Mladá generace už nezná, co fungovalo za našich mladých let, kdy jsme si s důvěrou navzájem vkládali, kamarádi a kamarádky, spolužáci, do rukou malé knížečky – památníčky.
Ty byly speciálně vyráběné a prodávaly se v papírnictví v různých velikostech, vazbách, více či méně zdobené. K památníčkům nás přivedli rodiče, před válkou a snad i během ní to byla přátelská gesta a společenská móda a slušelo se žadateli do jeho památníku buď něco duchaplného napsat, nebo vlastnoručně nakreslit.
Můj znovu nalezený památník
A tak jsem od maminky obdržela památníček, tak jako mí spolužáci od svých maminek a ten se během pár let začal plnit dětskými naivními kresbičkami, duchaplnými moudry od dospělých, učitelů. Ten, kdo neuměl kreslit, obkresloval obrázky z časopisů tím, že je opravdu obkreslil – vytlačil na stránku do památníku. Tím se podařilo vytlačit motiv i na další stránku. Byli takoví borci, že i na další tři stránky. 🙂
Tetinka z Prahy
Ve třídách kolovaly památníky, střídali se tvůrci, člověku se znenadání doma ocitly dva až tři zároveň. Vzpomínám si na úsilí, CO??? příslušnému žadateli vytvořit, aby se mu to líbilo. To dalo nejvíc práce. Vlastně v tom byly základy psychologie. Jednou jsem chtěla dokonce podvádět a požádala jsem tatínka, který nádherně kreslil tužkou, aby něco vytvořil za mě, ale byla jsem odmítnuta a ještě ponaučena, že takové podrazy se nesmějí dělat.
Kamarádka. Úplně ji vidím, jak soustředěně i se špičkou jazyka
venku, pečlivě vymalovává obrázek
A tak já, která neumím namalovat ani domeček, krásně kreslit jsem po svém rodiči nezdědila, tak jsem smolila kresbičky květinek, kytiček, či vytlačovala obkreslené obrázky. Tatínek mi vždy kladl na srdce, abych si pod příslušnou stránku dala podložku.
Můj tatínek, věděl, že přírodními motivy mi udělá velkou radost
Dnes v době sociálních sítí jsou památníčky jako sci-fi, ale my jsme i přes ně udržovali pevné sociální vztahy. Nedávno jsem objevila svůj památníček, rozpadá se mu vazba, na titulní stránce má kaňku od inkoustu, ale můžu říct, že mě čtení v něm dojalo.
Pan řídící, tehdy soudruh ředitel a zároveň můj učitel. Byl to laskavý pán
A co vy? Také vás ještě postihla éra památníků, máte jej ještě uschovaný, nebo památník po svých rodičích. Já ten maminčin ztratila.
Opět můj tatínek
Ostatni holky ve tride mely hezke pamatnicky, muj nemel konkurenci – byl tmave zeleny a vepredu byla cernobila fotografie topolu. Byly v nem detske naivni maluvky, par obrazku od pancelek a jeden od maminky. Jestli neco pridala i babicka z Moravy, vesnicka malerka, uz netusim. Stejne tak netusim, kde ten pamatnik ted je. Bud uz ctyricet let u nejake kamaradky, aby pridala sve dilo, nebo v propadlisti dejin. Co jsem kreslivala ja, uz si nepamatuju. Driv jsem snad i umela malovat, dnes tak maximalne hlavonozce pro deti.
Co jsem ale uchovala do dnesnich casu, jsou zpevniky a noty na housle a na kytaru. S notama do housli bych se snad pri pristim generalnim uklidu i dobrovolne rozloucila, zpevniky a kytarove noty nedam! Mezi poklady mam napriklad davno oxeroxovane pisnicky Karla Kryla. Jeste porad jsou tou kopirkou citit :).
Mám doma památníky tři, jeden můj, s moravským šohajem na vazbě ,obšívaný červenou stuhou, kreseb docela dost,pak mám modrý sametový,po babičce mečové, s českými i německými texty,pocházela z Německého Brodu. Jsou v něm krásné malbičky,přímo filigránské.Maminčin památník byl matinkou použit pro sběr podpisů různých celebrit a poukazuje na zálibu v hudbě neb od např. Beno Blahuta a různých kvartet ,kvintet hudebníků a virtuozů jsou tam jen ojediněle jiní umělci. Taky mám jeden taktéž ojedinělý vějíř po babičce,který nosila na plesy a na každé části jsou drobounce psané upomínky od mládenců.
Páni, Jenny, ten vějíř musí být něco! 🙂
Tedy Jenny!! To jsou ale poklady!
Nemám to po ruce, ale v památníčku mé tety je věta její spolužačky, která zní asi takto:
„Pamatuj, že jsi dcera česká..“ a k tomu je tam namalovaná trikolora.
Rok 1940, podpis Soňa Weilerová. Její jméno i s celou její rodinou je v Pinkavově synagoze, která je v podstatě památníkem Šoa…
Památku Soni, o které mi vyprávěla i máma, připomínám jak jen to jde – aby zůstala tak trochu naživu, i když se nedožila více než 13 let.
Dojemnější v tom památníčku už je jen věnování tetiny maminky, které napsala den před tím, než zemřela.
Jo, je to smutné, ale i k tomu památníčky jsou. Aby se nezapomnělo na blízké i dávné kamarády.
Posílám Soně tam nahoru vzpomínku…
Díky Apino!
mávám Soně..a děkuju,že jsi nás seznámila…
Vidím svůj památník živě – zelené desky a obrázek cesty s kvetoucími stromy. Ale kde skončil, to nevím – možná je ještě pořád doma, kde zůstala bydlet sestra, budu se jí muset zeptat. A pamatuji se i na to, co jsem obvykle kreslila kamarádkám do památníků já – buď veverku Zrzečku nebo princeznu Pipinu z Aškenazyho Putování za švestkovou vůní. Pipina se obkreslovala dobře, autorkou ilustrací byla Zmatlíková.
Jinak, Alex, taky bych to nečekala, ale i dnešní holčičky mají své památníčky. Obě naše vnučky je mají. Což mi přišlo hezké do té doby, než chtěly i po mně nějakou kresbu. Jsem výtvarný antitalent, leč odmítnout nebylo možné. No, snad v životě jsem nestrávila tolik času a nevložila tolik úsilí do kresby a jsem fakt ráda, že kluci památníky nemají a potřetí už malovat nemusím! 😀
Tak tohle fakt překvapení! Ještě větší je, že jsi se vybočovala k výtvarnu
Také jsem měla památníček.
Měly jsme ho všechny holky ze třídy.
Už nevím, kam ho zavál čas, ale bylo to fajn.
Právě nás na zahradě navštívili dva holubi hřivnáči. Sezobali co mohli pod krmítkama a letěli dál! Ať bude jakkoliv špatné počasí, už se jaro nedá zastavit!
Po nich prihopsala veverka a krmítka vybílila. Jdu dosypat.
U nás jsou nálety, dneska jsem sypala už potřetí. Teď se jdu podívat do atlasu, kdo všechno k nám létá. Protože jsem moula a nepamatuji si to. Použiju slova kamaráda : jsem stár-jsem superstar.
Ach ano, také jsem měla památníček. I v mém bylo napsáno ‚Milé žákyni…‘ od chuděry učitelky, která nás měla ve třídě dvacet holek! Určitě tam byla různá moudra, ale mě spíše zajímaly malůvky. Ty jsem si ráda prohlížela. Z textů si vzpomínám na úhledně psané vzkazy, že ‚V růži je útěcha, v pomněnce žal, vzpomeň si Janičko, kdo ti to psal. Ten se objevoval často a i já jsem ho opisovala dalším postiženým a k tomu vypotila pár pomněnek, protože jsem nic jiného neuměla. Maminka to když tak poupravila, aby se to poznalo. Ach jo, ještě dnes bych od ní potřebovala lecos poupravit 🙂 .
Jo, jo, v růži je útěcha… vzpomínám si!
a nejhorší bylo,když jsi to v jednom památníčku měla 6x…
😀
Ano, ano, mám svůj památník ještě schovaný. A taky ručně psaný zpěvník, kam jsem si psala písničky z táborů. A taky něco jako deník, ale s výstřižky z časopisů a s různými citáty a s testy „má, nebo nemá mě rád“. To jsou poklady!
Jé, Lenko, já si zase psala slova tehdejších písničkových pecek jako, Tam za vodou v rákosí atd. A jak jsem neuměla kreslit, tak jsem to zdobila mou domácí „grafikou“ .
Jo písničky od táboráku, ty se psaly na ledacos. Pamatujete na lístečkový toaletní papír? Tam se psávaly perly. 😀
Tak psíničky k táboráku mám ještě schované. Takový menší silnější deníček a navzdory nevalnému hudebnímu sluchu popsaný až do konce! (na rozdíl od pmátníčku).
Já jsem tento památníček objevila náhodou, když jsem třídila věci do kontejneru z jedné skříňky. Kdepak, žádný kontyš, ale je to perla.
Jéé – památníček. Jasně, mám ho – modrý s černobílou fotkou lesní roubenky (no – je to divný motiv na památník, všichni ostatní měli s kytičkama nebo kreslenýma zvířátkama – no co už se mnou, já vždycky měla něco trošku jiného, než co se běžně nosilo 🙂 ). Je pravda, že roky ležel u našich, a až jsme barák vyklízely, jsem na něj zase narazila.
Toťkaj jsem se v něm taky probírala – je fakt, že jsem měla víc stránek bílých než pokreslených… holt já bývala (a asi stále jsem) trochu sociálně nemotorná, ba dokonce zaostalá 😉 . Ale přece jenom se by se tam našly skvosty.
Nesmím zapomenout na úvodní verše, které byly snad v každém památníku. Na začátku nakreslený klíček „Tento malý zlatý klíček otevírá památníček. Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat!“
A jinak se přiznávám, že já klidně šidila – stejně jako Alex jsem byla na malování kopyto, tudíž jsem ráda podstrčila tu mamce, která krásně malovala hlavně květinové obrázky (ale byla zlomyslná, a začínala vždy dvěma hady – a když jsem řvala, že hady nechcu, tak z nich vykouzlila jemné růžičky) nebo Danušce, která stejně jako Alexin tatínek, dokázala tužkou nakreslit vlastně cokoli. Já jenom kresbu pokazila vepsáním veršíčku svým kostrbatým nečitelným písmem a kaňkou nakonec 🙂
„Památník to nemá rád!“ Jo jo, to už je taky let, co bylo na titulní stránce tohle veršování. Byl malý, s pomněnkami, a nejhezčí bylo ptačí hnízdečko od paní učitelky z první třídy. (Už vím, od koho Mucha okopíroval reklamu pro Nestle. 🙂 )
Výtvarno mi docela šlo, ale, jak Ygo píšeš, asociál, více lístečků jsem tam měla do dospělých.
Já si moc považuji ty tatínkovy kresby. Mám ještě uschovaný sešit s jeho kresbami tužkou. Od lodí, letadel, přírody, architektury až po maminčiny portréty. On uměl nádherně kreslit. Nemohl ten svůj dar rozvinout, život se zašmodrchal. A já, ač mám v sobě většinu jeho genofondu, tak tenhle geneček jsem nezískala.
Umělecký talent po mamce zdědily obě starší a taky díky okolnostem neměly šanci jim dát šanci 😉 . Z Marušky by byla geniální dramatická umělkyně a z Danušky buď akademická malířka nebe uznávaná návrhářka – a já bych se tak mohla slunit v jejich slávě 🙂 . Naštěstí aspoň to „kreslení“ v Dančiné rodině pokračuje – starší dcerka je architektka a mladší ilustrátorka dětských knih (mimo jiné). Jsem na ně pyšná!
YGO, ty máš ohromný dramatický talent. Ta tvoje povídání jsou báječná.
Pravdu má předseda! 😀 Ygo, hezky používej svůj talent a piš:))
Mě takhle přeskočil hudební talent, který se v mém rodokmenu vyskytuje jak od meče tak od přeslice:)) Zato moje náklonnost ke kreslení je zatím – zdá se – v rodině dost ojedinělá, nebo ji předchozí generace neměly jak a kdy rozvíjet. Každopádně už mám následnici – Kačenku 🙂
Dede, ty umíš krásně kreslit. Máš talent, ten by jsi mohla rozvíjet.
Já umím jenom chodit a koukat po přírodě. Až nebudu moct chodit, bude to smutné. Vždy si říkám, jak ráda bych uměla kreslit. Na vyšívání potřebuje člověk moc dobré oči.
Nebo dobrou lampu s lupou, jak mají modeláři.https://dratek.cz/arduino/34704-lampa-s-lupou-90mm-3d-10d-s-ramenem.html?gclid=CjwKCAjw8sCRBhA6EiwA6_IF4UjSmOVpfZpQf_IufDhf_GBiSgqFMmWcIorUNXcX6RsyEps926N_hxoCoa0QAvD_BwE
byl šedý a na něm byla fotografie konvalinek..kde je mu konec? Pamatuju se, že první do něj kreslil táta, Ferdu mravence:-D ,pak do něj psala moje třídní-p.u.Milada Pokorná, mamka nechtěla, od ní jsme ho přece dostala…hodně obrázků bylo od spolužáků, Jirka Kopeckejch mi tam nakreslil krásný jeleny, Gabo zase kačera Donalda..holky pak kytičky, někdo obšlehnul koně z pohlednice…sem tam kočka nebo něco chytrého (citát)…zvláštní je, že jsem si nikdy nepořídila novej…a ještě jeden obrázek si pamatuju,vymazlenou motorku..od Dana Kusého, jemu se motorka stala osudnou..v 17 letech ji položil pod náklaďák…
Sharko, to je smutné – ten chlapec s motorkou. Ale památka zůstala…
Měla jsem a ani nevím, jestli ještě mám. Několikrát jsem se stěhovala a u toho některé věci zmizely v meziprostoru.
Jistě, že jsem ho měla – a také jsem do všelijakých kreslila. Obvykle originální obrázky, i když za mých časů byly nejvíc ceněné překreslované motivy z Disneyho filmů – už proto, že se k těm obrázkům na překreslování hned tak někdo nedostal:)) Ale nepamatuju se, že by mi do něj kreslili nebo psali naši – památníček byl pro cizí 🙂
A ne, nemám ho… pokud nezůstal někde v bytě u našich. Stěhovala jsem se mockrát a v těch psychologicky vypjatých chvílích, kdy je jasné, že těch věcí máte prostě MOC, se člověk umí zbavit ledasčeho…
Hi, hi. Na Disneovy kresby si pamatuji. Nevím, jak jsem to dokázala, ale jakž takž jsem je obkreslovala na A3 a potom věšela tatínkovi na stěny do garáže. Byl tak hodný, že tahle moje umělecká veledíla tam strpěl…..