V poslední době na to narážím u různých lidí – můžeme se vůbec bez pocitu provinění radovat, když nedaleko od nás zuří válka a dějí se zvěrstva, která si snažíme radši ani nepředstavovat?
Je to naprosto legitimní otázka pro každého, kdo v sobě má jen trochu empatie. Navíc, i my jsme ruským cílem – pokud se rusáci dostanou za Ukrajinu – takže důvody k obavám rozhodně máme. Přesto je náš svět ještě pořád normální, i když ceny porůznu rostou (zatím ne vražedně, ale může být hůř – ve válce to tak bývá). Máme stále šanci žít své životy, chodíme do práce, děti do škol a školek, plánujeme Velikonoce a dovolenou. Takže, jak je to s tou radostí?
Pokud od sebe události na Ukrajině nedokážete mentálně úplně odstřihnout, máte v podstatě dvě možnosti. Buď nedokážete myslet na nic jiného, čímž se vám postupně začne drolit pod rukama váš vlastní svět, nebo se vrhnete do nějaké pomoci, protože pomáhání pomáhá i pomáhajícímu se s tou situací nějak vyrovnat. Pomoc je pozitivní akce, a my, vzhledem k obecné bezmoci, nějaké ty pozitivní akce potřebujeme. Jenže nepomáháte pořád, pochopitelně. Navíc kolem nás je naše rodina a přátelé, kteří i nadále chtějí a potřebují kousek naší pozornosti – pokud možno bez současně dodávané deprese.
Hodně jsem o tom přemýšlela. Nakonec jsem došla k závěru, že pokud chcete být oporou své rodině, komunitě i společnosti, musíte na to mít sílu. A každá síla se vyčerpá, pokud se energie nedoplňuje. Takže kromě toho, že se najíte a vyspíte (taky se vám poslední dobou zdají fakt blbé sny?), musíte pečovat i o svoji duši. Třeba i tím, že si uděláte radost. Nějak. A bez výčitek.
Taky jsem nějaký čas po začátku války uvažovala, jestli vůbec pokračovat s převážně vlídnými a pozitivními články na Dedeníku, přišlo mi to skoro… nevhodné. Jenže pak jsem to vzala z druhé strany. Pokud jsou média i sociální sítě plné válečných hrůz, měl by mít člověk i na netu místo, kde si může vydechnout. Ostatně, sama pro sebe si ho hledám.
Samozřejmě mám zdroje útěchy i mimo internet – taková vycházka v lese nebo práce na zahradě jsou skvělé. Ale sdílení se známými a milými lidmi na internetu má taky něco do sebe, takže prostě pokračuju. Pravda, ne úplně snadno. Dostat se do tvůrčího módu mi dá zatraceně zabrat, ale snažím se 🙂
A tak se dnes ptám – jak se se současným stresem snažíte vyrovnat vy?
Včera jsem nestíhala, tak až dnes se připojuji s poděkováním za tento koutek, kde je možno sejít se nad úplně obyčejnými věcmi, pobavit se, dozvědět se něco nového, popovídat si. Ale na druhou stranu jsem ráda, že to povídání je někdy i na vážnější notu, takže je dobře, že i tady zazněla Ukrajina.
Proti stresu pomáhá zahrada (ale tam zrovna teď se moc pobývat nedalo) a pes. A vnitřně jsem se tak nějak zklidnila, když jsem připravovala balík věcí pro uprchlíky – měli jsme tu spoustu věcí rezervních, když přijedou děti (většinou si něco zapomněly), které ani nebyly unošené a už z nich stačily vyrůst, včetně peřinek s povlečením. Musím říct, že jsem ty věci žehlila – bude to znít asi přehnaně – ale s láskou. A potěšilo mě, že už na naší Farní charitě z nich měli radost.
Víš, taky tu mám nachystané věci (příjemkyně, zařizující bydlení pro paní z Ukrajiny s dítětem, onemocněla) a když to bylo hotové, najednou mě napadlo, že by to chtělo i něco ne jen účelné. Tak jsem tam dala voňavou svíčku. Vím, že je to velmi malá útěcha pro utrápené duše (nebudu to číst, nebudu to číst… proč jsem to kruci četla), ale přece jen…Až budu vědět, jak je staré to dítě, najdu nebo koupím ještě nějaké hračky.
Stejně jako za covidu mi nejvíc pomáhají koně.
Podobně jako zde mnozí, snažím se nevidět fotky a nedívám se na videa. Popravdě, ani nečtu autentické zážitky.
Na Facebooku sleduji několik profilů kvůli shrnutím, překladům a komentářům.
Snažím se nějakým způsobem pomáhat.
A s manželem si zásadně připíjíme ne na zdraví, ale nějakou pořádnou kletbou, z nichž ta „nechť se na věky smaží v pekle“ je ta nejmírnější.
Jen nevím, jak se srovnat s tím, že ta nenávist člověku otravuje mysl, ale nějaké smíření tady opravdu není možné.
milá Klokanice, to není nenávist, ale přání, aby spravedlnost zvítězila 🙂 i maminka mého manžela, paní mírná a laskavá, hluboce věřící, pravila důrazně “ bude se smažit v pekle, hajzl!“
Cítím to stejně.
Nepřejte si vědět, co jsem přála tomu rusáckému hnusákovi, co znásilnil batole 🙁 a ještě to nafilmoval. A to jsem se ještě držela.
Dede, také máš pocit, že máš nedostatečnou slovní zásobu?
Jo, určitě! Chybí mi dostatečně… silná… vyjádření. A nechci používat zvířecí názvy – třeba říct, že jsou to svině je urážkou těchto inteligentních zvířat.
ať shnije. po kouskách. :-/ (devil)
Dede, díky! Mám to nastaveno asi tak jako vy všichni tady. Víc k tomu psát nebudu už tak jsem znavena tím vším. Musela jsem zablokovat další dva lidi, co mi posílali různé meily,stačí mi ti veřejně známí trollové jako je jistý V.K. a jiní.
Trochu mimo – od Vánoc si oprašuji angličtinu s aplikací Duolingo. Když začala válka, tak abych si k svému profilu mohla „pověsit“ UA vlaječku, navolila jsem si tam i ukrajinštinu. Nelze se ale učit CZK-UA, pouze ENG-UA. Navíc jsem se nikdy neučila azbuku. Taky jsem se to původně neplánovala učit. Ale občas nějakou tu lekci ukrojím (včera jsem na jedné přišla o všechny životy). No, je to výzva – nepřečtu azbuku, neumím anglický slovosled a ve výsledku umím „mama i tato“ (to asi pochopíte co znamená). No dobrá, tak jedna z vět „Dim tam, kde kit“ – a zkuste si přelouskat co to asi je 😀
A pro případ, že by to někdo uměl – proč je někdy mama i tato a někdy mama ta tato? (obojí mom and dad)
Petro, to je bezvadná výzva! 🙂
Jinak reklamy na Duolingo se mi objevují na FB – je to fakt tak dobré, jak se snaží inzerovat? 🙂
Tu větu jsem si nakonec dala do překladače… a líbí se mi! 🙂
Duolingo je super! Jsem kategorie věčně mírně pokročilý Loni jsem několik měsíců jela angličtinu-němčinu, obojí používám v práci, a byla to výzva. Teď se soustředím spíš na angličtinu.
Vyzkoušej, odinstalovat se dá vždycky 😉
U nás s tím začal bratr, pak se před rokem začala učit maminka (věk se neprozrazuje, ale mě je 40, takže…), která se navíc anglicky nikdy neučila. A vydržela u toho, dokonce z toho pochopila i nějaká pravidla, čte si k tomu diskuze,… No a mě je vlastně jedno jestli cestou do práce luštím sudoku nebo angličtinu a něco jsem si s tím oprášila. V praxi bojuji se zoufalou slovní zásobou. 15cti letá ukrajinka válí anglicky úplně s přehledem a já s ní nejsem schopná konverzovat, protože „Your dog eats my duck“ není úplně to pravé 😀
Teď louskám azbuku na portálu Ukrajinska Pravda,ještě pořád mi to jde slušně.
ještě to jde…Ondra (synek) instalil komp pro naši UA rodinu a nastavil tam rovnou ukrajinštinu. musela jsem číst a odhadovat překlad porovnáním s Rj, jinak by to nebyl dokončil 😀 mluví anglicky i německy, ale azbuka nene 🙂
Ve městě,kde jsem pracovala až do důchodu bylo už tehdy dost Ukrajinců,zejména ve stavebnictví, z mých mladých kolegů nikdo neuměl rusky, je anglicky nebo německy,jenže oni ti chlapi byli většinou pomocní pracovníci nebo zedníci atp.Většinou potřebovali poradit jak získat ztracený? pas nebo jak získat oprávnění k řízení vozidla. Tak to jsem zvládala.
tak to jsi dobrá 🙂 mě trochu vypadla slovní zásoba a azbuku by to chtělo malinko oživit. to půjde. zároveň nacvičím i tu ukrajinskou. ať aspoň čtu – pak už překlad není problém.
ano, mě se také velmi líbí 🙂 v tom případě jsou tu všechny tři rodiny doma a je to prokázáno 😀
milá Dede…právě v této době je třeba šířit radost a dodávat druhým optimismus. jestli máme pomáhat druhým a dodávat jim síly a naději, musíme je sami mít a nezískáme je jinak, než že budeme žít každodenní život naplno a čerpat elán z toho, že náš svět je ještě v pořádku. a když se ptáš konkrétně… po prvotním šoku jsem si zakázala číst zprávy z bojů víc než jednou denně a nastavila jsem se do bojového modu. jako za korony. pracujeme na domečku a na zahradě, pomáháme, zařizujeme, jsme v kontaktu s charitou. máme tu „naše“ ukrajinské rodiny a jejich zvířátka. vlastně není čas smutnit. takže prosím, piš dál – jak zprávy ze světa, tak veselé články. je to velmi vítáno…:-)
Mám to jako většina vás tady. Snažím se ty horory nesledovat zblízka, protože pak nespím a tím fakt nikomu nepomůžu. Snažím se pomoct aspoň finančně. A fungovat co možná normálně. Díky, Dede.
Dede, díky, že jsi vyjádřila mé pocity. Ano, pomáhat se musí, ale tak, jak jeden zvládne. Když je jeden minimálně 10 a více hodin denně v práci, tak se fakt toho moc nezvládám, než prostě poslat peníze na vybrané konto (u mě na humanitární účely, při vší úctě k bojovníkům za Ukrajinu jsem na nákup zbraní zatím nedokázala poslat nic), něco vytřídit a slušné věci předat dál. Tvým článkem se mi vlastně ulevilo, že nedělám více. Tohle totiž bude na dlouho a nedá se sprintovat možná i několik let.
Já si zas myslím, že ty zbraně jsou potřeba nejvíc. Ano, postarat se o uprchlíky, ošetřit raněné, ale co potřebujeme nejvíc – všichni, my, oni, dokonce i ti co tady uprchlíky nechtějí – je aby rusáci táhli odkud přišli – anebo do pekla. A to jaksi po dobrém prostě nepůjde. Takže každá střela, která trefí ruský cíl, se počítá. Každý den, o který se tak válka zkrátí, je dobrý. Stíhačku jim nezaplatím, ale už se vybrala skoro miliarda.
Přesně. Poslali jsme na humanitární pomoc, okamžitě jsem přispěla na „tabletky po“, které jsou potřeba pro znásilněné ženy, a dvakrát pořádně na zbraně. Bez nich to fakt nejde.
Nicméně pomoc je potřeba na všech stranách, každý si může najít to, s čím souzní.
Ano, nejradši bych ze všech zbraní udělala hudební nástroje (třeba klarinety, ale není podmínkou) a ty všem dala do rukou, aby hráli a nestříleli…. a pak poslala Káju s Waldou zpívat, aby všechno zlo bylo pryč.
Tak je fajn, že to na ty zbraně také někdo pošle. Ale já mám prostě blok, i když vím, co se ta děje za zvěrstva. Tak mě omluvte, že posílám jinam, kde je to také potřeba.
A jinak, dnes je to důležité téma, je třeba se také radovat a trochu normálně existovat.
Apino, na tom není nic k omluvám, že nechceš posílat peníze na zbraně. Je toho potřeba tolik na všech úrovních! Počítá se i pomoc zvířatům… Jeden člověk nedokáže poslat na všechno. Takhle se to hezky poskládá 🙂
Petrs, mluvíš mi z duše!
Je dobře DEDE, že si máme kam zajít pro lepší náladu.
Taky mě ta situace na Ukrajině děsí, ale pořád doufám a modlím se za ně. Hlavně za ty děti, protože každé dítě si zaslouží žít v pohodě.
A taky věřím, že karma si každého najde. I toho psychopata v Rusku.
Já ty karmě zase tak úplně nevěřím, tak se občas netrefí-
Ještě před pár dny jsem cítila, že se uvnitř jaksi rozkládám. Sny žádné, protože spím-nespím skokově. Pohled na sluncem ozářenou přírodu mi hned evokoval myšlenky na lidi na Ukrajině, jak jim musí být zle atd. A potom jsem si uvědomila, co zvěrstev válečných nebo genocid už proběhlo v nedávných dobách a ty jsem mentálně přežívala mnohem lépe. Balkán, Afrika….. Ano vím je to jiné, nebezpečí napadení východní Evropy, naše pátá kolona u které nevíme co provede. Ale žít se musí, zatím máme před sebou teplé období roku a máme šanci připravit se na zimu. Válečná nuzná léta přežili naši prarodiče i rodiče, musíme i my.
Myslím, že jsem na tom jako většina z vás – nejdřív jsem se vlastně nedokázala od zpráv odtrhnout – pořád jsem hledala, co je nového. Což nepřekvapivě vedlo k pořádné depresi 😛
Potom jsem sama sobě vysvětlila, že takhle to dál nejde – že sice potřebuju vědět, co se děje, ale musím se naučit držet aspoň nějaký odstup. Jenže ta zvěrstva se stupňují!
Takže jsem omezila zprávy na sledování tak dvou tří důvěryhodných zdrojů na FB, kteří dělají denní přehledy. Tím se snažím končit, videa vypouštím úplně, fotky pokud mohu.
Blokuju trolly a užitečné idioty mluvící za Putina.
Pomáhám. Hlavně penězi, ale nejen jimi.
Bohužel v tomto stavu mysli se opravdu špatně tvoří.
Matylda má pravdu s těmi ručními pracemi! Akorát, že se mi zatím nepovedlo se k nim donutit trochu častěji 😛 Ale když jsem tvořila tu středověkou kápi, bavila jsem se:))
Vědomě už přeskakuji zprávy, na TV se nedívám, pracuji na zahradě, chodíme s Ajvi ven a ano, pustila jsem se do ručních prací. Doplétám si svetr, rozdělaný asi 15 let a protože jsem během těch let do něj přerostla a nevěděla co s ním, tak jsem do něj po covidu zase splaskla. A tak ho doplétám!
Těším se na každou drobnost, kterou mám před sebou. Za chvíli se jedu objednat na rehabilitaci, na placené cvičení na páteř.
Ó, ty budeš mít nový svetr? ty se máš!
Já háčkuju sousedce šátek, protože si koupila tenčí přízi a blbě na ni vidí. Tak mi ji darovala, že co s tím. Uháčkuju jí šátek a vrátím 🙂
Já už naprosto vědomě nesleduju zprávy, protože bych se musela zbláznit.
V televizi -pokud na ní teda koukám, jen různé detektivky, jako např. teď Vraždy v Mitsomeru (nebo jak se to píše 😀 ), to je tak praštěný, že to člověk musí brát s úsměvem. A pak případně pořady o přírodě, jen se tam nesmí vzájemně vraždit zvířata, já vím, že je to přirozený potravinový okruh, ale vadí mi to sledovat tzv. v přímém přenosu.
Takže moc děkuju za takové oázy klidu jako je Dedeník, jsou nejen fajn a potřebné, jsou nutné !
I já děkuju za to, že tady si člověk duševně odpočine. Žít se musí a k životu radost patří. Pomáháme, jak můžeme a věříme…
Ze začátku války jsme byla jak ochromená, těžko jsem se soustředila na cokoli. Pak mi došlo, že takhle to nejde. Snažím se pomáhat, ale i normálně žít, protože když se budu trápit a pořád jen číst ty horory, nikomu tím nepomůžu. Sotva jsem se otřepala trochu z covidového stresu, je tu další. No, předělávám terasu, sháním nové rostliny do zahrady a snažím se normálně fungovat. Mimochodem, na léčení stresu báječně fungují ruční práce. Jednoduchý pohyb rukama odbourává bubáky z hlavy.
život se nezastavil..ano , můžeme..až bude řada na nás, budeme svoje města a zemi bránit…abychom se zas mohli jednou procházet po bulvárech a normálně žít…
Díky za Tvé články! Ale i za články Tvých synů.
Pomáhejme jak umíme a můžeme. A žijme, tak jak můžeme. Nemá smysl spekulovat co by kdyby. Musíme doufat a fungovat. A nejde pořád číst jen o válce, náš život se nezastavil, naši psi běží, kočky předou, jaro kvete (no ty kroupy včera…) není špatné si o tom přečíst.