BTW: Drobná ostří

„Ty tvoje spratáky! Jak můžeš vařit v tak velikejch hrncích?“ Babička nakoukla do kuchyně, kde maminka vařila oběd a já jsem si klidně mohla udělat další čárku. Protože tohle byl nekonečný příběh. Babička vždycky měla poznámku o zbytečně velkém nádobí, zatímco její dcera někdy mlčela, jindy odvětila cosi o tom, že nebude donekonečna umývat sporák jen proto, že z malých hrnců všechno uteče.

 

Už jako malou holku mě zajímalo, proč se to pořád opakuje? To babička zapomněla, co jí mamka vysvětlila? Já si to tedy pamatovala dobře! Teprve o hodně později mě došlo, že to bylo něco jako… rituál. Babička to řekla, maminka to spolkla, protože věděla, že to nic neznamená, a život šel dál. A byla jsem o mnoho starší, když mi došlo, že to třeba nebylo pro moji mamku tak nevinné, tak nezraňující, jak to vypadalo. Dobrá, asi ji to nezraňovalo, ale štvát ji to mohlo!

A došlo mi, kolik takových drobných ostří často jeden druhému v běžném životě nastavujeme. Někdy to tak opravdu nemyslíme, jindy je to cílené dloubnutí. Někdy to v klidu ignorujeme, jindy nás to zabolí. No, zkuste si sami vzpomenout na různé opakované poznámky, na které vaše vnitřní já umí zavrčet!

„Prosím tě, učeš se!“ Jak já jsem nesnášela tuhle větu! Ne, není na ní nic špatného, není agresivní, dokonce tam bylo „prosím“. Jenže já ji slyšela klidně i pět minut poté, co jsem vyšla z koupelny s vykartáčovanou hřívou! Můžu za to, že mě příroda obdařila nepořádně kudrnatými vlasy, které prostě nikdy nevypadají opravdu učesané?

Tohle jsou samé nevinné příklady. Existují horší. „Když jste si pořídili děti, tak je holt musíte i vychovávat.“ „Tobě chutná, že?“ „Určitě se časem naučíš i zaparkovat!“ Drobná ostří často bývají schovávána za rádoby vtipné poznámky, ale věřte, že je-li jich moc, dá se na nich vykrvácet. Braňte se jim – a opravdu je zkuste nepoužívat na druhé:))

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2022

Tak co, máte i vy alergii na některé „dobře nebo nevinně míněné“ poznámky? Které to ve vašem případě jsou? 🙂

 

Aktualizováno: 20.3.2022 — 10:08

47 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Tak já si vzpomínám na jediný druh poznámek, a to souvisejících s tím, že jsem levák, podotýkám, manuálně zručný levák. Nicméně hodně lidí i z rodiny mělo zapotřebí nějak „vtipně“ komentovat, ve které ruce držím lžíci, nůž, šroubovák, sekyrku…
    Ale na mě si většinou nepřišli, já jsem dílem tupá a dílem splachovací 😀 Takže si ani jiné poznámky nějak nevybavuji, i když asi byly. Ale za tu levou ruku jsem se pomstila – přivedla jsem na svět levorukého synka 🙂

    1. To chápu – dobře si pamatuju, jak si ve škole od učitelek levoruké děti užily všelijakých poznámek (držíš to jak prase kost, třeba :P) – a to když já jsem začínala ve škole, začínali se uznávat (tedy nepřeučovat) i ti leváci – oficiálně. Učitelky ze staré školy to obvykle nenesly nejlíp.
      U nás doma čistý levák není, ale jsou lidé „obourucí“ 🙂 Například Marek, teď i Patrick 🙂

  2. Žádná současná provokující věta od manžela apod. se mi nevybavuje. Tedy ne taková, kterou by mě trápil opakovaně. Jinak samozřejmě sem tam slyším nějakou „radu“, kterou se snažím ignorovat, nebo na ni kývnu a tím to koncí.

    Z dětství si ale vybavuje tatínkovi (a vlastně i maminčinu) hlášku „nehrb se, narovnej záda“, když jsem hrbila záda nad domácími úkoly. Tatínek říkal hlavně tu první, maminka druhou hlášku. Jasně měli oba pravdu, ale sedět u stolu jako když jsem spolkla pravítko (jak se tenkrát říkalo), jsem prostě nesvedla. A nesvedu to ani teď. Uběhla spousta vody a já si obě hlášky snažím připomínat, když se hrbím u počítače. Kupodivu více u čtení na monitoru, než u psaní. Píšu hlavně na poctivé klávesnici na stole před PC, tak si ji mohu přišoupnout dostatečně k sobě, abych mohla sedět a psát vzpřímeně. Horší je to při čtení, kdy často (no převážně) ohnu-uvolním záda, rukou na stole si podepřu bradu a čtu. Několikrát během čtení se mi tyhle rodičovské hlášky rozezní v hlavě, honem se narovnám, ale… no pár minut mi to vydrží a pak.. zase ten oblouk zad!

  3. Zcela OT, o víkendu jsme viděli 3. díl Kmotra (před časem jsem jsem psala, že na něj jdeme). První díl úžasný, druhý taky, třetí už byl kapku slabší, ale moc se mi líbilo, jak hlavní hrdinové hezky zestárli. Viděla jste to některá kompletní? Mně se tam mj. líbilo, jak tam hrála nebo hudbu vymýšlela celá Coppolovic rodina.

    1. Aido, doteď trošku lituju, že jsem to kdysi celé přečetla (některé hrozné scény si živě pamatuju doteď). Obávám se, že na film by mě nikdo nedostal! 🙂

      1. Já to taky kdysi četla, ale filmy z knihy dost vychází (on to ten Puzzo prý psal souběžně s natáčením, minimálně ten první díl určitě), je to takové vizuálně dost pestré a má to úžasnou hudbu a kostýmy.
        Jak jsem psala o zapojení celé Coppolovic rodiny, mně tam přišlo legrační, jak se např. zapojila paní režisérka Sofia C. (určitě ji znáš, jen o tom nevíš, natočila např. můj milovaný film Ztraceno v překladu). V prvním díle „hraje“ miminko, které tam křtí (byly jí 3 měsíce), ve třetím díle už hraje sama, dceru hlavního představitele (hodně toporně, dostala za to Zlatou malinu). Ve všech třech dílech hraje jednu z hlavních postav režisérova sestra (pod provdaným jménem, tak to není tak nápadné). A hudbu ke druhému a třetímu dílu spoluskládal tatínek pana režiséra. A poslední díl spoluprodukoval synovec, který je známý ne jako Coppola, i když se tak jmenuje, ale jako Cage (Nicholas).

  4. „Koukej pod nohy kam slapes“, „Prsa jako kdyz brabec klobne a potahne“ (to bylo v puberte obzvlast vyzivne) a ted vede: „Kdyz jsem byla mlada, byla jsem TAKY blba“.
    Od rana si tu lamu hlavu, co za poucky pouzivam ja, ale vzpomenu jen na „hätte hätte Fahrradkette“ (neco jako kdyby nebyly ryby, nebylo by rybnika atd) a „hlavne nemyslet!“ (to je z Certy nejsou zerty).
    No a z manzelskych etud bych mela situaci, kdy mi na pocitaci nebo telefonu po upgradu neco nefunguje. Na manzela se obracim az opravdu v krajni nouzi, protoze tusim, ze bude nasledovat „a jak vis, ze to predtim fungovalo?“ a ja se budu snazit pocitat do milionu, abych nevypenila a nezarvala „no protoze to proste viiiim!“.

    1. Evo, tak tohle „„Kdyz jsem byla mlada, byla jsem TAKY blba“.“ mě rozesmálo, byť chápu, že se to v jistém věku neposlouchalo nejlíp. 😀 Je to aspoň tvůrčí:))

  5. „No, co z Tebe jednou vyroste?“

    Toto máma pronesla v autě, kdy mi bylo již 32 let!!! A to poté, co jsem ji po cca 60 km neustálých poznámek a výkřiků typu „Kam se to řítíš? Ty se řítíš!!“ při průměrné rychlosti cca 60 km/h (pravda silnice 3. třídy) požádala, zda by nemohla mlčet. Neřekla jsem to, co jsem chtěla, tedy, aby byla už konečně zticha, nebo aby držela h… To bych si nedovolila. Jen jsem ji požádala, zda by mohla mlčet. Tož tak…
    Bylo by toho mnohem a mnohem více než tu dokážu napsat, ale nakonec jsem ji autem vozila po celé Praze a také jsme si všechno možné i vypovídaly.

    1. 😀 Apino, chápu, jak těžké to pro tebe bylo, ale když ta poznámka je tak absurdní, že se jí musím smát. To je, jako bych to koncem týdne řekla Markovi – konečně do toho věku doroste:)))
      Je dobře, že jste si později ledacos vyjasnily…

  6. Všechno jsem přečetla a myslím, že moje matinka byla proti těm vašim úplný virtuos. Kdyby se nevázala příhoda k mému deníčku začínající puberťačky asi by byla zapomenuta v čase. Přišla jsem domů,matinka ležela s mokrým hadrem na hlavě a tiše úpěla, přečetla si neoprávněně můj milý deníček,kde jsem si napsala poznámku, že ,cituji:“než mít takovou matku, tak raději skočím z okna“ ,no musela jsem se omluvit ale nerada,já to tak cítila a to i později v životě. Pokoj a klid jsme obě nalezly,až těsně před matčiným odchodem na lepší místo.Nechtěla jsem to tak,chtěla jsem matinku milující,pořád jsem doufala ale nešlo to. Mé babičky ale pro mne byly světice,milovaly mne a já je.

    1. Jenny, nikdo nemá právo číst bez dovolení jakékoliv osobní dokumenty jiné osoby – a děti jsou jiné osoby taky. Takže to četla na vlastní nebezpečí a dostalo se jí pravdy. Dobře jí tak.
      Díkybohu za babičky (srdíčko)

      1. Jj, máti mi taky prolízala a četla moje věci, ač byly sebelíp schované. Myslím, že byla hodně podobný typ jako máti od Jenny (podle toho, co tu Jenny dlouhodobě píše). My spolu pokoj a klid nenalezly nikdy, ani děti na ni nevzpomínají v dobrém, ani jeden. A stejně jako u Jenny, babička od máti byla hodná, tu od otce jsem bohužel neznala, naši se rozvedli, když mi byly dva roky. prý al na mě pořád myslela a zdálky sledovala, co dělám a jak se mám, aspoň tak mi to říkala moje nevlastní sestra, se kterou se už (konečně) 10 let známe a přátelíme.

        1. Aido, to jsem pochopila už z tvých předchozích poznámek. Když se nevyvede otec, je to zlé – když se nevyvede matka, je to ještě o kus horší. (srdíčko)
          Jsem šťastná, že jsem tento fakt (že matky také mohou být zlé) s překvapením zjistila až jako hodně dospělá. Měla jsem v životě prostě kliku. Ať byla moje babička generál, byla milující a pečující. Vždycky. A neuvěřitelným způsobem uměla držet pohromadě celou širokou rodinu (však se to taky po její smrti do značné míry rozpadlo – nějak chyběl prostor pro všespolečné setkávání)

  7. dnes už se jedovatými ( i když „dobře míněnými“) poznámkami nestresuji – rovnou sekám zpátky 🙂 už dlouho si nikdo nerejpnul dvakrát :-;

  8. Babička s dědou mi ukazovali prasklé dlaždice v chodníku, ty prý praskly pode mnou, když jsem utíkala… no, byla jsem jako dítě vždycky nejvyšší ze třídy a nebyla jsem hubená jak tyčka. Od té doby jsem před nimi neběhala a připadala si celoživotně tlustá, když to říkala i rodina, že… Taky prý budu nemožnej řidič, říkala rodina- no, hvězda ne, ale dovezu se kamkoliv 🙂

    1. Ale řidičák jsem se odhodlala dělat až ve třiceti, až jsem došla k názoru, že to třeba nemusí být pravda.

    2. Matyldo, někdy si říkám, že pro takové rodinné příslušníky je vyhrazen kousek pekla – ne ten nejhorší, možná ne na dlouho, ale peklo to je.
      (srdíčko)

  9. ty jsi nemehlo, podívej na Ivetku (od sousedů), ta je šikovná,nikdy se neumaže (aby se umazala,když seděla jak pecka na lavičce)..to Ivetka, ta má jistě jedničku..Ivetka po škole nebyla, že ne… grrr, jak já tohle nesnášela!!!
    Však jsem to máti dala po mojí maturitě sežrat – no já vim, nemá se to..ale když to celejch těch skoro 20 let tak bolelo…to jsem přišla s vysvědčením a pronesla – bych chtěla vidět to Ivetčino! (ona za to Ivetka nemohla,že se jen vyučila v Elitce), ale mě se taaaak ulevilo 😉

    1. Z tohohle důvodu (ale ne kvůli nám, to ne, ale kvůli učitelkám na základce, které jí říkaly, že se sotva vyučí) si dcera dělá doktorát. Doteď ji to bolí (a zatím má samá áčka/jedničky; magisterské/inženýrské studium s červeným diplomem), holt nemůže za to, že má všechny dys-.

      1. víš, jak to říkal Einstein… jen dvě věci jsou nekonečné :-)a pařez zůstane pařezem.

    2. Sharko, ten pocit zadostiučinění tu přeju. Víš, někdy si říkám, že to porovnávání tohoto typu bylo dřív něco naprosto normálního, vůbec u rodičů, kteří měli pocit, že svým dětem nerozumějí a nevědí si s nimi rady.
      Mamina mi vykládala, že v tom žila taky, takže nejenže neporovnávala nás dva (sourozence), ale byla snaha zabránit porovnávání i mezi námi jako bratranci a sestřenicemi.
      Babička v tom ale byla velmistr a obávám se, že to nechalo jizvy na duších mých dvou nejmladších sestřenic, které se ke své smůle narodily v jednom měsíci stejného roku…

  10. Ach jo, tyhle poznámky. Zrovna to „Prosímtě, učeš se“ je u nás doma docela okřídlené, pronesla to kdysi (asi 4x po sobě) máti poté, co si k nám domů dovedla svou návštěvu, já předtím dva nebo tři dny lítala jak blázen resp. hadr na holi, uklízela jsem, aby bylo všecko „špígl nikl“, vyvařovala, vypíkala, všecko chystala, do toho dvě úplně malinké děti, které jsem nastrojila, doma všecko nazdobila a ona pak toto (no ale vlastně měla pravdu, na sebe jsem v tom šrumci zapomněla). Tehdy se mě to opravdu hodně dotklo, fakt jsem měla slzy na krajíčku, ale od té doby to používáme v legraci, myslím, že zrovna včera to proběhlo. 🙂
    P. S. Co to jsou „spratáky“? To slovo vážně neznám.

    1. Tu větu „učeš se“ jsem použila proto, že je to příklad úplně neškodné poznámky, která však, byvše používána příliš často, leze na nervy 😛
      Spraták byl velký hrnec, obvykle používaný v hospodářství třeba pro vaření brambor pro prasata nebo na přípravu šrotu. Prostě něco, co nepatří do kuchyně, ale na dvůr. Původ slova neznám:))

      1. Aha, dík za vysvětlení s tím hrncem, to slovo fakt neznám, dneska jsem ho slyšela/viděla poprvé.

  11. Marně přemýšlím na ostříčka, kterými nás častovali rodiče (nemluvím o mamčiném posledním půl roku, kdy vlivem léků a neutuchající bolesti nás častovala bodnutím šavle – ale na to nás upozorňovali i lékaři, že si to nesmíme tak brát – a přesto to zabolelo), ale asi byla tak tupá – nebo my byly tak tupé 🙂 , že jsme je přecházely bez vážných jizev na duši.

    Co ale nesnáším, tak Jeníkova šťouchnutí směrem k Terce „Ta má ale starosti!“ Doposud nepochopil, že co pro jednoho mouchou, to pro druhého kondorem…

    1. Víš, myslet si může cokoliv, jde o tom, jestli jí to i řekne 🙂 Ale dokud jsi tam ty, abys případná ostří odvrátila, zle nebude:))

      Ad jizvy na duši – já nevím, jestli to mamině moc vadilo nebo ji to jen otravovalo, neptala jsem se (ale hodilo se mi to jako příklad do článku). Ale že ji babička uměla zranit a někdy to udělala i naschvál, o to nepochybuju. Ty dvě byly jako oheň na voda, moje mamka byla hodně po dědovi, takže to tam skřípalo. Se svými dvěma mladšími dcerami babička vycházela snáz, i když ani je vždycky nešetřila – s poznámkami:)) My, všechny vnučky, jsme na tom byly podstatně lépe (i když ani my jsme nebyly ušetřeny:))

      1. No – já jsem štít pro oba už třicet roků. Holt dvě stejné nátury na sebe pořád naráží, ale otřískaná jsem já 🙂 🙂

        1. Tos řekla moc hezky 🙂 A znám to taky – já dělala nárazník mezi Martinem a Andym, zhruba od Andyho puberty a občas to bylo drsné. Ale díkybohu se to (skoro) srovnalo a dnes už vlastně zasahovat nemusím 🙂

  12. A jéje, to znám. Mamka mě vždycky spolehlivě vytočila a zkazila radost, když jsem jí, celá natěšená, líčila, jak jsme si koupili novou žehličku, nebo zařídili dovolenou nebo….cokoliv. Vždycky mě vyposlechla a pak prohlásila – no, když na to máte…A to já nikdy nijak neutrácela, fakt ne. Tak jsem se zařekla, že kdyby si mladí pořídili Pučákovic Aminu, budu chválit a držet pusu. Myslím, že se mi to daří, ale asi zase prudím něčím, o čem ani nevím 😀

    1. Alimo, to je přesně to, co jsem měla na mysli – zbytečné zraňující poznámky…
      Mimochodem taky mám oblasti, kde se hlídám, protože v tomhle pokračovat nechci.

  13. I já slýchávala uštěpačné poznámky mé maminky: “ Až přivedeš ženicha, navařím, naklidím, aby si myslel, že to umíš.“
    Jako mládě teprve objevující sebe mne to mrzelo. Pak mi došlo, že v tomhle máma vyrůstala. Takhle ji shazovala její macecha…
    Naštěstí já nemusím. Mám dva kluky a! Umí vařit, prát i žehlit. O úklidu pomlčím, provozní nepořádek provozujeme stále všichni.
    Ostří a ostříčka i u mne byla, ale časem se ohladila na dezertní nožík. Jsou zbytečná, nakonec největší zranění získá kdo je vypustil, protože druhá strana se nakonec stáhne a přestane reagovat nebo úplně komunikovat.

    1. Přesně, máš pravdu. Já po nějaké době prostě nic neříkala. Ušetřila jsem si zklamání a naštvání a mamka holt měla smůlu.
      Budu muset dát řeč se synkem, abych zjistila, abych zjistila, jestli nejsem „jako babička“ 😀

    2. Mamutku, on je to skutečně velmi často „dědičný hřích“. Ale je to i povahou – já znala svoji prababičku (babiččinu maminku) a to byla neskutečně hodná žena, život dokázala řešit v klidu a s osobitým humorem, i když měla život těžký, jako spousta chudých žen té doby, když jí navíc muž brzy umřel na TBC. Možná se ta určitá kousavost v mé babičce probudila právě tím, že se s mámou bez táty jen těžce protloukaly a kdo ví, co třeba slyšela od „hodných sousedek“…

  14. Alergii na poznámky nemám, ale jednu používám poslední dobu celkem pravidelně.
    Po příchodu domů nebo do práce jsem si vždy pečlivě myla ruce.V době pandemie Covidu jsem ještě přidala po umytí desinfekční gel na ruce.

    Tuhle jsem se přistihla, jak každému kdo k nám přijde, říkám : “ Umyjte si ruce. “
    No budu se muset nad sebou hluboce zamyslet.

    1. 😀 Jejej Míšo, jak tě chápu! 😀 Já se zatím držím natolik, že to říkám jen dětem – tam jsem ale natolik důsledná, že už občas při tomto upozornění obracejí oči k nebi a praví rezignovaně: „už jsme si je umyli!“ 😛

      1. Pár slov k Dede a Míši.Naša mama bola učiteľka.Zakaždým/!!/po použití záchodu sa z kuchyne ozvalo:Ruky umyť.Už je to skoro 20 rokov,čo naša mama nežije a ja túto vetu počujem v duchu každý deň.

        1. Verenko, některé věci mají prostě výdrž a maminkovská napomenutí k nim patří – v dobrém i tom horším 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN