Tyhle moje úvahy vlastně začaly tím, že jsem si oficiálně pronajala pradědečka. Tedy spíš jeho hrob, o který se až doteď starala jedna z mých pratet. Snažila jsem si vzpomenout, co všechno o otci svého milovaného dědy vím – a zjistila jsem, že je toho ostudně málo.
Trochu mě omlouvá, že si ho nepamatovala ani moje maminka, protože pradědeček Jaroslav umřel hned po druhé světové válce. Okamžitě mě napadlo rčení, že ačkoliv aristokraté mají stejný počet předků jako kdokoliv jiný, liší se od obyčejných lidí jen tím, že je dokážou vyjmenovat:))
Představila jsem si větev rodového stromu od tohoto pradědečka až k mé nejmladší vnučce a uvědomila jsem si, že přestože jde jen o šest generací, je už pěkně silná a pořádně rozvětvená. Přitom většina z těchto lidí nemusela existovat, pokud by se dědovi nepodařilo přežít koncentrák.
Je to tak – vytvořit stabilní a rozrůstající se rod chce vedle odhodlání i pořádnou porci štěstí. Základem je, že v každé generaci se museli narodit plodní lidé, ochotní mít další děti. Museli najít dobré partnery, aniž by je zasáhly nemoci, války či obecně předčasná smrt. A to jsou podmínky z dob, kdy bylo pokračování rodu řízeno tak trochu jako chov koní – hlavních aktérů se nikdo moc neptal a rodinným tmelem byl majetek.
Dnes je to mnohem komplikovanější – pokračování rodu je čistě dobrovolné. Nejen volbou životních partnerů, ale třeba i existencí účinné antikoncepce. Jednotlivec dnes dokáže žít i bez podpory širší rodiny, takže ho k vytváření stabilních vztahů nevede ani nutnost přežití. Pokud se rodičům nepodaří přesvědčit své potomky, že život v rodině je prima a mít děti má smysl, nemusí nic být.
No řekněte, není za těchto okolností každý silný a rozvíjející se rod v podstatě zázrak? Myslím, že až příště zaběhnu na hřbitov, vyjmenuju pradědečkovi všechny děti v rodině – ať vidí, že se snažíme:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022
Dede: Věřím, že většina z vás o svých rodinách, předcích i potomcích, aspoň někdy přemýšlí. Došlo vám někdy, jak moc je potřeba právě štěstí k tomu, aby se rodiny rozvíjely? 🙂
Opožděně děkuju všem za velmi zajímavé komentáře! Omlouvám se za virtuální nepřítomnost, ale byla jsem včera celý den až do pozdního večera na cestách a nedostala se ke komentování.
Dnes sice taky různě popojíždím, ale do večera se k vašim rodům vrátím 🙂
Já mám to štěstí, že se v naší rodině rodokmenem zabýval jeden můj bratránek. A loni dějiny rodu vydal jako knížku. A v ní jsou pozoruhodná fakta, s naším rodem je nějakým způsobem propojeno vícero veřejně známých osob.
Sestavení rodokmenu mě chytlo před pár lety a hodně jsem se tomu věnovala. Absolvovala jsem i pár přednášek, pořádaných Českou genealogickou společností. Jednou z přednášejících byla Helena Voldánová, která provázela TV seriálem Tajemství rodu, velmi příjemná a ochotná paní. Dnes už je mnoho informaci možno nalézt na internetu, matriky a jiné dokumenty jsou digitalizované, takže není potřeba jezdit po archivech, ale i tak to pátrání zabere spoustu času. Ale je to fascinující, zábavné, napínavé, moc mě to bavilo. A měla jsem štěstí – jednak jsem objevila, že jeden vzdálenější příbuzný, bratranec babičky, býval zemským archivářem, a v jeho bohatých archiváliích jsem pak objevila profesionálně (jak jinak! 🙂 ) zpracovaný rodokmen až do roku 1611. Druhá šťastná náhoda mě dovedla k nejstaršímu žijícímu příbuznému, takto synovi babiččiny sestřenice, narozenému roku 1921 (loni v prosinci oslavil 100. narozeniny), který mě zásobil spoustou informací, příhod a vzpomínek. Má úžasnou paměť a je navíc výborný a zábavný vypravěč.
Jen jsem zatím nebyla schopna všechny ty informace dopracovat do nějaké přehledné jednotné podoby, mám spoustu konceptů, něco v PC, něco na papírech. Musím se do toho dát, třeba to jednou vnoučata ocení. 🙂
Hančo, tak ty jsi měla vážně neuvěřitelné štěstí na přísun informací,věřím,že toho využiješ. Já jako vnučka bohužel již nežijících předků bych to velmi ocenila.Přeji i dál hodně štěstí na informace.
Já vím o našem ,, mlýně“ docela dost od roku 1650. O rodu Skálových až od 1820, kdy se na mlýn přiženil první Skála. O rodině z mé strany zase až tolik ne. Jen víc o tatínkově rodině ale o rodině maminky jen odkud pocházela. Protože prababička zemřela docela mladá, mamince bylo asi jedenáct let.
Pokusila jsem se napsat rodokmen svým dětem. Povedlo se mi rozvětvit ten strom kompletně k jejich prapraprarodičům. A zmocnil se mě takový zvláštní pocit – za každou tou dvojicí jmen se přece musí skrývat spousta zapomenutých příběhů. Kde se ti dva setkali, jestli se měli opravdu rádi nebo se prostě pantátové dohodli a oni si na sebe museli zvyknout, spousta jejich různých „poprvé“, všechny ty svatby – jaká to kde byla tenkrát sláva, různé šťastné i nešťastné události, které je všechny provázely životem…
Shodou okolností moje babička i babička mého muže pocházejí ze stejné vesnice. Takže kdyby se kdysi na jedné tancovačce před skoro sto lety Josefovi víc líbila Růža než Maruška a Frantovi naopak, vlastně dnes mohly mít naše děti podobné geny, jen jinak namíchané. 😀
Baví mě tyhle úvahy. A zajímalo by mě i víc, třeba se k nějakému většímu pátrání v rodokmenu jednou dostanu.
Rod mého tatínka pochází po meči ze Svratky,kde byl prapraděd hrnčířema poté svrateckým starostou,jeho syn Čeněk má ve Svratce na rodném domě pamětní desku neb byl významným stavitelem v Praze a taky primátorem v Praze v letech 1893 až 1896,pak už kandidaturu nepřijal a vrátil se ke své profesi architekta a stavitele. Např. dokončoval stavbu Národního divadla za onemocnělého stavitele Hlávku atd.Jeho hrobka mi byla v Praze na Olšanech,v 90.letech zcizena. Jeho syn,můj dědeček byl primářem na Vsetíně,jako lékař působil v I.sv. válce, ze které se vrátil s podlomeným zdravím. Babička a její sestra pocházely z Německého,nyní Havlíčkova Brodu. Babička přeslicová,jejíž manžel byl Vídeňák,který se nevrátil z I.sv. války se pak seznámila s cukrářem z Olomouce,který však zemřel ,když byl mé mamince 1rok. Mám také foto v rámečku stařenky,babiččiny maminky,tam ještě dál bádám. Bohužel jsem neměla možnost poznat ani jednoho dědečka.Moje máti spolu s babičkami vychovávala jistou dobu i mého nevlastního bratra,jehož předci měli také pohnuté osudy, zejména děd ze strany jeho matky strany,jako prvorepublikový generál byl poté uvězněn, aby byl po revoluci rehabilitován. No, jsou to osudy a čím jsem byla starší,tím více jsem pátrala.Podařilo se mi většinu rodiny sestěhovat do jednoho hrobu o který se starám, vedle jsem zakoupila hrobové místo pro mou kamarádku Věru a společně s další kamarádkou jsme hrob zřídily,tak jak má být.
Tak nad historií naší rodiny se zamýšlím poměrně často. Když si vezmu, že na Moravě jeden z mých prapraprapradědů propil statek a rodina tak zůstala chudá. Prapraděd měl asi 15 dětí od několika manželek (vím o dvou), přežilo jen 6 dětí. Z nich měl praděda mou babičku jako jedináčka, jeho bratr také, tuším, jednu dceru někde na Slovensku a nejmladší – později „stařenka“ Marie teprve založila rodinu, která na Moravě žije dodnes. Do těch osudů krutě zasáhla 1. Sv. válka, kdy padl prastrýc Stanin na ponorce. O tom a mém pátrání už jsem kdysi psala:
https://www.dedenik.cz/2010/10/16/zvedave-historicno-nase-moravska-rodina-v-osudech-dejin/
A nakombinovat se to dokáže opravdu podivně – na jedné straně loajální poddaní císaře pána a na druhé můj děd z tátovy strany – Starodružiník. Kdo neví, hned na počátku té Velké války se v Rusku zformovala Česká družina, která bojovala proti Rakousku-Uhersku. Můj děd, který v té době byl kožešníkem možná ve Varšavě, možná někde více na východě, měl samozřejmě narukovat to R-U armády. Nicméně už 30. srpna 1914 byl zapsán do řad České družiny. CO přesně prožil, už se nedozvíme. Něco vím jen z vyprávění táty a moc povzbudivé to zrovna nebylo. Děd došel až do Vladivostoku, do Československa se dostal někdy v roce 1920. Myslím, že po zbytek života trpěl výrazným posttraumatickým syndromem. Mimochodem, kdo máte blízko do Vysokého Mýta, zajděte do Děkanského kostela a podívejte se na kazatelnu. To je práce mého praděda.
Apino, to je tedy spleť osudů a událostí a škoda že nejsem blíž Vysokého Mýta,určitě bych se na tu kazatelnu šla podívat. Ten můj praděd,stavitel ve V.M. taky studoval.
Jéé – mám cosi podobného – prapradědeček prohrál statek v kartách 🙁 😉 – a mě jde karban ještě hůř …
U nás jdou takové fámy o nějaké té lobkovické kapce krve. Těžko říci, ale máme v rodokmenu Annu, která měla 5 dětí, a to bez manžela… Prý to tak chodilo častěji než si myslíme. Přežily dvě děti – syn, který se později stal bachařem ve Valticích a dcera. Pořád mám dojem, že být bachařem bylo sice možná ne příliš lukrativní místo, ale určitě za státní plat a později penzi. Bohužel o Anně je dokladů příliš málo na to, aby se zjistilo více, ale říkám si, že mohla někde sloužit, a možná i u mladého (nebo i starého) pána. A rodina se mohla pro potomka postarat o zajištěné místo, které příliš nevyčnívalo. Kdo ví… zůstávají jen fakta, ale proč to tak bylo už se asi nedozvíme.
…. Valdicích…. Valtice jsou jinde. Ach jo, kdyby ta písmena byla vedle sebe…
VALDICE… ve Valticich je víno…
Však jsem se opravila. Prostě šotek lítá po klávesnici a asi chce raději to víno. 🙂
Dokud si někdo vzpomene, dotud s námi žijí…
Snažím se na své předky nezapomínat, ale u mnohých je už pozdě… rodinná paměť sahá jen k mým praprarodičům, zbytek se vytratil. Z těch praprapředků mi v hlavě utkvěl mimo jiné prastařeček Martin Pápežuj – ten, který padl do ruského zajetí a 1. světovou trávil na Ukrajině jako pacholek u sedláka a tak se mu tam líbilo, že se vrátil domů jako jeden z posledních. A byl to veliký fešák, však mamka, co by dítko, často říkala „Kdyby tak naši tatínek byli tak hezkej jak sú stařeček Martin!“ (:o))
Mnohé předky nedokážu úplně vyjmenovat, jen o nich něco vím- třeba že babička je z rodu Švaňhalů pocházejících od švédského vojáka jménem Svenhal. Jakés takés důkazy máme o biologickém otci mého dědečka- byl to zajatý ruský voják z první světové války, který však zmizel během transportu. Takže se větvíme pěkně a mezinárodně- včetně toho polského barona, co prohrál titul v kartách a tak 🙂
Taky je dobré mít jako já prapra……babičku někdy ze začátku devatenáctého století „z lože nemanželského“ 😀 …
Dnes mi DEDE mluvíš z duše.
Moji předkové to je moje velké téma.
Řeším teď s psychoterapeutkou rodinné konstelace a to je jízda.
O své předky jsem zajímala od malička, až se na mě moje babička Marie trochu zlobila, jak jsem pořád chtěla vysvětlovat v albu na fotografie “ kdo je kdo „. Ale díky tomu vím něco málo o svých předcích.
My v našem rodě máme děti brzo po 20 roku života a tak jsme měli prababičky. Já měla prababičku, která byla maminka mojí babičky z matčiny strany. Moje dědi měly prababičku a to mojí babičku Marii. A moje mami je prababička mého vnuka Samíka. A pokud bude Samík po nás, tak i já tou prababičkou budu.
Také se s manželem staráme o hroby.
Chodím tam za mojí babičkou Marií, dědou Janem a babičky rodiči. V duchu jim říkám, co je v rodině nového.
V dalším leží moje druhá prababička ( dědova maminka ), která po první světové válce prchla z Ruska s mým pradědou, který tam byl zajatý jako rakouskouherský voják, do Čech. Matně si na ní vzpomínám. Byla prý z 10 dětí a negramotná. A se svými příbuznými se už nikdy nesetkala. Pamatuji si, že i po tolika letech v Čechách mluvila špatně česky a vždy mě silně přitiskla k sobě.
Z otcovi strany o příbuzných moc nevím, protože naše cesty se velmi brzo rozešly. Znala jsem jen jeho rodiče.
Můj strýc si také přivedl ze zajetí ženu. Byla někde od Azovského moře. Do konce života se nenaučila dobře česky.