Je jaro, na obzoru léto a plavky, takže se v médiích jako obvykle vyrojily návody na hubnutí. Nejenže se dočteme vše o zdravém životním stylu, ale dozvíme se i to, že tloustnutí, a tedy i hubnutí, je hlavně v hlavě.
Že je to nastavení naší mysli, které nás žene k ledničce, když jsme drceni stresem, úzkostí či obecně negativními emocemi. Zajímavé je, že jsem ve výčtu zatím nenašla jiný pocit, který významně ovlivňuje, jestli se do něčeho pustíme. Jde o pocit beznaděje, který vyjadřuje lakonická věta: nemá to cenu.
Představte si ženu středního věku, s aktivní rodinou, domácími zvířaty lhostejno jakého druhu, a náročným zaměstnáním, jak večer nahlíží do časopisu, kde jí radí, jak zhubnout. Podívá se na krásnou štíhlou modelku, která vypadá, že nemá jinou starost, než za jaké ucho si hodí loknu.
Pak se rozhlédne po napůl uklizené kuchyni, představí si neustále narůstající hromadu prádla na žehlení, zadívá se na seznam úkolů na domácí nástěnce a nohou postrčí chuchvalec psích chlupů. Uvědomí si, jak je strašně unavená. Podívá se na svůj odraz v kuchyňském okně. Povzdechne si. Stejně to nemá cenu! A jde si do ledničky pro kousek sýra na uklidnění.
Nemá to cenu. Lenost, výmluva nebo skutečné, do hloubi duše sahající přesvědčení? Těžko říct, v každé situaci to klidně mohou být postupně všechny tři důvody. Takhle třeba trpce zůstávají ve stále stejném zaměstnání lidé, kteří vidí, jak noví pracovníci mají mnohem víc peněz než oni, ale na návrh – však běž za šéfem nebo změň zaměstnání – si jen povzdechnou. Stejně to nemá cenu. A jsou dál nespokojení.
Podobné je to s volbami. Jsou lidé, kteří k nim nechodí prostě proto, že tvrdí, že není koho volit a stejně to nemá cenu. Inu, když se nic neudělá, tak se nic nezmění. Ale pak nemají právo stěžovat si na výsledky. A tak dále. Sami byste určitě podobných příkladů našli víc.
Je třeba si uvědomit, že přesvědčení „nemá to cenu“ je nebezpečná past. Dejte si na ně pozor i proto, že se přitom často poměřuje vaše cena. I kdyby jen ve vašich vlastních očích. A o tu už stojí za to zabojovat, ne? 🙂
PS: Ano, já ten pocit velmi dobře znám 😛 A co vy? Našli jste způsob, jak s těmito chvílemi beznaděje bojovat? Přiznám se, že moje úspěchy na tomto poli jsou velmi rozkolísané 🙂
Nastavení mysli je pojem, který se ohýbá asi tak stejně jako energie a kvantová fyziky. A jakmile vidím „je to jen v hlavě“, tak prchám 😀
To co popisuješ s prací, je prý běžná praxe v korporacích a pokud chceš zvednout plat, je lepší jít jinam… no nevím, jak by se mi v takové atmosféře líbilo. Sama jsem se dvakrát dostala do party, kde všichni nadávali na práci a prohlašovali, jak odejsou… a pak mi strašně vyčítali, že já skutečně měla v plánu odejít z práce a ne se jen ujišťoval, jak je svět ošklivý a my pro něj příliš úžasní.
S volbama je to těžký. Po poslouchání řečí typu „oni se stejně nějak domluví“ (neříká se tomu sestavování vlády?) jsem se přestala o volbách bavit s kýmkoliv. Jen jednou jsem šla pro vyhozené volební lístky, protože to je měkký papír a takový jsem skartovala potkanům jako podestýlku a matroš na hnízdo.
Ahoj, zdravím po návratu z cest 🙂
My dva s Martinem a s Ari jsme vyjeli už na Velký pátek a namířili na jih.
Postupně podám zprávu, zatím sem připíchnu jenom nápovědu – slyšeli jste někdy o Cinque Terre? 🙂
Já bych některé svoje pocity spíše definovala, že „je mi to fuk“. Asi jak stárnu a protože jsem opravdu spokojená tady, kam mne osud usadit, je mi spousta věcí tak nějak opravdu fuk, Možná je to takový krunýř, který si tím kolem sebe vytvořím, abych nepropadala beznadějí. Ale někdy je mi něco skutečně fuk 🙂 Třeba nejen móda, ale i to, že bych měla nějaké to kilo shodit. Oblékám si to, v čem se cítím pohodlně a mám pocit, že mi to jakž takž sluší a jestli je to podle poslední módy nebo ne je mi fuk. Chodím na raní procházky už skoro dva roky, ale zatím se mi povedlo shodit jen 6kg. Asi i proto, že venku nemašíruji ani neběhám, prostě jen chodím, občas se snažím víc rázovat. A asi i proto, že teprve po návratu domů snídáme, což asi není ten správný postup. Ale zase se na tom mírném zhubnutí už držím a jsem ráda, že zase mohu nosti kalhoty, které mi dříve nebyly. Tady nikdo různé tělesné proporce svého okolí kriticky nekomentuje, takže docílit větší štíhlosti by bylo jen a jen moje vítězství. Možná toho jednou docílím, ale zatím Jsem spokojená s váhou, které jsem docílila. A změna jídelníčku či větší pachtění prostě už pro mne nemá cenu :).
U některých jiných věcí poctivě přiznávám, že udělat, změnit to „nemá to cenu“ je jen výmluva mé lenosti, nebo že se mi do toho prostě nechce. A že svět se proto nezboří.
Zato ke všem volbám poctivě chodíme, ať už si říkáme, jestli to má, nebo nemá cenu.
Maričko, „je mi to fuk“ je prostě jiná kategorie – mnohem lepší:)) Je to tvoje rozhodnutí. Je to aktivní rozhodnutí se něčemu nevěnovat, protože ti to nestojí za to.
„Nemá to cenu“ je prostě beznaděj, člověk se vzdá. Rády by, aby to bylo jinak, ale má dojem, že ať dělá co dělá, jinak to není. Je to pasivita – a člověk obvykle ví, že je to špatná cesta, takže k tomu má ještě i výčitky svědomí (že se víc nesnaží).
Škoda, že nevidíte na FB, tam k tomu byla hezká diskuze 🙂
Pokud se člověk rozhodne, že se na něco necítí, že to pro něj nemá cenu, pak by se měl toho rozhodnutí držet a obrnit a zatvrdit se proti svým vlastním výčitkám a úvahám, co by kdyby… a nenechat se jimi ničit. No, taková hraběcí rada, že. Asi ne vhodná pro každou situaci, třeba v případě úvahy, zda požádat o zvýšení platu či ne vyloženě nevhodná. 🙂
Odklikla jsem zbrkle, řeším s technickou podporou Seznamu, ajťákem a poskytovatelem internetu (v tomto pořádí) přístup k mailům, třeští mi z toho hlava a citím beznaděj!
Hanča.
Zatím co vychrtlé modelky jsou glorifikovány na prvních stránkách a obálkách časopisů, vychrtlá zvířata znamenají v trestním řádu stíhání jejich majitelů a z hlediska přírodovědy zamyšlení, nad vyhynutím živočišného druhu. Tady vidíme všichni hned, že něco je špatně. 🙂 Pokud jde o přístup veřejnosti k volbám je nutná demokracie,to je jasné ale jen část lidí s tím umí souznít a jít za každou cenu do volební místnosti, no jistě, nemusí být vždy ejchuchu a po našem ale pak existuje protiváha opozice a něco z toho vzejde. Část těch anti anti pak zůstane na okraji a je odkázána na FB, kde jim nic nebrání nasírat a otravovat ale to nám vadit nemusí,jejich myšlení je tak nedostižné a neuchopitelné asi jako ty vychrtlé modelíny. Dobrá je vyváženost, váha nahoru,váha dolů,trochu zlosti,trochu radosti, tak to prostě chodí na tom světě,pokud je v pořádku.
Vychrtlé modelky připomínají prepubertální děti. Když jsou nalíčené jako vamp – stačí ty modelky, ale viděla jsem i skutečně prepubertální holky – tak to fakt působí dost pedofilně.
Nejhorší je to u té plně vytížené ženy, která taktak stíhá. Najít chvíli pro sebe je dřina a pokud si chci koupit oblečení a modely pro plnoštíhlé předvádí něco velikosti 34, tak mě to akorát naštve. Články o hubnutí asi mají navodit to, jak budeme vypadat když…. nebudeme 🙂
Beznaděj zcela bezvýchodnou cítím ve vztahu ke svým dvěma domácnostem
V ostatním, pokud vidím jakoukoliv možnost to ovlivnit svými silami, beznaději nepropadám.
Horší je to, co se (ted) děje a ovlivnit to nijak zásadně nemůžeme. To mě hrozně deptá.
Jen se zastavím ještě u jiné věty „uvědomí si, jak je strašně unavená“. To mě teda v tom věku 50+ zaskočilo. Ta únava večer, kdy jsem dřív třeba šila, a teď na to nemám ani pomyšlení.
Já ve stresu skoro nejím, za pár dnů mám pár kilo dole. A stresy se mi poslední dobou nevyhýbají.
Maruško, ty asi budeš mít tu čokoládu nebo sýr povinně 🙂
Jak jsem byla čokofil tak od toho prevítu čokoládu téměř nejím. Mě drží med. Pro odlehčení : pan dr. mi z legrace řekl, že jsem téměř dokonalá 165/69 🙂 ale špatně srostlý kotník asi nebral v úvahu.
nemá to cenu…tenhle pocit znám spíš v tom smyslu, že s někým toxickým/vysávajícím nemá cenu udržovat vztah. takže po kočičím jdeme od toho. jinak má každá věc nějaké řešení. možná za to může zděděný nezdolný optimismus, ale záchvaty defétismu, pomalu se plížící, většinou dost rychle odkopnu, kam patří a jde se dál…každý má nárok na občasnou „blbou náladu“ 🙂 důležité je ji neživit, lepší je si zazpívat nebo zanadávat 🙂 po pravdě, kočky člověka nikdy nenechají dlouho se mrzet nad čímkoliv. ten výraz “ zíráš do prázdna, pojď mi otevřít ledničku nebo dveře ven“, zná každý v majetku šelmy.
😀
Toxické vztahy, toxické činnosti, toxická nečinnost 😛 Je toho hodně, s čím se musí bojovat a ten sýr nebo čokoláda prostě v danou chvilku vypadají jako ta snazší cesta. Co na tom, že nejsou:))
Někdy stačí někdo druhý, kdo řekne – samozřejmě, že to má cenu! 🙂
Myslíte, že se dá v těchto okamžicích použít … je to marný, je to marný…. Narážím tím na své staré (doslova a do písmene) kamarádky, které mi i přes moje varování posílají hoaxy nebo fakes new. Jejich kontakty už mají pelíšek ve spamech a jednou za čas je hromadně smáznu. To, že mohu přijít o důležitá sdělení, neřeším, protože nemá cenu se jimi zabývat. Je zajímavé, že jsem je ještě neodstranila z kontaktů úplně. Asi sentiment či co?
Alex, taktéž. Už jsou tam, kam patří!
já také, vyházím do spamu, pak se na chvíli urazí za čas začne znovu. Nevím zda těm kecům, co rozesílá věří nebo to ani nečte a sdílí.
to je naprosto přesné označení :-)je to marný, ale tebe to netrápí, už je zkrátka nepředěláš, tak co už 🙂
Tohle všechno a ještě víc, to záleží na okolí. Prakticky se to všechno odvíjí od pozitivních a negativních příkladů v okolí, ve výchově, v rodině, v přátelství, ve škole, od autorit celkově, to zformuje člověka. V tomhle je ta až infantilní americká přemotivovanost vlastně pozitivní
No, popravdě bezmoc se děti už učí ve škole, tam žádná práva nemají. A „hodné“ nebo „normální“ děti na tom jsou v tomto případě vlastně hůř než grázlíci, kterým se aspoň ten systém u p*dele a nenechají se jím rušit.
Přesně tak, zapadání do šedi. A pak už to záleží na dalších okolnostech ,jestli kolem sebe mají úspěšné lidi, jestli vidí jak se někomu něco daří nebo nedaří…
No nevím, spíš mám dojem, že tam nemají povinnosti a mají práva… jenže brzy tam odkoukají, že grázlíci si vydupou privilegia a všichni z nich padají na zadek, takže nemá cenu dělat nic pro sebe ani pro ostatní
V případě voleb beznaděj necítím. Naopak, vždycky si vyberu, i když občas volím menší zlo. Moc dobře si pamatuji dobu, kdy demokratické volby neexistovaly. Moje děti demonstrativně pálí volební lístky obskurních či jinak nepřijatelných stran/kandidátů, ale do volební místnosti jdou vždy.
A ta první zmíněná situace – jasně, měla bych zhubnout. Ale ne kvůli plavkám, ale aby mě nebolela kolena a kyčle a abych ze sebe měla dobrý pocit. Po padesátce to není jednoduché, ale snažím se.
A příklad pracovní? Ten asi nejvíc souvisí se sebepřijetím, sebeúctou. Zrovna nedávno jsem žádala o zvýšení platu. Nechala jsem se pozvat na oběd, přednesla svou představu a bylo to. Uznávám ale, že takového šéfa, jako mám já, nemá každý 🙂
Tvůj šéf je poklad, takového je třeba si považovat.
Mám takového taky a nevím, co bych si bez něj počala.
„Podívá se na krásnou štíhlou modelku, která vypadá, že nemá jinou starost, než za jaké ucho si hodí loknu.“ – naprosto přesné. 😀 To si vždycky vzpomenu na spolužáka, který se naučil v rámci medicínského kolečka oceňovat ženskou krásu. Ten říkával: „Podívej se na tu kozu vychrtlou, víš, jak se jí bude blbě rodit?“
Až budu mít modelkovské starosti, dobře bude na světě. Do té doby si tyto časopisy a servery nepřipouštím. 😀
„Až budu mít modelkovské starosti, dobře bude na světě.“ 😀 Myslím, milá JJ, že by tě modelky rychle přesvědčily, že ony mají těch starostí nejvíc! 😀
Máš skvělého šéfa 🙂 To jsem v životě nepoznala – tedy v dobách, kdy jsem nejrůznější šéfy měla.
A k volbám taky chodíme – vždy. I když někdy mám dojem, že musím volit spíš proti většímu zlu, než že bych si mohla vybrat.