BTW: Jak jsem našla psa

Začalo to jako velmi všední vycházka v lese vedle královédvorské nemocnice. Nahoru lesem, dolů podél Hartského potoka. Bylo poměrně teplo a Ari už tak trochu táhla jazyk za sebou. Jenže do potoka jít nechtěla – bez vydří Berry ji tam nedostala ani evidentní žízeň. I rozhodla jsem se událostem napomoct a na vhodném místě jsem jí začala házet přes vodu klacek.

 

Bylo to kousek nad jedním z mnoha splavů, potok je tu mělký a hodně široký, takže byla naděje, že se bílá princezna přenese přes nepohodlí namočených tlapek a cestou se i napije. Po chvilce házení (já) a běhání (Ari:)) se předpoklad úspěšně naplnil a já uvažovala, že se pohneme dál, když se při jednom návratu zastavila ještě ve vodě a podezíravě mi koukala za záda. Otočím se… a za mnou stál velký černý pes. Labrador, pěkný kluk.

 

Druhý dojem 🙂 Při tom prvním jsem byla v pozoru a ne s mobilem v ruce:))

 

Tvářil se vlídně a choval se zdvořile, takže Ari souhlasila se seznámením. Důkladně se očichali, a zatímco pes vypadal zaujatě, na straně Ari žádné nadšení vidět nebylo – ale také žádná nelibost. Prostě okolojdoucí. Když bylo jasné, že ho její klacek nezajímá, popadla ho zase do tlamy a přinesla mi ho. Proč přerušovat zábavu jen proto, že jde někdo kolem?

Klacek jsem jí sice hodila, ale ve skutečnosti jsem dávala pozor na psa. Vypadal v pohodě. Zjevně opečovaný, v dobré kondici, na krku měl řetízkový obojek. Byl komplet mokrý už když se objevil, ale zjevně mu to nestačilo, protože si zaběhl těsně nad splav, kde byla voda trochu hlubší, a hezky si do ní lehl, aby mu koukala jenom hlava. Inu, labrador! 🙂 To už ale nějaká ta minuta uplynula, a pes tu byl pořád sám.

 

Klacek je klacek… 🙂

 

Takže jsem začala hledat pánečka. Zrovna na tom místě je to poměrně přehledné – je dobře vidět nejen dost daleko na obě strany cesty, kterou jsme přišli, ale i na cestu paralelní, která vede výš ve svahu. Navíc ještě není listí, což výhled v převážně listnatém kusu lesa usnadňuje. Nikde nikdo.

Zeptala jsem se psa: „Kde máš pánečka?“ Koukal na mě s lehce pobaveným nezájmem a neřekl ani slovo, zatímco Ari se nadšeně rozběhla po cestě a vyhlížela Martina, protože ona, na rozdíl od labradora, této otázce dokonale rozuměla:)) No nic. Pes vypadal, že ví, kde je, takže jsme šli – velmi pomalu – kolem potoka zpátky k nemocnici, kde jsem měla auto. Několikrát to vypadalo, že se pes odpojí, ale vždycky se k nám zase vrátil.

 

Třetí dojem – Ari stále postrádá nadšení, ale neprotestuje 🙂

 

U nemocnice jsem opět čekala a vyhlížela, ptala jsem se i dvou paní, které přicházely po jiné, k naší paralelní cestě, ale neviděly nikoho. Pak jsem otevřela auto s tím, že si aspoň sednu na hranu kufru – kolem není kde se posadit a já tušila, že si asi ještě počkáme. Ari automaticky skočila do auta a… pes rovnou k ní! To už mě kapku zarazilo. Tak nějak jsem předpokládala, že pokud si pes vyšel sám na špacír, bydlí někde v okolí – hned pod nemocnicí začíná vilková čtvrť. Jenže pokud se chtěl svézt…

„Co s tebou?“ zeptala jsem se psa a znovu koukala na řetízkový obojek, který měl na krku – ani x-tý pohled ovšem nenašel nic, co by pomohlo identifikovat majitele. Jenže v tuhle chvíli se pes stal pro Ari vlezlým otrapou, takže z auta opět vyskočila a psa tam znechuceně nechala. Sedla si vedle mě s otázkou v očích: „Ty ho tam, paničko, necháš? To nemyslíš vážně!“

 

Je to pěkný pes 🙂

 

To už jsem ale tahala mobil a hledala číslo na útulek. Bylo jasné, že psa v lese jen tak nechat nemůžu a domů jsem ho odvézt nechtěla – přece jen bydlím až za hřebenem labského údolí a tam by ho majitel jen těžko hledal. Dovolala jsem se hned, ale bylo mi řečeno, že nejdřív musím volat na městkou policii. Učinila jsem tak a dozvěděla se, že posádka je na výjezdu, musím čekat.

Navrhla jsem, že jim ho přivezu, což strážník ve službě nadšeně přijal. Znovu jsem se rozhlédla kolem – nikde nikdo. Nebylo divu, zrovna minulo poledne, a to tu ve všední dny skutečně skoro nikdo nebývá (i proto sem jezdím:)). Podívala jsem po nedaleko zaparkovaných autech – nevypadá nějaké jako psí? Kdo vozí věčně mokrého labradora, mívá auto přizpůsobené. Nezdálo se… asi to byla auta patřící návštěvníkům nemocnice. Ok, musíme jet.

 

Poprvé v autě – ty pohledy stranou jsou na ty dvě paní, co jsem se jich vyptávala na možného hledajícího majitele 🙂

 

Dala jsem tedy Ari pokyn, aby zase skočila do auta. Tentokrát z toho byla drobná strkanice, protože pes se během čekání na moje rozhodnutí přesunul nalevo, a to tedy neexistovalo, aby tam zůstal – tam je to Aryščino!:)) Obešlo se to ale bez vrčení, pes dámě moudře vyhověl. Takže jakmile seděli správně, tedy pes na Berryině místě, zaklapla jsem kufr, vznesla k nebesům prosbičku, ať pes neblbne (nebyl uvázaný) a vyjela.

Pes se nadšeně koukal kolem a žádné problémy nedělal. Ari ho velkolepě ignorovala, byl tedy klid. Akorát jsem musela otevřít okénko, protože smrděl… no, jako dokonale mokrý labrador:)) U služebny si ho strážník převzal, zaznamenal si moje údaje a já mohla odjet. Ještě jsem mu dala pár mlsek, ale nijak se po nich nevrhal, hlad rozhodně neměl. Měla jsem trochu těžké srdce – najdou ho majitelé?

 

Před policejní služebnou – ahoj pejsku…

 

Dala jsem pár pamlsků i Ari – konec konců se chovala velmi slušně – a odjela. Na FB jsem potom dala zprávu okamžitě, jak jsem měla cestou domů kde zastavit. A doufala, že to pomůže. Když jsem volala strážníkům asi dvě hodiny poté, řekli mi, že psa předali do útulku, protože se jim nepodařilo dohledat majitele. Ani nevím, jestli měl neregistrovaný čip, nebo ho vůbec neměl. A zase mě napadlo – to je takový problém pověsit psovi na obojek kousek plastu s pánečkovým telefonním číslem? Už mohl být doma!

 

PS: Příběh má happy end – pro psa si jeho lidé přijeli. Byl z vesnice za Dvorem, asi už toho měl v tlapkách dost, když se rozhodl si mě stopnout. (To jsou informace z útulku, kam jsem si zavolala) Majitelé se neozvali a mě napadlo, že možná nakonec měli vztek, že pro něj museli jet, třeba byli přesvědčeni, že se pes vrátí sám domů – pokud si chodil na výlety častěji. Nevím. Každopádně já za sebe jsem ho v tom lese nechat nemohla…

 

 

Aktualizováno: 29.3.2022 — 08:56

37 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dcera nechala Šišeně udělat kovovou cedulku, kterou má na obojku. Na jedné straně je Šišenino jméno, na druhé dceřino telefonní číslo. Naštěstí se nám zatím neztratila.

    1. Já už na cedulkách psí jména nemám – prý se to nemá, aby případný zloděj netušil, jak se pes jmenuje:)) Navíc se to osvědčilo, protože Ari oproti Berry ztrácela cedulky v podstatě pravidelně (stejně jako v zimě světýlka:)), takže jsem těch známek nechala vyrobit asi šest a prostě doplňovala 😛

      1. Aha, to je dobrý tip, to jsem nevěděla, já se s těmi psy pořád učím, vlastně nic o nich nevím. Tak až se nám cedulka ztratí (doufám, že bez psa) nebo opotřebuje, pořídíme jen tu s číslem.

  2. Krásnej pes, s Ari by ladili! 🙂 Díky, že ses postarala a Ari za slušné chování si ty mlsky fakt zasloužila!
    Já jednoho takového milého zaběhlíka obrečela, když jsem ho předávala policistům, a následně měla vztek na jeho paničku, že mu nebyla schopna dát cedulku s telefonním číslem na obojek. Zvlášť když to nebyl psíkův ojedinělý samostatný výlet!
    Ještě pro jistotu připomenu, že je občas dobré zkontrolovat, jestli číslo na obojku je čitelné. Denis měl číslo vyryté do kovové placky a až vnučka mě upozornila na to, že je po letech úplně k ničemu, protože nečitelné. Tak obratem dostal kovové srdíčko. 🙂

    1. Mně se nakonec osvědčily placky plastové. Nejenže jsou takřka věčné (i když ne tak hezké, uznávám), ale oproti kovovým, které jsem používala roky předtím u všech psů, nešpiní srst 🙂 Jenže s převážně černými psy jsem to špinění zjistila až u Ari 🙂
      Jak jsou levné, mám je na obojcích i postrojích…

    1. Teď by se na tebe Ari podívala s nevěřícím úžasem: „Toho mokrýho vobejdu? Jsi spadla na hlavu nebo co???“
      😀

      1. Ale stejně – celou dobu čtení článku jsem měla dojem, že budeš na konci zase dvojpsí. 😀
        Ari si zaslouží obrovskou pochvalu – je to zjevně sebevědomá mladá dáma, která umí jednat sama za sebe a leccos v pohodě zvládne.

        1. Ari se mění. Sice pořád ještě postrádá jiskru, ale získává na sebejistotě – to se jí vedle Berry nikdy nepodařilo. A přejímá některé Beruščino zvyky! 🙂 Copak žebrání koláčů u Martinova kafe (i když sladké vlastně nemá ráda, ale Berry to dělala!!!:)) jí snadno odpustím, ale ona se už taky začíná tvářit, že na zahradě se bobky nedělají a z toho bych vyskočila z kůže. To jí fakt trpět nechci 😛 Jen nevím, jestli budu mít v té věci na vybranou:))

          1. No hurá! Ber to tak, že pozitiva začínají převládat! (Umění vorat, set a vláčet s paničkou je vyšší odborná škola, tak to ber tak, že ti pejska roste. 🙂 )

  3. …Majitelé se neozvali a mě napadlo, že možná nakonec měli vztek, že pro něj museli jet, třeba byli přesvědčeni, že se pes vrátí sám domů – pokud si chodil na výlety častěji. Nevím. Každopádně já za sebe jsem ho v tom lese nechat nemohla…

    Dede, udělala jsi dobře, nikdy nevíš, co se psovi může stát. V lese je mimo jiné i dobrým cílem pro myslivce. No, nevděk světem vládne, ale je smutné, že ti lidé nemůžou zavolat a říci obyčejné díky. asi spíše viděli ten poplatek za útulek, bohužel.

    1. Pokud je poplatek za útulek donutí dát tomu psovi na obojek ceduli s telefonním číslem, jen dobře:))

  4. My jsme s kamarádkou takhle „zachraňovaly“ odrostlé štěně u vchodu do ZOO. Měly jsme tedy namířeno do botanky, ale autobus stavěl u ZOO a kamarádka tam na mě čekala. Vchod do botanky je nedaleko. Jenže jsme si všimly, že po silnici pobíhá zmatený pejsek. Provoz je tam docela silný, i když pomalý, a řidiči evidentně nechtěli štěně porazit. Tak jsem dala znamení a vlezla na silnici. Štěně se dalo docela ochotně odvést na chodník. A MĚLO! na obojku krom známky i číslo mobilu. Takže kamarádka, která je psí, štěně uklidňovala, a já sháněla majitele. Byla to starší paní a už zjistila, že pejsek utekl. Za chvíli přišla i s vodítkem. Vysvětlovala, že jí v noci vtrhlo na zahrádku stádo divočáků a povalilo plot. Už měla domluveno se synem, že přijede a plot opraví. Tehdy to bylo v Troji docela běžné, prostě tam stádo divočáků obyvate terorizovalo. Jak dnes, to nevím. Ale musel to být pro každého zážitek.

    1. Milá Tečko, to štěně mělo na vás opravdu kliku:))
      Jinak divočáci vlezou všude – on jim totiž každý rád uhne… snad kromě kamionu 😛

  5. Nevím, jak dlouho ještě vydrží 13letý bígl Edíček. Není na tom zdravotně úplně nejlépe. Na obojku má ale srdíčko a nápis“ „Jsem Edík. Notorický útěkář“ + číslo na mobil.

    1. Mimochodem, díry v plotě a kůlně, pokud je objevíme, se zadělávají. Ale kdo chce, třeba zrovna Edíček,, skulinu najde. Když byl Edíček ještě mladý, tak jednou prošel kůlnou k sousedům a sousedovi se uložil v jeho ložnici a přímo v jeho posteli. Problém byl, že Edíček souseda do té postele nechtěl ani pustit, prý byla jeho.
      Soused už bohužel zemřel a Edíček je přeci jen klidnější.

      Edíček je také zloděj ponožek. Jednou jsme něco slavili a Edíček ukradl ponožku. Známá měla nápad, že ponožku vymění za řízek. Měli jsme jich tam celou mísu. Edíček si vzal řízek a ponožku si nechal.

      Až jednou nebude, bude nám docela smutno. Je to lump, ale hodný lump.

      1. Apino, tohle je veselý příběh – už proto, že Edík to má zmáknuté:)) Už jen ta výměna! 😀

  6. Já jednou našla psa uvázaného v rádoby neprůchodném houští, v létě, vedro, pes už kolaboval žízní
    Naštěstí jsme tam měli tajnou zkratku na zahradu
    MP si ho odvezla, evidentně ho tam někdo nechal na umření

    1. Zinno, tyhle příběhy mě umějí rozzuřit. Vždycky si jen bezmocně říkám – jak můžou? Jak můžou být lidi tak hnusní?
      Naštěstí to vyvažují ti dobří lidé… jo, tenhle příběh zná Mamut – stačí se zeptat, jak se k nim domů dostal setr Andy…

    2. Když jsem byla malá, chodily jsme s mamkou do lesa na dříví. A našly jsme tam černého loveckého psa, přivázaného natěsno ke stromu. Už byl mrtvý. Mamka mě nechala u kočárku se dřevem a utíkala pro hajného. Hajný psa odřízl, řekl že to byl krásnej pes a měl ho dotyčný blbec raději odvést k němu, když se o něj nechtěl starat. Odnesl ho, a já poprvé v životě viděla brečet dospělého člověka. Do té doby jsem si myslela, že dospělí nepláčou.

      1. Tečko, to je strašné, bolí i samotná představa. Bodejť se ten hajzl, co to udělal, smaží v pekle!

  7. Já zachránila jedno štěně dlouhosrstého jezevčíka – ale toho nikdo nechtěl, tak jsme nakonec postoupili dál a měla se moc dobře. A Terka v lese ulovila bígla a přivedla na tkaničce od bot, na toho jsme povolali eMPéčka (samosebou dojeli bez obojku i vodítka, to všechno jsme jim museli zapůjčit – je to už více jak 15 roků, tak doufám, že od té doby se dovybavili). Jo a v Lednici se nám usalašil pod oknem berňáček – ale to byla známá persona. Přijel policajt, otevřel pikap, psisko nonšalantně naskočilo a ještě tlapkou zamávalo (Jeník ho z okna krmil piškoty a moc moc ho chtěl 🙂 ).

    1. Jsi prakticky zkušený zachránce 🙂 Díky za všechny.
      Jo a o strašně milým leč toulavým berňákovi vím taky – chodil si přes les (a jednu hodně frekventovanou silnici, pitomec jeden) pro pomazlení k Daně a Vítkovi. Nikdy nechtěl pamlsky nebo jídlo, on se přišel mazlit:))
      Takže ho obvykle pomazlili a volali jeho pánečka: přijedete si pro něj nebo ho máme přivézt my? 😀

    2. My jsme před léty našli ve vesnici postřeleného mladého pejska. Někdo se ho asi chtěl zbavit po vánočních prázdninách, protože jsme večer slyšeli něco prásknout. Našla ho ráno sousedka z chalupy. My jsme se ho ujali, byl střelený přes hlavičku do zadní nožky. Zřejmě se záměr nepovedl. Zavolali jsme veterináře, jeden nám odmítl přijet, že s tím nechce mít nic společného. Za to druhý DR ( je to nynější ředitel liberecké ZOO), přjel, ošetřil a to ZDARMA! Pejsek zůstal do uzdravení u nás a potom si ho vzala kamarádka. Měl se u nich jak v psím ráji. Já jsem to tenkrát obrečela ale u nás se nesnesl s naším Doníčkem. Museli jsme je separovat. Dnes už jsou, jak se říká, oba pes i kamarádka, na pravdě boží.
      Neumím to líp sesmolit, omlouvám se.

      1. I veterináři jsou lidi, takže jsou různí. Dobří i ti méně dobří – odborně i morálně.

  8. To je prekérní situace. Ale pověsit na obojek psovi telefon je v dnešní době snad standard. Zvláště pokud je to útěkář. Ještě že byl labrador tak mírumilovný a neproblémový.

  9. Je to pár dnů, co jsem ve vedlejší hospůdce psala o jedné cestovatelce,bíglici a anabázi,kterou jsem s ní podnikla.Taky vím od známých, kterým se takhle procházel shodou okolností taky bígl po kopcích a končil na chatě vlekařů s turisty, že ho už dvakrát dopátrali majitelé v útulku, kam ho turisté odvezli. Zaplatili pokutu, výsledkem byla opatření proti útěku,konečně. Taky jsem žádného psa nenechala bez pomoci,majitel je vždy odpovědný za chování psa. Kdyby se to stalo mně, byla bych vděčná zato, že se pes našel.

    1. Jenny, ten příběh jsem četla. Jsem ráda, že nakonec na ty lidi zabrali aspoň ty pokuty.
      Já vím, že pes může utéct, ať se člověk snaží jakkoliv (jistě, pokud není celoživotně vězněm v kotci, i takové bohužel znám), a pak je na místě pomoct. Ale nechat psa se toulat, protože je to pohodlnější, je trestuhodně nezodpovědné. Jak k tomu zvířeti, tak k lidem okolo. Co když pes způsobí autonehodu a někdo se zraní nebo, nedej bože, zabije? Ale ono i rozbité auto je pořádná komplikace a náklady. O zraněném nebo mrtvém psu nemluvíc.

  10. Samozřejmě že jsi ho tam nemohla nechat. Taky bych ho tam nenechala. Jednou jsem na Silvestra odchytla psa, který s námi viditelně mířil do polí- asi bišonek. Odvedla jsem ho starostovi, který nevěděl, komu patří, a ten ho předal městské policii vedle v Židlochovicích, která má kotce. Majitelé prý byli naštvaní, že se ten pes vždycky vrací sám. Na Silvestra odpoledne, když bouchají rakety? A jsme u železnice, kde už skončila spousta psů? Hmmmmm…

    1. Na Silvestra bych se asi snažila odchytnout i notorické tuláky – a to tu nemáme železniční koridor.
      Jinak já nejsem odchytávač za každou cenu, už proto, že vím, jak to na vesnicích chodí. V podstatě znám místní notoriky – tedy ty, co utíkají pravidelně. Obvykle je zaregistruju, a pokud vypadají, že jsou v pohodě, nechám je jít – jen si zkusím zapamatovat, kdy a kde jsem je viděla, kdyby je náhodou někdo hledal.
      U cizích posuzuju míru stresu – pokud si jdou za svým a vypadají spokojeně, registruju, fotím, pokud je to možné (kdyby je někdo hledal), a nechám je jít. Ari mi zdrhla tolikrát, že jsem vycvičena a tedy vím, že ti psi si nejspíš udělají kolečko a pánečka si dohledají. Jiné je, když pes úmyslně přijde ke mně, když vypadá vystresovaně, nemocně nebo zraněně. Nebo běhá po frekventovaní silnici. Pak se angažuju.
      Ve městě je to jiné – tam bych se to toho pletla vždycky. Jen nechápu, proč v dnešní době mobilů je takový problém dát psovi na obojek plastové kolečko s telefonním číslem. Klidně jen to, bez jména psa nebo majitele… Oč rychleji by se pak podobné situace řešily!

  11. To jsi udělala dobře DEDE.

    Já jsem vloni takhle vzala domů kočičku, která se vyskytovala několik dní u nás před panelákem. Byla přítulná.
    Brzo jsem však zjistila, že je jedné paní, co jí pouští ven. Tak šla domů.

    1. Míšo, zajímalo by mě – co na to ta paní? Byla spíš ráda, že se kočičku někdo zajímal, nebo jí vadilo, že se o kočičku někdo zajímal?

      1. Paní byla naštvaná, vylepovala letáčky, aby si kočku nikdo nebral domů. Že je zvyklá chodit ven.
        No na sídlišti jí pouštět mi nepřijde dobré.

        1. Míšo, tak trochu jsem to čekala, no. Protože máš pravdu – pouštět ven kočku na městském sídlišti je blbost. Jenže jsou lidé a lidé, že jo.

        2. To je špatně, na sídlišti se kočce může stát spousta věcí. Samozřejmě i na vesnici není kočka bezpečná, ale někdy to prostě nejde ji nepustit. Vzpomněla jsem si na Mourečka, který dřepěl schoulený u dveří drogerie na Dejvické. Když jsem si představila, že kdykoli kolem může jít pes, který ho zažene kdoví kam, že tam jezdí i docela hodně aut a k tomu byl přítulný, evidentně neznalý venkovního prostředí a doslova žebral o bydlení, nebylo co řešit. Tedy tak úplně jsem nepočítala s tím, že u nás zůstane a už je to tři a půl roku.

        3. Pouštět kočku na sídlišti je s prominutím pitomost. A ještě se zlobit, že se někdo stará.
          Právě proto jsme nikdy neměli kočku, když jsme bydleli v paneláku, navíc v 7. patře. Asi jsem divná, ale bylo by mi kočky líto, kdyby byla celoživotně zavřená v bytě. Tady jsme přišli k Čertě jak slepí k houslím a taky jsem měla obavy, bydlíme u hlavní a dost frekventované silnice (i když s Plzní se to srovnat nedá) a kočku doma prostě nezavřu i kdybych chtěla, jako že nechci. Když vidím, jak nadšeně „loví“ na dvorku listí, hraje fotbal s kamínkem nebo zadumaně sedí nad myší dírou za plotem – vyleze nebo nevyleze? – to je nad všechny televize.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN