Povídal mi tuhle Kazan, že jsem coby informátor o dění v naší domácnosti neobjektivní a neumím správně posoudit váhu událostí. Že to aspoň jednou vysvětlí osobně. Takže tady máte jeho hlášení 🙂

„Tak předně musím říct, že se nám doma objevil nějakej infekce. Nevím přesně, co je to za zvíře, ale musí bejt zlý, protože panička z něj byla celá vyplašená. Tak jsem ho zkoušel hledat, abych si to s ním vyřídil. Jenže on prý našel mě. Bylo mi strašně špatně a panička tomu vůbec nepomohla. Tahala mě každou chvíli k doktorovi, tam do mě různě šťouchali a píchali do mě nějaké injekce. Prej Kazánku, hódnej, to ti pomůže…, a pak to děsně štípalo a tak jsem brečel. A pořádně! Slyšeli to určitě všichni psi široko daleko, jak mě trápili.

Musím uznat, že Daník byl bezvadnej, pořád se o mě snažil starat a vůbec mě kvůli tomu nemusel trápit jako panička. Ale potom ho to zvíře chytilo taky, takže už nám panička lila do tlamy ty fujtajbly oběma.

Kazan

Ale asi to bylo k něčemu dobrý, protože už jsme dnes byli na procházce v lese. Panička nejdřív lamentovala, že vypadnu z obojku. (Pozn. paničky – aby ne, zhubnul o čtyři kila!) No bodejť ne, když mi nedá nic pořádnýho k jídlu! I když kuře s rejží je mňamka, ale dává toho málo. Že prý abychom si šetřili trávicí trakt. Nevím, co to má znamenat, asi že koupila málo kuřat. Ale k té vycházce. Takže nás s Daníkem vzala do auta a jeli jsme do lesa.

Tam vám bylo krásně! Jenom všude plno lidí, co bloumaj sem a tam a jsou schopný na psa šlápnout, i když není mrňavej. Já už vím, co to znamená, protože jsem zkušenej. To hledaj houby. Já vám nevím, co na těch houbách viděj. K jídlu to není, ani to moc nevoní. A to, co přece jen báječně zavoní, zase obcházej, a ještě říkaj fuj. Ale je legrace, že kolikrát jdou kousek od tý vytoužený houby a vůbec ji neviděj! Jeden aby jim ještě napovídal. Nebo taky ne. Protože to se potom nechodí, ale courá.

Dneska jsem se sice necourali, ale museli jsme jít na vodítku. Když jsme se vyčítavě dívali – a že to my dva umíme opravdu dobře – panička řekla, že jsme nějaký scenti (rekonvalescenti, pozn. paničky) a že se musíme šetřit. Dokonce nám zakázala se vykoupat v rybníku, asi že tam číhá to divný zvíře, co se ho tak bojí. Ten infekce, nebo co. Je fakt, že se nám koncem vycházky trochu motaly nohy, ale to bylo tím, že byla zdravotní. Kdybych si moh´ prohnat srnce, to by se mi nohy určitě neklepaly! Ale zase by se mi snažila naklepat panička, takže ono by to vyšlo nastejno.

Jinak vám řeknu, máme to teď doma kočičinec. Jestli se předtím furt ozývalo volání „Dane ven!“, tak teď je to samý „Kde je malá kočka?“. Ti z toho nadělají! Ten mrňavej pruhovanej prevít je věčně někde zalezlej a chrní a oni ho potom nemůžou najít. Já bych ho teda nehledal, stejně se vždycky objeví. A jak! Když zrovna nespí, tak děsně vyvádí. Naštěstí většinou honí tu druhou kočičinu, ale občas se pustí i do nás s Daníkem. Já vám řeknu, není to žádný med mít na ocase pověšené rozdováděné kotě! A jeden nesmí ani zavrčet, protože to potom zase vrčí panička. Ach jo.

Mia

Ale zato venku jim to vracíme. Hlavně Čitě. Ta už je velká a umí fakt rychle běhat a lézt na stromy. Tak ji pěkně proháníme. Ale nesmí u toho být panička, ona totiž zkazí každou legraci. No možná ne každou, ale ty kočičí jo. Vůbec dnes večer na nás kouká jako čert, protože s tou malou něco je. Vzala ji totiž autem pryč. Nejdřív jsme jí to záviděli, ale když se vrátila, tak spala a byla cítit doktorem. Tak to jsme jí už nezáviděli a říkali jsme si, že ji asi taky kousl ten infekce. Ale prý ne. Má zašité bříško – beztak je to proto, že se pořád jenom cpala, tak se jí tam udělala nějaká kýla. Panička sice říkala, že za to ta malá nemůže, ale my víme svý.

Před chvilkou se probudila a legračně se motala. Pořád někde zapomínala nohy, jako by se jich nemohla dopočítat. Ale že by seděla paničce na klíně, když už tam měla tu bezvadnou deku, tak to teda ne. Ona musela na zem. Jenže tam se dala na útěk – tedy s většinou nohou, sem tam nějakou zapomněla vzadu nebo po straně. A když ji panička chytila, tak na ni syčela, říkala to svoje „ch“ a potom paničku zase kousla. Teda to bych dostal, kdybych ji kousnul já! Ale já bych to nikdy neudělal. Panička říkala, že za to nemůže, protože je dezorientovaná. Tomu sice nerozumím, ale nakonec skončila v přepravce, protože jinak by si někde natloukla.

Tak já už končím. Musím hlídat. Panička je děsně nedbalá a vůbec nic neřekne, když jde kolem třeba ridgeback Tonda. Ona vůbec nechápe, že na něj musím pořádně zařvat, jinak by si dovoloval. A to já teda nesmím dopustit. Taky se tu toulaj cizí kočky, drze poskakujou zajíci a lidi taky chodí kolem našeho plotu jako by se nechumelilo. Jeden s tím má plný tlapy práce. Ale večer bude další kuře, tak se těším. Mějte se všichni dobře, já se zase ozvu.

Váš Kazan

Dede: Mám dojem, že to byla snad už v jiném životě, tak je to dávno! 🙂 Ona malá byla Mia, však Jenny ví. Ještě že mám ty zápisky! 

Tak co, vzpomenete si, co hýbalo vaším životem v srpnu 2006?  Třeba jste na to téma kdysi napsali článek na Zvířetník 🙂