Kocour Dareček, neošetřovatelný kočičí pacholek, onemocněl. Zvracel, ne denně, ale ob den, vysadila jsem granule. Situace se zklidnila, ale i po kapsičkách začal za pár dní nanovo. To, čeho jsem se obávala celou dobu, co spolu žijeme, nastalo. Tušila jsem, že se rozvine celá škála nepříjemností, ale nedalo se nic dělat a já musela pro kocoura vyhledat lékařskou pomoc.

Nejenom že situace byla nepříjemná, po domě jsme se museli pohybovat jako v minovém poli, ostražitě koukat pod nohy, Darek si nevolnosti ze zásady nosil domů. Alespoň jsem měla přehled, všechny blívajzy jsem s pečlivostí forenzního technika prohlížela. Ale také se mi v hlavě začaly honit všechny možné příšerné scénáře. Játra, slinivka, ledviny, nádor (-y), v noci jsem se z těchto představ budila. Nic nepomohlo, že kocour se cpal a já musela objednávat kapsičky navíc, protože vybíravost mu zůstala.

Darek nás, mne a Ajvi, jistí na procházce

A tak jsem se vyzbrojila koženými svářečskými rukavicemi, odklopila víko přepravky. Totiž teprve při posledním preventivním očkování jsem přišla na to, že se dá přepravka „rozpůlit“ a nemusím cpát kocoura otvorem na mřížku. On už si za ta léta vypracoval techniku – rozpažit přední i zadní nohy, vytáhnout všechny drápy – a ha, ha zkuste mě tam vecpat. Poskládat mrskající se drápaté končetiny do úhledného balíčku dalo vždy fušku a zásadně se muselo konat ve dvou osobách. Jeden skládal, druhý cpal vzteklé zvířátko dovnitř.

Po procházce si vypůjčí moje boty obuje se do nich a… usne

U doktora mi pomohla technička, nechaly jsme Darečka sedět v přepravce, pan doktor zavelel raději pozavírat dveře, obě jsme ho držely, kocour temně a hluboce vrčel, ale panu doktorovi se ho podařilo vyšetřit, alespoň pohmatem. Břicho volné a prázdné (uff, kus kamene mi spadl ze srdce), oči i sliznice v pořádku (buch další kus nerostu odpadl). Bleskurychle dostal injekci proti zvracení a už bylo načase přiklopit víko, temné vrčení se začalo měnit v jekot, a to naše miloučké kočičí stvoření se proměnilo v zuřícího ďábla.

Nahoře na borovici, v břečťanu, mají hnízdo kosi. Ještě neulovil žádného

Pár dní se nic nedělo, kocour chodil ven po svých oblíbených kočičích stezkách a baštil za tři, v noci se povaloval v našich postelích. Jednou ráno, ještě za tmy mě probudilo z podesty známé … bléééé. Hned jsem byla na nohách, uklidila a ráno začaly manévry s přepravkou. V tom u mě nastala ta jasnozřivá chvíle, kdy mne osvítilo světlo moudra, do přepravky jsem hodila do záhybů deky pár granulek-laskominek, kocour za nimi vystřelil a hledal je jako služební pes na stopě. Manžel se na mě vyčítavě podíval, že mě to nenapadlo dřív. No, nenapadlo a jeho také ne! Ještě v autě se Darek zabýval hledáním granulek, než si uvědomil, že by měl začít protestovat, tedy ječet.

Někdy je i křeslo malé

A tak jsme začali jezdit na injekce depotních antibiotik. Už po první dávce se zažívání uklidnilo, zřejmě zánět žaludeční sliznice, ale museli jsme dobrat alespoň tři. S pomocí kočičích mňamek už šel transport i injekce jako po másle, po injekci mu v přepravce zase přistály dobroty. Ne, že by si to užíval, ale alespoň tak neškrábal a nekousal. Jenom vrčel. Posun k normálnímu Darečkovu chování zaznamenal i pan doktor a při poslední injekci poznamenal, že Darek je už mazák a že by si při dalších injekcích přišel na ně sám.

Pověsila jsem prádlo, umyvadélko je hned obsazené

A potom že zvířata nejsou uplatitelná… Ale nesmím chválit den před večerem, ještě nás čeká preventivní očkování.

„A nikam nepojedeš!“

Dede: Děkuju Alex za bezvadný článek a perfektní fotky – nasupený Darek na kapotě auta u mě vede:)) A zrovna se ptám – jak jste vy řešili případnou neochotu vašich miláčků nechat se ošetřit? 🙂