usazuje kamarádka Katka když naříkám, že už to není co to bývalo / a někdy ani vzdáleně/

    2. Jenny, lity lity… ale kdo ví, ona ani VŠ nemusí vnučce zabránit, abyste si někam vyjely – prázdniny jsou dlouhé 🙂

  7. Dede, to musela být nádhera!!! A tyrkys, jako z Photoshopu . Z Arušky je vynikající rodinný pes, do nepohody i na cestování!

    1. Ta tyrkysová byla fascinující – tohle je holá, neupravená fotka z mobilu.
      A Ari byla skvělá, přiznám se, že lepší, než jsem čekala. Opravdu sama dospěla…

      1. Zapomněla jsem Ti pochválit Ari,je výborná a jak jsem si myslela, solitér a v té pozici se ji daří velmi.:-)
        Je velmi svá.

  8. Krása, ta loď mi chybí do mých Cinque Terre návštěv (já jsem prostě železniční no 😀 ). Bohužel tam jsou leckde zákazné drony, ale dá se to taky obejít. Každopádně myslím, že na získané zážitky určitě vyhrává Ari, ta si to musela neskutečně užít

    1. Ari byla chvilkama na nervy (ty boční motory rozechvívaly loď fakt divným způsobem), ale jinak byla nadšená a ráda, že je pořád, jakože pořád s námi 🙂

Napsat komentář: Marska Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN